thumb|Dóm ve Florencii – Brunelleschiho kopule je jednou z prvních a zároveň nejznámějších renesančních staveb, byla postavena v letech 1420–1434

thumb|Michelangelův David, vytesaný v letech 1501–1504, je jedním z proslulých děl renesančního sochařství

Renesance (též renezance) je evropský umělecký sloh, který se rozšířil z Itálie a trval přibližně od 14. století do počátku 17. století. Výrazu se užívá také pro tuto historickou epochu jako celek. Renesance navazuje na středověk a završuje ho, současně se však vůči vrcholně středověkým fenoménům, zejména vůči scholastice a gotickému slohu, vymezuje. Ekonomický rozvoj západní a jižní Evropy umožnil v tomto období rozkvět umění, především malířství, sochařství a architektury. Renesance a s ní související humanismus však ovlivnily také dobovou filosofii, hudbu, přírodní vědy a četné další oblasti.

Výraz „znovuzrození“ („rinascenza“) byl poprvé užit pro období rozkvětu hospodářství, umění a vědy italským historikem Giorgiem Vasarim v roce 1550. Výraz „renesance“ („renaissance“) je pak francouzský překlad užitý francouzským historikem Julesem Micheletem a dále rozšířený švýcarským historikem umění Jacobem Burckhardtem v 19. století. Burckhardt považoval renesanci za přelom v lidských dějinách, konec středověku a počátek moderní doby s její vědeckostí a důrazem na samostatnost individua. Burckhardtova vlivná koncepce byla od té doby vyvrácena navazujícími historiky a kritiky, v obecném povědomí však přežívá představa renesance jako návratu k antické vzdělanosti a odklonu od „středověkého tmářství“ a náboženského myšlení.Burke (1996), s. 172–177 Náboženství však hrálo v renesančním období stejně významnou roli jako ve středověku, přičemž začal být kladen větší důraz na osobní prožitek (především v rámci hnutí nové zbožnosti) a později také na snahy o proměnu církevního života. Reformace a protireformace v 16. století probíhaly souběžně s poslední fází renesance, kdy Evropu zasáhly náboženské války.

V myšlenkové oblasti se renesanční myšlení pokoušelo vymezit především vůči scholastice vrcholného středověku a převládajícím univerzitním disciplínám jako lékařství nebo právo. Důraz měl být namísto toho kladen na rozvíjení ducha a lidského individua pomocí humanitních věd jako filologie, gramatika, etika, rétorika či poetika. Středověké komentáře ke klasickým dílům byly odsunuty stranou ve prospěch přímého zkoumání původních děl, často nově objevených nebo získaných. Heslo „ad fontes“ („k pramenům“) velelo nejen k obrácení se k originálům antických prací, ale též k návratu k církevním otcům a ke středověkým filosofickým směrům před nástupem scholastiky. Aristotelskou filosofii, která dominovala ve středověku, vystřídalo na místě hlavního inspiračního zdroje Platónovo myšlení a novoplatonismus, s čímž se pojil významnější dualismus ducha a těla (s důrazem na nadřazenost ducha) a rozšíření hermetismu, astrologie a alchymie.

K nejvlivnějším spisovatelům řazeným k renesanci patřili na jejím počátku italští autoři Giovanni Boccaccio a Francesco Petrarca, později pak Niccolò Machiavelli nebo Ludovico Ariosto. Ve Francii působil básník Pierre de Ronsard a prozaik François Rabelais, k velkým jménům nizozemského renesančního myšlení se přiřadil humanista Erasmus Rotterdamský. Dalšími význačnými badateli a mysliteli byli Leonardo da Vinci, Marsilio Ficino, anatom Andreas Vesalius, na sklonku renesance pak Francis Bacon a astronomové jako Mikuláš Koperník nebo Galileo Galilei. Do výtvarného umění vnesla renesance nové podněty jako olejomalba, portrétní malba či krajinomalba. V Itálii ji reprezentuje Giotto, Michelangelo, Leonardo da Vinci, Tizian, Raffael Santi a četní další, v Nizozemsku pak například Jan van Eyck a v Německu Albrecht Dürer. Sochařství, v renesanci obohacené o tvorbu samostatně stojících soch, ovlivnil kromě Michelangela také Donatello. Renesanční architektura, v níž se nejsilněji projevil odpor ke „germánské“ gotice a inspirace klasickou řeckou a římskou antikou, je spojována se jmény Filippo Brunelleschi, Leon Battista Alberti či Andrea Palladio.

Ve 20. století se výraz renesance začal užívat i pro jiná dějinná období, která se vyznačovala ekonomickým a kulturním rozkvětem – po zavedení spojení karolínská renesance (8. a 9. století, chápaná jako výsledek „řady malých renesancí“ po roce 680) vstoupila do historiografie také renesance 10. století, renesance 12. století a další. Jacques Le Goff hovoří o 10. až 14. století jako období víceméně kontinuálního rozvoje západní Evropy, kdy zapouští kořeny „hlubší a delší renesance“.Le Goff (1991), s. 141. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, například anglická renesance, italská renesance a další, a v přeneseném významu pro jakýkoliv kulturní či jiný rozkvět (například harlemská renesance v černošské literatuře 20. století).

Charakteristika renesance

thumb|upright=1|Humanistický učenec Giorgio Vasari (1511–1574) na vyobrazení z roku 1568; svými texty o dějinách umění dal vzniknout myšlence chápat renesanci jako ucelený sloh

Pohled na renesanci se v historii proměňoval a její jednoznačná charakterizace je, i vzhledem k délce jejího trvání, nesnadná, zejména ve vztahu ke středověku. Sami renesanční a humanističtí myslitelé se od svých bezprostředních předchůdců někdy distancovali, jindy na ně otevřeně či skrytě navazovali. Vlivný historik renesance Jacob Burckhardt, autor knihy Kultura renesance v Itálii (1860), spolu se svými mnoha následovníky v 19. století pak chápal renesanci jako zásadní opuštění středověkých tradic a hodnot a první fázi moderní éry. V historiografii 20. století se nicméně objevil nový pohled na renesanci jako na přirozené završení středověku. Kritika Burkhardtových pozic vzešla zejména ze skutečnosti, že základní kameny renesanční kultury (náboženství, právo, věda) byly ve své podstatě stále středověké, a dále z faktu, že i před „velkou renesancí“ se periodicky objevovaly podobné éry rozkvětu (karolínská renesance, renesance 12. století). Medievalisté jako George Sarton nebo Lynn Thorndike se ostře postavili proti zažitým a přetrvávajícím konotacím středověku jako špatného a temného a renesance jako dobré a osvícené; významný historik Jacques Le Goff pak dokonce prosazoval, vzhledem ke kontinuitě myšlení, koncepci „dlouhého středověku“ trvajícího až do 18. století.Monfasani (2016), s. 165–169.

Renesance a veškeré její výdobytky v oblasti umění a myšlení byly záležitostí především společenských elit: šlechty, duchovenstva a vzmáhajícího se měšťanstva. Přestože možnosti přístupu ke vzdělání a uměleckým dílům postupně rostly, většina venkovského obyvatelstva zůstávala negramotná, pěstovala vlastní lidovou kulturu a způsob jejich života se od středověkého výrazněji nelišil.Burke (1996), s. 8–9.

Odmítnutí gotiky a „návrat k pramenům“

Výrazným charakteristickým rysem renesance bylo, zvláště v Itálii, odmítání dosavadních vrcholně středověkých postupů a návrat ke starší tradici. Tento pohled se uplatňoval zejména v umění. Humanističtí učenci a tvůrcové, například historik umění Giorgio Vasari (1511–1574) nebo architekt Filarete (1400–1469), se vyjadřovali pohrdavě o gotickém („germánském“) a byzantském („řeckém“) slohu. Inspirace antikou byla nejzřetelnější v architektuře, a to především v Itálii, kde gotická architektura nikdy pevně nezakořenila. Malířství či hudba možnost napodobovat postrádaly. Ke starověkým vzorům se sice hlásily, avšak pouze prostřednictvím analogie s básnickou tvorbou, prací s teoretickými díly, jako byla Ptolemaiova Harmonie, či opakováním námětů slavných antických tvůrců, kupříkladu řeckého malíře Apella, o jehož dílech se dochovaly pouze zmínky. I přes proklamované zavržení vrcholně středověkého vývoje byla ve skutečnosti renesance i v umění syntézou prvků antických, gotických a zcela svébytných.Burke (1996), s. 24–25.

thumb|vlevo|upright=1|Renesanční zámek Villandry a jeho zahrada (dokončeno roku 1536)

V literatuře a filosofii byla situace nejsložitější. Pod heslem „ad fontes“ („k pramenům“) se renesanční učenci obraceli k latinským, řeckým a hebrejským textům v originální podobě. To bylo provázeno snahou o získání starých rukopisů. Tato tendence byla ještě posílena po pádu Konstantinopole v roce 1453, kdy se část učenců i rukopisů přesunula do Itálie. Do evropské kultury se vrátila část opomíjených děl: některé Ciceronovy řeči a Plautovy komedie, Lucretiův epos O přírodě a četná další díla. Kromě klasické antiky se zkoumala a napodobovala také pozdní antika a texty z období patristiky (církevní otcové) a filosofie 12. století před vzestupem scholastiky (Jan ze Salisbury, Chartreská škola). V rámci filologických zkoumání začaly vznikat tříjazyčné koleje (latinsko-řecko-hebrejské) – roku 1518 byla založena kolej v rámci Lovaňské univerzity, roku 1530 samostatně v Paříži. Díky překladům získali poté k řeckým textům přístup také myslitelé bez znalosti původního jazyka.

Nové umělecké techniky a žánry

Všechny umělecké směry byly v renesanci inovovány nově objevenými a rozšířenými technikami, k proměně umění přispělo také ustanovení nových žánrů. Do výtvarného umění vstoupila olejomalba, dřevořez a mědiryt. Začala se užívat pravidla lineární perspektivy, k novým žánrům patřila podobizna, později i krajina a zátiší. Sochařství začalo využívat nové metody odlévání z bronzu a vytváření samostatně stojících soch, jako jsou například jezdecké sochy nebo busty. Architektura byla ovlivněna odmítáním gotických zásad stavitelství, napodobováním řeckých a římských prvků (sloupy, štíty) a urbanistickým plánováním. Literaturu a její šíření pak značně proměnil vynález pohyblivého tiskařského lisu, který se z Německa a Nizozemí rychle rozšířil do zbytku Evropy, včetně Itálie, a pěstování žánrů jako tragédie, komedie či pastorála.Burke (1996), s. 23–25.

Renesance v umění

thumb|upright=1|V průběhu renesance došlo k rozšíření knihtisku – na obrázku inkunábule florentského medicínského spisu, asi z roku 1497

Jedním z rysů, který bývá renesanci často přisuzován, je realismus. Nebylo by ovšem namístě hledat podobnost s realismem, který se jako umělecký směr se však objevil ve výtvarném umění a v literatuře až počátkem 19. století. V renesanční tvorbě lze nalézt pouze realistické prvky bez hlubšího ideologického zakotvení. Proti středověkým obrazům se například lze setkat s „realismem všedního dne“, tedy vyobrazováním každodenních předmětů a činností, v renesanci nejčastěji na pozadí náboženských výjevů. Současníky však nebyly tyto detaily vnímány jako žánrová vyobrazení či zátiší, což byly žánry, které se rozvinuly později, nýbrž jako ornamenty či symboly vyplňující jinak prázdný prostor. V literárních textech se tato realističnost projevuje v oblibě novely (především pod vlivem Giovanniho Boccaccia (1313–1375)) a komedie (pod vlivem nově nalezených a přeložených komedií Plautových a Terentiových), které zachycují události v lidovém prostředí.Burke (1996), s. 26–27.

Kritici spojování realismu a renesance uvádějí, že nápodoba přírody je charakteristická pro všechna období uměleckých dějin a nové způsoby zobrazení v renesanci (například užívání lineární perspektivy) jsou pouze novými konvencemi. Zdá se však, že renesanční společnost byla skutečně více nakloněna výtvarnému umění, které zobrazuje věci tak, jak se jeví, bez výraznější stylizace – dobové prameny se vyjadřují negativně o umělcích, kteří pravidla mimeze porušovali.Burke (1996), s. 28–29. V literatuře požadavkům realismu v té podobě, jak byly později formulovány v 19. století, odporoval koncept „dekora“, tedy spojení stylu a tématu – vznešená témata jako mytologické příběhy nebo osudy urozených měla být v renesanci zpracovávána ve velkolepém, okázalém stylu, zatímco pro střední a nižší témata jako život obyčejných lidí byl vyhrazen jazyk jednoduchý a obyčejný. Toto rozdělení později vyvrcholilo v klasicismu, kdy bylo spojení tématu a stylu ještě přísnější.Burke (1996), s. 172–173.

Sekularizace a role náboženství