Kyjevská Rus (starorusky Рѹсь, Rusĭ, Рѹ́сьскаѧ землѧ, Rous'skaja zemlja, Ruská země, staroseversky Garðaríki, latinsky Rut(h)enia, řecky Ῥωσία, tj. Rósia) byla nejstarším východoslovanským státem, který se v 9.–11. století konstituoval v multietnickém prostředí východní Evropy pod vedením kmene Kyjevských Slovanů (Polanů) a Varjagů (švédských vikingů). Ve 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na jednotlivá knížectví.
Název Rus je odvozen od později asimilovaných vikinských Rusů (normanská teorie), tzv. Kyjevské Rusi vládla dynastie Rurikovců, zakladatelem knížectví byl dle nejstarší kroniky Povesť vremennych let kníže Oleg († 912, regent nezletilého Rurikova syna, knížete Igora). Svjatoslav (962–972) upevnil moc a zemi rozšířil, Vladimír Veliký (980–1015) Rus christianizoval. První psané právo na Rusi vzniklo pod názvem Ruská pravda, starší část sepsal veliký kníže Jaroslav Moudrý (1019–1054).TÉRA, Michal. Svatí a hříšníci: Staroruská literatura 11. - 12. století. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2015. , str. 225 Stát začal upadat na konci 11. století a během 12. století se postupně rozpadal na různé soupeřící regionální mocnosti. Dále byl oslaben vnějšími faktory, jako byl úpadek Byzantské říše, jeho hlavního hospodářského partnera, a s tím spojené omezení obchodních tras procházejících jeho územím. Nakonec padl při mongolském vpádu v polovině 13. století, ačkoli dynastie Rurikovců pokračovala ve vládě až do smrti Fjodora I. v roce 1598.Picková, Dana, O počátcích státu Rusů, in: Historický obzor 18, 2007, č.11/12, s. 253–261
Jejími dědici bylo haličsko-volyňské království, Litevské velkovévodství a Moskevské knížectví, ve kterém vládli příslušníci Rurikovců. Moderní národy Ukrajina, Bělorusko a Rusko se prohlašují za nástupce tohoto státu.
Historie
Počátky Kyjevské Rusi
Prameny Největším problémem studia samotných počátků nejstaršího východoslovanského státu je nedostatek písemných pramenů. Dochované prameny domácí provenience pocházejí až z mnohem pozdějšího období. Nejstarší letopis, tzv. Povesť vremennych let, vznikl na počátku 12. století, proto jsou jeho informace o počátcích Kyjevské Rusi skoupé a obtížně interpretovatelné. Podobně je tomu s Novgorodským prvním letopisem, přestože tato písemná památka může obsahovat texty staršího původu.
Cenné, byť často jen úryvkovité informace k počátkům Kyjevské Rusi se nacházejí v pramenech cizího původu. Mezi nejvýznamnější patří byzantské prameny, především práce císaře Konstantina VII. Porfyrogennéta K synu Rómanovi (známá pod názvem De administrando imperio), která obsahuje zprávy o sousedních zemích a národech a zachycuje aktuální etnicko-politickou situaci východního Slovanstva v polovině 10. století. Další důležitou skupinu představují prameny východní provenience, sepsané především v arabském jazyce, ale také v perském, syrském a výjimečně i hebrejštině. Jde nejen o práce historické, ale také o zeměpisná pojednání. Jedním z nejoriginálnějších arabských svědectvích o geografických a etnických poměrech východní Evropy v 10. století jsou Risála (Zápisky) arabského diplomata Ahmada Ibn Fadlána, který navštívil roku 922 Volžské Bulharsko.
Specifický charakter vykazuje středověká severská literatura, v níž se uchovaly archaické žánry raně germánské poezie, především nevídané množství ság. Mnohé z nich líčí osudy severských hrdinů v cizích zemích, mimo jiné na Rusi, a svědčí tak o intenzivních kontaktech Seveřanů s východní Evropou v raném středověku i o tom, že povědomí o nich se ve Skandinávii zachovalo ještě dlouhou dobu. Interpretace textu ság je velmi složitá.
Svědectví všech těchto pramenů se však váže až k 10. století. O tom, co se dělo ve východní Evropě v 9. století a dříve, víme jen málo. Nejstarší autentické zprávy se nacházejí v pramenech západoevropské provenience, především franské nebo německé. Například ve franských Bertinských análech bylo k roku 839 zaznamenáno, že na císařský dvůr Ludvíka I. Zbožného do Ingelheimu přijelo poselstvo byzantského císaře Theofila, ve kterém bylo "několik lidí, kteří tvrdili, že oni, to znamená jejich národ, se jmenuje Rhos; jejich král, který se nazývá kagan, je k němu [k Theofilovi] poslal, jak ujišťovali, kvůli přátelským vztahům."Annales Bertini, in: Monumenta Germaniae historica, Annales et chronica aevi Carolini, Hannover 1826, s.434 Tato nejstarší historická zpráva o Rusech, pocházející navíc z pera současníků, byla analyzována mnoha historiky, kteří z ní vyvodili často velmi rozporuplné závěry, především pokud šlo o tzv. normanisty a jejich odpůrce.
Nejasné výpovědi písemných pramenů byly konfrontovány s poznatky, získanými archeologickými výzkumy a etymologickým rozborem pojmu Rus. Intenzívní archeologický výzkum, prováděný v 60. letech 20. století, přinesl závažné poznatky o rozsáhlém osídlení severní části Východoevropské roviny nejen skandinávskými, ale také baltskými a ugrofinskými etniky. Do té doby se tady předpokládala pouze sídla Slovanů, kteří se sem dostali až v 11. století. To znamená, že původním obyvatelstvem tu byli Baltové a Finové, zatímco Slované sem stejně jako Švédové migrovali později. Na základě studia stále bohatšího archeologického materiálu se sovětští badatelé i vědci z dalších zemí východního bloku soustředili na to, aby dokázali, že sociálně ekonomický vývoj východních Slovanů probíhal rychleji, než se dosud soudilo, a že vlastní kořeny státnosti byly vybudovány již před příchodem Varjagů.Picková, D., O počátcích státu Rusů, in: Historický obzor 18, 2007, č.11/12, s. 253-254
Varjagové nebo Slované? vlevo|náhled|upright|Východoslovanské kmeny v 8.–9. století Autor Pověsti vremennych let Nestor vyjmenovává 12 slovanských kmenů, které se rozsídlily po východní Evropě, a to nejpozději v polovině 9. století. Byli to: Poljané, kteří se usadili na středním Dněpru, Drevljané v lesích, Dregoviči mezi řekami Pripjatí a Západní Dvinou (Daugavou), Poločané na říčce Poloti, přítoku horní Dviny, Slověné osídlili okolí Ilmeňského jezera a vystavěli si zde hražené město Novgorod, Severjané získali nová sídla na řekách Desně, Sejmu a Sule, Kriviči mezi horním tokem Dviny, Volhy a Dněpru, Dudlebové na řece Bugu, kde za života Nestorova sídlili Volyňané-Bužané, Radimiči na Soži, Vjatiči na (horní) Oce a konečně Uliči a Tiverci mezi řekami Dněstrem a Dunajem, a to až k samému moři.
Vzhledem k rozsahu osídlení nemohlo jít o pouhé rody nebo kmeny, ale o velké celky, snad kmenové svazy, spojené buď ještě rodovými svazky, nebo již teritoriální společenství, organizovaná kolem utvářejícího se politického centra. Protože nemáme k dispozici informace o životním způsobu starých Slovanů a jejich sociálním rozvrstvení, nelze to stanovit přesněji.
Nejpozději v polovině 8. století se na severu východní Evropy objevili Normané. Jednalo se o dvě různá sociální uskupení: varjagové – společenství ozbrojených kupců, kteří pronikali po vodních plochách a tocích od Novgorodu k Volze a dále přes Kaspické moře do vzdálených arabských zemí a obchodovali s Volžskými Bulhary, Chazary a Araby švédští kolonisté – přicházející s úmyslem osídlit zdejší nepříliš hustě osídlené kraje a usazující se jižně od Finského zálivu, například v podhradí opevněných měst jako řemeslníci
vlevo|náhled|upright=0.5|Rusové pod hradbami Konstantinopole (860) V polovině 9. století se ustálila druhá, známější obchodní cesta, vedoucí „od Varjagů k Řekům“ (puť iz Varjag v Greki), to znamená ze Švédska přes Baltské moře a po řekách Něvě a Volchovu nebo Západní Dvině a Lovati na Dněpr a dále do Černého moře a Byzantské říše. Stalo se tak v době, kdy tradiční obchodní cesta vedoucí Středomořím byla narušena expanzí a především pirátskými akcemi Arabů. Od těchto elitních oddílů ozbrojených dálkových kupců je třeba odlišit severské obyvatelstvo, které přicházelo do východní Evropy s úmyslem kolonizovat a bylo zdejšími usedlými Ugrofiny nazýváno Ruotsi, což do slovanského jazyka proniklo jako Rus. Na rozdíl od varjagů byli skandinávští Rusové, kteří se usadili jižně od Finského zálivu, brzy asimilováni slovanským a zčásti i ugrofinským etnikem. Etnonymum Rus se však zachovalo a později se stalo pojmenováním pro území slovanského obyvatelstva, nad nímž vládli Rurikovci. Schorkowitz, D., Die Herkunft der Ostslaven und die Anfänge des Kiewer Reiches in der postsowjetischen Revision, in: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas 48 (2000), č.1, s.581.
náhled|upright=0.8|vpravo|Vítání Varjagů: Rurik s bratry Sinesiem a Truvorem dorazili do země Ilmeňských Slovanů. Viktor Vasnetsov Podle Pověsti vremennych let, vládl v Novgorodu od roku 862 varjag Rurik († 878/879), legendární zakladatel původní ruské dynastie, který se původně usídlil ve Staré Ladoze. Po jeho smrti ovládl severoruská centra další varjažský bojovník Oleg, snad Rurikův příbuzný, který měl vykonávat regentskou vládu za jeho údajného syna Igora. Rozšiřoval tributární závislost na další východoslovanské, baltské a finské obyvatelstvo v okolí Novgorodu a roku 880 podnikl velkou výpravu proti významnému obchodnímu středisku slovanských Krivičů Smolensku. Po jeho dobytí táhl dále na Kyjev. V tomto starobylém městě, jehož význam určovala především výhodná poloha na obchodní cestě do Byzance, vládli rovněž varjagové. Askold a Dir přišli do východní Evropy jako členové Rurikovy družiny, brzy se však osamostatnili a vydali se po Dněpru k jihu. Cestou se zmocnili Kyjeva a ovládli zdejší Poljany. V létě roku 860 se velký počet jejich monoxylů objevil nečekaně na moři před Konstantinopolí. Město samo se Askoldu a Dirovi sice dobýt nepodařilo, jejich bojovníci však několik týdnů pustošili pobřeží, dokud se císař Michael III. nevrátil z výpravy proti Arabům a neučinil jejich řádění konec. Jde o první v pramenech doloženou vojenskou výpravu Rusů proti Byzanci. Roku 882 se Askold a Dir střetli před Kyjevem s varjažsko-slovanským vojskem, které přitáhlo z Novgorodu. Z této bitvy vyšel jako vítěz Oleg. Zmocnil se Kyjeva, přenesl sem své sídlo, neboť toto město mu nabízelo příznivější podmínky pro rozvoj přepravy zboží, a Novgorod učinil závislým na Kyjevu. Okamžik spojení dvou nejvýznamnějších slovanských středisek pod jedinou vládou bývá tradičně označován jako založení starého ruského státu, Kyjevské Rusi.Nestorův letopis ruský, Praha 1940, s.s.37-39 Jednalo se o volné spojení několika východoslovanských celků, která do Kyjeva odváděla „exarchický tribut“,Havlík, L.E., Slovanské státní útvary raného novověku Praha 1987, s.12-13 zatím bez jakékoliv snahy o zavedení byť té nejjednodušší formy správy. Kromě toho, že sjednotil východoslovanské oblasti Slovanů a Krivičů a ugrofinského kmene Merjů na severu, kde vybírali daně varjagové, se zemí Poljanů, tributárně závislých na Kyjevu, rozšířil poplatnost ještě na další slovanské celky na jihu – Drevljany, Severjany a Radimiče.
Formování starého ruského státu náhled|upright=0.8|Stavba města, Radziwillský letopis Po třicetiletém Olegově panování se ujal vlády jeho nástupce Igor (912–945), údajně syn Rurikův, možná však skutečný zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie, jemuž byl rurikovský původ připsán teprve dodatečně.Více o Igorově původu viz Rüss, H., Das Reich von Kiev, in: Handbuch der Geschichte Russlands, 1 Bis 1613 von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum I, ed. Hellmann, M. - Schramm, G. - Zernack, K., Stuttgart 1981, s.289. Letopisec se mu věnuje mnohem méně než jeho předchůdci Olegovi. Na druhé straně o něm najdeme zmínky i v jiných pramenech než v Povesti vremennych let, například byzantské provenience, což nelze říci ani o Olegovi, ani o Rurikovi.