Cairn de Petit Mont je rozsáhlý pravěký megalitický komplex, který se nachází na stejnojmenném skalnatém ostrohu v obci Arzon na poloostrově Rhuys v departementu Morbihan v Bretani. Tento monumentální areál, budovaný v několika chronologických fázích během mladší doby kamenné (neolit), původně sestával ze dvou k sobě přiléhajících kamenných mohyl (cairnů) a dvou dolmenů. Celá lokalita byla těžce poškozena výstavbou vojenského betonového bunkru během druhé světové války. Dvě dochované a dnes přístupné vnitřní megalitické komory jsou proslulé svou bohatou rytou výzdobou. Jako prvořadá prehistorická památka podléhá nejvyššímu stupni státní ochrany a na seznam historických památek byl celý objekt zapsán 5. srpna 1904.
Historický vývoj památky V průběhu doby železné byla tato strategická poloha osídlena keltským obyvatelstvem. Svědčí o tom četné archeologické nálezy domácí keramiky, předmětů ze skelné pasty a dobových mincí venetské i turonské provenience. Množství nalezených sošek římské bohyně Venuše z bílé pálené hlíny navíc naznačuje, že původní neolitický chodbový dolmen byl v období římské nadvlády přeměněn na pohanskou svatyni.
První novověká písemná zmínka o mohyle pochází z roku 1560, kdy byl tento výrazný pobřežní bod zaznamenán jako navigační orientační bod v lodním atlasu Le Routier Pilote od Garcie Ferranda. První částečný archeologický výzkum lokality, omezený výhradně na východní dolmen, provedli v roce 1864 D. de Cussé a Louis Galles, členové Polymathické společnosti departementu Morbihan. Z jejich tehdejších prací se nedochovala žádná písemná zpráva, ale pouze zjednodušený nákres komory, nákresy několika rytin a drobný archeologický materiál, který je dnes uložen v expozicích archeologického muzea ve městě Vannes. V květnu 1899 sice jeden z obyvatel nedaleké obce Plouharnel navrhl odkoupení pozemku za účelem zahájení soukromých vykopávek, avšak zastupitelstvo obce Arzon prodej i povolení k pracím striktně odmítlo.
Vlastní vědecké vykopávky zahájil v roce 1905 uznávaný archeolog Zacharie Le Rouzic. Kvůli tehdejším ostrým odborným sporům s ostatními členy Polymathické společnosti se přesné záznamy o rozsahu jeho tehdejší činnosti nedochovaly, práce však spočívaly především v celkové obnově a rekonstrukci východního dolmenu. Le Rouzic nechal znovu vztyčit padlé postranní kamenné bloky (ortostaty) v přístupové chodbě i v samotné komoře a na vrchol navrátil masivní stropní krycí desku. Druhou restaurátorskou kampaň na místě provedl v roce 1933 a následně představil velkolepý projekt celkového průzkumu celého tělesa mohyly, který se však již nerealizoval.
Zásah do struktury během druhé světové války náhled|Vojenský bunkr a současný návštěvnický vstup do areálu mohyly Petit Mont V roce 1943, v rámci německé výstavby obranného systému Atlantský val, bylo na skalnatém ostrohu Petit Mont vybudováno několik vojenských krytů, kulometných hnízd a především masivní betonový bunkr typu 635. Německé velení tak využilo dominantní polohu mohyly, která nabízela vynikající výhled na celou Quiberonskou zátoku, přičemž obrovská hmota pravěkého cairnu posloužila k dokonalému zamaskování betonové struktury bunkru.
Tyto stavební práce fatálně zasáhly jihovýchodní a severovýchodní část pravěkého komplexu a vedly k úplnému zničení celého západního dolmenu. Ten byl kompletně nahrazen bunkrem, který je v mohyle zřetelně viditelný dodnes. Téměř úplně byl tehdy zlikvidován také východní dolmen, jehož stropní krycí deska byla vyhozena do povětří dynamitem a samotná komora byla zcela vyklizena. Stalo se tak i přes ostré protesty jednoho z německých důstojníků, který byl v civilním životě profesionálním archeologem. Část neolitických kamenných desek z dolmenů byla pravděpodobně rozdrcena a zalita přímo do betonu vojenských objektů. Během těchto destruktivních prací se však podařilo zachránit alespoň soubor cenných pravěkých korálků a přívěsků z variscitu.
V roce 1979, v reakci na hrozbu komerčního turistického projektu, zahájil na lokalitě nový záchranný archeologický výzkum Joël Lecornec. Jeho cílem bylo přesně zmapovat a změřit rozsah škod, které na této památce zanechaly německé vojenské zásahy z dob světového konfliktu. Tyto vykopávky a průzkumné práce plynule pokračovaly až do roku 1989. Následně v letech 1992 až 1993 prošel celý monumentální komplex celkovou památkovou rekonstrukcí, která dala areálu jeho současnou podobu.
Stavební struktura a rozměry Komplex dosahuje délky 60 metrů, šířky 46 metrů a výšky 6 metrů, což představuje celkový objem kamene odhadovaný na 10 000 m³. Tento objem mohl být původně ještě větší, neboť lokalita v průběhu historie opakovaně sloužila jako improvizovaný kamenolom pro obyvatele z okolí. Obě kamenné mohyly i vnitřní dolmeny jsou obemknuty dvojitou obvodovou lícovou zdí. Vnitřní lícová zeď stále dosahuje výšky 5,60 metru, zatímco výška vnější obvodové lícové zdi nepřesahuje 1,50 metru. Mezi žulovými bloky, ze kterých byly tyto lícové zdi postaveny, objevili archeologové nepravidelně rozmístěné malé oblázky z bílého křemene. Jejich přítomnost a záměrné vkládání do konstrukce mohly podle vědeckých hypotéz představovat rituální milodary.
Stavební fáze: Mohylový násep T, cairny A a B Nejstarší osídlení lokality a počátky stavební činnosti jsou doloženy kolem roku 4500 př. n. l., kdy zde vznikl první premegalitický mohylový násep označovaný jako násep „T“, který dosahoval výšky přibližně 1,50 metru. O několik století později byl na tomto náspu vztyčen první kamenný cairn „A“ subtrapézovitého (lichoběžníkového) tvaru. Tato mohyla měřila 35 metrů na délku, 20 metrů na šířku a dosahovala výšky 8 metrů, přičemž ve své vnitřní struktuře neobsahovala žádnou pohřební komoru.
Kolem roku 4000 př. n. l. byl těsně k jižní stěně dřívějšího cairnu A přistaven druhý kamenný cairn „B“. Ten již ukrýval chodbový dolmen s vnitřní pohřební komorou pětibokého tvaru. Přístupovou chodbu vymezovaly tři kamenné desky na severní straně a dvě na jižní straně. Všechny kamenné bloky podél severní stěny chodby nesly rytou výzdobu v podobě oblouků a pravoúhlých motivů. Podlahu chodby tvořily tři precizně usazené kamenné desky. Dno samotné pohřební komory tvořila obrovská, původně vztyčená modla v podobě stély o délce 4 metrů, šířce 2,20 metru u základny a 4 metrů v úrovni ramen, která byla před položením povalena, rozbita a nenesla žádné rytiny. Paty postranních stojících kamenů (ortostatů) vymezujících stěny komory byly pečlivě zaklíněny podél okrajů této mohutné podlahové desky. Šest z osmi stojících kamenů komory zdobily rytiny provedené technikou osekávání pomocí křemenných otloukačů, které archeologové objevili přímo u pat těchto bloků. Vyobrazené motivy představují stylizované sekery s topůrky, oblouky a linie, které jsou velmi blízké slavnému uměleckému stylu z nedaleké megalitické lokality Gavrinis.
Dolmeny Kolem roku 3000 př. n. l. byly k východní stěně celého komplexu dodatečně přistaveny další dva dolmeny, které odborná literatura označuje jako dolmen „Východní“ a dolmen „Západní“.
Východní dolmen náhled|Monumentální vstupní portál typu trilitu u východního dolmenu v Petit Mont Vzhledem k tomu, že byl východní dolmen těžce poškozen při výstavbě německého bunkru, lze jeho původní architekturu rekonstruovat pouze na základě interpretace zjednodušeného nákresu D. de Cussé a jeho srovnání s pozdější dokumentací Zacharie Le Rouzica. Pohřební komoře předcházela přístupová chodba orientovaná směrem k východu až jihovýchodu. Vstup do této chodby tvořil monumentální portál typu trilitu (dva stojící kameny nesoucí překlad). Použité kamenné bloky tvoří dvojslídná žula, která pochází z geologického ložiska u obce Sarzeau vzdálené přibližně deset kilometrů. Povrch svislých nosných kamenů byl pečlivě opracován technologií jemného osekávání. Kamenný překlad, dnes rozlomený na dva kusy, byl rovněž takto opracován a nese dvě uměle vyhloubené jamky. Přístupová chodba dosahuje délky 7,30 metru a její šířka zůstává po celé délce konstantní. Dvě desky z granulitu a třetí ve tvaru půlměsíce, které archeologové objevili před portálem a které jsou dnes vztyčeny po obou stranách vstupu, mohly původně tvořit součást dveří celého objektu.
Na západním konci přístupové chodby se dodnes dochovaly dva protilehlé kameny s rytou výzdobou. Jižní nosný kámen (označovaný jako S3) pokrývá do poloviny jeho výšky série do sebe zapadajících oblouků uspořádaných v osmi řadách nad sebou, což odpovídá uměleckému stylu z megalitické lokality Gavrinis. Severní protilehlý kámen (N5) je tímto typem rytin zcela pokryt až do tří čtvrtin své výšky a na své boční hraně nese dvě jamky.
V samotné pohřební komoře se dochovalo pouze pět stojících kamenných podpěr, které sice poškodil odstřel stropní krycí desky dynamitem, ale jejich rytá výzdoba zůstala částečně čitelná. Kamenná deska C1 nese ve svém středu motiv slunečního kola se sedmnácti paprsky, které obklopují centrální jamku. Celá tato kompozice se nachází nad sérií přibližně pěti řad krokvových klikatic a v pravé horní části doplňují výjev dva dnes již téměř smazané motivy pastýřských berel. Deska C2 nese několik rytin viditelných při bočním šikmém osvětlení, konkrétně tři do sebe zapadající oblouky, znaky v podobě jařma, hadovité linie, malou berlu a stylizovanou sekeru s topůrkem. Kamenné desky C3 and C4 jsou silně poškozené, ale stále jsou na nich patrné krokve, křivky a jedna hadovitá linie.
Díky dokumentaci, kterou před destrukcí areálu stihl vyhotovit Le Rouzic, je znám také detailní vzhled čtyř kompletně zaniklých stojících kamenů, které byly buď vyhozeny do povětří, nebo zality přímo do betonu vojenského bunkru. Kámen C6 obsahoval rytinu slunečního kola, které bylo menší než kolo na desce C1. Kámen C7 pokrývaly jamky po celém jeho povrchu. Blok C8 zdobil reliéf páru lidských chodidel uzavřený v osekávané kartuši a různé další figurální motivy, jako stylizované sekery s topůrky, bohyně v podobě erbovního štítu na podstavci, hadovité znaky a lomené linie.
Deska tvořící samotný vstupní práh do komory sestává z bloku béžového pískovce, zatímco všechny ostatní stojící kameny jsou žulové. Na jedné ze svých stran nese rytou výzdobu tvořenou dvěma sekerami a topůrkem (berlou či násadou sekery), jehož koncový segment již kompletně zanikl.
Západní dolmen Ze západního dolmenu se do současnosti dochoval pouze počátek přístupové chodby, která byla vybudována technikou takzvané suché kamenné zdi. Vzhledem k tomu, že si dělníci podílející se v roce 1943 na stavbě německého bunkru pamatovali přítomnost velkých kamenných desek, je velmi pravděpodobné, že stavební architektura tohoto zaniklého objektu byla polomegalitického typu.
Archeologické nálezy Areál mohyly poskytl během dlouhodobých výzkumů cenné nálezy, které dokumentují neolitické osídlení i pozdější rituální využití místa. V nedalekém sídelním objektu v těsné blízkosti mohyly byly mimo jiné objeveny ukázky keramiky, které odborníci připisují staroneolitické kultuře Cerny.
Nálezy z cairnu B Uvnitř pohřební komory a v přístupové chodbě cairnu B bylo objeveno několik stovek keramických střepů. Naprostá většina těchto fragmentů pochází z nádob s plochým dnem vyrobených z vyhlazené hnědé hlíny. Archeologům se podařilo identifikovat také torza dalších neúplných nádob, konkrétně dva malé poháry, nádobu s širokým hrdlem, vázu typu le Souch, misku, malý šálek, velký fragment varného hrnce a specifickou misku na nožce typu Colpo. Kamenná industrie se zde dochovala poměrně vzácně. Sestává z jedné malé sekerky z doleritu a druhé z eklogitu, které ležely položené naplocho přímo na podlaze komory, a z několika křemenných nástrojů nalezených v kamenné suti podél obvodové fasády.
Nálezy z východního dolmenu