náhled|upright|Hans Christian Andersen, uváděný sexuálním psychologem Petrem Weissem mezi typickými příklady pedofilů, čte dětem. Rok 1863. Pedofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči nedospělým osobám, chlapcům nebo dívkám. Pedofil je člověk, kterého sexuálně přitahují převážně nebo výlučně předpubertální děti nebo děti v rané pubertě a rovněž se do dětí je schopen zamilovat. V neodborném užití a zvláště masmédiích je často užíváno slovo pedofilie v posunutém významu, jako označení pro sexuální aktivity s dětmi (popřípadě vůbec s osobami pod tzv. zákonnou věkovou hranicí) nebo nakládání s dětskou pornografií (výrobu, držení, šíření, užívání).
Označení pochází z řeckého slova paidofilia (παιδοφιλια) = láska k dětem, složeného ze slov pais (παις) = dítě, chlapec a filia (φιλια) = láska, přátelství. Původně starořecký výraz uměle zavedl jako součást psychiatrického termínu „paedophilia erotica“ v roce 1886 ve spise Psychopathia sexualis vídeňský psychiatr Richard von Krafft-Ebing. V antickém Řecku údajně slovo užívali někteří básníci jako synonymum běžného výrazu pederastie, a to z důvodů spíše metrických, nežli významových.Liddell, H.G., and Scott, Robert (1959): Intermediate Greek-English Lexicon (Střední řecko-anglický slovník). . Slovo pederastie neoznačovalo ani trvalý osobnostní sklon, ani pouhou sexuální praktiku, ale typ meziosobního vztahu.
Ve statistickém manuálu DSM-IV je řazena mezi parafilie, MKN-10 ji řadí mezi poruchy sexuální preference, někteří odborníci, např. Fred Berlin nebo Ray Blanchard a jím vedená pracovní skupina pro přípravu DSM-5, ji zároveň označují za sexuální orientaci. Podle klasifikace MKN-10 i DSM-IV se považuje jakákoliv parafilie za poruchu pouze tehdy, pokud způsobuje svému nositeli distres a osobní či sociální problémy – tedy ani egosyntonní nekriminální pedofil nesplňuje kritéria pedofilie jako poruchy;Petr Weiss: Sexuální deviace : Klasifikace, diagnostika a léčba, Portál, Praha, 2002, str. 10–11 DSM k tomuto pojetí přešla od IV. vydání, tedy od roku 1994.Gerard J. M. van den Aardweg: Homosexuální "manželství" a adopce homosexuály («Matrimonio» omosessuale & affidamento a omosessuali), Medizin & Ideologie, prosinec 1998, str. 34–43, též Studi cattolici, 449/50 (1998), str. 499–507Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM) : DSM-IV, American Psychiatric Association, Washington, 1994 Ray Blanchard navrhuje odlišit parafilie (které samy o sobě nenaplňují znaky poruchy) od parafilní poruchy, tedy i odlišit pedofilii (která sama o sobě psychiatrickou poruchou není) od pedofilní poruchy, a konsensus na tomto rozlišení prohlásila i pracovní podskupina přípravy DSM-5 pro parafilie, vedená Blanchardem.302.2 Pedophilia - proposed revision, aktualizováno 14. října 2010, American Psychiatric Association, DSM-5 Development, záložka Rationale, poznámka 1: „První obecná změna vychází z našeho konsensu, že parafilie nejsou ipso facto psychiatrickými poruchami. Navrhujeme, aby DSM-V rozlišoval mezi parafiliemi a parafilními poruchami. Parafilie sama o sobě by neměla automaticky opravňovat nebo vyžadovat psychiatrickou intervenci.“
Vzhledem k neustálenosti a nepřesnosti definice nelze výskyt pedofilie v populaci vyčíslit způsobem, který by přesahoval kontext konkrétní metody zjišťování.
Opakem pedofilie je misopedie či mizopedie, jak se označuje (chorobná) nenávist a pohrdání k dětem. Člověk s tímto sklonem se v angličtině nazývá „misopedist“.misopedist, The American Heritage Stedman's Medical Dictionary, 2002, 2001, 1995, Houghton Mifflin Companymisopedist, Urban dictionary, 10. 12. 2006, misopedia, Urban dictionary, 10. 12. 2006 a 28. 11. 2007 Misopedie se může projevovat například agresivní zlomyslností a krutostí.misopedie, CoJeCo, 14. 3. 2006, aktualizováno 14. 9. 2006, -red- V českých definicích se někdy vztahuje jen k vlastním dětem.Misopedie, Slovník cizích slov Online-Slovník.cz, anonymnímizopedie, misopedie , Slovník cizích slov, iSLo.cz, 2012
Definice
Věk dětí V některých definicích je pedofilie zúžena jen na reaktivitu vůči osobám s dosud nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky. Podle jiných definic a pojetí (například i v Krafftově-Ebingově definici) pedofilní reaktivita obvykle (typicky) zahrnuje kromě předpubertálních dětí i děti v rané pubertě a nezřídka i ty dospívající a mladé dospělé (postpubescentní adolescentyJanssen, D. J. (2003): „Protoparaphilia (Protoparafilie) “ Nevydáno tiskem. Soubor pdf, str. 23–27 (odkaz na URL webového zveřejnění již není funkční)), jejichž vzhled či jiné projevy si zachovaly dětské rysy. Dospívající tak obvykle jsou velmi přitažliví jak pro pedofily, tak pro lidi s převažujícím zaměřením teleiofilním („na dospělé“).
Výlučnost nebo převaha Obvykle se za pedofilii označuje jen výhradní nebo převažující reaktivita vůči dětem. Obdobná schopnost zamilovat se do dítěte, být jím citově přitahován, popřípadě reagovat na ně genitálním vzrušením je však v jisté (nedominantní) míře vlastní značné části populace, pravděpodobně většině. Rovněž podíl populace, který při falografickém vyšetření vykazuje na „dětské“ podněty stejnou nebo výraznější reakci než na „dospělé“ podněty, udávají výsledky studií spíše v desítkách procent, zatímco podíl lidí považovaných z důvodu pedofilie za úchylné (deviantní, parafilní) bývá obvykle udáván spíše v jednotkách nebo desetinách procent.
Pravá pedofilie a náhražkové a situační chování Definice obsažené v nozologických klasifikacích „duševních poruch a poruch chování“ se omezují na konfliktní aspekty a projevy, které jsou obvykle považovány za příznačné pro pedofilii, tedy nutkavost tužby po zakázaných sexuálních aktivitách s dětmi nebo stres způsobený jejich nemožností. Nemusí pak být zřejmé, zda do definice spadá pouhé erotické zaměření na děti, pokud svému nositeli ani dětem nepůsobí žádné problémy. Naopak do těchto definic spadají i případy tzv. „nepravé pedofilie“, kdy se sexuálních kontaktů s osobami pod zákonnou věkovou hranicí dopouští někdo, kdo nemá převažující erotické zaměření na děti. Někteří kritici vytýkají zejména definici v americkém manuálu DSM nekoherentnost, protože slučuje do jedné diagnostické kategorie „pravou“ i „nepravou“ pedofilii a obsahuje sporná kritéria (minimální věkový rozdíl „partnerů“ nebo „objektu“ touhy 5 let, minimální věk diagnostikované osoby atd.).
Pravá pedofilie (ve významu, v jakém pojem pedofilie zavedl Krafft-Ebing) se nazývá též preferenční, strukturální nebo fixovaná. Jejím protikladem v rámci uvažovaných příčin sexuálních kontaktů s dětmi je takzvaná pedofilie nepravá, situační, příležitostná, náhražková, regresní nebo incestní, která není pedofilií ve smyslu Krafft-Ebingovy definice. Zvlášť bývají zmiňovány ještě sadistické příčiny sexuálního kontaktu, zneužití nebo násilí, které rovněž nemusejí být spojeny s pedofilií. K podobnému rozlišování se přiklonili mnozí autoři, například Kinsey, Howells 1981,Howells, K. (1981): Adult sexual interest in children: Considerations relevant to theories of aetiology (Sexuální zájem dospělých o děti: úvahy týkající se teorií a etiologie), Adult sexual interest in children, str. 55-94 Abel, Mittleman & Becker 1985,Abel, G. G., Mittleman, M. S., & Becker, J. V. (1985): Sex offenders: Results of assessment and recommendations for treatment. (Sexuální pachatelé: výsledky hodnocení a doporučení k léčbě), In M. H. Ben-Aron, S. J. Hucker, & C. D. Webster (Eds.), Clinical criminology: The assessment and treatment of criminal behavior (Klinická kriminologie: hodnocení a léčba kriminálního chování), str. 207-220. Toronto, Canada: M & M Graphics Knight et al. 1985,Knight, R.; Rosenberg, R.; Schneider, B. (1985): Classification of sex offenders: Perspectives, methods, and validation (Třídění sexuálních pachatelů: perspektivy, metody a validizace]. In A. W. Burgess (Ed.) Rape and sexual assault: A research handbook (str. 222-293). New York: Garland. Brongersma 1990,Edward Brongersma (1990): Boy-Lovers and Their Influence on Boys: Distorted Research and Anecdotal Observations (Boyloveři a jejich vliv na chlapce: zkreslený výzkum a neoficiální zkoumání) In Journal of Homosexuality 20 - 1/2 McConaghy 1993,McConaghy, Nathaniel (1993): Sexual Behaviour: Problems and Management (Sexuální chování: problémy a péče), 312, New York: Plenum Ward et al. 1995,Ward, T., Hudson, S. M., Marshall, W. L., & Siegert, R. J. (1995): Attachment style and intimacy deficits in sexual offenders: A theoretical framework. (Druhy náklonnosti a deficity intimity u sexuálních pachatelů). In Sexual Abuse: A Journal of Research and Treatment (Sexuální zneužívání: časopis pro výzkum a léčbu), 7, 317-334. Hoffmann 1996,Hoffmann, R. (1996): Die Lebenswelt des Pädophilen: Rahmen, Rituale und Dramaturgie der pädophilen Begegnung (Životní svět pedofilů: rámec, rituály a choreografie pedofilních kontaktů). Opladen: Westdeutscher Verlag, Německo Seikowski 1999.Seikowski, K. (1999): Pädophilie: Definition, Abgrenzung und Entwicklungsbedingungen (Pedofilie: definice, vymezení a podmínky rozvoje In Sexualmedizin (Lékařská sexuologie), 21, str. 327-332 (Německo)
Patologizující sociálně-kontrolní definice pedofilie nelze považovat za vyčerpávající popis z hlediska psychologie osobnosti, sociální psychologie ani sexuologie. Ucelená teorie pedofilie dosud nebyla vytvořena, resp. není obecně užívána. Mnoho odborníků je si vědomo, že značná většina pedofilně disponovaných osob neprojevuje patologické ani kriminální příznaky, ale tato oblast zatím zůstává za okrajem zorného pole středního proudu vědy.
Někteří odborníciEdwards, M. (1997): Treatment for Paedophiles; Treatment for Sex Offenders. (Léčba pedofilů, léčba sexuálních pachatelů.) Paedophile Policy and Prevention, Australian Institute of Criminology Research and Public Policy Series (12), str. 74-75.Underwager, Ralph and Wakefield, Hollida (1995): Special Problems with Sexual Abuse Cases: Assessment of the Accused Adult. (Speciální problémy s případy pohlavního zneužití: hodnocení obviněných dospělých) In J. Ziskin (Ed.) Coping With Psychiatric and Psychological Testimony (5. vydání). Los Angeles: Law and Psychology Press, . Str. 1315-1370.Feierman, J. (1990): Introduction (Úvod) a A Biosocial Overview (Biosociální pohled) Pedophilia: Biosocial Dimensions (Pedofilie: biosociální dimenze), 1-68. považují za problematické používat termín pedofil k označení pachatelů sexuálních přečinů vůči dětem, zvláště z lékařského hlediska, zvláště když většiny sexuálních přečinů vůči dětem se dopouštějí situační pachatelé, nikoliv lidé, kteří sexuálně preferují prepubertální děti.Společný návrh vlády a policie severských území, Austrálie, 9. března 1995, strana 4. Citováno v Organised Criminal Paedophile Activity (Organizovaná kriminální pedofilní aktivita). 14,8 % vzorku pachatelů bylo vyhodnoceno jako pedofilové.DiLorenzo, JoAnn (1981): How a prominent Ware attorney preyed on troubled boys (Jak významný obchodní zástupce okrádal problémové chlapce), They Valley Advocate, je citován odhad pracovníka FBI Kennetha Lanninga, že pouze 10 % pachatelů sexuálních přečinů vůči dětem je preferenčních.Marshall, W.L., Barbaree, H.E., and Eccles, A. (1991): Early onset and deviant sexuality in child molesters (Raný začátek a deviantní sexualita mezi pachateli přečinů vůči dětem), Journal of Interpersonal Violence, 6 (3), str. 323-336. 33,8 % vzorku projevilo vzrušení vůči dětem.
Někteří výzkumníci, například Howard E. Barbaree,Barbaree, H. E., and Seto, M. C. (1997): Pedophilia: Assessment and Treatment (Pedofilie: diagnostika a léčba) Sexual Deviance: Theory, Assessment, and Treatment, str. 175-193 však naopak chtějí, aby uskutečnění činů bylo jediným kritériem pro diagnózu pedofilie a taxonomie tak byla zjednodušena, protože standardy Americké psychiatrické asociace považují rovněž za neuspokojivé.