Kostel Panny Marie z Roscudonu ( ) je římskokatolický farní kostel nalézající se ve francouzské obci Pont-Croix v departementu Finistère v bretaňském regionu na severozápadě Francie.

Stavba vznikala od 13. století formou postupných přístaveb až do druhé čtvrtiny 16. století, a to díky nepřetržitému mecenášství místních pánů z Pont-Croix a následně jejich spojenců a potomků z rodové linie Rosmadeců. Kostel představuje vynikající ukázku donátorství lokální bretaňské aristokracie a je přímým hmotným svědectvím o trvalém vlivu a kontinuitě tohoto šlechtického rodu po celých tři sta let jeho výstavby. Celý objekt podléhá nejvyššímu stupni státní ochrany jako movitá i nemovitá historická památka a ukrývá v interiéru řadu chráněných uměleckých předmětů, včetně několika retáblů, kazatelny, pozdně gotické varhanní empory a cenného sochařského ztvárnění Poslední večeře Páně.

Chrám je nejvýznamnější a nejreprezentativnější památkou specifického regionálního slohu, pro který se v dějinách umění vžil název škola z Pont-Croix (école de Pont-Croix). Jedná se o ucelenou skupinu církevních staveb situovaných západně od města Quimper, které vykazují řadu zvláštních stylistických prvků, kvůli nimž je starší generace badatelů dlouho chybně považovala za čistě románské budovy.

Ve skutečnosti se jedná o svébytnou gotickou konstrukci. Část historiků umění v její architektuře spatřuje silný umělecký vliv soudobého anglického stavitelství, a to zejména z jihozápadní Anglie. Druhá část vědecké obce se naopak přiklání k názoru, že škola z Pont-Croix spíše svébytným způsobem reinterpretovala starší domácí románské formy Bretaně, čímž chtěla vyjádřit vědomý odpor a uměleckou reakci proti masivnímu kulturnímu diktátu a vlivu francouzské gotiky z oblasti Île-de-France. V každém případě se tento farní kostel stal okamžitým vzorem a inspiračním zdrojem pro obrovské množství dalších staveb v historickém regionu Cornouaille, mezi něž patří například slavná kaple svatého Herbota v obci Plonévez-du-Faou.

Historie Kostel byl původně založen pravděpodobně jako soukromá hradní kaple přiléhající k sídlu místních pánů z Pont-Croix, načež se stal závislou farní filiálkou spadající pod správu mateřské farnosti Beuzec-Cap-Sizun. Přestože je budova v literatuře občas označována jako kolegiátní kostel, ve skutečnosti zde nikdy nesídlil sbor kanovníků a chrám tento titul před Velkou francouzskou revolucí nikdy oficiálně nenesl. Označení za kolegiátní kostel se poprvé objevuje až v textech místních vlastivědných badatelů v průběhu 19. století a následně ho v polovině 20. století převzala část historiků umění.

Přesné datování nejstarších stavebních fází zůstává předmětem odborných diskusí. Starší badatelé v čele s abbém Abgrallem soudili, že nejstarší dochované části pocházejí již ze 12. století a náležejí k románské architektuře. V roce 1951 však René Couffon navrhl novou chronologii, v níž zahájení stavby posunul do poloviny 13. století a na základě srovnání se soudobou anglickou architekturou zařadil objekt jednoznačně do gotického slohu. Tyto nejstarší gotické části, budované pravděpodobně kolem poloviny 13. století, zahrnují současnou hlavní loď s dvojitými bočními loděmi, čtyři západní klenební pole chóru (rovněž s dvojitými bočními loděmi) a příčnou loď, která však byla později výrazně přestavěna. Podle jiné teorie mohly tyto prostory vzniknout až v poslední třetině 13. století za vlády hradního pána Sinquina z Pont-Croix, kterého dobové prameny výslovně zmiňují jako aktivního stavitele kostela. Během druhé stavební fáze došlo k prodloužení kněžiště o další dvě klenební pole a k nahrazení jeho jižní boční lodi rozměrnou kaplí. Zatímco Couffon klade tento krok ještě do doby Sinquina z Pont-Croix, historici Philippe Bonnet a Jean-Jacques Rioult jej situují spíše na počátek 14. století. thumb|Donátoři Alain II. z Rosmadecu a jeho manželka Jeanne du Chastel se svými patrony na dochovaných panelech historické vitráže V roce 1391 se rod pánů z Pont-Croix spojil s vlivným šlechtickým domem Rosmadeců. Na tuto dynastii následně přešlo celé zdejší panství a její příslušníci se stali hlavními mecenáši všech pozdně středověkých a renesančních úprav chrámu. V bezprostředně následujících letech, případně kolem roku 1420, byl vybudován monumentální jižní vstupní portál.

Kolem roku 1450 iniciovali Jean II. z Rosmadecu a jeho manželka Jeanne Thomelin rozsáhlou vnitřní modernizaci: na jižní straně nechali manželé přistavět novou kapli a kompletně přestavět křížení příčné lodi, nad kterým vztyčili monumentální zvonici s kamennou jehlancovou špicí.

Ve druhé čtvrtině 16. století nechal Alain II. z Rosmadecu opětovně rozšířit chór, přičemž původní plochý závěr nechal transformovat do polygonální podoby s useknutými stěnami. V této epoše byla zároveň nově proražena a upravena většina oken podél celé jižní fasády.

Během 18. století prošlo západní průčelí kostela celkovou modernizací v tehdejším soudobém duchu a podél jižní boční lodi chóru byla přistavěna nová budova sakristie. Současně dělníci výrazně rozšířili okenní otvory v severní boční lodi chóru a zvýšili úroveň střešního krovu.

V 19. století začalo silně chátrat vnitřní dřevěné obložení a podhledy, nejprve v prostoru presbytáře a následně i v hlavní lodi. Na základě osobní vizitace významného architekta Jeana-Baptisty Antoine Lassuse byl kostel již v roce 1851 zapsán na tehdejší státní seznam národních historických památek. Tento nejvyšší stupeň ochrany si objekt udržel i při generální revizi památkového seznamu v roce 1862. Díky přidělení státních dotací mohly být zahájeny nezbytné opravy zvonice, hřbitovní obvodové zdi a celého krovu, které vedl diecézní architekt Joseph Bigot.

Kolem roku 1876 byl celý interiér kostela necitlivě pokryt bílým vápenným nátěrem, který nechal v roce 1895 kompletně odstranit architekt Paul Gout. Ten v téže době vedl také náročné restaurování štítů příčné lodi a samotného vrcholu kamenné špice. Kamenná špice věže byla následně v roce 1987 zcela stržena katastrofální vichřicí, po níž musela být znovu od základu rekonstruována. Při tomto pádu věže byly těžce poškozeny také přilehlé střechy a vnitřní dřevěné stropy, které rovněž prošly kompletní obnovou.

Popis

Exteriér

Západní průčelí thumb|Západní průčelí kostela s klasicistním portálem z 18. století a velkým paprskovitým oknem z 19. století Současná západní fasáda byla pravděpodobně postavena již při samotném založení kostela a následně upravena během stavební kampaně zaměřené na výstavbu jižní závěrové kaple, neboť profilace obou štítů vykazuje shodné rysy. Současný portál je výsledkem klasicistní přestavby z 18. století, která nahradila původní středověký vstup, z něhož se do dnešních dnů dochovaly pouze zbytky ostění. Velké okno umístěné nad portálem navrhl v polovině 19. století nově diecézní architekt Joseph Bigot, a to kompletně v duchu paprskové gotiky.

Jižní průčelí Zatímco severní stěna kostela je pojednána architektonicky poměrně prostě, jižní průčelí je bohatě zdobeno řadou rozmanitých prvků. Patří mezi ně monumentální jižní portál, kaple s křtitelnicí, štítová zeď příčné lodi, okno jižní boční lodi chóru a konečně velká jižní závěrová kaple. Výškový rozdíl mezi západním průčelím a o něco výše položeným kněžištěm dodává celému architektonickému souboru osobité kouzlo. left|thumb|Architektonické detaily bohatě zdobeného jižního portálu na historickém nákresu Charlese Chaussepieda Jižní vstupní portál představuje jeden ze skutečných klenotů celé stavby. Jeho celková struktura přejímá kompozici severního portálu františkánského kostela ve městě Quimper: tvoří jej hlavní oblouk sevřený dvěma masivními úseky zdiva, které završuje trojice ostrých vimperků, z nichž ten prostřední je nejvyšší. Tyto vimperky zdobí hustá síť kamenných růžic a čtyřlístků, která odkazuje na monumentální katedrální portály z konce 13. století, jako jsou portály des Libraires a de la Calende u katedrály v Rouenu. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že specifické vlastnosti bretaňské žuly si vynutily neprolamovaný dekor, zatímco klasické paprskovité gotické vimperky bývají obvykle prolamované. Bohatá výzdoba pokračuje také na opěrných pilířích, na vnitřních bočních stěnách podloubí a kolem samotných dveří vedoucích do interiéru. Sochařské hlavice v celém prostoru portálu jsou stylově velmi blízké hlavicím z karmelitánského kostela v Pont-l'Abbé, což dovoluje tuto stavební etapu spolehlivě datovat do dvacátých let 15. století.

Štítová zeď příčné lodi (transeptu) umožňuje přístup do kostela skrze lomený portál, který nad archivoltou doplňuje dekorativní oslí oblouk. Celou tuto konstrukci po obou stranách jistí dva mohutné opěrné pilíře.

Jižní závěrová kaple, která byla přistavěna kolmo k samotnému kněžišti, je z východní strany osvětlena trojicí nepravidelných oken (triplet). Oblouky těchto oken dosedají na vnitřní meziokenní pilíře, které pohledově sjednocuje průběžný vlys s rostlinnými motivy. Okenní otvory vyplňují kružby s ostře řezanými trojlístky, které vykazují silný anglo-normanský umělecký vliv.

Věž nad křížením a její kamenná špice náhled|Monumentální gotická zvonice s kamennou špicí vztyčená nad křížením příčné lodi Kostelní zvonice je vztyčena přímo nad křížením příčné lodi. Sestává z hranolové věže a vysoké kamenné jehlancové špice a byla vybudována kolem roku 1450 za vlády Jeana II. z Rosmadecu. Ten byl prasynovcem Bertranda z Rosmadecu, tehdejšího biskupa v Quimperu a stavitele věží tamní katedrály, které byly (s výjimkou špic) dokončeny v roce 1445. Jean II. byl zároveň synovcem Henryho de Lespervez, opata v opatství Sainte-Croix de Quimperlé, který nechal ve stejném období postavit tvarově příbuznou věž nad opatskou kaplí Panny Marie. Původní pilíře románsko-gotického křížení lodi byly staviteli vyhodnoceny jako staticky nedostatečné pro unesení váhy nové věže, a proto byly kompletně obezděny a zpevněny masivními gotickými pilíři.

Architektura věže se přímo inspirovala věžemi quimperské katedrály, od nichž přejímá systém horizontálních ochozů a galerií umístěných těsně pod patou kamenné špice. Na rozdíl od svého vzoru je však věž na každé ze svých čtyř stran prolomena pouze jedním, poměrně strohým okenním otvorem, který architekt Joseph Bigot označil za těžkopádný a opticky stlačený. Půdorys věže tvoří čtverec o délce strany 7,20 metru. Nad zmiňovaným okenním otvorem se nachází prolamovaná galerie, která tvoří nejvyšší úroveň samotného věžového tělesa. Sestává ze dvou úrovní: úzké řady prolamovaných čtyřlístků, jež slouží jako zábradlí ochozu, a série štíhlých trojlaločných arkád, které dekorují okenní otvor po celé jeho výšce. Celou konstrukci věže na vrcholu korunuje druhá řada čtyřlístků.

Od této úrovně se k nebi zvedá samotná kamenná špice. Vykazuje mimořádně štíhlé proporce, neboť její stěny svírají s vertikální osou velmi ostrý úhel. Osmiboké nárožní fiály jsou stupňovitě uspořádány a v pohledové perspektivě se prolínají s balustrádou ochozu. Tyto fiály lemují čtyři okenní otvory orientované do čtyř světových stran, které uprostřed rozděluje středový kamenný prut. Osmiboké těleso špice doplňují po hranách oblé profilace osázené dekorativními kraby. V horní třetině špice jsou nad sebou uspořádány prolamované čtyřlístky završené malými vimperky s kraby a vrcholovými fiálami.

Celá zvonice dosahuje celkové výšky 67 metrů od země, přičemž samotná kamenná špice měří 24,90 metru.

Tato monumentální špice se stala přímým inspiračním zdrojem pro řadu církevních staveb v širším okolí. Sloužila jako hlavní a přímý architektonický model při dostavbě obou slavných věžových špic katedrály v Quimperu, kterou v letech 1854 až 1856 realizoval architekt Joseph Bigot. Ten zvolil věž v Pont-Croix jako vzor jednak proto, že stavba obou objektů v 15. století probíhala v téměř totožném časovém období a ve velmi příbuzném slohu, a jednak z důvodu, že bezmezně obdivoval strukturální lehkost a bohatou gotickou dekorativnost pontcroixské věžní špice.

Závěr kostela