Naojuki Kinošita (japonsky: 木下 直之, Kinošita Naojuki; * 1954 Hamamacu, Prefektura Šizuoka) je japonský historik umění, muzeolog a odborník na dějiny fotografie. Je emeritním profesorem Tokijské univerzity v oboru kulturních zdrojů, ředitelem Prefekturního muzea umění Šizuoka a profesorem Kanagawské univerzity. Specializuje se na muzeologii, dějiny umění, dějiny fotografie a výzkum lidových atrakcí a zábavních představení.
Životopis Narodil se v roce 1954 ve městě Hamamacu v prefektuře Šizuoka, po střední škole Hamamacu Kita absolvoval obor dějin umění na Fakultě výtvarných umění Tokijskou univerzitu múzických umění. Podílel se jako autor odborných esejů spolu s Kótaróem Iizawou na vydání knihy The History of Japanese Photography. Je rovněž znám svým výzkumem japonských barevných dřevořezů nišiki-e, včetně zobrazení postavy Joaraši Okinu.
V roce 2010 Kinošita pochválil architekta Kenga Kumu za jeho rozhodnutí, podle kterého část starých struktur kabuki-za zůstala v nové instituci.
1981 – ukončil postgraduální studium bez získání titulu a nastoupil jako kurátor do Prefekturního muzea moderního umění v Hjógu. 1991 – získal cenu Ringa Bijucu Šórejšó. 1993 – obdržel Suntory Gakugei Award za knihu Bidžucu to iu misemono – Aburae čaja no džidai („Umění jako podívaná – éra čajoven s olejomalbami“). 1993 – získal cenu Juzuriha prefektury Hjógo. 1995 – jmenován vedoucím kurátorského oddělení Prefekturního muzea moderního umění v Hjógu. 1996 – získal cenu za fotografickou kritiku nesoucí jméno Šigemori Hirošiho. 1997 – jmenován docentem Muzea Tokijské univerzity. 1998 – připravil výstavu Hakase no šózó („Portréty profesorů“), věnovanou portrétům a sochám profesorů Tokijské univerzity od období Meidži. 2000 – docent na Graduate School of Humanities and Sociology Tokijské univerzity (obor kulturní zdroje). 2001–2003 – souběžně působil jako docent v Národním muzeu etnologie. 2004 – jmenován profesorem Tokijské univerzity. 2005 – získal Kulturní cenu prefektury Šizuoka. 2008 – za knihu Wataši no džókamachi získal Cenu ministra školství za umění. 2015 – obdržel Medaili s fialovou stuhou. 2017 – stal se šestým ředitelem Prefekturního muzea umění Šizuoka. 2019 – odešel do důchodu z Tokijské univerzity a získal titul emeritního profesora.
Dílo
Monografie Bidžucu to iu misemono – Aburae čaja no džidai (1993) Šašinga-ron – Šašin to kaiga no kekkon (1996) Hakase no šózó (1998) Haribote no mači (1996) Jo no točú kara kakusarete iru koto – Kindai Nippon no kioku (2002) Wataši no džókamachi (2007) Kokan wakašú – Otoko no hadaka wa geidžucu ka (2012) Sensó to iu misemono – Niššin sensó šúgai taikai sen'njúki (2013) Dózó džidai – Mó hitocu no Nihon čókokuši (2014) Čikakute mo tói bašo – 1850-nen kara 2000-nen no Nippon e (2016) Seiki no daimondai – Šin kokan wakašú (2017) Dóbucuen džunrei (2018)
Editované publikace Nihon no šašinka (40 svazků, s Kótaróem Iizawou a Šigeičim Naganem, 1998–2000) Misemono wa omoširoi (s Jú Kawazoe a Šinjou Hašizume, 2003) Kóza Nihon Bidžucuši 6 – Bidžucu o sasaeru mono (2005) Šiseigaku 4 – Ši to šigo o meguru imédži to bunka (s Šigetošim Osanem, 2008) Geidžucu no umareru ba (2009) Oni ga juku – Edo no hana Kanda macuri (s Tošiem Fukuharou, 2009)
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články Fotografie v Japonsku
Kategorie:Fotografie v Japonsku Kategorie:Umělečtí kritici Kategorie:Narození v roce 1954 Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Muži