Amde Syjon I. (ge'ez: ዐምደ ጽዮን [Amdä ṣəyon]; [āmde ṣiyōn]; jméno znamená „Sloup Sionu“; – 1344) byl etiopský císař z Šalomounovské dynastie vládnoucí v letech 1314 až 1344. Trůnním jménem se jmenoval Gebre Meskel I. (ge'ez:ገብረ መስቀል, v překladu „Služebník kříže“). Amde Syjon úspěšně celou řadu válek, zejména proti muslimům jihovýchodně od původního etiopského území. Jednalo se o jednoho z nejúspěšnějších etiopských císařů, který výrazně rozšířil území Etiopie anexí řady menších států. Jeho nástupci tato území trvale udrželi jako součást Etiopie, což vedlo k postupné christianizaci rozsáhlých území.
Hlavní zdroj informací o Amde Syjonovi představuje stará etiopská kronika v jazyce geez s názvem Slavná vítězství. Název kroniky se později přenesl jako označení období vlády Amde Syjona. Kronika však pochází z doby o 100 let mladší a přisuzuje mu i úspěchy jeho následníků. Britský historik Edward Ullendorff ho označil za jednoho z nejvlivnějších etiopských císařů. Jeho předchůdcem byl Wedem Arad (1299–1314) a nástupcem Nywaje Krystos (1344–1372).
Předpokládá se, že otcem Amde Syjona byl jeho předchůdce Wedeme Arad, ač sám, zřejmě z důvodu křesťanských pravidel pro sňatky, tvrdil, že je synem Kydyme Asygydyho. V roce 1316 či 1317 vedl úspěšnou válku proti pohanskému Damotu a islámské Hadíji, v níž si obě území si podřídil. O několik let později obnovil kontrolu nad vzbouřenou provincií Enderta. Roku 1329 porazil Falaše. V letech 1321 a 1322 došlo k cestě císařova poselstva do Egypta, které vyzvalo mamlúckého sultána, aby přestal pronásledovat Kopty a pohrozil mu odkloněním toku Nilu a odvetou proti muslimům v Etiopii. V roce 1328 Amde Syjon poprvé vpadl do Ifatu. Jsou dochovány informace o několika islámských duchovních, kteří podněcovali vládce okolních islámských zemí ke společnému tažení proti Etiopii. Velká válka s muslimy proběhla pravděpodobně roku 1332, ač se také uvádí rok 1329. Válku zahájil ifatský správce Sabr ad-Dín I., který se chtěl zmocit etiopského trůnu a plánoval následnou islamizaci Etiopie. Válka skončila drtivým vítězstvím císaře. Následně se vzbouřil také Adal v čele s Džamal ad-Dínem, ale i toho Amde Syjon drtivě porazil. Obě strany vnímaly tyto války jako svatou válku za své náboženství. Amde Syjon uskutečnil modernizaci armády, která za jeho vlády začala poprvé ve větší míře užívat meče. Za vlády Amde Syjona došlo k rozvoji dálkového obchodu. Amde Syjon financoval etiopskou literaturu a právě z jeho doby pochází některá z nejvýznamnějších a nejstarších etiopských literárních děl, jako je Kebra Nagast.
Raný život Otcem Amde Syjona byl pravděpodobně předchozí císař Wedeme Arada vládnoucí v letech 1299 až 1314. Mniši, které vedl Basalota Michal (Mikael), obvinili Amde Syjona z incestu, jelikož si vzal za manželku konkubínu svého otce jménem Džan Mengeša, a pohrozili mu exkomunikací. Amde Syjon tvrdil, že jeho otcem byl ve skutečnosti Wedeme Aradův bratr Kydyme Asygydy. Podle kroniky moderně prozkoumané v Paříži nechal zbít opata Anorewa ze Segadže a další mnichy vyhnal do regionů Dembija a Begemder.
Raná válečná tažení Taddesse Tamrat uvedl, že nalezl dobovou poznámku v rukopise uloženém v ostrovním klášteře na jezeře Hajk, který zmiňuje, že v roce 1309 etiopského kalendáře, tedy v roce 1316 či 1317 císař Amde Syjon úspěšně válčil proti pohanskému Damotu i islámské Hadíji. Text zmiňuje, že po dobytí Damotu i Hadíje mnozí obyvatelé uprchli do jiných oblastí. Zpočátku císař kontroloval dobytá území minimálně, ale roku 1329 či 1332 Hadíju plně začlenil do Etiopie cestou na tažení proti Ifatu. Vládce Hadíje Amano odmítl navštívit císaře a platit mu tribut, jak ho dle kroniky naváděl islámský falešný prorok (prorok temnot) označený jako Belam. Kronika uvádí: „Nejde ke králi Syjonovi. Nedává mu dary, když přijde proti tobě, neboj se ho, protože bude vydán do tvých rukou a ty ho s jeho armádou zahubíš.“ Císař tak do Hadíje vpadl a zajal Amana i mnoho jeho poddaných, avšak Belam měl uprchnout do Ifatu. Dobytí Hadíje bylo přelomové pro dějiny oblasti a císař plánoval dobývat muslimská území dále na východ. Dobytí Hadíje zásadně ovlivnilo obchod, včetně obchodu s otroky, což vedlo ke zchudnutí východněji položených islámských států. Poprvé v dějinách došlo k ohrožení islámské moci v oblasti. Události také vedly ke vzniku aliancí mezi muslimskými státy Afrického rohu. Stejný rok (1316 či 1317), kdy císař dobyl na jižním pohraničí Damot a Hadíju, válčil severněji proti oblasti Godžam.
Severní tažení Po úspěšném jižním tažení z roku 1316 či 1317 se Amde Syjon přesunul na sever s cílem upevnit zde moc. Severní tigrajská provincie Enderta si od vzniku Etiopského císařství v roce 1270 upevňovala svou autonomii. První etiopský císař Jykuno Amlak zde dosadil tigrajského správce jménem Ingida Ingzi, po jehož smrti nastoupil jeho syn Tesfane Igzi, který získal rozsáhlou moc a nárokoval si staré aksúmské tituly hasgwa a akabé tsentsen, čímž narušoval amharskou moc Šalomounovské dynastie. Roku 1305 Tesfane Igzi defacto vyhlásil nezávislé království a v roce 1318 či 1319 není při nástupu jeho syna jménem Jaibika Igzi nijak zmíněn etiopský císař. Jaibika Igzi se vzbouřil a nabídl spolupráci etiopskému správci nedalekého Tembienu. Císař do Enderty vpochodoval s armádou, zabil Jaibiku Igziho a tituly rozdal lidem z jiných etiopských oblastí. Dosazení správci zde nebyli oblíbení a místní kronikář je popsal jako „muži, kteří se nenarodili z Adama a Evy a byli nazýváni Halestijotati“, což doslova znamená „bastard smíšeného nebo nízkého původu“.
Jako oporu své moci v Tigrajsku založil vojenskou kolonii Amba Senajata, kde žili vojáci, kteří nebyli Tigrajové. Za velitelku tábora jmenoval svou královnu manželku jménem Bilén Saba. Obyvatelstvo se proti amharské nadvládě opakovaně bouřilo. Pro neúspěchy císařovy manželky jmenoval jako správce jednoho ze svých synů jménem Bahr Seged, který později, roku 1328, dostal do správy také přímořské oblasti s názvem Majkele Bahr (mezi řekami a moři). V roce 1329 Amde Syjon táhl do severních provincií Simien, Wegera, Tselemt a Tsegede, kde žila početná židovská komunita Falašů a mnozí obyvatelé také konvertovali k judaismu. Amde Syjon také úspěšně táhl do boje proti muslimům na území dnešní Eritreje. Během tohoto válečného tažení se císař setkal s mnichem Ewostatewem, který mířil do Arménie a později výrazně ovlivnil teologická přesvědčení části etiopské církve a společnosti.
Východní tažení K hlavnímu, a to úspěšnému, tažení proti muslimům z Ifatu a Adalu došlo pravděpodobně roku 1332, ale uvádí se také rok 1329.
Vztahy s Mamlúky a Ifatem náhled|267x267pixelů|Dobové územní členění Etiopie. Velkými písmeny správní celky prvního řádu, menšími písmeny nižší územní jednotky. Mapa užívá transkripci do angličtiny. Kolem roku 1320 egyptský mamlúcký sultán an-Násir Muhammad začal tvrdě pronásledovat Kopty a ničit kostely. Amde Syjon vyslal v letech 1321 až 1322 do Káhiry vyslance, kteří pohrozili, že pokud an-Násir Muhammad nepřestane pronásledovat křesťany, tak se císař pomstí na muslimech v Etiopii, odkloní tok Nilu a na Egypt zaútočí. Sultán vzkaz ignoroval, avšak strach z možného odklonění Nilu měla egyptská správa již po řadu staletí. Při návratu vyslanců ifatský správce Haqq ad-Dín I. uvěznil vyslance Tijaintaje, pokusil se ho přinutit konvertovat k islámu, což odmítl, tak ho zabil. Amde Syjon na vraždu vyslance reagoval roku 1328 útokem na Ifat V první bitvě dle etiopských kronik zvítězil s pouhými sedmi jezdci. Následně větší armáda dobyla hlavní město sultanátu a císař odvezl mnoho zlata, stříbra, bronzu, olova a oděvů. Amde Syjon plenil okolní islámské oblasti, jako království Harla, a jednotlivé oblasti Ifatu, zabil mnoho obyvatel, ničil města a mešity a odváděl mnoho zajatců. Okolní islámské státy zaútočily na Etiopii, jelikož si jejich vládci mysleli, že císařova armáda bude po předchozích taženích oslabená. Obyvatelé Gebelu a Wargaru, pravděpodobně etnikum Wardžíhů, zaútočili na křesťanské oblasti a plenili je. Lidé z oblastí Medra Zega a Manz také zaútočili na císařskou armádu, která je porazila, přičemž v boji zemřel Dedadir, syn Haqqa ad-Dína I.
Příčiny Slavná vítězství, nejdůležitější pramen k válkám Amde Syjona, uvádí dlouhodobou válečnou kampaň v údolí řeky Awaš, která začala 18. února. Jiný pramen k danému roku uvádí vítězství nad deseti králi. Touha muslimů po další válce s Etiopií byla motivována obavami z ohrožení islámu v oblasti a ztrátou obchodních příležitostí. Válku podněcovali také duchovní. Muž, kterého etiopské kroniky popisují jako falešného proroka, roku 1316 či 1317 uprchl z Hadíji do Ifatu, kde působil jako poradce Sabr ad-Dína, kterému předával lživé informace, aby ho přesvědčil k útoku na Etiopii. Etiopská kronika uvádí: „Falešný prorok odešel ze země do Ifatu a žil zde a propagoval své falešné učení. Když ho Säbrädín požádal o radu, odpověděl mu: „Království křesťanů nyní směřuje ke svému konci a bylo nám dáno. Ty budeš vládnou v Sionu (Etiopii). Jdi, přejdi (hory) a bojuj proti králi křesťanů, porazíš ho a budeš vládnout jemu a jeho lidem.“ Náboženský vůdce kádí Salih s titulem podněcoval nepokoje v oblastech Adal a Mora. Právě on měl velký vliv na politiku a prý shromáždil „islámské armády, krále a vládce proti Etiopii.“ V reakci na tyto události Sabr ad-Dín I., správce Ifatu a bratr a nástupce Haqqa ad-Dína I., zabavil zboží z etiopské obchodní karavany mířící do Etiopie z přístavu Zeila, stejně jako to v minulosti udělal jeho bratr. Amde Sejon mu napsal: „Ukradl jsi zboží patřící mně, které jsem získal za velké množství zlata a stříbra, jež jsem svěřil obchodníkům. Uvěznil jsi obchodníky, kteří pro mě obchodovali.“
Tažení do Ifatu Ifatský správce Sabr ad-Dín I. nepovstal za nezávislost, ale s cílem se stát etiopským císařem a donutit Etiopany konvertovat k islámu. Sabr ad-Dín I. uvedl: „Přeji si být králem celé Etiopie. Budu vládnout křesťanům podle jejich zákonů a zničím jejich kostely… Dosadím guvernéry do všech etiopských provincií jako král Sionu. Přestavím kostely na mešity. Podmaním si a obrátím krále křesťanů na své náboženství, jmenuji ho správcem provincie a pokud konverzi odmítne, předám ho jednomu z pastýřů, zvaných Warjeke (Wardžíhové), aby se stal chovatelem velbloudů. Pokud jde o královnu Džan Mengešu, jeho manželku, zaměstnám ji mletím obilí. Usadím se v Maradě (Teguletu), hlavním městě království.“
Sabr ad-Dín I. po svém prvním nájezdu jmenoval správce sousedních a blízkých oblastí Fatagaru a Alamalé a také vzdálených oblastí, jako je Damot, Amharsko, Angot, Enderta, Begember a Godžam, ač nad nimi neměl žádnou kontrolu. V hlavním městě Teguletu plánoval nechat vysadit katu jedlou, jejíž konzumaci povoluje islám, ale zakazuje etiopská církev Tewahedo.
K povstání Sabra ad-Dína se přidala nedaleká islámská etiopská oblast Dewaro. Zmínka o tomto povstání představuje nejstarší zmínku o Dewaru. Dewaro vedl správce Hajdera. K povstání se také přidala Hadíja vedená Amenem. Sabr ad-Dín rozdělil armádu na tři části, jedna táhla severozápadním směrem do Amharska, druhá na sever do Angotu a třetí, kterou vedl osobně, na západ do Šewy.
Amde Syjon mobilizoval své vojáky a zaplatil je zlatem a stříbrem. Dobový kronikář zapsal: „Za jeho vlády se zlato a stříbro vyskytovalo hojně jako kamení a krásné oblečení bylo stejně běžné jako listí stromů nebo tráva na polích.“ Navzdory rozsáhlému obdarování mnozí vojáci armádu opustili kvůli suchému podnebí a neschůdnému horskému terénu bez vybudovaných cest. Dne 24. jekatitu císař porazil Sabra ad-Dína a zahnal ho na útěk. Brzy na to Amde Syjon dobyl a zničil hlavní město a zabil mnoho vojáků, ale Sabr ad-Dín opět uprchl. Při rozhodujícím útoku na povstalecký tábor bylo zabito mnoho mužů, žen a dětí, odvlečeno mnoho zajatců a odneseno mnoho zlata, stříbra, oblečení a šperků.