náhled|vpravo|upright=1.4|Japonský deskotisk z tvorby Utagawa Kunisada, „Osm psích hrdinů z domu Satomi“, 1837 Zoofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči zvířatům. Slovník spisovného jazyka českého definuje zoofilii primárně jako lásku ke zvířatům, zatímco v medicínském kontextu ji ztotožňuje se sodomií ve významu pohlavního styku člověka se zvířetem.

Zoofilie je označována jako parafilie, není však obsažena v klasifikačních seznamech poruch (MKN, DSM) a o její existenci nepanuje odborná shoda. Z amerického manuálu DSM byla zoofilie jako samostatná diagnóza vypuštěna (a zahrnuta pod zbytkový kód „parafilie jinde nespecifikované“) s vydáním DSM-III-R v roce 1987.

V některých státech jsou sexuální akty se zvířaty nebo produkce pornografických materiálů této povahy nelegální.

Terminologie Označení zoofilie pochází z řeckých slov zoon (živočich) a filia (láska, přátelství, náklonnost). Termín zavedl Richard von Krafft-Ebing zejména ve spisu Psychopathia sexualis (1886).

Zastaralé termíny pro zoofilii jsou např. zooerastie, bestialita, bestiosexualita, sodomie (slovo mělo širší význam), bestiofilie.

Někteří američtí výzkumníci a zoofilové používají termín zoofilie pro vyjádření vztahu ke zvířeti a sodomie pro samotný sexuální akt (termín sodomie však historicky označuje různé druhy odsuzovaného sexuálního chování, nikoliv specificky sexuální styk se zvířaty).

Stephanie LaFarge, asistentka profesora psychiatrie na lékařské fakultě v New Jersey, napsala, že zoofily lze dělit na dva tábory: sodomity, kteří zvířata znásilňují a jednají proti jejich vůli, a zoofily, kteří mají se zvířaty emocionální a sexuální vztah. Williams a Weinberg studovali komunity zoofilů na internetu a zjistili, že zoofilové používají termín zoofil pro označení jedince, jenž zvířeti přináší potěšení, dbá na jeho emoce a nejedná proti vůli zvířete, zatímco termín sodomita (anglicky bestialist) je používán pro označení jedince zaměřeného pouze na vlastní uspokojení.

Lidé, kteří sami sebe označují za zoofily, často tvrdí, že jejich láska ke zvířatům je spíše romantická nežli sexuální, a říkají, že právě tento fakt je odlišuje od těch, kteří páchají čistě sexuálně motivované činy.Books.Google.co.uk Law and Nature, strana 252

Laickou veřejností jsou však tyto termíny často užívány v posunutém, neodborném významu, popř. nejsou rozlišovány. Slovo zoofil je vnímáno spíše jako hanlivé označení pro člověka, který měl pohlavní styk se zvířetem.

Zoofilové, kteří mají se zvířaty emocionální a sexuální vztah, bývají někdy nazýváni jako zoosexuálové, což je termín označující sexuální orientaci vůči zvířatům. Tento termín, který byl dříve používán pouze samotnými zoofily, pomohla zpopularizovat Hani Miletski, když jej popsala ve své vědecké práci.Zoosexuality - Psychology Wiki

Typy a charakteristiky

Orientace na druh Zoofilové většinou necítí blízký vztah ke všem zvířatům, namísto toho jsou přitahováni pouze určitými zvířecími druhy, často pouze jedním konkrétním. Proto mohou být zoofilové nazýváni také podle druhu, který je přitahuje, například jako kynofilové (psovité šelmy), gatofilové (kočkovité šelmy), hipofilové (koně) apod.

Pro oblibu orgasmických aktivit s malými živočichy (šneci, žáby, hmyz) John Money (1986) používal název formikofilie (lat. formica = mravenec).

Orientace na pohlaví Zoofilové nemusí být u zvířat přitahováni stejným pohlavím jako u lidí. Ti je navíc v některých případech nepřitahují vůbec - v tom případě mluvíme o tzv. exkluzivní orientaci na zvířata.

Exkluzivita, preference, párový život Někteří zoofilové necítí potřebu vztahu či pohlavního styku s člověkem, namísto toho se dobrovolně rozhodnou lidského partnera nevyhledávat a žít pouze s partnerem zvířecím. Krafft-Ebing, který zavedl termín zoofilie, používal pro tento typ vztahu termín zooerastie,D. Richard Laws and William T. O'Donohue: Books.Google.co.uk, Sexual Deviance, page 391. Guilford Press, 2008. . termín se však neujal.

Pasivní zoofilie Termínem pasivní zoofil bývá označován jedinec, jenž obvykle necítí potřebu mít se zvířetem vztah ani pohlavní styk, vzrušuje jej však sledování pornografického materiálu zobrazujícího pohlavní styk se zvířetem či sledování jiného člověka během pohlavního styku se zvířetem naživo. Většinou jej nevzrušuje samotný akt, nýbrž pocit, že sleduje něco „zakázaného“.

Zoosadismus, zoonekrofilie Ernest Bornemann vytvořil samostatný termín zoosadismus pro označení sodomitů, kteří mají potěšení ze způsobování bolesti zvířatům, někdy se sexuálním podtextem.

Se zoosadismem bývá často spojená i zoonekrofilie, což je termín označující ty sodomity, které vzrušuje pohlavní styk s mrtvými zvířaty.

Rozsah výskytu V současné době nemáme dostatek informací k určení, zda existuje zoofilie jako vrozený sklon (parafilie, orientace) a zda jde v případě preference různých druhů zvířat o rozdílné projevy téhož sklonu. Z tohoto důvodu není zoofilie samostatně uvedena ani v americkém Diagnostickém a statistickém manuálu DSM (uvedena ve verzi DSM-III vydané roku 1980, do verze DSM-III-R z roku 1987 již zahrnuta nebyla) ani v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Někteří odborníci (např. Petr Weiss) předpokládají, že zoofilní chování je výrazně rozšířenější než případná zoofilní orientace. V naší kultuře je citový vztah ke zvířatům (pes, kočka, hlodavci, chovná zvířata) hluboce integrován, takže ty projevy zoofilie, které nezahrnují genitální aktivity, nejsou považovány za příznak deviace nebo zvláštní identity.

Vypuštění z DSM bylo zdůvodněno tím, že sexuální kontakt se zvířaty není téměř nikdy klinicky významným problémem sám o sobě Gerald Cerrone: “Zoophilia in a Rural Population: Two Case Studies”, 1991, výhradní tužba zaměřená na zvířata více než na člověka je poměrně vzácná D. Richard Laws, William T. O'Donohue: Sexual deviance: theory, assessment, and treatment, Guilford Press, 2008, str. 391. Krom toho zoofilové obvykle nevyhledávají kvůli svému stavu pomoc a nedostávají se do péče psychiatrů kvůli samotné zoofilii Richard W. Roukema: What every patient, family, friend, and caregiver needs to know about psychiatry, American Psychiatric Pub, 2003. Vypuštění z DSM bylo spojeno s výraznou změnou diagnostických kritérií zbývajících parafilií a přejmenováním některých z nich, vypuštěním egodystonní homosexuality a přidáním frotérismu.

Nejmenovaní obránci tzv. zoosexuality tvrdí, že vztah mezi člověkem a zvířetem může přesahovat sexualitu a že zvířata jsou schopná vytvářet skutečně láskyplné vztahy, které mohou trvat léta a která se funkčně neliší od jiných milostných/sexuálních vztahů.

Kinseyovy zprávy (1948, 1953) uvádějí alespoň jednorázovou sexuální zkušenost se zvířetem u 8% mužů a 5% (3,6 %?) žen. Crepault a Couture (1980) zjistili zoofilní sexuální fantazie u 5 % ze vzorku zkoumaných mužů. Mezi obyvateli venkova (farem) se podle Kinseyho (1953) sexuální aktivity se zvířaty vyskytovaly až u 40–50 % z nich. Kniha Moje tajemná zahrada, která byla v roce 1973 napsána spisovatelkou jménem Nancy Friday a která se týkala ženské sexuality, zahrnovala okolo 190 fantazií od různých žen, z nichž 23 zahrnovalo i zoofilní aktivity.Nancy Friday: My Secret Garden, Pocket Books. Revised edition 1998. Sexuální fantazie, týkající se zoofilních aktů, mohou nastat i u lidí, kteří je nechtějí zažít v reálném životě. Nancy Friday popisuje, že zoofilie jako fantazie může těmto lidem poskytovat únik z kulturních předpokladů, omezení a názorů týkajících se sexu. Zájem a sexuální vzrušení při pozorování páření zvířat je v knize R.E.L. Masters: Forbidden Sexual behavior and Morality citováno jako indikátor skryté zoofilie. V této knize je rovněž k nalezení zmínka o tom, že dámy z nevěstinců pořádaly představení zobrazující páření zvířat, jelikož zjistily, že to u mnoha jejich klientů vyvolává vzrušení, což u některých dokonce může vyústit i v to, že se sami zoofilního aktu zúčastní.R.E.L. Masters: Forbidden Sexual behavior and Morality. New York, NY 1962, Lancer Books, Inc. (Sekce "Psychical bestiality").

Z předběžných výsledků výzkumu provedeného doktorkou Andreou M. Beetz, jehož se zúčastnilo 113 mužů, kteří měli sexuální kontakt se zvířetem a vyplnili šest internetových dotazníků, vyplynulo, že zúčastnění měli mnohem nižší výskyty psychopatie v porovnání s normálem. Beetz dále poznamenává, že téměř všichni účastníci tohoto výzkumu cítili empatii k druhým lidem, byli ochotni jim pomáhat a byli zdatní v odhadování osobnostních rysů a pocitů ostatních osob. Beetz usuzuje, že tyto dovednosti vychází ze zkušeností s interpretací nonverbální komunikace se zvířaty nebo mohou být výsledkem řešení osobních krizí, které mohou urychlit vývoj. Na druhé straně Beetz našla znaky problémů s mezilidskými vztahy. Účastníci popsali problémy s navazováním vztahů s jinými lidmi, sami sebe popisovali jako méně společenské a stydlivé osoby v porovnání s normálem. Zároveň byli méně ochotní držet se zavedených společenských pravidel. Průměrný věk těchto 113 mužů byl 30 let. 34,50 % tvořili Američané, 56 % Evropané (32 % Němci). 70 % mělo alespoň nějaké vysokoškolské vzdělání a více než 12 % mělo titul. 73 % dotázaných nemělo během doby sběru dat lidského partnera. 27 % bylo ženatých nebo žilo se stálým lidským partnerem. 23 % dotázaných mělo sexuální vztah pouze se zvířetem a 54 % uvedlo, že mají sex se zvířetem pravidelně (mnohdy několikrát týdně). 57 % dotázaných uvedlo, že sexuální kontakt se zvířetem byl pro ně důležitější než s člověkem. 76 % účastníků uvedlo, že jejich vztah se zvířetem je ekvivalentní vztahu, který mezi sebou mají lidé. Zvířata byla ve většině případů psi a koně, ale také hospodářská zvířata. Některé případy zahrnovaly i velké kočkovité šelmy nebo delfíny. Pouze 60 % dotázaných zvíře vlastnilo. 34,50 % uvedlo, že se aktivně podílí na ochraně zvířat.Hani Miletski: Understanding Bestiality and Zoophilia (pub. 2002) ; str. 208

Autoři některých studií věří, že násilí vůči zvířatům může pramenit z nenávisti vůči lidem, proti kterým je takové chování nepřípustné (Menninger, 1951). Zvíře následně slouží nejen jako náhrada nenáviděné lidské osoby, ale je také zneužíváno v důsledku opakování traumatické zkušenosti na principu kompulzivního chování. Zvíře se stane subjektem pro vyústění impulsů sadistického chování (Rappaport, 1968). Stejně tak výskyt zoofilních aktivit a fantazií je dle autorů některých studií častý právě u psychiatrických pacientů (Alvarez a Freinhar, 1991). Mohlo by se zdát, že tento fakt jasně dokazuje, že tvrzení o tom, že „lidé, kteří mají sex se zvířaty jsou narušení jedinci, kteří zvířata zneužívají“ je pravdivé. Hani Miletski však tento názor vyvrací svým tvrzením, že „je důležité porovnat tento závěr s čísly“ a dále dodává: „Ve studii zahrnující 93 účastníků není překvapující, že jeden (1,08 %) vykazuje špatné a diametrálně odlišné chování od ostatních. Nemyslím si, že chování a postoje tohoto jednoho účastníka mohou reflektovat chování a postoje zoofilů jako celku.“Hani Miletski: Understanding Bestiality and Zoophilia (pub. 2002) ; str. 190

Se zoofilií může dále souviset fetišismus, kdy předmětem erotického zájmu nebo reakce mohou být například srst, tlapy, ústa, drápy nebo parohy zvířete, někdy jen obojek, vodítko, uzda, houně, sedlo, bičík atd. Není s ní ovšem totožný.

Právní souvislosti Trestní právo v souvislosti se zoofilní problematikou rozlišuje několik úkonů. Jsou jimi: a) pohlavní styk se zvířaty, b) výroba a šíření pornografických materiálů zachycujících takové aktivity, c) držení těchto pornografických materiálů. Legálnost či nelegálnost těchto činností se mezi jednotlivými zeměmi liší.

Pornografie