Čínská filozofie je jedna z nejvýznamnějších a nejbohatších národních filozofií tvořící východní filozofii.
Představuje charakteristický celek podobně jako západní filozofie. Původně se zabývala především otázkami společenského života a problémy pořádku ve společnosti.
Čínský filozof se nepokouší podat úplný a bezchybný systém světového názoru, ve kterém by všechny vztahy a skutečnosti viditelného i neviditelného světa našly jednoznačné vysvětlení. Myšlení čínského filozofa se neomezuje pouze na poznání, protože to co nám nabízí, jsou poukazy na bezprostřední přežívání vyšší roviny skutečností, než je ta rovina, na které se lidé ve svém myšlení zpravidla pohybují.
Čínskému mysliteli nejde o to, aby jen uspořádal myšlenky lidského rozumu, tj. aby jich co nejvíce uspořádal a tam, kde se vyskytují neřešitelné protiklady, je kriticky přezkoumal a zkorigoval, ale o to, aby posunul celé myšlení člověka o stupeň níže, k bezprostřednímu styku s pravými světovými souvislostmi tak, aby myšlení přešlo do nazírání, a dále do přežívání a odtud rozhodně ovlivnilo celý život. Takovým myslitelem je např. Lao-c'.
Úvod do čínské filozofie Čína je svou rozlohou, počtem obyvatel a rozmanitostí klimatických podmínek srovnatelná spíše s celým evropským světadílem, než s jednotlivými státy. Při odhalování tajemství čínské filozofie si je tento určující faktor potřeba uvědomit a společně s ním ještě další dva. Druhý je kulturní úroveň čínské civilizace a třetím je fenomén čínského jazyka a písma.
Kulturní úroveň čínské civilizace provází mimořádný a dlouhodobý vývoj v několika tisíciletích. Zaznamenané dějiny Číny sahají k císařům až třetího tisíciletí př. n. l. Tradice těmto vládcům připisují objev písma, instituce manželství, vytvoření hudby a jiné kulturní činy zásadního významu. Číňané byli též skvělými zemědělci, věděli jak regulovat toky řek. A byli to rovněž staří Číňané, kteří se proslavili vynálezy porcelánu, střelného prachu, kompasu a papírových peněz. Kulturní úroveň čínské civilizace byla na tak vysoké úrovni i díky vynikající organizaci společnosti a státu, a určitě svým dílem přispělo rovněž rozvinuté výtvarné umění, keramika a také literatura v podobě čínské lyrické poezie.
Čínský jazyk a písmo jsou vzhledem k evropským jazykům skutečným fenoménem. Vyžadují si zvláštní pozornost, protože pouze v konturách jejich vnitřní struktury je možné pochopit, proč čínské filozofii nedominovala logika antického typu.
Čínština je jednoslabičným jazykem. To znamená, že disponuje ve své slovní zásobě jen jednoslabičnými slovy, která nepodléhají ani časování, ani skloňování. Pokud je počet slabik omezený, význam slova závisí na přízvuku a nepochybně také na kontextu. Na kontextu dokonce závisí i určení slovního druhu. Čínština totiž v praktickém souvětí nerozlišuje slovní druh. Vědecká logika, tak jak byla rozpracována v antickém Řecku a západním světě, a která existuje v úzkém propojení s gramatikou indoevropských jazyků rozlišující předmět a podmět, tak v čínských podmínkách nemohla vzniknout. Rovněž rozdílná jazyková struktura komplikuje zapisování abstraktních filozofických pojmů, ale i přesto má čínská filozofie svá vlastní, pestrá specifika.
Chronologické rozlišení čínské filozofie starověká čínská filozofie (6.–2. století př. n. l.) středověká čínská filozofie (2. století př. n. l. – 1000 n. l.) neokonfucianismus (1000 – současnost) období v současné Číně po roce 1911
Starověká čínská filozofie
Konfucius
Konfucius (551 – 479 př. n. l.) je latinizovaná podoba jména Kchung-fu-c’, což v překladu znamená Mistr z rodu Kchung. Jedná se pravděpodobně o nejvlivnějšího čínského filozofa vůbec, jehož vliv na čínskou kulturu, ale i na celou východní Asii je zásadní.
Konfucius již ve svém mládí zřídil ve svém domě školu, kde žáky vyučoval dějiny, básnické umění a formy slušného chování. Během svého života se věnoval vydávání písemných památek a sepisování kroniky své rodné země Lu. Pověst o jeho mravní ctnosti mu umožnila zastávat úřad ministra spravedlnosti.
Konfucius zemřel zklamaný, že se jeho myšlenky neujaly u čínských vládců a netušil, jaký trvalý úspěch jeho myšlenky teprve čeká.
Písemnictví konfucianismu Konfucianismus uznává autoritu devíti klasických knih, které rozdělujeme na: pět kanonických knih čtyři klasické knihy
Autorem čtyř kanonických knih je sám Konfucius, pátou pak sepsali jeho žáci. Čtyři klasické knihy vycházejí z učení Konfucia a obsahují učení mistrových nejvýznamnějších žáků.
Filozoficky nejvýznamnější z nich je Kniha proměn. Je to zřejmě nejstarší zachovaný filozofický dokument vůbec. Konfucius v něm sepsal učení dávných císařských dob a přidal vlastní komentář. Jádrem Knihy proměn je učení o osmi trigramech – znaků složených ze tří plných anebo přerušovaných čar. Základní osou trigramů označuje různé přírodní síly, které symbolizují rozmanitý význam v lidském životě (síla, rozkoš, sláva, energie, pronikání, nebezpečí, únava a poddajnost). Číňané Knihu proměn používají i jako výklad budoucnosti a chápou ji jako kompendium nejhlubších pravd.
Dalšími kanonickými knihami jsou: Kniha písní Kniha listin Jaro a podzim (kronika státu Lu pro roky 722–480 př. n. l.) Knihy zvyků (etické předpisy, mravy a zvyky)
Vlastními klasickými knihami jsou: Hovory (zápis ústně tradovaných Konfuciových myšlenek) Velké učení (autentické Konfuciovy výroky) Učení středu (v jeho etice je postulovaná zásada, která se principiálně shoduje s kategorickým imperativem Immanuela Kanta) kniha Konfuciova žáka Mencia
Konfuciova filozofie Konfucius je ve své filozofii primárně zaměřený na člověka a jeho praktický život. Nevěnuje se logice ani metafyzice. V oblasti metafyzických problémů (například v otázce posmrtného života) se myslitel projevuje jako agnostik.
Na prvním místě stojí blaho lidu. Tomu je podřízená celá Konfuciova sbírka zásad chování a mravních příkazů. Jako mravní ideál vidí Konfucius ne asketického světce, ale člověka, který získal pravou životní moudrost. Je to člověk ctnostný, poctivý, upřímný, schopný formovat sebe sama. Vnitřní a vnější stránka jeho osobnosti jsou v rovnováze. Za dokonalou ctnost přitom Konfucius považuje lásku k bližnímu podpořenou zlatým pravidlem: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň ty jim.“ Tím se konfuciánská etika stává příbuznou etice křesťanství.
Mravního ideálu může dosáhnout jakýkoliv ušlechtilý člověk (tun-c’), který se jím stává, když dodržuje li – normy chování založené na vzájemné lásce, spravedlnosti, moudrosti, mravnosti a upřímnosti. K jejich dodržování se vede výchovou a sebezdokonalováním, vždy však nenásilně. Svým vlastním úsilím a činností může člověk utvářet svůj osud.
Konfucius žil v době mravního rozvratu a vnášení relativity do morálky a tradic, a proto vyzýval lidi, aby se vrátili ke kultuře svých předků. Kult minulosti je výraznou myšlenkou jeho světonázoru. Morálním a politickým ideálem je „ušlechtilý blahodárný muž.“ Vztah vládců ke svému lidu Konfucius postavil na příkladnosti. Vládce má být mravním ideálem – vzorem pro lid, který nesmí vládnout despoticky. Když bude vládce spravedlivý, lid bude poslušný. Lid však má být lidem, který se poslušně vládcovi poddává. Zde je možno postřehnout Konfuciovy snahy o filozofické podchycení uspořádání čínských států. Konfucius se ve své sociální a politické filozofii nevyhnul ani názorům na čínský pedagogický systém. Jeho myšlenky ovlivnily čínské školství na celá následující století. Zdůrazňuje v nich výchovu ne k vědomostem, ale výchovu k uměleckému cítění – zejména pak k hudbě. A samozřejmě podpořil i výchovu ke slušnosti a mravnosti, protože ty považoval za základ pro život v míru, poctivosti a blahobytu.
Konfucianismus jako takový vyjadřuje zájmy feudálních pánů, kteří se snažili předejít sociálním otřesům společnosti. Po působení velkých Konfuciových žáků se na přelomě tisíciletí konfucianismus transformoval na náboženství.
Konfuciův žák Mencius
Meng-c’ (371 – 289 př. n. l.; latinizovaná forma Mencius) je nejvýznamnější žák Konfucia, respektive učenec konfucianismu. Vycházel z nauky svého mistra, avšak rozešel se s ním v některých bodech politické filozofie.
Mencius chápe lidskou přirozenost jako vrozené dobro. Člověk je dobrý, má čtyři vrozené vlastnosti – pocit solidarity, pocit hanby, skromnost a schopnost odlišovat pravdu od lži. Projevem dobré přirozenosti člověka je jeho svědomí. Avšak nedokonalost společenského pořádku a omyly vládců dokážou člověka zkazit. Proto Mencius podrobuje politickou kulturu čínských zemí silné kritice. Avšak i mimo nápravy společenského zřízen musí člověk sám odhalovat svoje schopnosti, aby našel příčiny neúspěchu a zla. Jako řešení nepříznivé politické situace, která kazí mravní charakter člověka, Mencius schvaluje právo lidu na svrhnutí vládce, který není mravním ideálem a vzorem. Avšaki on se drží přísného pacifismu, jako jeho mistr Konfucius a odmítá válku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že vůbec všechny tyto čínské filozofie přetransformované na náboženství jsou v zásadě mírumilovné a tolerantní.
Konfuciův žák Sün-c' Sün-c' (355 – 288 př. n. l.) v hodnocení lidské povahy má opačný názor jako jeho současník Mencius. Tvrdí, že přirozenost člověka je zlá, a proto je nutné člověka vychovávat. Všechno, co je v člověku dobré, je pouze vypěstované.
Lao-c'
náhled|Lao-c' Historická autenticita Lao-c'a, jakožto zakladatele taoismu je sporná, přičemž čínská tradice zmiňuje jako zakladatele taosismu více mistrů. Podle tradice se samotný Lao-c' narodil v 6. století př. n. l. Byl tak současníkem Konfucia, se kterým se údajně i jednou setkal. Přestože není u taoismu jistý zakladatel, původní literární zpracování taoistických myšlenek přisuzujeme právě Lao-c'ovi v podobě knihy Tao-te-ťing – Kniha o cestě a ctnosti. Ta v 81 kapitolách obsahuje jeho metafyzické, etické a politické názory.
Charakter čínského jazyka umožňuje přisuzovat slovům mnoha významů ve vícero slovních druzích. Proto i tato základní myšlenka taoismu může mít metafyzický, etický i politický význam.
Tao jako princip Tao z pohledu Lao-c'ovy metafyziky je neuchopitelný prazáklad světa. Je ničím nepodmíněnou věčnou mírou všeho, jakýmsi absolutnem. Čínský znak pro tao symbolizuje ustavičný koloběh vesmíru, kruh nebes a Země. Tao nepodléhá změně, ani pohybu, ale je původcem změn a pohybů. Je to v pravém smyslu slova princip existence jsoucna.
Tao jako cesta Tao v etickém smyslu je cestou souladu vlastního já s věčným principem. Soulad se stává harmonií – harmonií já s tao. Úsilí o pravý střed, pokoj a dokonalé vnitřní vyrovnání se stává typickým rysem čínské filozofie, kterého se však na rozdíl od indické filozofie nedosahuje askezí nebo odvrácením se od světa, ale prostotou své mysli a pokojným hledáním svého osudu – své cesty tao.
Prostota se vyznačuje odmítnutím ctižádostivosti. Praktické taoistické etice dominuje láska k bližnímu, nevyjímající ani nepřátele, čím se naskýtá paralela s křesťanstvím.
Cesta tao přechází skrze ticho a pokojné pozorování přírodních jevů, přičemž jejím cílem je osvícení. Osvícený člověk se vrací k dětské jednoduchosti. Kdo se vzdá sebe sama, koná skutky, které jsou v souladu s tao, s tao splývá a získává nesmrtelnost. Je vyrovnaný, povznesený a svobodný. Jeho nitro se stává posvátným místem.
Společnost v taoismu I Lao-c' věří, že by vládce měl být pro svůj lid ctnostným vzorem. Avšak mravní ideál se nedosahuje učeností, jako v konfucianismu, ale prostotou a jednoduchostí. Vládce má být moudrým vůdcem, který šíří vládu tao v celé říši, protože, kde panuje tao, tam vládne mír.
Mocius Mohismus je třetím velkým filozofickým systémem starověké Číny. Jeho název odvozujeme od filozofa Mociuse (Mo-c'; 500–396 př. n. l., podle jiných zdrojů přibližně 479–381 př. n. l.).