Anatolij Petrovič Gorškov (, , Moskva, Ruské impérium – 29. prosince 1985, Moskva, SSSR) byl sovětský partyzán v druhé světové válce, příslušník NKVD v hodnosti generálmajor a Hrdina Ruské federace in memoriam.
Mládí Narodil se 9. května 1908 v Moskvě v dělnické rodině. Vystudoval střední školu a textilní průmyslovku, kterou dokončil v roce 1926. Pracoval jako učeň rytce-valcíře v moskevském bavlnářském kombinátu Tříhorská manufaktura (). Po zácviku pracoval v textilní dílně až do července roku 1929, poté jako ředitel Domu kultury.
Dne 3. října 1930 obdržel povolávací rozkaz k vojenské službě. Byl přiřazen k pohraničníkům na Dálném východě. Zároveň se stal v roce 1930 členem VKS(b). Díky svým dobrým výsledkům ve službě byl z řadového pohraničníka u 2. jízdního pluku NKVD povýšen na velitele pohraničních stanovišť. V průběhu služby byl z Dálného východu převelen na rumunskou a polskou hranici.
Vystudoval vojenskou školu pro pohraniční vojska v Chabarovsku a Vyšší školu pohraniční NKVD. V červnu 1939 byl povolán na Správu pohraničních vojsk v Kyjevě a poté byl přidělen na Hlavní správu pohraničních vojsk do Moskvy. Jeho osobní hodnocení z 10. června 1940 o něm uvádí:
Druhá světová válka Začátek války s Německem ho zastihl v hodnosti kapitána. Byl jmenován náčelníkem 4. oddělení Správy NKVD pro Tulskou oblast. Jeho odpovědností byla především organizace partyzánských oddílů, průzkumných a sabotážních skupin, ale také boj proti špionáži a diverzi v sovětském týle. Do jeho pravomoci také spadaly stíhací prapory (), které měly na starosti pronásledování a ničení nepřátelských výsadků, ochranu vojensky důležitých objektů a v případě obsazení oblasti nepřítelem z nich vznikaly partyzánské oddíly. V Tule bylo vytvořeno pod jeho vedením celkem 19 stíhacích praporů, jejichž členy se stávali spolehliví komunisté, členové Komsomolu a lidé oddaní sovětské vládě.
Po pádu města Orel dne 3. října 1941 došlo k přiblížení válečné fronty. Kapitán Gorškov dostal se svými stíhacími prapory za úkol ostrahu týla, evakuaci hospodářských zvířat a obilí z oblastí bezprostředně ohrožených postupem wehrmachtu. Dne 23. října 1941 se městský výbor pro obranu rozhodl vytvořit Tulský dělnický pluk o počtu 1 500 mužů, který vznikl sloučením 5 praporů. Jeho velitelem byl jmenován kapitán státní bezpečnosti Gorškov, který ve funkci zůstal po celou dobu obrany města. Samotné formování pluku proběhlo ve spěchu již ve čtyřech dnech. Podle Gorškovova osobního spisu byl pluk nedostatečně vycvičen a vybaven. Personál pluku byl tvořen dělníky, horníky a úředníky. Jejich výzbroj tvořily granáty, zápalné lahve, pušky nejrůznějšího stáří a původu včetně loveckých. Pluk obdržel rozkaz zadržet nepřítele na přístupech k městu Tula, kde společně s plukem NKVD čelil útoku Guderianových tanků a divizi Grossdeutschland. První útok ve dnech 29. a 30. října 1941 se podařilo odrazit, další již nikoli. Za tento boj Gorškov obdržel vyznamenání Řád rudého praporu, který mu byl udělen ke dni 31. ledna 1942. Koncem listopadu 1941 Gorškov předal Tulský dělnický pluk novému veliteli a vrátil se do správy NKVD pro Tulskou oblast. Zde se zabýval organizací, přípravou a přesunem partyzánských, průzkumných a sabotážních oddílů do německého týlu.
Začátkem roku 1942 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu partyzánského hnutí Brjanského frontu. V této funkci byl opakovaně vysílán do nepřátelského týlu, kde vedl operace brjanských partyzánů. Pod jeho vedením bylo navázáno organizované spojení s rozptýlenými partyzánskými jednotkami, které sjednotil do větších oddílů schopných provádět účinné operace proti německým vojenským cílům. Díky jeho činnosti a organizačním dovednostem se partyzánský boj za nepřátelskými liniemi zintenzivnil. Anatolij Gorškov byl jmenován velitelem Jižní skupiny partyzánských oddílů, která čítala až 18 000 mužů. Podle čísel z roku 1942 v srpnu, září a začátku října partyzánské skupiny v této oblasti zabili 17 969 nepřátelských vojáků a důstojníků 4 230 jich zranili. Partyzáni vykolejili 120 vojenských vlaků, které obsahovaly 1 469 vagonů přepravujících nepřátelské vojáky, vybavení a vojenské potřeby. Dále vyhodili do povětří dva obrněné vlaky, 121 lokomotiv a 2 železniční mosty. Zničili 15 letadel, 45 tanků, 6 obrněných vozidel, 16 děl, 285 vozidel přepravujících munici a vojenské osoby. Dále byla narušena přeprava na cestách, kde bylo zničeno 39 mostů, 3 sklady munice a paliva, 4 vojenská zařízení a další. Vypracoval a úspěšně zorganizoval operaci, jejímž cílem bylo zachránit z obklíčení ženy, starší lidi a děti, kteří čelili nebezpečí smrti za pomoc sovětským partyzánům. Za tuto bojovou činnost a zásluhy byl dne 31. ledna 1943 podruhé vyznamenán Řádem rudého praporu.
V květnu 1943 německé síly v Brjanské oblasti podnikly proti partyzánům operaci s krycím názvem Cikánský baron, ve níž se je s nasazením frontových jednotek pokusily zničit. V kritické situaci, kdy byli partyzáni zatlačeni do malé oblasti a v obklíčení, převzal Gorškov velení. Pod jeho velením partyzáni z pasti vyklouzli, a mohli tak pokračovat v sabotážních operacích proti pořádkovým silám a komunikacím v nepřátelském týlu. Jeho způsob vedení bojových operací bylo sovětským velením oceněno povýšením A. P. Gorškova do hodnosti generálmajora státní bezpečnosti. Od září 1943 byl zástupcem Ústředního a Běloruského velitelství partyzánského hnutí ve velitelství 1. běloruského frontu.
V únoru 1944 byl generálmajor A. P. Gorškov díky rozsáhlým zkušenostem z partyzánského způsobu boje jmenován zástupcem vedoucího sovětské vojenské mise v Jugoslávii, která poskytovala pomoc jugoslávským partyzánům v boji proti německým jednotkám. Od června do srpna 1944 Gorškov vedl skupinu vojenských poradců náčelníka Generálního štábu partyzánských jednotek pro Srbsko Koča Popoviće. V listopadu 1944 se vrátil do SSSR, kde se stal náčelníkem 1. oddělení Hlavní správy NKVD pro boj s banditismem (GUBB NKVD SSSR). Pod jeho velení spadaly stíhací prapory NKVD určené k likvidaci německých diverzních jednotek (např. prapor Dalwitz) nebo organizací jako byla Černá kočka. V této funkci setrval až do 8. února 1946.
Po válce Po uvolnění z funkce v roce 1948 se stal lidovým komisařem vnitra Kabardsko-balkarské autonomní sovětské socialistické republiky. Od roku 1948 sloužil v záloze Ministerstva vnitra SSSR. Pracoval ve stavebních organizacích Akademie věd SSSR (1962–1967) a vykonával rozsáhlou veřejnou činnost v mezinárodní komisi Sovětského výboru válečných veteránů. V roce 1966 bylo A. P. Gorškovovi uděleno čestné občanství města Tula a v září 1968 města Brjansk.
V roce 1964 navštívil Jugoslávii, kde se setkal s Josipem Brozem Titem. Účelem této mise bylo pokusit se zmírnit napětí ve vztazích mezi oběma zeměmi, které vzniklo v bezprostředních poválečných letech.
Zemřel 29. prosince 1985 v Moskvě a pohřeb byl na hřbitově v Kuncevu.
Památka V Tule byla na jeho počest pojmenována ulice.
V roce 2001 byla na budově bývalého ředitelství NKVD instalována pamětní deska.
Byl in memoriam vyznamenán řádem Hrdina Ruské federace. Na titul ho nominovalo vedení Federální bezpečnostní služby Ruské federace. Dekretem prezidenta Ruska Vladimíra Vladimíroviče Putina ze dne 6. září 2016 byl Anatolij Gorškov posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Ruské federace za odvahu a hrdinství projevené během Velké vlastenecké války v letech 1941–1945.
Literární dílo Anatolij Petrovič Gorškov je autorem knihy Rozkaz: Vytrvat! (). Kniha popisuje vzpomínky na obranu města Tula.
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Sovětští partyzáni Kategorie:Partyzáni Kategorie:Partyzánské války Kategorie:Partyzánské organizace Kategorie:Sovětští velitelé druhé světové války Kategorie:Sovětští generálové Kategorie:Hrdinové Ruské federace Kategorie:Narození 9. května Kategorie:Narození v roce 1908 Kategorie:Narození v Moskvě Kategorie:Úmrtí 29. prosince Kategorie:Úmrtí v roce 1985 Kategorie:Úmrtí v Moskvě