náhled|V půli cesty života našeho jsem se ocitl v temném lese... (I, v. 1–2). Ilustrace Gustava Dorého.

I. zpěv Pekla, první části Dantovy Božské komedie, tvoří úvod (proemium) k celému básnickému dílu. Děj se odehrává nejprve v temném lese a poté na úpatí ozářeného pahorku; noc, kdy zpěv začíná, badatelé kladou buď do noci ze 7. na 8. dubna 1300 (na Velký pátek), nebo — podle jiného výkladu — do noci z 24. na 25. března 1300 (na výročí Kristova Vtělení).

V tomto zpěvu se Dante poprvé setkává s Vergiliem, který ho provede peklem jakožto první etapou jeho cesty k očistě od hříchu.

Shrnutí náhled|První strana Pekla v raném tištěném vydání (inkunábuli). Pětatřicetiletý Dante (jenž se tak nachází „v půli svého žití“) zjišťuje, že sešel z „pravé cesty“ a ocitl se v temném lese — alegorii bloudění a hříchu. Stráví v hustém lese hrůznou noc, ale ráno ho probudí sluneční paprsky (jakožto alegorický znak Boží přítomnosti) a poutník Dante, naplněn novou nadějí, se vydává na cestu k pahorku. Cestu mu ale zkříží trojice šelem — pardál, lev a vlčice —, které Danta před výstupem vyděsí natolik, že ztrácí veškerou naději a nechává se zahnat zpět do údolí.

Náhle se před ním objeví jakási postava. Poutník se táže, zda jde o člověka nebo stín, a obrátí se k ní se zoufalou prosbou o pomoc. Ukáže se, že před ním stojí Vergiliova duše.

Rozbor zpěvu

Temný les (v. 1–12) Hned v úvodním verši — „Kde život náš je v půli se svou poutí...“ — Dante užívá zájmeno první osoby plurálu: jeho zkušenost má platit obecně pro celé lidstvo. Za bod, kde je lidský život v půli, básník pokládal věk pětatřiceti let (jelikož vycházel z předpokladu, že se člověk běžně dožívá sedmdesáti let). Sám Dante se narodil roku 1265 a děj básně je kladen do roku 1300, roku prvního církevního jubilea.

Vyprávění začíná in medias res: Dante se ztratil v temném lese a netuší, jak k tomu došlo — což mu umožňuje vyhnout se popisu okolností svého mravního pádu. Temný les představuje tradiční topos hříchu a bloudění; jeho protikladem je „pravá cesta“, symbol mravní i duchovní přímosti (rectitudo). Přestože je úvodní popis lesa prostoupený hrůzou, básník zdůrazňuje, že naděje na spásu nikdy zcela nezanikla: „pravá cesta“ je totiž jen „ztracena“, nikoli navždy „zmařena“. To odpovídá povaze celého díla jakožto „komedie“ s dobrým koncem.

Ozářený pahorek (v. 13–60) Dante dochází k úpatí pahorku, za kterým vychází slunce — symbol Boží milosti, jež osvětluje cestu člověka. Pahorek bývá interpretován jako cesta ke spáse, případně jako pozemské štěstí, k němuž člověk přirozeně tíhne. Poutník nabývá vnitřního klidu a vydává se na cestu do svahu, ale na samém počátku výstupu mu zahradí cestu pardál (v italském originále lonza), podle středověkých komentátorů symbol chlípnosti či závisti (s narážkou na Florencii). Poté se před ním objeví lev, symbol pýchy a násilí, a nakonec vlčice, z trojice šelem ta nejnebezpečnější, ztělesnění chamtivosti a neukojitelné žádostivosti. Vlčice básníka zahání zpět do šera údolí.

Existují i odlišné výklady. Ty v trojici šelem spatřují kategorie hříchu, jež odpovídají pozdějším okruhům pekla (nezřízenost, násilí, podvod), nebo politickou alegorii zkorumpované moci ve středověké Itálii (vlčice = papežský Řím, lev = Říše, pardál = feudálové). Předobrazem výjevu je pravděpodobně jedno místo ze starozákonního proroka Jeremjáše (5,6).

Zjevuje se Vergilius (v. 61–99) náhled|Ilustrace ke zpěvu I od Williama Blakea náhled|Zpěv 1, Giovanni Stradano, 1587 Před poutníkem, který se znovu řítí do lesních temnot, se znenadání objeví postava „ochraptělá tím, jak dlouho mlčela“ (podle alegorického výkladu přirozený rozum, který dlouho dřímal). Dante ji prosí o slitování. Postava odpoví, že byla člověkem, narodila se za časů Julia Caesara a žila v Římě za vlády Augustovy; byla básníkem a opěvovala Aeneu, syna Anchísova, po pádu Tróje. Takto se dozvídáme, že jde o Vergilia, autora proslulé Aeneidy.

Dante vzdá ohromený hold básníkovi, kterého považuje za svého učitele a vzor, a prosí o pomoc ve střetu s šelmou. Vergilius odpoví, že vlčice nikdy nikoho nenechá bez úhony projít; je proto třeba zvolit jinou cestu. V Komedii je Vergilius alegorií lidského rozumu, a je proto schopen provést Danta peklem i očistcem – ne však rájem; jelikož není křesťan, do nejvyšší sféry vstoupit nesmí a poutníka se tam ujme Beatrice, alegorie teologie.

Proroctví o chrtu (v. 100–111) Vergilius předpovídá, že vlčice ve svém řádění nepřestane, dokud nepřijde chrt (veltro), který ji skrze všechna města zažene zpět do pekla, odkud ji kdysi vypustila závist. Postava chrta patří k nejdiskutovanějším hádankám celé Komedie — vykladači v něm hledali konkrétní historickou osobnost (např. Dantova šlechtického patrona Cangrande della Scala) i obecnější symbol budoucího mravního obrození, které nebude živeno mocí ani penězi, nýbrž moudrostí, láskou a ctností.

Cesta záhrobím (v. 112–136) náhled|Dante a Vergilius, rukopis Britské knihovny, iluminoval Priamo della Quercia (15. století) Vergilius nabízí, že Danta provede „věčnou prostorou“, tedy jednak peklem, kde jsou slyšet zoufalé nářky starých hříšných duší, žadonících o „druhou smrt“, jednak očistcem, kde se duše i vprostřed útrap radují, neboť jim kyne naděje na postup mezi blažené. Do ráje pak Danta dovede duše vznešenější, než je Vergilius, neboť v ráji vládne Bůh, jehož zákonu se pohan Vergilius zpronevěřil. Dante souhlasí, Vergilius se vydá na cestu a Dante ho následuje.

Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):

V půl naší zemské pouti když se vkročí, já octnul jsem se v tmavém, pustém lese, neb cesta pravá zmizela mi s očí.

Ten popsati les, ruka má se třese: tak divoký byl, drsný, v stálém šeru, že vzpomínka naň nový strach mi nese!

Tak hořký, smrt že málem trpčí věru, leč, chci-li dobro líčit z jeho středu, co shled’ jsem v jiném, vypovím, též směru.

Odkazy

Reference

Literatura DRONKE, Peter. Dantova Komedie: obrazy a kontexty. Přeložil Martin Pokorný. Praha: Malvern, 2021. HAWKINS, Peter S. Veškerenstvo úsměvů. Dantova básnická teologie. Přeložil Martin Pokorný. Slovo a smysl, roč. XVIII, č. 37, 2021, s. 193–211. Dostupné online: PDF. SCARTAZZINI, G. A. Temný les a intelektuální hřích. Přeložil Martin Pokorný. Souvislosti, 2021, roč. XXXII, č. 4, s. 161–168. Ztracená cesta, temný les (Patero výkladů – Pietro Alighieri, Ottimo, Cristoforo Landino, Alessandro Vellutello, Lodovico Castelvetro). Přeložili Martin Pokorný a Matouš Jaluška. Souvislosti, 2021, roč. XXXII, č. 4, s. 152–161.

Externí odkazy

Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project

01