3D/Biela (také Bielova kometa) byla krátkoperiodická kometa Jupiterovy rodiny. Poprvé byla zaznamenána roku 1772, její periodicitu rozpoznal roku 1826 Wilhelm von Biela. Při návratu v letech 1845–1846 byla pozorována rozdělená na dvě složky, které se naposledy podařilo zachytit roku 1852. Kometa je proto považována za zaniklou; její prachové částice jsou zdrojem meteorického roje Andromedid, označovaného také jako Bielidy.
Objev a určení dráhy Kometu poprvé zaznamenal 8. března 1772 francouzský astronom Jacques Leibax Montaigne v Limoges; během téhož návratu ji nezávisle objevil také Charles Messier. Pozorování trvala jen 29 dní a tehdejší údaje nepostačovaly ke spolehlivému určení eliptické dráhy.
Podruhé kometu objevil 10. listopadu 1805 Jean-Louis Pons. Její jasnost se tehdy pohybovala mezi 4. a 5. magnitudou, měla slabou komu a neměla patrný ohon. Dne 9. prosince 1805 proletěla ve vzdálenosti přibližně 0,0366 AU od Země, tedy asi 5,48 milionu kilometrů. Carl Friedrich Gauss, Friedrich Wilhelm Bessel a Heinrich Wilhelm Olbers si všimli podobnosti s dráhou komety z roku 1772, totožnost obou objektů však tehdy nebyla přesvědčivě prokázána.
Dne 27. února 1826 kometu při pozorování v Josefově nalezl rakouský důstojník a astronom Wilhelm von Biela. Sledoval ji po dobu 72 dní a určil, že obíhá kolem Slunce přibližně jednou za 6,6 roku. Biela jako první upozornil na souvislost s kometou pozorovanou roku 1805; francouzský astronom Jean-Félix Adolphe Gambart následně matematicky propojil návraty z let 1805 a 1826. Šlo teprve o třetí kometu, u níž byla prokázána krátká perioda, po Halleyově kometě a Enckeově kometě.
Návraty v letech 1832 až 1852 Při předpovězeném návratu roku 1832 kometu jako první znovu nalezl John Herschel 24. září. Pozoroval ji svým dvacetistopým reflektorem a její pohyb ověřil vůči okolním hvězdám. Poslední pozorování tohoto návratu provedl 4. ledna 1833 Thomas Henderson na Mysu Dobré naděje.
Dráha komety protínala dráhu Země, což před návratem roku 1832 vyvolalo obavy ze srážky. Země se však v době průchodu komety průsečíkem drah nacházela na jiném místě a kometa ji 24. října minula ve vzdálenosti přibližně 0,55 AU. Návrat roku 1839 měl velmi nepříznivou geometrii: kometa zůstávala na opačné straně Slunce a nebyla pozorována.
Další návrat zachytil 26. listopadu 1845 italský astronom Francesco de Vico. Kometa byla zpočátku slabší, než se očekávalo. V lednu 1846 pozorovatelé zjistili, že má dvě samostatné složky; obě vytvářely vlastní ohony a jejich jasnost se střídavě měnila. Z pozdějších výpočtů vyplynulo, že k prvotnímu rozpadu patrně došlo už poblíž afélia na konci roku 1842 a při následujícím přiblížení ke Slunci rozpad pokračoval.
náhled|Dvě složky Bielovy komety na kresbě Angela Secchiho z roku 1852 Při návratu roku 1852 nalezl Angelo Secchi 26. srpna nejprve jednu složku; druhá byla znovu zachycena v polovině září. Obě se znovu střídaly v jasnosti. Poslední spolehlivé pozorování komety provedl 29. září Otto Wilhelm Struve na Pulkovské observatoři.
Zánik a pozdější hledání Návrat roku 1859 byl pro pozorování nepříznivý. Při příznivějším návratu v letech 1865–1866 ani roku 1872 se žádnou ze složek přes rozsáhlé pátrání nepodařilo spolehlivě nalézt. Pozdější výpočty dráhy navíc ztěžují negravitační síly vzniklé při rozpadu a odplyňování. Kometa je proto vedena jako zaniklá, i když nelze vyloučit, že část původního jádra přetrvala v neaktivním stavu.
Kometa P/2001 J1 (NEAT), objevená roku 2001, se pohybuje po podobné dráze. Dynamické porovnání však ukázalo, že nemůže být pozůstatkem rozpadu Bielovy komety z let 1842–1843.
Andromedidy náhled|Meteorický déšť Andromedid 27. listopadu 1872 Dne 27. listopadu 1872, v době dalšího očekávaného návratu komety, nastal mimořádně silný meteorický déšť s historicky odhadovanou četností až 3 000 meteorů za hodinu. Meteory zdánlivě vylétaly z oblasti souhvězdí Andromedy, a roj proto získal název Andromedidy; používalo se také označení Bielidy. Jeho dráha odpovídala proudu částic uvolněných z Bielovy komety. Velmi silné návraty byly zaznamenány rovněž roku 1885 a slabší v letech 1892 a 1899. Modelování ukázalo, že bouře z let 1872 a 1885 nejlépe vysvětluje materiál uvolněný při pokračujícím rozpadu složek po jejich oddělení.
Ve 20. století byl roj většinou slabý nebo nezachytitelný, nezanikl však úplně. Roku 1940 byl zaznamenán krátký návrat s četností asi 30 meteorů za hodinu, pocházející z proudu částic uvolněných roku 1852. Kanadský meteorický radar pak 3.–5. prosince 2011 zachytil přibližně 122 pravděpodobných Andromedid a zenitovou hodinovou frekvenci okolo 50 meteorů. Výpočty spojily tento návrat s částicemi, které kometa uvolnila při průchodu perihéliem roku 1649, tedy dlouho před pozorovaným rozpadem jádra.
Reference
Externí odkazy
3D/Biela v databázi JPL Small-Body Database
Kategorie:Periodické komety