Boris (světským jménem: Boris Andrejevič Rukin; 5. srpna 1879 – 30. června 1931 Moskva) byl ruský duchovní Ruské pravoslavné církve, jeden z hlavních představitelů grigoriánského schizmatu a metropolita možajský.

Život Narodil se 5. srpna 1879 v Oblasti Donského vojska do rodiny kněze.

Absolvoval Novočerkasské duchovní učiliště, po kterém byl přijat na Donský duchovní seminář. Pokračoval ve studiu na Kazaňské duchovní akademii, kde roku 1904 obdržel titul kandidáta bohosloví.

Dne 15. srpna 1904 byl ponechán při akademii na roční období jako mimořádný profesorský stipendista při katedře pastorální teologie. Hodnocení rektora bylo pro stipendistu velmi příznivé.

Dne 16. června 1905 byl povýšen do hodnosti kolegiálního asesora a jmenován zastupujícím vyučujícím v Rjazaňském duchovním semináři, kde vyučoval Písmo svaté. Současně od 15. září 1905 do 1. září 1907 vyučoval pedagogiku na Rjazaňské eparchiální dívčí škole.

Dne 3. prosince 1906 se stal řádným vyučujícím Rjazaňského duchovního semináře. Zároveň od listopadu 1907 do 26. února 1909 působil jako učitel na soukromém dívčím gymnáziu Jekimecké.

Dne 26. února 1909 byl jmenován eparchiálním inspektorem církevně-farních škol penzenské eparchie.

Dne 14. prosince 1916 byl přeložen na místo inspektora církevně-farních škol a škol gramotnosti voroněžské eparchie.

V roce 1918 se stal členem Voroněžské eparchiální rady. Dne 28. dubna 1920 byl z funkce člena Voroněžské eparchiální rady odvolán.

Roku 1920 odešel do donské eparchie, kde přijal mnišství a kněžské svěcení. Byl povýšen na archimandritu a jmenován rektorem místního semináře. Téhož roku byl seminář přeměněn na pastýřské kurzy. Následující rok byly kurzy zrušeny a začal sloužit v katedrálním chrámu v Novočerkassku.

V únoru 1922 byl povolán patriarchou Tichonem do Moskvy, avšak kvůli prudkému zhoršení zdravotního stavu nemohl odcestovat.

Na konci března či počátkem dubna 1923 přesto do Moskvy dorazil. Patriarcha vyjádřil úmysl vysvětit jej na biskupa votkinskéhk a svěřit mu duchovní péči o dělníky votkinského závodu. Archimandrita Boris však tuto nabídku odmítl s odvoláním na nemoc.

Vzhledem k zatčení patriarchy Tichona se archimandrita Boris v Moskvě zdržel déle. Na pozvání sloužil bohoslužby v různých chrámech. Bydlel v církevním domě při chrámu Krista Spasitele.

Ve dnech 11.–12. července téhož roku sloužil Boris slavnostní bohoslužby v Trojickém chrámu ve městě Klin. V přestávkách mezi bohoslužbami rozmlouval se shromážděným duchovenstvem o složitém postavení církve v nových historických podmínkách.

Dne 18. července 1923 byl zatčen Moskevským oddělením GPU a obviněn z kontrarevoluční činnosti. Byl vězněn v Butyrské věznici. Dne 19. září téhož roku bylo vyšetřování pro nedostatek důkazů zastaveno.

Rozhodnutím Svatého synodu byl 14. listopadu 1923 zvolen biskupem možajským a vikářem moskevské eparchie. Biskupská chirotonie proběhla o tři dny později. Při předávání biskupského žezla řekl patriarcha Tichon nově vysvěcenému biskupovi, vědom si jeho ctižádosti a touhy po moci:

„Znám tvou pýchu, ale chci, abys sloužil církvi a přemohl sám sebe. Pamatuj, že Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“

Krátce poté byl zatčen Ilarion (Troickij) a biskup Boris byl jmenován představeným Sretěnského monastýru.

Získaný titul však u biskupa Borise vyvolal určité mocenské ambice v rámci moskevské eparchie. Opíral je o rozhodnutí Místní soboru Ruské pravoslavné církve 1917–1918 „O právech a povinnostech nejsvětějšího patriarchy moskevského a celé Rusi“ z 8. prosince 1917, v němž stálo: „Patriarchální oblast spravuje podle pokynů patriarchy patriarchální náměstek s titulem arcibiskupa kolomenského a možajského.“ Dále se odvolával na sněmovní usnesení „O místodržiteli patriarchálního trůnu“ z 10. srpna 1918, podle něhož v případě smrti představeného církve přecházejí práva a povinnosti patriarchy jako eparchiálního archijereje na arcibiskupa kolomenského a možajského.

Ačkoli titul biskupa Borise zněl pouze „možajský“, nikoli „kolomenský a možajský“, a patriarchální náměstci byli od roku 1919 označováni jako krutičtí, biskup Boris si činil nárok na prvenství mezi vikárními biskupy moskevské eparchie.

V souvislosti s těmito ambicemi se dostal do konfliktu s Pjotrem (Poljanským), který byl 24. ledna 1924 rozhodnutím patriarchy Tichona č. 71 jmenován arcibiskupem krutickým a správcem moskevské eparchie.

Od 8. února do 25. března 1924 dočasně spravoval vladimirskou eparchii a následně eparchii mogilevskou.

Dne 12. dubna 1925 vedl pohřeb patriarchy Tichona, po němž podepsal akt o zvolení Pjotra (Poljanského) patriarchálním místodržitelem.

Přesto bylo pro biskupa Borise mimořádně nepříjemné vidět metropolitu Petra v postavení patriarchálního místodržitele. Na podzim roku 1925 se při výslechu u OGPU přiznal: „Už od minulého roku jsem s ním měl určité nepříjemnosti a třenice, ještě za patriarchy Tichona. Vyčítal mi, že proti němu sbírám podpisy, a prohlásil, že chci zaujmout jeho místo. A vůbec se choval tak, že jsem se mu snažil co nejvíce vyhýbat. Tento člověk se mi – nebudu mluvit o jeho osobnosti, ale vůbec – velmi nelíbí. (…) A znovu mi vyčítal, že jsem proti němu sbíral podpisy, na což jsem mu odpověděl, že to dělám otevřeně a vůbec ne tajně.“

Konflikt mezi možajským biskupem a krutickým metropolitou, stejně jako Borisův odpor vůči němu, nezůstal bez povšimnutí OGPU. Bezpečnostní orgány jej využily jako příležitost k vytvoření nového rozkolu v patriarchální církvi.

V květnu 1925 bylo biskupu Borisovi navrženo, aby zorganizoval zvláštní skupinu „na obranu pravoslaví před politikařením“ a podal žádost o její registraci u Všeruskému ústřednímu výkonnému výboru.

Patriarchální církev tehdy postrádala občanskou legalizaci, což ji fakticky stavělo mimo zákon. Sovětská moc jako podmínku legalizace požadovala úplnou podřízenost a vyjádření politické solidarity se státem. Právě za takový postup biskup Boris aktivně vystupoval, avšak ani patriarcha Tichon, ani jeho nástupce v úřadu patriarchálního místodržitele metropolita Pjotr na tyto podmínky nepřistoupili.

Dne 30. června 1925 byl biskup Boris zvolen členem farní rady Vladimírského chrámu bývalého Sretěnského monastýru.

Činnost biskupa Borise vyvolávala v moskevských církevních kruzích odpor a odmítání. Jak sám přiznal představitelům tajného oddělení OGPU: „O mně se už po městě začaly šířit zvěsti, že jsem rudý, že vyvolávám rozdělení, že zakládám nějakou vlastní církev, a různé jiné fámy, nepochybně nepravdivé, jejichž cílem bylo podkopat mou autoritu mezi věřícími masami. Vystoupení proti mně bylo natolik rozhodné, že jsem musel brzy ukončit veškeré rozhovory o této otázce.“

Pjotr (Poljanskij), kterého biskup Boris obviňoval z útlaku, však proti němu neuplatnil žádné kanonické tresty.

Grigoriánské schizma Na konci roku 1925 začalo nové období činnosti biskupa Borise, které se časově shodovalo s novou tiskovou kampaní proti patriarchálnímu místodržiteli metropolitu Pjotru (Poljanskému) a jeho zatčením, k němuž došlo 9. prosince.

Dne 22. prosince se deset biskupů, mezi nimi i biskup Boris, s tichou podporou OGPU sešlo v Donském monastýr v bývalých patriarchálních komnatách a založilo z vlastních řad „Dočasnou vyšší církevní radu (DVCR)“ v počtu sedmi hierarchů, včetně biskupa Borise. Předsedou se stal arcibiskup jekatěrinburský Grigorij (Jackovskij), přičemž biskup Boris v této organizaci sehrál výraznou roli.

Metropolita nižněnovgorodský Sergij (Stragorodskij), který převzal správu církve podle závěti metropolity Pjotra jako jeho zástupce, zahájil aktivní boj proti samozvané „Dočasné vyšší církevní radě“ a dne 29. ledna 1926 uvalil na biskupy, kteří do ní vstoupili, zákaz výkonu duchovní služby.

Uvězněný místodržitel Petr se ve vězení setkal s arcibiskupem Grigorijem (Jackovským), který ve své zprávě patriarchálnímu místodržiteli navrhl schválit jako nejvyšší církevní autoritu kolegium čtyř biskupů, do něhož zařadil sebe a své spojence.

Metropolita Pjotr však ve své rezoluci z 1. února 1926 určil tři biskupy, kterým svěřil dočasné vykonávání pravomocí místodržitele: arcibiskupa jekatěrinburského Grigorije (Jackovského), arcibiskupa vladimírského Nikolaje (Dobronravova) a arcibiskupa tomského Dimitrije (Bělikova), přičemž ze seznamu vyloučil ty, které navrhoval arcibiskup Grigorij.

Přestože se toto kolegium nikdy fakticky nesešlo, biskup Boris po seznámení s uvedenou rezolucí usoudil, že nastal vhodný okamžik k převzetí moci v moskevské eparchii.

Dne 3. února 1926 byl rozhodnutím Všerusého ústředního výkonného výboru jmenován správcem moskevské eparchie a předsedou moskevského eparchiálního rady s katedrou umístěnou ve Vladimirském chrámu bývalého Sretěnského monastýr.

Dne 4. února 1926 rozeslal moskevským duchovním oběžník, v němž je informoval o rezoluci patriarchálního místodržitele metropolity Pjotra (Poljanského) z 1. února a prohlásil, že „Dočasná vyšší církevní rada Pravoslavné ruské církve, organizovaná k provedení tohoto pozdějšího nařízení, mi jako vikáři možajskému svěřila, podle rozhodnutí Všeruského církevního soboru, správu moskevských chrámů a moskevské eparchie a uložila mi zorganizovat Dočasnou moskevskou eparchiální radu.“

Duchovním představeným zároveň nařídil, aby se dne 9. února dostavili k biskupu Borisovi „ke konzultaci a k obdržení potřebných pokynů a vysvětlení“.

Ve svodkách OGPU pro sovětské stranické vedení se uvádělo, že v církevních kruzích existuje výrazná nevraživost vůči vznikajícímu „grigoriánskému“ rozkolu. V „Přehledu politického stavu SSSR“ za březen 1926 se například konstatuje: „Postoj moskevských laiků k je zjevně nepřátelský, a proto duchovní zastánci nového vedení musí své názory před laiky skrývat. V Donském monastýru došlo k případu, kdy byli biskupovi, který přebíral chrám od tichonovců, způsobeny zranění.“

Tímto biskupem měl být pravděpodobně právě Boris (Rukin), který se tehdy snažil upevnit své postavení v moskevských chrámech.

O biskupu Borisovi se zmínil i renovační metropolita Alexandr Vveděnskij který 16. dubna 1926 na zasedání renovačního synodu prohlásil: „Arcibiskupa Borise vyváděli z moskevských chrámů. Ocitl se bez funkce. Jeho popularita klesá až k výrazně negativnímu postoji vůči němu. Dočasná vyšší církevní správa je považována za zrádce čistého tichonismu. Jejich postavení je nesrovnatelně obtížnější než počáteční situace renovacionistů: pokud jsou to renovacionosté, proč vytvářet nové vedení mimo synod; pokud jsou tichonovci, proč se oddělili?“

V červnu 1926 se zúčastnil prvního Všeruského sjezdu duchovenstva a laiků, přívrženců Dočasné vyšší církevní rady.

V roce 1927 vydal se souhlasem úřadů šestnáctistránkovou brožuru „O současném postavení Ruské pravoslavné patriarchální církve“, která byla rozšířenou, redigovanou a cenzurovanou verzí jeho poselství z roku 1926. Jak uvádí kněz Alexandr Mazyrin: „Patetických formulací a sebechvály je v brožuře biskupa Borise ještě více než v jeho poselství. Metropolita Pjotr, který byl do roku 1927 odsouzen a poslán do vyhnanství, je tentokrát kritizován výrazně tvrději, jako ten, kdo se zjevně vydal proti církevní a kanonické cestě‘.“

Dne 18. listopadu 1927 byl radou povýšen do hodnosti arcibiskupa.

V prosinci 1928 byl zvolen jedním ze dvou místopředsedů DVCR, povýšen na metropolitu a zároveň jmenován správcem voroněžské církevní oblasti. Současně byl 22. dubna 1929 zvolen dočasným správcem penzenské eparchie.

Od 25. července 1929 se jeho katedra nacházela v moskevském chrámu Nejsvětější Trojice „na Hrázi u Pokrovských bran“, který se mu podařilo získat do správy. Tento chrám byl však 14. ledna 1930 uzavřen a katedra se opět vrátila do Vladimirského chrámu.

Dne 6. prosince 1930 byl zbaven správy voroněžské církevní oblasti.

V Moskvě druhé poloviny 20. let 20. století měl Boris (Rukin) pověst jednoho z nejvíce kontroverzních církevních činitelů tzv. „grigoriánského schizmatu“.