náhled|Starý znak města Uničova Dějiny Uničova jako královského města začínají rokem 1213.
Prehistorie Dějiny nejstaršího osídlení Uničovska sahají až do doby kamenné. Archeologické nálezy keramických nádob, například páskové a malované keramiky z Brníčka, Dolní Sukolomi a Želechovic, později také keramiky nálevkovitých a zvoncovitých pohárů, se vyznačují typickou výzdobou a tvarem. Vedle zbytků nádob byly v okolí Uničova a v cihelnách v Brníčku a Dolní Sukolomi nalezeny také pazourkové nástroje, jejichž způsob opracování je podobný jako u nálezů v Předmostí a v Mladči. V cihelnách byly nalezeny i zvířecí kosti: např. mamutí kly o délce 160 cm v cihelně na Šibeníku, v Dolní Sukolomi čelist mladého nosorožce. V cihelně v Dolní Sukolomi byly kromě jiného nalezeny i hroby čtyř skrčenců s nádobami. Počet nálezů je dokladem existence velkého pravěkého tábořiště.
Oblast Uničovska byla osídlena i v následující době bronzové, z níž pocházejí nálezy ucelených pohřebišť lužického lidu. V Uničově bylo prozkoumáno 98 hrobů, Brníčku čtrnáct a Nové Dědině pět. Na pohřebištích byly vedle uren nalezeny i kultovní nádoby, výzbroj a ženské šperky. Z pozdější doby, někdy označované jako slezská kultura, pocházejí hromadné nálezy bronzu na stejných nalezištích.
náhled|vlevo|Silueta města s věžemi kaple, radnice a kostela Četné důkazy osídlení pocházejí i z doby železné, z halštatského i laténského období. Z doby kdy při výrobě zbraní a nástrojů byl bronz nahrazen železem, jsou z oblasti Uničovska známy nálezy dokládající nejen rozsah osídlení, ale i kontakty s řemeslnicky vyspělou keltskou civilizací, jež se věnovala také obchodu a rýžování zlata (mezi vykopávkami z Dolní Sukolomi je i nádobka se zlatými zrnky). Důkaz o rozvoji obchodu v prvních stoletích našeho letopočtu podávají též nálezy římských mincí v cihelně v Brníčku – mince císaře Claudia z 1. století a Valentiniana ze 4. století.
Ne zcela podložené historické domněnky praví, že v době slovanského osídlení, jež začíná na přelomu 5. a 6. století, patřilo Uničovsko k území kmene tradicí označovaného jménem Hanáci.
Blízká ložiska železné rudy byla příčinou rozvoje metalurgické výroby; z 8.–9. století pocházejí pece na tavení železa nalezené u Dolní Sukolomi, Brníčka a Želechovic. Želechovický nález tavicích pecí patří mezi nejvýznamnější archeologické památky na Uničovsku. V roce 1950 akademik Josef Poulík prokázal, že jde o rozsáhlou soustavu pecí ve dvou rovnoběžných řadách pocházející z 8.–9. století, tedy velmi pravděpodobně z doby před vznikem Velké Moravy. Ve vzdálenosti asi třiceti metrů od pecí byly nalezeny základy osady a nedaleko pak i povrchové naleziště železné rudy. Celkem archeologové odkryli 24 pecí, z nichž bylo možno při jedné tavbě získat až jeden metrický cent čistého železa.
V 9. století se Uničovsko stalo součástí jádra Velkomoravské říše. Po jejím rozpadu bylo toto území, stejně jako většina Moravy, přičleněno ke vznikajícímu českému státu.
Založení města Dějiny města Uničova začínají roku 1213. Město vzniklo na místě, kde již dříve existovala slovanská osada, jež možná byla původně součástí vodního hradiska z doby Velké Moravy. Osada byla latinsky označovaná jako Vnisov či Vnichov, tedy česky Unisov, resp. Uničov.
Název osady byl odvozen patrně od jména jejího zakladatele, jenž se nazýval Unik (resp. Uniš) a který tak dal základ pojmenování osady a budoucího města. Jiné vysvětlení názvu města nabízí uničovský historik Johann Kux, který jej odvozuje od německého pojmenování Hundshof, tj. „psí dvůr“. Existuje ovšem také třetí teorie, která vychází ze souvislosti jména Uničov a latinského pojmu unicus, tj. samojediný či zvláštní – toto pojmenování tedy mohlo odkazovat k izolovanému objektu v jinak neosídlené krajině.
Na počátku 13. století začali na sever Moravy přicházet noví obyvatelé – kolonisté zejména z německého území. Často tak činili na pozvání feudálních majitelů nevyužité půdy, aby zde založili nové osady a města. Do oblasti budoucího Uničova pozval tyto kolonisty markrabě Vladislav Jindřich, bratr tehdejšího krále Přemysla Otakara I. Tím dal podnět k založení města Uničova, a protože tak učinil jako králův moravský zástupce, byl Uničov od samého počátku městem královským.
Markrabí uzavřel smlouvu se zástupcem německých kolonistů Theodorichem (Dětřichem), aby jako tzv. lokátor vytyčil na propůjčené půdě poblíž brodu přes říčku Oskavu budoucí město, vyznačil náměstí a vyměřil pozemky pro budování domů (tzv. městiště). Smlouva byla pravděpodobně jen ústní, její originální text není znám. Vysazení města bylo úspěšné a Theodorich se stal prvním uničovským fojtem čili rychtářem. Tato funkce mu byla dána dědičně. Theodorichovo jméno dodnes nese obec Dětřichov nedaleko Uničova, již uničovský rychtář velmi pravděpodobně též založil.
náhled|Uničovská radnice Kolonisté začali s výstavbou města a zúrodňováním půdy. Každý si mohl zabrat tolik půdy, kolik stačil během třiceti let obdělat. Za půdu a držení usedlosti musel platit – podle tzv. emfyteutického práva uzavřel s majitelem půdy smlouvu, podle které pak pravidelně odváděl platby. Roční poplatek za městiště činil šest denárů, za každý lán orné půdy 60 denárů a k tomu po jednom korci (asi 93 litrů) pšenice, žita a ovsa.
K městu tehdy patřil obvod zahrnující již existující vesnice Medlov a Střelice, k nimž později přibyly nově založené osady: již zmíněný Dětřichov, Benkov a Renoty. S městem splynula i původní osada Uničov; její název se zachoval v lidovém povědomí i v následujících stoletích, avšak stále více jej překrývalo nové jméno, jež městu dali němečtí zakladatelé – Nové Město neboli Neustadt. V historických pramenech se objevuje i pod názvy Nova Civitas, Neunstadt, Newnstedtlein a od roku 1601 jako Mährisch Neustadt.
Němečtí kolonisté se zcela přirozeně stali v novém městě rozhodující společenskou vrstvou. Němci obývali vnitřní město a jejich rodiny náležely k movitějším. Navíc měli zásadní podíl na samotné existenci města, a proto se i jeho správa ocitla v jejich rukou. České obyvatelstvo bylo ve městě a v okolí též silně zastoupeno, avšak jeho hospodářský a politický význam byl zřejmě menší.
Po smrti Vladislava Jindřicha bylo třeba znovu stvrdit původní zakladatelskou smlouvu. Potvrzení se událo písemně roku 1223 listinou krále Přemysla Otakara I. V latinském dokumentu, jenž je první městskou listinou v historii českého státu, král potvrdil dříve dané výsady a některé body upřesnil. V něm král Přemysl Otakar I. potvrdil „městečku“ Uničovu práva, která mu o 10 let dříve udělil jeho bratr, markrabě Vladislav Jindřich; zároveň mu povoluje, aby se řídilo magdeburským městským právem.
Už při založení města Přemyslovci zjevně předpokládali, že se Uničov stane důležitým centrem severozápadní Moravy, čemuž odpovídalo například velkoryse vyměřené náměstí. Předpokládaný význam města tkvěl v zamýšlené těžbě stříbra a železné rudy. Podle listiny z roku 1234 měli těžaři sídlit v Uničově, kontrolovat hornictví od horního toku Moravy až po řeku Bystřici a vytěžené kovy svážet přímo do města – tato ustanovení jsou prvním dokladem horního práva v Česku. Očekávání, jež stát do Uničova vkládal, se však zcela nenaplnila.
Panovník měl jako „zřizovatel“ města samozřejmě zájem na jeho ekonomické prosperitě. Příjmy plynoucí z poplatků obyvatel byly důležitou součástí státního rozpočtu. Pro ekonomiku města měla velký význam městská práva, tj. výsady udělené panovníkem. Uničovští měšťané měli například výhradní právo prodeje masa a chleba do vzdálenosti jedné míle od hradeb (později bylo rozšířeno i na řemesla), právo na výnos z mýta (přičemž uničovští měšťané naopak v jiných městech platit mýto nemuseli), právo pořádat výroční trhy, právo skladu atd. Vedle výsad hospodářského rázu získal Uničov také další práva, například právo zvolit si městský soud.
Středověký Uničov Ve 13. a 14. století patřil Uničov mezi nejvýznamnější moravská města. Plynuly do něj nemalé příjmy z rozvinutého obchodu, v okolí se pozvolna začínalo s těžbou rud. Podobných měst však bylo v oblasti několik a zejména Olomouc jako zemské hlavní město představovala pro Uničov velmi vážnou konkurenci. Když později Olomouc získala funkci vrchní odvolací soudní stolice, zařadil se Uničov mezi méně významná města typu Šternberka či Litovle.
Zatím však město díky obchodu a řemeslům vzkvétalo – v polovině 14. století již mělo například vydlážděno náměstí a snad i některé přístupové cesty. Dláždění a údržbu cest platilo město z peněz získaných z výnosu mýta. Od roku 1354 mělo město, jako první na severní Moravě, právo konat osmidenní výroční trh a uničovští měšťané mohli svobodně obchodovat po celé Moravě. V roce 1373 získali Uničovští právo i na druhý výroční trh (počet výročních trhů ve městě nakonec dosáhl šesti). Pro rozmnožování majetku uničovských obyvatel mělo velký význam udělení práva odúmrti; díky jemu mohli od roku 1359 měšťané odkazovat majetek svým příbuzným či jiným osobám, zatímco dosud měl na jejich dědictví právo výhradně moravský markrabí.
O významu města hovoří i další historický fakt. V polovině 14. století uzavřel Uničov s Olomoucí a Litovlí, jež byla čerstvě „povýšena“ na město, pakt o vzájemné pomoci. Členové tohoto trojměstí měli společně prosazovat právo a dbát na bezpečnost v celé oblasti a v případě potřeby si pomoci i vojensky. V dobách husitských válek dokázala tato unie postavit vojsko o síle až čtyř tisíc mužů. Dohoda mezi městy platila téměř sto let.
náhled|vlevo|Kostel Nanebevzetí Panny Marie I když v Uničově měly již od jeho založení rozhodující vliv rody německých kolonistů, počet Čechů i jejich význam v životě města se zřejmě postupně zvyšoval. Někteří němečtí obyvatelé se vystěhovali do Olomouce a Litovle a jejich místa začali vyplňovat čeští přistěhovalci z okolí. Z nejstaršího období dějin města Uničova, od počátku 13. století do roku 1430, jsou známa jména 36 německých měšťanů, jedenácti Čechů a jednoho žida, Beneše. U dalších jedenácti dochovaných jmen měšťanů je jejich národnostní zařazení nejisté.
Mezi měšťany té doby se nachází i pozdější osobní lékař Václava IV. a pražský arcibiskup Zikmund Albík z Uničova (1358–1427), řečený Moudrý (Weis). Lékařství vystudoval v letech 1378–1382 na univerzitě v Praze a toto vysoké učení si vybral za své další působiště. Sigismundus Albicus byl jedním z prvních autorů lékařských spisů, které studenti medicíny v Praze používali. Roku 1403 si jej král Václav IV. vybral za osobního lékaře. Byl oblíbeným a vyhledávaným lékařem a svou praxi provozoval po celé Praze. V roce 1411 se na přání Václava IV. nakrátko stal pražským arcibiskupem – král se tak chtěl odměnit svému lékaři a příteli. Možná i pro toto přátelství potvrdil Václav IV. téhož roku městu Uničovu všechna dříve udělená privilegia. Arcibiskupský úřad Albík opustil v září 1412 v ovzduší počínajících reformačních půtek. Po náhlém úmrtí krále Václava IV. roku 1419 odjel Albík z Prahy do Olomouce, pak do Brna a nakonec do Vratislavi. V roce 1425 se stal v Budíně osobním lékařem císaře Zikmunda a o dva roky později tam také zemřel. Třebaže v některých historických pracích bývá vyzdvihován Albíkův český původ, podle dobových zpráv to byl údajně „tuhý a skúpý Němec“, který prý dokonce ani neuměl česky.
Uničov za husitských válek