Německá literatura je (v užším smyslu) označení pro literaturu vzniklou na území dnešního Německa. Později vznikla i rakouská a švýcarská literatura. Veškerá německy psaná literatura se označuje jako německojazyčná literatura (= německá literatura v širším smyslu).
Germánské písemné doklady, tzv. předkřesťanská literatura Nejstarší německé literární památky řadíme do 8. století, i když jsou dochovány jen v pozdějších opisech. Šlo o hrdinské písně, zaříkávadla apod. Z této doby máme zprávy pouze z latinských pramenů a pozdějších přepisů eposů. Patrně kolem roku 750 vzniklo nejstarší známé dílo z germánského jazykového prostoru – Merseburská zaříkadla (Merseburger Zaubersprüche) (dochována až v rukopisu z 10. století). Nejstarší dochovanou ukázkou německého jazyka je latinsko-německý slovník (synonymář) Abrogans, který vznikl kolem roku 760.
Misionářská literatura (do roku 900) Německá literatura se začala rozvíjet s příchodem křesťanství, v této tzv. karolínské epoše (zhruba 800–900) začali germánské kmeny přijímat křesťanství a tím i antickou vzdělanost. Šiřiteli této vzdělanosti byli kněží, tím se samozřejmě centry vzdělání staly kláštery. Cílem takto přišlých misionářů bylo seznámit germány s křesťanskou naukou, tento cíl se projevil na napsání prvních děl, ve kterých se projevuje nejen přijímání křesťanství, ale i zbytky starého myšlení, zvyků a názorů, které byly v tehdejší společnosti stále velmi silné a nebylo možno je ihned odstranit. Tyto památky jsou zpravidla psány ve starohornoněmeckém jazyce, nejednalo se o ucelený a jednotný jazyk, ale o několik dialektů. V této době vzniklo poměrně značné množství děl, pomocí nichž si lze udělat obrázek i o dřívějších germánských zvyklostech.
náhled|vpravo|Písně o Hildebrandovi Píseň o Hildebrandovi, německy Hildebrandslied zapsána někdy kolem roku 810 (pravděpodobně po 802, ale před 816) mnichy z kláštera, tento zlomek tematicky patří do předchozího období, kam někdy bývá řazen, ale jazykově patří do tohoto období. Jedná se o dílo, které v lidové formě existovalo pravděpodobně výrazně dříve.
Wessobrunnská modlitba, německy Wessobrunner Gebet, napsáno ve wessobrunnském klášteře roku 814, nyní je v Mnichově. Dílo začíná několika aliteračními verši o stvoření světa, po nichž je modlitba zapsaná prozaickou formou. Starosaská Genesis tři evangelijní harmonie (všechny z 9. století) Starohornoněmecký Tatian (Althochdeutscher Tatian) – vznikl za redakce Rabana Maura ve Fuldě kolem roku 830. Nejstarší německá evangelijní harmonie. starosaský Heliand – sepsán cca v letech 830-850 ve FulděBAUMANN, Barbara, OBERLE, Brigitta. Deutsche Literatur in Epochen. Ismaning: Max Hueber Verlag, 1996. S. 15. neznámým autorem, psán starou saštinou (altsächsich) (Heliand znamená starosasky Spasitel (novoněmecky Heiland)) starohornoněmecký, přesněji starojihorýnofrancký Evangelienbuch Otfrieda z Weißenburgu (nejstarší německý básník, jehož jméno známe; studoval ve Fuldě u Hrabana Maura a jeho evangelijní harmonie je metrickým přepracováním Maurova TatianaSIEBENSCHEIN, Hugo, ZATOČIL, Leopold. Stručné dějiny německé literatury do roku 1250 : s ukázkami originálů a jejich překlady. Praha: SPN, 1958. S. 63.) – vznikl kolem roku 865, psán ve starém franckém nářečí. Poprvé v německé poezie je zde použit koncový rým (Endreim) místo tzv. StabreimuBAUMANN, Barbara, OBERLE, Brigitta. Deutsche Literatur in Epochen. Ismaning: Max Hueber Verlag, 1996. S. 16.
Tyto evangelijní harmonie jsou psány jazykem dnešnímu čtenáři naprosto nesrozumitelným. Krátké ukázky z Helianda a Otfridovy Evangelienbuch v moderní němčině jsou k dispozici v čítance GLOSIKOVÁ, Viera, JIČÍNSKÁ, Veronika. Anthologie der deutschen Dichtung (Bd. I). Praha: Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta, 2007. (s. 16–20), ukázky a překlady do moderní němčiny (a někdy i češtiny) všech tří staroněmeckých evangelijních harmonií jsou k dispozici také v dnes již hůře dostupné knize SIEBENSCHEIN, Hugo, ZATOČIL, Leopold. Stručné dějiny německé literatury do roku 1250 : s ukázkami originálů a jejich překlady. Praha: SPN, 1958. (s. 43–52, 63-70). Všechny tři skladby jsou psány v tzv. Langzeilen (Langzeile se skládá ze dvou čtyřstopých veršů, tzv. Kurzzeilen, které bývají v moderních edicích psávány na jednom řádku a odděleny mezerou.) Jejich rýmem byl tzv. Stabreim – rým na přízvučných slabikách.
Píseň o Ludvíkovi, německy Ludwigslied, sepsána v letech 881–882, jedná se o oslavu vítězství Ludvíka III. nad Normany v bitvě u Saucortu (881)
Otonská doba (900–1050) V tomto období byla německá literatura vytlačena literaturou latinskou, která se stala zcela dominantní. Přesto tematicky tato literatura souvisela s předchozím obdobím.
Waltharius manu fortis, pravděpodobně někdy v 2. pol. 9. století, nebo počátkem 10. století hrdinský epos Ecbasis captivi, kolem r. 1050 jedná se o zvířecí epos
Německá literatura v letech 1050–1300 náhled|vpravo|Gottfried von Straßburg Mezi lety 1025–1050 se německá literatura vrátila k němčině (středohornoněmecký jazyk). Počátek tohoto období ovlivnila tzv. clunyjská reforma. Náboženská literatura se soustředila na mystiku, pokání a působila odtažitě (Heinrich von Melk), světská literatura se soustředila především na světská témata (Ezzova píseň, Kronika o císařích). Takto vzniklá díla byla ovlivněna především francouzskými vzory, které do německé literatury pomalu přinášely rytířskou tematiku, čímž se německá literatura začala měnit. Tak vznikla Alexandreida, ale i řada eposů např. Král Rother či Píseň o Rolandovi – kolem 1170.
Po roce 1170 se literatura pomalu měnila do podoby rytířské literatury. Za první dílo tohoto typu v německé literatuře bývá tradičně považována Aeneis, kterou napsal Heinrich von Veldecke. Tzv. dvorský epos byl nadále rozvíjen Hartmannem von Aue, jenž je mj. autorem artušovských románů Erec a Iwein. Za vrcholné období tohoto žánru v německé literatuře je považován počátek 13. století, kdy tvořili Wolfram von Eschenbach a Gottfried von Straßburg. Jejich díla – Parsifal (mezi 1200 a 1210) a Tristan a Isolda (zhruba 1210) – jsou vrcholem tohoto žánru vůbec. Tato díla měla značný vliv na okolní méně rozvinuté literatury (např. na ranou českou literaturu). Neméně významným dílem této doby je hrdinský epos Píseň o Nibelunzích (přibližně 1200).
Koncem 12. stol. se v Německu objevil minnesang, tj. milostná poezie vycházející z principů rytířské literatury. V této poezii vynikli především Walther von der Vogelweide a Reinmar von Hagenau.
Koncem 13. století se již objevují náznaky vzniku nových myšlenkových proudů, které pozvolna pronikaly i do literatury. Příkladem může být epos Meier Helbrecht, jehož autorem je Wernher der Gartenaere.
Německá literatura pozdního středověku 1300–1490 Koncem 13. století a především počátkem 14. století se kultura rytířů a vůbec dvorská kultura dostaly do krize způsobené ekonomickými a politickými vlivy, na tento jev samozřejmě reagovala i literatura. Tím jak ekonomickou iniciativu částečně přebíralo měšťanstvo začali jejich názory pronikat i do literatury. Tím byl jednotný rytířský ideál postupně nahrazován názorovou a vzorovou roztříštěností. S tímto přechodem do německy psané literatury pronikali nové dialekty německého jazyka, které vytlačovaly do té doby téměř jednotný literární jazyk – střední horní němčinu. Tyto společenském změny přinesly do literatury větší zbožnost a ačkoli tato literatura byla původně ovlivněná rytířskou literaturou, její vliv postupně slábl a postupně převládly spíše náboženské vlivy. Zde se projevily především myšlenky mystiků a lidových kazatelů jako byli Johannes Tauler, Heinrich Seuse (latinsky Suso) či jejich učitel Mistr Eckhart.
Dalším dosti významným jevem bylo sbírání starých spisů, tyto byly různě uspořádávány a ve zkrácené formě shrnuty do knih. Toto se nejvíce projevilo na hrdinských eposech, kde došlo ke zkrácení, kterým se měnil jejich význam a postupně se vytrácel příběh, uspořádání hrdinských eposů se nazývalo hrdinské knížky. Legendy a ostatní literatura byly uspořádány podle tematických okruhů (Lišák Neidhart).
Rozvoj epiky přinesl mnoho zajímavých prvků, mezi nimiž velmi významné místo zaujala satira, kde didaktickou formou vznikla celá řada (nejen z hlediska německé literatury) významných děl. Zde se Heinrich Wittenweiler jako první v německé literatuře pokusil o komický epos – Prsten (Der Ring, pravděpodobně kolem roku 1410), tento autor žil na území dnešního Švýcarska, proto bývá někdy řazen i do švýcarské literatury.
Lyrická poezie měla daleko menší vliv, za nejvýznamnějšího představitele této doby je považován Oswald von Wolkenstein.
Koncem tohoto období začíná na významu nabývat i próza, ve většině případech se jednalo o prózu duchovní, ale existovaly i náznaky budoucího rozvoje světské prózy. Nejznámějším dílem se stal Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), jehož pravděpodobným autorem je Johannes von Saaz (česky Jan ze Žatce).
V průběhu 14. století začalo vznikat německé drama, které vzniklo z náboženských her a postupně v podobě pašijových her a různých velikonočních a vánočních představení zlidovělo a začalo být v německém jazyce.
Zhruba ve stejné době se objevil nový druh dramatického výstupu tj. masopustní hry.
Humanismus a reformace v německé literatuře (1490–1600) Cílem humanistické tvorby bylo dostat se ze závislosti na náboženské tvorbě. Většina humanistických autorů psala novolatinsky, ale svá díla překládali i do němčiny, v této době bylo do němčiny přeloženo i mnoho klasických děl. Tyto překlady vedly k výrazné proměně němčiny. Pro tuto proměnu je charakteristické prudký rozvoj a určitá kultivace jazyka. Tematicky lze říci, že do literatury pronikly čistě lidové prvky, které byly kombinovány s antickými a italskými vzory (např. Albrecht von Eyb, Niklas von Wyle. Dalším prvkem, který v tuto dobu velmi ovlivnil literaturu byl vynález knihtisku.
Epická tvorba této doby není příliš významná, neboť se zpravidla jedná pouze přebásnění starých děl, či alespoň zpracování starých námětů – knížky lidového čtení (něm. Volksbücher), Enšpígl atp.
Rozvoj prózy byl jednak ovlivněn novými vědeckými poznatky, jednak náboženskými traktáty a filozofickými úvahami. Nejvýznamnější osobností byl v tomto směru náboženský reformátor Martin Luther, jehož překlad Bible ovlivnil německou prózu na dlouhou dobu. Dále se objevilo značné množství novel ovlivněných italskou literaturou.
Drama pokračovalo v rozvoji, který započal již v předešlém období, zpočátku se rozvíjelo pouze latinské drama, později především na universitách vznikala i německá školní dramata (Jakob Wimpfeling, Johann Reuchlin).
Měšťanstvo rozvíjelo tzv. meistersang, za jehož nejúspěšnějšího autora lze považovat Hanse Sachse.
Od baroka k osvícenství (1600–1720) Po roce 1600 do německého umění a tím i do literatury proniklo baroko, v této době došlo ke sjednocení německého jazyka, tím byla uzavřena jedna fáze rozvoje němčiny, jazyk už s pak nevyvíjí takovým tempem, ale spíše reaguje na nové potřeby. Nositelé kultury této doby byly především panovnické a šlechtické dvory, spisovatelé se pak rekrutovali především z řad učenců a měšťanstva. Literatura se tak stala dostala do situace, že se forma stávala důležitější obsahu.
Německou barokní literaturu politicky ovlivnila třicetiletá válka (1618–1648). V této válce došlo k rozdělení německé literatury protestantskou a katolickou.
V této době napsal Martin Opitz, podle antických a italských renesančních vzorů, první německou poetiku – Buch von der deutschen poeteri (Kniha o německém básnictví), která vyšla roku 1624 a obrovským způsobem poznamenala německou literaturu této doby. Dalšími významnými lyriky se stali např. Philipp von Zesen, Georg Rudolf Weckherlin, atd. Lyrika těchto autorů byla výrazně ovlivněna mystikou.