upright=0.7|náhled|Státní znak Albánské republiky Dějiny Albánie tvoří součást dějin Evropy. Během starověku bylo území Albánie domovem několika Ilyrských kmenů, jako jsou Ardiaei, Albanoi, Amantini, Enchele, Taulantii a mnoho dalších, ale také thráckých a řeckých kmenů, jakož i několika řeckých kolonií založených na ilyrském pobřeží Jaderského moře. Ve 3. století př. n. l. byla oblast anektována Římem a stala se součástí římských provincií Dalmácie, Makedonie a Moesie. Území zůstalo pod římskou a byzantskou nadvládou až do slovanských migrací v 7. století. V 9. století byla začleněna do Bulharské říše.
Ve středověku vzniklo Arbešské knížectví a sicilské závislé území známé jako středověké Albánské království. Některé oblasti se staly součástí Benátské a Srbské říše, ale v 15. století je pohltila Osmanská říše. Oblast přetrvala pod osmanskou kontrolou jako součást provincie Rumélie až do roku 1912, kdy po krátké okupaci Srbským královstvím došlo k vyhlášení prvního nezávislého albánského státu. Albánská národní identita vznikala v pozdním 19. století a byla součástí širšího fenoménu vzestupu nacionalismu za osmanské říše.
Nedlouho trvající monarchistický stát známý jako Albánské knížectví (1914–1925) byl nahrazen ještě kratším obdobím první Albánské republiky (1925–1928). Republiku nahradila další monarchie, Albánské království (1928–1939). Těsně před druhou světovou válkou zemi okupovala Itálie a začlenila ji do své koloniální říše jako protektorát Albánské království (1939–1943). Po skončení války se Albánie stala komunistickým státem, Albánskou socialistickou lidovou republikou, kterému po většinu jeho trvání vládl Enver Hodža (Hoxha). Hoxhův nástupce Ramiz Alia dohlížel na rozpad „hodžistického“ státu během kolapsu východního bloku na konci 80. let.
Komunistický režim se zhroutil v roce 1990 a bývalá komunistická Albánská strana práce utrpěla drtivou porážku ve volbách v březnu 1992, uprostřed hospodářského kolapsu a společenských nepokojů. Nestabilní ekonomická situace vedla v 90. letech 20. století k velké emigraci, většinou do Itálie, Řecka, Švýcarska, Německa a Severní Ameriky. Krize vyvrcholila v roce 1997 rozsáhlými nepokoji, způsobenými krachem pyramidových fondů. Zlepšení hospodářské a politické situace v prvních letech 21. století umožnilo Albánii stát se v roce 2009 plnoprávným členem NATO. Země také usiluje o vstup do Evropské unie.
Počátky vpravo|náhled|Město Butrint na samém jihu země patří k několika dochovaným antickým městům v zemi. Existovalo až do 16. století. Kmen Ilyrů obsadil území dnešní Albánie někdy kolem roku 2000 př. n. l., jednalo se o první zdokumentované osídlení. Tehdejší kmen nesl název Albanoi, a dal tak zemi její název.
Antika Ilyry později začali vytlačovat Řekové, jejich první osídlení se začala objevovat někdy v 7. až 8. století př. n. l.
Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě ve 3. století př. n. l.; a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané.
Římané zemi obsazovali po částech; od 2. století př. n. l. až do období přelomu letopočtu. Římská říše umožnila na území dnešní Albánie rozvoj, a potlačila meziklanové spory. Vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice Via Egnatia. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Na Skadarském a Ohridském jezeru byl provozován rybolov a pěstovalo se také víno.
Na konci 4. století se do země rozšířilo křesťanství. Po rozdělení říše Albánie spadala pod Východořímskou, neboli Byzantskou říši. Její součástí zůstala země až do roku 1204.
Středověk Albánie jako součást cizích států Byzantinský vliv však začalo ohrožovat Bulharsko, a později další státy, ze severu srbské státy Raška a Zeta a ze západu Benátská republika.
Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví.
V letech 1342/1343 obsadil území celé Albánie car Štěpán Dušan a ovládl zemi na několik desítek let. Srbové zavedli slovanský kulturní vliv v zemi a rozšířili svůj jazyk jako jazyk vzdělanosti. Jejich vláda však netrvala dlouho; již v závěru 14. století obnovil Karlo Topija v pobřežních částech Albánie nezávislý stát.
Osmanské vpády
Turci začali na území dnešní Albánie pronikat již nedlouho po Bitvě na Kosově poli, ve které bylo Srbsko podstatným způsobem vojensky oslabeno, a tedy již nadále nemohlo čelit vpádům Osmanů na Balkán.
vpravo|náhled|Obléhání Skadaru v letech 1478 a 1479 Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavilo několik bojovníků, z nichž nejznámější byl nakonec Skanderbeg z Krujë. Ten dokázal úspěšně na 20 let jejich výpady zadržovat a sjednotit zemi. Skanderbeg vládl zemi v letech 1444–1468 a během jeho života se uskutečnila řada bitev proti Turkům, které byly pro Kastriotiho úspěšné.
Po Skanderbegově smrti však neexistoval vůdce, který by proti Turkům bojoval. Po jistou dobu se snažili Osmany držet zpátky Benátčané, avšak to se jim dařilo jen několik málo let; nakonec s nimi zpět do dnešní Itálie odešla (v několika vlnách) i řada Albánců a proto žije v zemi poměrně homogenní menšina. Významná albánská města a pevnosti se tak dostaly do tureckých rukou ještě před rokem 1500 (Kruja padla v roce 1478, Skadar v roce 1479 a Drač roku 1501). Příchodem k Jaderskému moři získali Turci přístup k možné invazi do Itálie, která však pro ně skončila neúspěchem.
Islamizace země Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťany do hor a zavedli islám. Ten se v zemi rozšířil až po čase, především proto, že osmanský systém motivoval Albánce ke konverzi, ovšem nenutil je. Albánské obyvatelstvo konvertovalo k islámu především proto, aby mu byl umožněn společenský vzestup. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie zůstávala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Trpěla typickými problémy, které sužovaly téměř všechny odlehlejší oblasti Turecka.
Proti osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak na jihu země vládl jako téměř nezávislý správce Ali Paša Janinský.
Albánské národní obrození a cesta k nezávislosti vpravo|náhled|Muzeum Prizrenské ligy v Prizrenu v Kosovu. Od 2. poloviny 19. století se postupně rodilo albánské národní hnutí jehož nejsilnějším představitelem byla tzv. Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii těch sandžaků, které byly osídlené Albánci. S obrozeneckým procesem však přišli Albánci až mnohem později, než okolní národy (s výjimkou Makedonců); teprve až na konci 19. století. Do té doby byli do velké míry loajální Osmanské říši, byť se ozývaly stále častěji hlasy volající minimálně po autonomii (např. právě zmíněná Prizrenská liga měla zájem o vybudování Albánie na značně větším území než je dnes, včetně např. Sandžaku.
Řada ostatních národů, jako např. Řekové, nebo Srbové, snili o rozparcelování albánského území mezi své vlastní státy, rozvíjející se na úkor tureckých území. Pozadu nezůstávalo ani Rakousko-Uhersko, které v Balkánu spatřovalo jediný možný směr své teritoriální i politické expanze. To byl také jeden ze záměrů, kterého tyto státy chtěly docílit během balkánských válek. Řada Albánců, mezi nimiž byl například Hasan Prishtina, se však proti tomuto postupu postavila. Mladoturecká revoluce znamenala oslabení centrální vlády z Istanbulu, a tedy jednak možnost národní emancipace, také ale riziko zvýšeného tlaku z Řecka a Srbska. Proto albánští představitelé požadovali od turecké vlády změny. Poté, co Istanbul souhlasil, byli povstalci uspokojeni a situace se na čas uklidnila.
Nezávislost a Albánské knížectví vlevo|náhled|Kníže Wied v Durresu Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost a stala se republikou. Požadavek na vytvoření autonomního státu, který předložili představitelé země osmanské vládě, její ministři přijali. 17. prosince 1912 pak evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Velká Británie a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci na albánský knížecí trůn se našli např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, ovšem neměli podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola I. Neuspěli však také kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Wilhelm Weid dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durres (Drač), tak začala dvousetdenní vláda Wilhelma Weida v Albánii.
První světová válka Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Knížeti posléze došly finance a při muslimské vzpouře, která dorazila do Durresu, hledal úkryt na palubě italské lodi Misurata, což v očích Albánců snížilo jeho prestiž. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko, předtím než se opět nalodil na loď Misurata, vydal kníže prohlášení, v němž Albáncům sdělil, že neabdikuje, ale opouští zemi proto, že mu poměry v ní neumožňují řádnou správu země. Vyjádřil přesvědčení, že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Nejprve odcestoval do Rumunska a posléze byl jako major německé armády poslán na frontu do Flander, což zdiskreditovalo Weida jako neutrální osobu schopnou vykonávat funkci vladaře Albánie především v očích Dohody.
vpravo|náhled|Srbští vojáci postupující přes albánské území Na přelomu let 1915 a 1916 obsadily Albánii srbské jednotky, které přes zemi procházely do Řecka poté, co se zhroutila srbská fronta a Rakousko s Bulharskem mohly úspěšně postoupit do srbského vnitrozemí.
Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť první světové války. Během války byla země obsazena jak rakousko-uherskou, tak francouzskou a italskou armádou.
Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. Podle Londýnské dohody (1915) by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popř. Srbsko, ale díky přičinění amerického prezidenta Woodrowa Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Krátce po skončení války a vzniku republiky roku 1920 došlo k významné změně – hlavní město republiky bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého dvacetitisícového města.
Meziválečné období
náhled|vlevo|Tirana kolem roku 1917 Mezi lety 1922 až 1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem (1922–1924), později prvním prezidentem Albánie (1925–1928) a konečně v letech 1928 až 1939 vládl jako král Albánců Zog I. Ten vládl až do roku 1939 kdy Albánii obsadila Itálie a Zogu opustil zemi a žil v Londýně jako exilový král. Po válce pobýval na dvoře egyptského krále Farúka.