náhled|vpravo|Minsk v Bělorusku, 2011: stará cedule s názvem ulice v běloruštině (vpravo) nahrazena novou v ruštině (vlevo). Rusifikace () či porušťování, je proces jazykové, kulturní a politické integrace a asimilace neruského obyvatelstva, nebo jejich kombinace v různém měřítku, ve které se lidé nepříslušející k ruské národnosti, ať už nedobrovolně nebo dobrovolně, vzdávají své kultury a jazyka ve prospěch ruské kultury a ruského jazyka.
V historickém smyslu tento termín odkazuje na oficiální i neoficiální politiku Ruské říše a Sovětského svazu týkající se jejich národních složek a národnostních menšin v Rusku, zaměřených na ruskou nadvládu a hegemonii.
Hlavními oblastmi rusifikace jsou politika a kultura. V politice je prvkem rusifikace přidělování ruských státních příslušníků do vedoucích administrativních pozic v národních institucích. V kultuře se rusifikace rovná především nadvládě ruského jazyka v úředních záležitostech a silnému vlivu ruského jazyka na národní idiomy. Demografické posuny ve prospěch etnické ruské populace jsou také považovány za formu rusifikace.
Někteří badatelé rozlišují rusifikaci jako proces změny vlastního etnického sebeoznačení nebo identity z neruského etnonyma na ruštinu, od rusifikace jako šíření ruského jazyka, kultury a lidí do neruských kultur a regionů. Dále od sovětizace nebo zavedení institucionálních forem zřízených Komunistickou stranou Sovětského svazu na celém území ovládaném touto stranou.Vernon V. Aspaturian, "The Non-Russian Peoples," in Allen Kassof, Ed., Prospects for Soviet Society (New York: Praeger, 1968): 143–198. Aspaturian also distinguished both Russianization and Russification from Sovietization, the process of spreading Soviet institutions and the Soviet socialist restructuring of social and economic relations in accordance with the ruling Communist Party's vision. (Aspaturian was a Soviet studies specialist, Evan Pugh Professor Emeritus of political science and former director of the Slavic and Soviet Language and Area Center at Pennsylvania State University.) V tomto smyslu, ačkoli rusifikace je obvykle spojena napříč rusifikací, rusizací a Ruskem vedenou sovětizací, lze každou z nich považovat za odlišný proces. Rusizace a sovětizace například automaticky nevedly k rusifikaci – změně jazyka nebo sebeidentity neruských lidí na Rusy. Na konci sovětské éry byli tedy osoby nepříslušející k ruské národnosti na pokraji toho, že se stanou většinovou populací Sovětského svazu, navzdory dlouhému vystavení ruskému jazyku a kultuře a také sovětizaci.Barbara A. Anderson and Brian D. Silver,"Demographic Sources of the Changing Ethnic Composition of the Soviet Union," Population and Development Review 15, No. 4 (Dec., 1989), pp. 609–656.
Po dvou kolapsech: Ruské říše v roce 1917 a Sovětského svazu v roce 1992 došlo k hlavním procesům derusifikace. O rusifikaci se hovoří i v současnosti, neboť ruský vliv v především v zemích bývalého SSSR je stále silný. Pokračující rusifikaci lze pozorovat především v současném Bělorusku, zatímco například Lotyšsko, kde tvoří Rusové třetinu obyvatel, jí poměrně intenzivně potlačilo.
Historie S fenoménem rusifikace se lze setkat již v dobách několik století nazpátek. Rusifikace uralských národů jako Vepsové, Mordvinci, Marijci a Permové, pocházejících z velkých částí západního a středního Ruska, začala již s původní expanzí východních Slovanů na východ. Písemné záznamy o nejstarším období jsou vzácné, ale toponymické důkazy naznačují, že tato expanze byla uskutečněna na úkor různých volžskofinských národů, které postupně Rusové asimilovali; počínaje Merjy a Muromy na počátku 2. tisíciletí našeho letopočtu.
Ve 13. až 14. století začala rusifikace Komi, ale do srdce Komi pronikla až v 18. století. V 19. století se však komisko-ruský bilingvismus stal normou a na komijský jazyk rostl rostoucí ruský vliv.
Masivní rusifikace se však stala oficiální i neoficilání součástí ruské vnitřní politiky především ve druhé polovině 19. století, a to hlavně v době vlády carů Alexandra II. (1855–1881), Alexandra III. (1881–1894) a Mikuláše II. (1894–1917). Nástup rusifikace byl přímo i nepřímo spojen s vzestupem ruského nacionalismu a se stále větším tlakem na konkurenceschopnost Ruska ve velmocenském boji v Evropě. Rusifikace se projevovala v kulturní asimilaci neruských národů ve formě jazyka, kulturní asimilaci nebo konverzím k pravoslavnému náboženství, ale týkala se také prosazování a zavádění ruských institucí a ruských hodnot v neruském prostředí.
Po porážce Ruska v krymské válce v roce 1856 a lednovém povstání v roce 1863 zvýšil car Alexandr II. rusifikaci, aby snížil hrozbu budoucích povstání. Rusko bylo osídleno mnoha menšinovými skupinami a donutit je přijmout ruskou kulturu bylo pokusem zabránit sebeurčovacím tendencím a separatismu. V 19. století ruští osadníci na tradiční kazašské půdě (v té době mylně označovaní jako Kyrgyzové) vyhnali mnoho Kazachů přes hranici do Číny.(Original from Harvard University)
Nejintenzivnější rusifikace byla rozšířena na nemoskevské etnografické skupiny, které tvořily bývalou Kyjevskou Rus, jmenovitě Ukrajince a Bělorusy (historicky označovaných jako Malé Rusko a Bílé Rusko), jejichž lidový jazyk a kultura se vyvíjely odlišně od moskevského knížectví kvůli oddělení po rozpadu Kyjevské Rusi. Mentalita za touto rusifikací, během aplikace na tyto skupiny se lišila od té, která se vztahovala na ostatní v tom, že byly ruskou carskou vládou a zastánci rusofilství prohlašovány za součást všeruského nebo ruského národa. Rusifikace konkurovala současným nacionalistickým hnutím na Ukrajině a Bělorusku, které se vyvíjely během 19. století. Ruské carské úřady stejně jako moderní ruští nacionalisté tvrdili a tvrdí, že rusifikace je organický proces národní konsolidace, který dosáhl cílů homogenizace ruského národa a zvrácení účinků polonizace.
Rusifikační politika carského Ruska postrádala jednotnou povahu a lišila se ve své intenzitě a formě podle doby ale i místa. Snahy o rusifikaci však probíhaly i v Pobaltí a Polsku, později i ve Finsku a neevropských částech Ruska. V dubnu 1905 sice Petrohradská akademie věd prakticky uznala ukrajinštinu jako samostatný jazyk, ruští nacionalisté však nadále popírali existenci ukrajinštiny a ukrajinského národa.
V SSSR Po revoluci v roce 1917 se úřady v SSSR rozhodly zrušit používání arabské abecedy v rodných jazycích v Sověty kontrolované Střední Asii, na Kavkaze a v Povolží (včetně Tatarstánu). To oddělilo místní muslimskou populaci od vystavení jazyku a systému psaní Koránu. Nová abeceda pro tyto jazyky vycházela z latinky a inspirovala se také tureckou abecedou. Koncem třicátých let se politika změnila. V letech 1939–1940 Sověti rozhodli, že řada těchto jazyků (včetně tatarštiny, kazaštiny, uzbečtiny, turkmenštiny, tádžičtiny, kyrgyzštiny, ázerbájdžánštiny a baškirštiny) bude od nynějška používat varianty cyrilice (viz cyrilizace v Sovětském svazu). A dále pravopis a psaní těchto nových slov musí být také v souladu s cyrilicí ruského jazyka.
Oficiálně si sice byly všechny jazyky rovny, ruština však byla společným úředním jazykem a znalost ruštiny však byla prakticky nezbytná.
Někteří historici hodnotící Sovětský svaz jako koloniální říši aplikovali myšlenku „žaláře národů“ na SSSR. Thomas Winderl napsal: „SSSR se stal v jistém smyslu větším žalářem národů, než kdy bývala stará Říše.“
Korenizace
Stalinova práce Marxism and the National Question (1913) poskytla základní rámec národnostní politiky v Sovětském svazu.. Rané období této politiky, od počátku 20. let do poloviny 30. let, se řídilo zásadou korenizace („zdomácnění“), během níž se nový sovětský režim snažil zvrátit dlouhodobé účinky rusifikace na neruské obyvatelstvo. V době, kdy se režim snažil upevnit svou moc a legitimitu na území bývalého Ruského impéria, přistoupil k vytváření regionálních správních jednotek, náboru nerusů do funkcí vedení a prosazování neruských jazyků ve státní správě, soudnictví, školství a masmédiích. Heslem se stalo, že místní kultury mají být „socialistické obsahem, ale národní formou“. To znamenalo, že měly být přetvořeny tak, aby odpovídaly socialistickému projektu Komunistické strany, avšak zároveň byly vedeny původními národnostmi a fungovaly především v místních jazycích.
Ranná národnostní politika sdílela se stalinistickou i pozdější politikou cíl zajistit kontrolu Komunistické strany nad všemi aspekty politického, ekonomického a společenského života v SSSR. Raná politika podpory toho, co jeden badatel nazval „etnickým partikularismem“,Yuri Slezkine, "The USSR as a Communal Apartment, Or How a Socialist State Promoted Ethnic Particularism," Slavic Review 53, No. 2 (Summer 1994): 414–452. a jiný „institucionalizovanou mnohonárodností“,Rogers Brubaker, "Nationhood and the National Question in the Soviet Union and Post-Soviet Eurasia: An Institutionalist Account," Theory and Society 23 (February, 1994): 47–78. měla dvojí cíl. Na jedné straně měla potlačit ruský šovinismus tím, že zajistí místo pro neruské jazyky a kultury v nově vytvořeném Sovětském svazu. Na druhé straně šlo o prostředek, jak zabránit vzniku alternativních etnicky založených politických hnutí, včetně panislamismuNešlo pouze o náboženství. V revolučním a raně porevolučním období po počátečním kooptování jadidistického tatarského vůdce Sultana Galiyeva do vedení Komunistické strany si režim brzy vytvořil cíl bojovat proti jeho projektu sjednocení muslimských národů do širšího národně-liberálního hnutí. a panturkických idejí.Viz Slezkine (1994) a Ronald Wixman, Language Aspects of Ethnic Patterns and Processes in the North Caucasus, University of Chicago Geography Research Series, No. 19 (1980). Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, bylo podporovat podle některých učenců umělé rozdíly mezi etnickými skupinami a jazyky — místo aby byly podporovány snahy o jejich sjednocení či vytvoření společného jazyka na základě tureckých či jiných regionálních jazyků.Wixman (1980). Jeden badatel upozorňuje, že základní úkol určit „co je národnost“ byl po vzniku SSSR roku 1924 svěřen etnografům, kteří měli pracovat rychle, aby mohla proběhnout sčítání lidu s vyznačením národností. Pro srovnání — jediné úplné carské sčítání lidu z roku 1897 nepoužívalo národnost jako kategorii vůbec, nýbrž jako etnické ukazatele pracovalo s náboženstvím a jazykem. Viz Francine Hirsch, "The Soviet Union as a Work in Progress: Ethnographers and Category Nationality in the 1926, 1937, and 1939 Censuses," Slavic Review 56 (Summer 1997): 256–278.
Sovětská národnostní politika od počátku usilovala o vyvažování obou tendencí tím, že poskytovala určitý stupeň kulturní autonomie neruským národnostem v rámci federálního systému vlády — avšak při zachování toho, že vládnoucí komunistická strana sama federální nebyla. Proběhl proces "národně-teritoriální delimitace", jehož cílem bylo vymezit oficiální území neruských národností uvnitř SSSR. Federální systém přiznával nejvyšší status titulárním národům svazových republik, nižší titulárním národům autonomních republik, autonomních oblastí a okruhů. Celkem mělo asi 50 národností vlastní republiku, oblast či okruh, které formálně kontrolovaly v rámci federace. Federalismus a výuka v mateřských jazycích nakonec zanechaly jako dědictví početnou neruskou populaci vzdělanou ve vlastních jazycích a identifikující konkrétní domovinu na území SSSR.
Druhá světová válka