náhled|vpravo|100px|Logo metra v Lausanne náhled|Síť metra v Lausanne (barevné značení není ustálené) Metro v Lausanne () je systém metra v Lausanne, hlavním městě kantonu Vaud v západní části Švýcarska, a okolních obcích Epalinges, Ecublens, Chavannes-près-Renens a Renens. Zahrnuje dvě linky, jejichž vlastníky jsou dvě různé společnosti a provozovatelem je třetí společnost. Je jediným systémem metra ve Švýcarsku. Zároveň je Lausanne nejmenším městem na světě, které metro provozuje.
Skládá se ze dvou samostatných tratí, z nichž na každé vede jedna linka. Linka m2, označená růžovou barvou a zprovozněná roku 2008, je metro na pneumatikách s napájecí kolejnicí. Trať má největší výškový rozdíl ze všech systémů metra na světě. Na lince m1, označené tyrkysovou barvou, původně nazývaná Tramway du sud-ouest lausannois (TSOL), jezdí železniční vozy odvozené od německých lehkých vozů typu B pod trolejovým vedením. Pouze 3 z 15 stanic na této lince jsou podzemní. Obě linky využívají vysokopodlažní vozidla a vyvýšená nástupiště a jezdí po vlastním tělese, ale na lince m1 se nachází i úrovňová křížení s jinými druhy dopravy. Obě linky se sbíhají ve stanici Lausanne-Flon. Síť provozuje Transports publics de la région lausannoise (TL). Linka m2 je první a zatím jedinou linkou metra ve Švýcarsku. Maximálním podélným sklonem kolem 12 % je linka m2 nejstrmější tratí metra v Evropě. Plánovaná linka m3 měla původně být standardní tramvají; roku 2022 byla zahájena její výstavba ve stejné technologii, v jaké je již provozována linka m2. Zprovoznění linky m3 je plánováno v roce 2027.
Síť městských drah v Lausanne doplňuje ještě úzkorozchodná příměstská železnice Lausanne-Echallens-Bercher (LEB), vedoucí ze stanice Lausanne-Flon na severozápad, do Echallens a Bercher. Tato železnice není číslována jako trasy metra, ale označením S1.
Linka m1
Historie Zřízení linky M1 je úzce spojeno s přemístěním univerzit do kampusu Lausanne v sousední obci Ecublens. Tato lokalita byla špatně obsluhována veřejnou dopravou, takže zaměstnanci a studenti stále častěji cestovali autem. Vzhledem k této situaci bylo v roce 1980 rozhodnuto o prozkoumání možnosti železničního spojení pro univerzity. Institut dopravy a městského plánování (ITEP) na École Polytechnique byl pověřen vypracováním studie proveditelnosti takového projektu. V roce 1981 se objevily následující dvě možnosti: Varianta 1, nazvaná Littorail, měla vést z Ouchy do Dorigny podél Ženevského jezera a poté jet buď na vlakové nádraží Renens nebo Morges. Varianta 2, nazvaná Flonrail, zajišťovala spojení z Dorigny na vlakové nádraží Flon. Tato varianta zahrnovala i prodloužení na vlakové nádraží Morges nebo Renens.
Nakonec byla v roce 1985 vybrána varianta Flonrail, jejíž trasa byla již od roku 1984 převedena do režimu záboru. V roce 1986 byl Švýcarskou konfederací vydán 50letý dluhopis pro financování projektu a na jaře 1988 byly zahájeny stavební práce. 27. září 1988 byla založena společnost Tramway du sud-ouest lausannois (TSOL) s kapitálem 53,5 milionů švýcarských franků (CHF), která se stala vlastníkem trati. V této době byla plánována odbočka směrem k vlakovému nádraží Morges o délce 6,8 kilometru a devíti zastávkami. To však nebylo nikdy realizováno.
Provoz Po několika průtazích ve výstavbě byla trať 2. června 1991 konečně uvedena do provozu. Zprovoznění předcházela slavnostní inaugurace dne 24. května 1991. Této inaugurační akce, která trvala až do 26. května 1991, se zúčastnilo více než 100 000 lidí. Vlastníkem je společnost TSOL (Tramway du sud-ouest lausannois); touto zkratkou a názvem se také trať původně označovala. Nazývá se též (Metro Západ). Provozovatelem dopravy je Transports publics de la région lausannoise (zkratka TL, podle dřívějšího názvu ).
Linka byla od počátku provozována každých 10 minut ve všední dny a každých 15 minut ve večerních hodinách. V sobotu byl nabízen 12minutový interval a v neděli 20minutový interval. V prvním roce provozu využilo novou linku 7,4 milionu cestujících. Vzhledem k této silné vytíženosti se očekávalo, že bude brzy dosaženo limitu kapacity. Tak vznikl nápad, aby vlaky jezdily z Renens zpět do Lausanne po trati SBB Lausanne–Ženeva. Vlaky TL však nejsou určeny pro provoz s jednofázovým střídavým napětím 15 kV při 16,7 Hz, používaným v síti SBB. Proto v roce 1992 jezdily na tomto spoji pro experimentální účely dvousystémové motorové vozy, zapůjčené ze Stadtbahn Karlsruhe. Nápad se však nakonec dále nerozvíjel.
O tři roky později, v roce 1995, byl vozový park rozšířen o pět nových železničních vozů. To umožnilo zkrátit interval mezi spoji na 7,5 minuty.
Vzhledem k dalšímu nárůstu počtu cestujících byla frekvence zvýšena na 10 minut během dne a 5 minut během dopravní špičky v roce 1997. Ve stejném roce bylo provedeno několik údržbářských prací. Poloměr oblouku, zejména výhybek v blízkosti zastávek, byl zvětšen za účelem zvýšení rychlosti v oblastech výhybek a zlepšení jízdního komfortu. Původní měděné venkovní vedení bylo nahrazeno trolejovým drátem ze slitiny mědi a stříbra o průřezu 120 mm² a nosným měděným kabelem o průřezu 150 mm².
První generální prohlídka souprav proběhla v dílnách ve Villeneuve v roce 1999.
V roce 2008 dosáhl roční počet cestujících na M1 10 milionů. V roce 2012 bylo po trati přepraveno 12,5 milionu cestujících.
Technické řešení trati Jedná se o normálněrozchodnou lehkou železnici (lehké metro) o délce 7,8 kilometru. Pouze 3 z 15 stanic má umístěny pod zemí. Trať je jednokolejná, pouze ve stanicích se rozděluje na dvě koleje (s výjimkou stanic Bassenges, UNIL-Sorge a Provence, které jsou jednokolejné se společným nástupištěm pro oba směry). Na mnoha místech se úrovňově kříží se silniční dopravou.
Průběh trati náhled|vlevo|Interiér vozu na lince m1 Linka spojuje centrum města Lausanne s univerzitami (École polytechnique fédérale de Lausanne, University of Lausanne) a obcemi Ecublens, Chavannes-près-Renens a Renens.
Trasa začíná na vlakovém nádraží Flon v centru Lausanne. Až k zastávce Vigie je trať vedena v celé délce v tunelu. Jde o nejdelší tunel na trati s délkou 404,7 metrů. Tunel má sklon 6 ‰. Prvních 69 metrů je dvoukolejných, dále je tunel v délce 234 metrů jednokolejný až do 70 metrů dlouhé odbočky, odkud pokračuje dvoukolejná trať. V tomto úseku je stoupání 60 ‰. Zbývajících 31,7 metrů trati, kdy trať dosáhne zastávky Vigie, je dvojkolejný úsek. náhled|vpravo|Depo a dílny linky m1 První úsek na povrchu začíná za zastávkou Vigie. Trasa pak vede přes 194 metrů dlouhý most s průměrným stoupáním 47,6 ‰. Tento most vede vedle škol ERACOM a EPSIC a dále od střední školy Sévelin. Další trasa vede přes 227 metrů dlouhý viadukt se sklonem mezi 5 a 60 ‰. Na konci viaduktu je zastávka Montelly s první napájecí stanicí. Trasa pak protíná třídu Avenue de Provence s omezeným mimoúrovňovým přejezdem před stejnojmennou zastávkou. Provence je první ze tří jednokolejných zastávek. Následně trať protíná ulici Chemin de Malley se dvěma sousedními mimoúrovňovými křižovatkami před krátkou rampou se sklonem 60 ‰. Po přejezdu přes Chemin de la Prairie se dostává na zastávku Malley. Odtud vede 350 metrů dlouhým tunelem, na který navazuje 135 metrů dlouhý zářez, který končí na železničním přejezdu. Trasa dále vede po třídě Avenue du Chablais, kde ve dvou mimoúrovňových křižovatkách protíná ulice Rue du Lac a Rue de Chavannes. Poté dorazí na zastávku Bourdonnette, kde se nachází druhá napájecí stanice.
Trať dále překlenuje evropskou silnici E23 po 195,2 metru dlouhém mostě, překračuje Route de la Chamberonne mimoúrovňovým křížením a dojede k zastávce UNIL-Dorigny. Zde opouští městskou oblast Lausanne a dostává se do katastru obce Chavannes-près-Renens. Jak trasa pokračuje, křižuje Route de la Sorge dlouhou mimoúrovňovou křižovatkou a dostává se k zastávce UNIL-Mouline. Nejnižší bod na trati je zde dosažen ve výšce 384,8 metrů nad mořem. Bezprostředně za zastávkou je přechod pro chodce. Trasa pak překračuje řeku Mèbre a vede podél Route de la Sorge, překračuje Route de Praz Véguey a překračuje řeku Sorge před dosažením zastávky UNIL-Sorge, druhé jednokolejné zastávky na trati. Zde vstupuje do katastru obce Ecublens. Trasa nyní kříží soukromou silnici na malém železničním přejezdu, který vede ke kotelně EPFL. Odtud jede linka po dvou kolejích do zastávky EPFL u vozovny M1. Patří sem vlečka pro pracovní vozy, pět venkovních kolejí pro záložní železniční vozy a čtyři koleje v hale, z toho tři pro údržbu vozů a jedna pro čištění. Nachází se zde i třetí a poslední napájecí stanice na trase.
Za zastávkou EPFL je trať vedena po dvou kolejích v úzkém oblouku o poloměru 80 metrů. Poté dorazí do Bassenges, třetí a poslední jednokolejné zastávky na trati. Odtud trasa vede podél Avenue du Tir-Fédéral téměř až na její konec. Po 350 metrech dosahuje další zastávky Cerisaie. Jedná se o nejkratší vzdálenost mezi dvěma zastávkami na celé trase. Zastávku Cerisaie obklopují dvě mimoúrovňové křižovatky.
Linka následně protíná ulice Chemin de Champ-Fleuri a Chemin de Cèdres, než dosáhne zastávky Crochy. Podruhé překonává evropskou silnici E23 po 108,4 metru dlouhém mostě dvakrát přes Avenue du Tir-Fédéral a vede po Route du Pont-Bleu k zastávce Épenex.
Trasa nyní vede po rampě se sklonem 60 ‰, než dosáhne konečného cíle, vlakového nádraží Renens, přes poslední inženýrskou stavbu na trase. Tato inženýrská stavba je 90 metrů dlouhý viadukt s poloměrem oblouku 80 metrů a sklonem 50 ‰. Na vlakovém nádraží Renens je trať napojena na kolejovou síť SBB.
Stanice Stanice 25px Nadmořská výška Typ Foto Lausanne-Flon 20px 479 m podzemní 100px Vigie 481 m podzemní 100px Montelly 443 m otevřená Provence 430 m otevřená Malley 422 m podzemní Bourdonnette 389 m otevřená UNIL-Dorigny 388 m otevřená Mouline 386 m otevřená UNIL-Sorge 391 m otevřená EPFL 397 m otevřená 70px Bassenges 399 m otevřená Cerisaie 398 m otevřená 100px Crochy 403 m otevřená 100px Epenex 410 m otevřená Renens CFF 414 m otevřená
Linka m2
Historie náhled|vlevo||Maketa gumokolového podvozku Linka m2 vznikla kompletní rekonstrukcí stávající, 1,5 km dlouhé ozubnicové železnice Lausanne–Ouchy a jejím prodloužením do Epalinges. V červnu 2002 schválila výstavbu vláda kantonu Vaud (), v září 2002 ji doporučil parlament kantonu () a 24. listopadu 2002 schválilo projekt za 590 milionů švýcarských franků místní referendum (pro bylo 62,0 % hlasů v kantonu a 76,7 % v Lausanne). Celková cena se nakonec vyšplhala až na 736 milionů franků. Stavební práce začaly 15. března 2004. 22. února 2005 při vrtání tunelu pod Place Saint-Laurent narazili dělníci na vrstvu podzemní vody, načež se vytvořila 15 metrů hluboká jáma a do staveniště tunelu zhroutilo několik stovek metrů krychlových podmáčené zeminy. Při nehodě nebyl nikdo zraněn. Okolní oblast, oblíbená nákupní čtvrť, musela být na několik dní uzavřena. Přesně o jedenáct měsíců později, 22. ledna 2006, byl ukončen provoz původní ozubnicové dráhy, aby bylo možné její trasu přestavět na linku metra, včetně zdvojkolejnění ve většině délky. 27. října 2006 zahynul na stavbě u stanice CHUV jeden pracovník po pádu.
Od února 2007 probíhaly první zkušební jízdy na horním úseku trati. Výstavba celé trati byla dokončena 23. srpna 2007 a poté byl v celé délce zahájen zkušební provoz, který trval až do dne otevření.
18. září 2008 byla trať za účasti ministra dopravy Moritze Leuenbergera a starosty města Lausanne Daniela Brélaze slavnostně otevřena. Po zahajovacím víkendu byl dočasně na pět týdnů zastaven provoz m2 z důvodu úprav softwaru, zjištěných během poruch, které nastaly během zkušebních jízd. Po testovacím provozu byl 27. října 2008 zahájen pravidelný veřejný provoz. Provozovatelem dopravy je, stejně jako na lince m1, Transports publics de la région lausannoise (TL).
Z konečné stanice Croisettes je navrženo pokračování do Epalinges-Village nebo do Le Chalet-à-Gobet.
Provoz