Černá Hora (ve francouzském originále V tisku i literatuře se často objevuje pravopis La Montagne noire či La montagne noire – tj. „černá hora“ – ale původní libreto i partitura používají geografické La Montagne-Noire) je opera (drame lyrique) o čtyřech dějstvích francouzské skladatelky Augusty Holmèsové na vlastní libreto na námět z boje černohorských kmenů proti Osmanské říši v 17. století. Premiéru opery uvedla 8. února 1895 Pařížská opera (Théâtre national de l'opéra) v budově Opéra Garnier.
Vznik Augusta Mary Anne Holmèsová se od poloviny 70. let 19. století, kdy zahájila studium u Césara Francka, začala soustavně věnovat velkým orchestrálním formám – symfoniím a symfonickým básním. Vzhledem k tomu, že ženám byla v kompozici – když už vůbec – vyhrazena povětšinou tvorba komorní a písňová, byla Holmèsová mezi tehdejšími pařížskými a vůbec evropskými umělci výjimečným zjevem, a tento obraz si také vědomě pěstovala. Po Andante pastorale z roku 1877 uspěla s ambiciózními skladbami Lutèce (1878), Les Argonautes (1881), Irlande (1882), Pologne (1883), Ludus pro Patria (1888), Ode triumphale (1889), Hymne à la paix (1890), Au pays bleu (1892) a dalšími.Rockwood, c. d., s. 20–21, 45–56. Právě v těchto skladbách si vydobyla pověst velké příznivkyně Richarda Wagnera, což jí u značné části francouzských hudebních kritiků škodilo.Rockwood, c. d., s. 44. I u nich musela často překonávat překážky a její snahy hudebně-dramatické narážely na ještě větší potíže. Roku 1877 dokončila operu Héro et Léandre, avšak divadlo Théâtre-National-Lyrique, pro které ji napsala, prodělalo úpadek dříve, než ji mohlo uvést.
náhled|vlevo|Maurice Renaud a Lucienne Brévalová v Černé Hoře Mnohem závažnějším projektem a vůbec nejrozsáhlejším dílem její kariéry byla čtyřaktová opera Černá Hora, kterou Holmèsová začala psát počátkem 80. let. Podle svého vzoru Richarda Wagnera si libreto psala sama (v noci slova a ve dne hudbu, jak prozradila tisku) – což bylo mezi francouzskými skladateli zcela ojedinělé. Podle vlastního vyjádření měla libreto hotovo roku 1881 a hudbu roku 1883; dokončení orchestrace lze datovat rokem 1885.Friang, c. d., s. 102.Rockwood, c. d., s. 104. Avšak s jejím prosazováním neměla dlouho štěstí. Vedení pařížské Opéra-Comique vedení odmítlo s tím, že je to dílo příliš rozsálhé a inscenačně náročné.Rockwood, c. d., s. 24. Černou Horu následně přijalo Théâtre de la Monnaie v Bruselu, ale odřeklo ji po změně vedení.Rockwood, c. d., s. 104–105. Holmèsová nabízela Černou Horu především pařížské Opeře, ale její ředitel Pedro (Pierre) Gailhard ji odmítal. 7. října 1891 předehrála Holmèsová celou operu Eugènu Bertrandovi (který nahradil Gailharda od 1. ledna 1892) a dirigentovi Édouardu Colonnovi v koncertní síni salle Pleyel.Friang, c. d., s. 84. Podle Holmèsové byla předehrávka přijata velmi příznivě a v následujícím roce byla s Bertrandem podepsána smlouva. Již roku 1893 byl k Bertrandovi, který dostal divadlo do finančních potíží, jmenován znovu Gailhard jako spoluředitel, ale ten už uzavřenou smlouvu schválil – podle Holmèsové „s nadšením“ – a dodržel.Friang, c. d., s. 93.Rockwood, c. d., s. 24, 105. Vzhledem k tomu, že v 90. letech již patřily Wagnerovy opery k nejhranějším v pařížské Opeře a úspěch měly i některé opery jeho francouzských obdivovatelm, přes protesty části kritiky, hrál pověstný wagnerismus Holmèsové možná tentokrát i v její prospěch.Rockwood, c. d., s. 100–101.
náhled|Zkoušky na Černou Horu, nahoře uprostřed Agatha Holmèsová, obraz Paula Desteze Černá Hora byla uvedena roku 1895 a vedení Opery na ní nešetřilo talentem ani penězi. Byla pořízena nová a pozoruhodná výprava, historicky a etnicky věrné kostýmy, řízení orchestru se ujal vynikající dirigent Paul Taffanel (na zkouškách mu ovšem byla Holmèsová činně nápomocna, což vyvolávalo údiv) a rovněž představitelé hlavních rolí Lucienne Brévalová (významná wagnerovská pěvkyně), Albert Alvarez, Maurice Renaud, Lucy Berthetová a Meyrianne Heglonová patřili ke špičce, stejně jako Béatrice Torriová v taneční roli.Friang, c. d., s. 94.Rockwood, c. d., s. 105.
Přes vynaložené úsilí nedosáhla Černá Hora úspěchu. Vinou nebyl nezájem publika – při premiéře, jíž byl přítomen i prezident Félix Faure, byla opera přijata s nadšením a i o reprízách tisk informoval, že „potlesk byl stejně spontánní [jako při premiéře] a ještě všeobecnější a úspěch u obecenstva nebyl nikdy zpochybněn“.Rockwood, c. d., s. 11, 108. Zato hudební kritiky pařížského tisku byly svorně, jen s některými nuancemi, nepříznivé. Černá Hora byla stažena z repertoáru po třinácti poměrně dobře navštívených představeních, což samo o sobě nebylo tak málo.Friang, c. d., s. 106.
Charakteristika Libreto Černé Hory pracuje s některými prvky běžnými v dobové operní tvorbě. Příběh individuálních postav se odehrává na pozadí etnického a/nebo náboženského konfliktu, který se pro ně stane osudným.Rockwood, c. d., s. 112. Hlavní mužský hrdina Mirko je – jako mnoho jiných operních hrdinů – tížen neřešitelným dilematem mezi láskou na jedné straně a ctí nebo povinností na straně druhé. Yamina je typem exotické „femme fatale“, u níž se přitažlivost snoubí s nebezpečím (jako nejtypičtěji Bizetova Carmen);Rockwood, c. d., s. 25–26, 120–121. vůbec opera používá dobově oblíbený exotismus – podle Rebeccy Rockwoodové dvoustupňový, protože primitivní, konzervativní, religiózní a válečnické společenství Černohorců bylo pro moderní francouzské publikum podobně exotické jako orientální svět spojený s Yaminou.Rockwood, c. d., s. 121–124.
náhled|Kostým Charlese Bianchiniho pro postavu Aslara v Černé Hoře Jiné stránky libreta jsou však originální. Boj malého národa za svobodu nebyl jen libovolným elementem, nýbrž vyjadřoval politické sympatie autorky, která už vyjádřila ve svých symfonických básních Irlande a Pologne.Friang, c. d., s. 64.Rockwood, c. d., s. 121–122. Yamina – ačkoli není zdaleka ryze kladnou postavou – má nepochybně feministické rysy, cílevědomě nasazuje všechny prostředky, aby unikla z otroctví, a svým způsobem poučuje černohorské ženy o emancipaci od mužů.Rockwood, c. d., s. 112–113, 126–135. Jedinečný je rovněž motiv „bratrství“ a konkrétně vztah Aslara s Mirkem; tento vztah je ústředním bodem a hybatelem děje mnohem více než vztah Mirka k Yamině, neřkuli k jeho snoubence Heleně, a náboženský obřad vážící Mirka a Aslara podobný svatebnímu, Aslarovo soupeření s Yaminou o Mirkovu „lásku“ a Mirkovo váhání mezi Yaminou a Aslarem vytváří na svou dobu neobvyklý vztahový trojúhelník.Friang, c. d., s. 117.Rockwood, c. d., s. 124–125.
Přestože Holmèsová vyznávala obdiv k Richardu Wagnerovi (a Césaru Franckovi) a tím na sebe přivolávala hněv početné části kritiků, která „wagnerismus“ ve francouzské hudbě potírala, v Černé Hoře mnoho Wagnerova vlivu není. Stejně jako Wagner si k ní napsala sama libreto, ale s historickým, nikoli mytologickým námětem, čímž se řadila do tradice francouzské opery. Opera není komponována v jednotném hudebním proudu, ale rozdělena podle starší tradice na scény a zpěvní (či baletní) čísla; rovněž používání návratných motivů je odlišné od Wagnerovy techniky příznačných motivů.Friang, c. d., s. 109–110. Mnoho prvků patří k ryze francouzské tradici žánrů grand opéra nebo novějšího drame lyrique.Friang, c. d., s. 109.
Lze připomenout, že černohorskou tematiku nevnesla Holmèsová do francouzské opery jako první; již roku 1849 měla premiéru opéra comique Les Montenégrins Armanda Limnandera na libreto básníka Gérarda de Nervala. Z české opery mají příbuzný námět Černohorci Karla Bendla na libreto Elišky Krásnohorské z roku 1881.
Dobové kritické reakce a pozdější hodnocení náhled|vlevo|Kostým Charlese Bianchiniho pro postavu turecké tanečnice v Černé Hoře Celkový odsudek kritiky byl tak jednoznačný, že například Charles Holman-Back, dopisovatel The London Musical Courier hovořil o organizované kabale proti Holmèsové a tvrdil, že jeden z nejvlivnějších kritiků, skladatel Ernest Reyer, dílo obdivoval, ale soukromě řekl, že „upřímně nechceme vidět dveře našich divadel a oper otevřeny ženským autorům“.Rockwood, c. d., s. 108.Friang, c. d., s. 107–108. O kabale hovořila v své knize i Paula Barillon-BoucheováFriang, c. d., s. 108. a i moderní historie francouzské opery nepochybuje o existenci „antiwagnerovské a misogynní kabaly“. Ještě horší než samotné kritické recenze byly žerty na účet Holmèsové a Černé Hory, které se vyrojily po premiéře a které zaznamenal tisk: žertovalo se například o tom, že „hora porodila myš“ nebo že „balkánská otázka byla vyřešena roku 1878 a neměla být znovu otevírána“.Friang, c. d., s. 106–107. Augusta Holmèsová, která ve své dílo skálopevně věřila,Rockwood, c. d., s. 23, 56–57, 109. byla neúspěchem velmi zklamána – její kariéra jím byla „brutálně přerušena“ – neustala však v práci: napsala symfonickou báseň Hymne à Apollon, revidovala symfonickou báseň Andromède a začala pracovat na nové opeře Marie Stuart, kterou však již do své smrti (1903) nedokončila.Friang, c. d., s. 137–141, 147.
Ani soudobí příznivci Augusty Holmèsové se Černé Hory příliš nezastali. Claude Debussy ve své knize Monsieur Croche et autres écrits píše: „Opera Černá Hora neměla úspěch; to nemá žádný význam a nemůže to nechat zapomenout, kolik okouzlující a robustní hudby jí dlužíme. Ethel Smythová obdivovala Holmèsovou jako osobnostní vzor, ale o Černé Hoře komentovala: „Myslela jsem si, že libreto je špatné… plot konvenční, hudba žákovská práce… ale [obsahovala] stránku za stránkou hřejivé, krásné hudby; druhá opera z jejího pery by bývala mohla být mistrovským dílem.“Rockwood, c. d., s. 23.
I pozdější hodnotitelé opery kritizovali opery za to, že byla příliš těžká, obsahovala nepřirozené hlasy pro nástroje a pěvce a hudba byla příliš rytmická a vojenská.Rockwood, c. d., s. 110. Autorka prvního posmrtného životopisu Holmèsové Paula Barillon-Boucheová roku 1912 mínila, že „napsána patnáct let před provedením a zkomponována podle starých formulí obtížených wagnerovskými přísadami, zdála se už tato partitura zastaralá, staromódní, domýšlivá. Navíc tyto čtyři akty tvořily tak těžké představení kvůli své nezajímavosti a jiným nedostatkům.“Rockwood, c. d., s. 109–110.
Rebecca L. Rockwoodová v práci věnované Argonautům a Černé Hoře nabízí tuto charakteristiku: „Černá Hora je živá, energická opera […] Připomíná symfonie Holmèsové co do motivického rozvoje a vzpírá se normám typické francouzské operní tradice […] Hudba této opery je násilná a rytmická, což se některým kritikům zdálo přílišné, ale moderní posluchač to může shledat vzrušujícím a trochu odlišným od standardu. Tato hudba je také vysoce přiléhavá tomu, o čem pojednává, totiž válce a násilí. Partitura nabízí mnoho krásných okamžiků […] Orchestr často reaguje na pocity postav […] Hudba této opery je obecně proměnlivá a vzrušující a hodně pomáhá ději.“Rockwood, c. d., s. 58. Při všech těchto sympatiích k Holmèsové však Rockwoodová dochází k závěru, že „hudba Černé Hory ukazuje velký příslib, ale je občas repetitivní a málo rozvinutá“.Rockwood, c. d., s. 145. Konkrétně o hudebním vyjádření Černohorců míní, že „mnoho hudby a sborů pro tuto skupinu lidí je jednotvárné a téměř nudné. Všechny postavy zpívají většinou jednohlasně, rytmické a harmonické vzorce jsou pravidelné. […] Člověk si klade otázku, zda je tato jednoduchost autorským záměrem.“Rockwood, c. d., s. 127. Stejně jako doboví recenzenti shledává nejzajímavější hudbu spojenou s postavou Yaminy.Rockwood, c. d., s. 129.
První provedení Černé Hory od roku 1895 uvedla roku 2024 (premiéra 13. ledna) opera divadla v Dortmundu (Theater Dortmund).
Osoby a první obsazení náhled|Kostým Charlese Bianchiniho pro postavu Yaminy v Černé Hoře