František Daniel Merth (18. října 1915, Jindřichův Hradec – 11. dubna 1995, Strašín) byl český básník a katolický kněz.
Život
Dětství a mládí alt=|náhled|upright=1.2|V popředí Merthův rodný dům v Jindřichově Hradci (dobová pohlednice) František Daniel Merth se narodil 18. 10. 1915 v Jindřichově Hradci, v domku na břehu řeky Nežárky (IV–114). Jeho otec Josef Merth pracoval jako klempíř, matka Marie Merthová byla zaměstnána jako dělnice v Singerově továrně na výrobu pleteného zboží. Na počátku 30. let oba svého původního zaměstnání zanechali a zařídili si v Jindřichově Hradci malý obchod s ovocem, zeleninou a drobným zbožím. Merthovi rodiče byli hluboce věřící katolíci, nebylo proto překvapením, když jeho starší bratr Karel (1912 – 1984) po maturitě v roce 1932 nastoupil ke studiu bohosloví do Arcibiskupského semináře v Praze. Vztah Františka Mertha k náboženské víře byl značně rezervovanější a dlouho nejspíš jen formální. Teprve když po absolvování jindřichohradeckého gymnázia v roce 1934 odešel studovat češtinu a francouzštinu na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, prožil uprostřed hluboké osobní krize, která ho zde zastihla, vnitřní náboženskou konverzi. Celoživotní oporou se mu v té době stal Zdeněk Kalista, docent historie na pražské filozofické fakultě, s nímž se seznámil prostřednictvím své vášně pro psaní poezie. Dramatické osobní události nakonec Mertha na podzim 1937 přivedly až k přestupu do kněžského semináře v Českých Budějovicích.
Do roku 1948 alt=|náhled|upright=1.2|Merthova primiční mše svatá (soukr. archiv) Už během teologického studia kolem sebe charizmatický Merth vytvářel duchovní kroužky a skupiny, v nichž vystupoval jako přirozený rádce a pomocník. Hned od svého vysvěcení v roce 1942 se pak stal respektovaným knězem českobudějovické diecéze, který mezi ostatními vynikal jako zpovědník a exercitátor, ale též i jako homiletik (po válce byl členem redakční rady homiletického časopisu Logos). Své kněžské působení započal v Pelhřimově, kam vprostřed válečných let nastoupil za děkana Františka Bernarda Vaňka, zatčeného gestapem a deportovaného do koncentračního tábora Dachau. V roce 1944 byl ale převeden do Českých Budějovic, aby zde sloužil v kostele sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa na Starém Městě. Jeho melancholická, uzavřená a samotářská povaha jej sice nepředurčovala pro výkon administrativně-správních a organizačních funkcí, přesto se v nelehkém období roku 1948 stal administrátorem českobudějovického děkanského úřadu. Krátce předtím biskup Josef Hlouch suspendoval kněze Josefa Plojhara kvůli jeho politické kolaboraci s poúnorovým komunistickým režimem, čímž došlo k definitivní roztržce mezi státní mocí a českou katolickou církví. Merthovo zatčení 30. 9. 1948 však s jeho církevní příslušností prakticky nesouviselo. Bylo důsledkem neopatrného kontaktu se dvěma mladíky, kteří se velmi naivním způsobem pokoušeli zapojit do odboje a od Mertha si z děkanství zapůjčili rozmnožovací stroj na výrobu protirežimních letáků. Kauza patřila mezi desítky podobných, k nimž došlo ještě před systematickou likvidací církve, již nyní se jimi ale na ni vytvářel politický tlak, neboť před veřejnosti byly umně využívány k její diskreditaci. Jen málokterý z těchto případů přesahoval svým významem hranice daného regionu, ale u Mertha – s ohledem na kolaborantskou postavu Plojharovu – získala celá záležitost rozměr, který si alespoň regionální komunistická propaganda nemohla nechat ujít: A kaplan Merth? Je žhavou připomínkou, abychom bedlivě sledovali všechny kolem sebe. Zatímco ministr P. Plojhar obětavě pracuje pro lidovou demokracii, zatímco desítky a stovky kněží našly svůj nejkladnější poměr k republice a jejímu zřízení, vyřazují se někteří z národa. Merth je jedním z nich. A zatímco katolická církev útočí proti Plojharovi za to, že přijal ministerský úřad, zatímco se jej zříká, neslyšeli jsme ještě ani jednou o tom, že by se zřekla těch, kdož zradili národ a jeho pracující lid.Další rozsudky nad rozvratníky vyneseny. Jihočeská pravda, 25. 11. 1948, č. 47, s. 1. – Chybné označení kaplan je zde uvedeno buď omylem, nebo jde o zkratku vyjadřující Merthovu příslušnost k církvi.
Vězení Hlavní přelíčení proběhlo 19. 11. 1948 u krajského soudu v Českých Budějovicích. Merth byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody, přičemž až do dubna 1949 zůstal v českobudějovické vazební věznici. Na tu po celý život vzpomínal jako na vůbec nejhorší etapu svého martyria: No nikdy nezapomenu na první měsíce samotky ve vězení od 30. 9. 1948, daleko daleko těžší, než celý pobyt potom v pracovních táborech jáchymovských: stále nemohu pochopit tu neurvalou zlobu vytáhnout kněze ze zpovědnice, přeházet mu byt a vsadit do chloru samotky věznice. Dobu stálého růžence a stálého pláče až do 11. února 1949, kdy oknem jsem slyšel lurdskou píseň, kterou zpívali (ven jsem neviděl) lidé u kamenné sochy Panny Marie před budovou soudu. Byla to pro mne odpověď a také konec pláče.F. D. Merth R. Penzové, 11. 2. 1993. Cit. dle: GRUS, Michal. FDM: kněz, básník, politický vězeň [online]. 25. 1. 2020. Dostupné z: https://www.facebook.com/fdmerth/ (Motiv chloru prochází Merthovou poezií jako jeden ze symbolů destruktivity věznění.) vlevo|náhled|upright=1.2|Po zatčení v roce 1948 (foto z vyšetřovacího spisu) V dubnu 1949 byl Merth z krajské vazební věznice odeslán do věznice na Borech, odkud byl po několika dnech dále předán k útvaru borské věznice u Dolního Jiřetína, aby tu pracoval jako horník mosteckých uhelných dolů. Zdejší podmínky poskytovaly vězňům poměrně volný režim a i Merthovy vzpomínky na tuto část trestu byly vždy značně smířlivé. Na konci ledna roku 1950 byl převeden z Borů do věznice v Litoměřicích a zde zařazen k pracovnímu útvaru litoměřické věznice, který se nacházel v Libkovicích. Panoval tu již podstatně přísnější pořádek, ale stále ještě nijak zvlášť drastický. Pracovně se přesunutím k libkovickému útvaru pro Mertha vlastně nic nezměnilo, neboť nadále fáral na stejných dolech (zcela jistě důl Pluto, kromě toho snad ještě Centrum a Kohinoor II). náhled|upright=1.2|Letecký dobový snímek tábora XII a šachty 14 (archiv města Horní Slavkov) Konec snesitelného období výkonu trestu se přiblížil v srpnu 1951, kdy se Merthovo jméno spolu s dalšími tisíci jinými objevilo na seznamu vězňů určených pro tzv. akci „Ostrov“. Na jeho základě byl Merth 27. listopadu 1951 převezen z Borů nejprve do věznice v Ostrově u Karlových Varů a následně umístěn do „uranového“ pracovního tábora XII u Horního Slavkova. Ocitl se zde ve chvíli, kdy začínala vůbec nejkrutější etapa z celého období existence komunistických pracovně-nápravných táborů v Československu. Navíc právě v táboře XII došlo jen několik málo týdnů před Merthovým příjezdem, přesněji 15. října 1951, k nezdařenému hromadnému útěkuViz Kukal, K.: Deset křížů. Nová inspirace, Praha 1993. a následky dolehly tvrdě i na ostatní vězně, kteří museli čelit zuřivému vzteku dozorců. Z dostupných materiálů se zdá být pravděpodobné, že Merth během svého pobytu v táboře XII nepracoval přímo na těžbě uranu (nebo pouze krátce), ale že byl přidělen ke stavební četě.
V pracovních táborech se kolem Mertha – podobně jako tomu bylo už na svobodě – vždy přirozeně utvářela skupina spoluvězňů, kterým sloužil jako kněz a duchovní rádce. Jedním z nich byl Josef Jelínek, mladý skaut, který s ním pak shodou okolností procházel celou cestou po dalších vězeňských útvarech a který později o Merthovi v pracovních táborech vydal cenné písemné svědectví.Jelínek, J.: Dic mihi aliquid cervule! Soukromý tisk, Erlangen 2001. Z hornoslavkovského tábora XII je potom zaznamenán Merthův úzký vztah ke skautské družině Teplička: Naše družina nebyla nijak uzavřenou společností. Vyhledávali jsme dobré a zajímavé lidi, zvali je mezi nás, někteří přišli sami. Lálík nás seznámil s Paterem Merthem, který se stal duchovním rádcem družiny a opravdovým bratrem každého z nás. Jistě nikdo z nás nezapomene na rozmluvy s ním, kdy nám přibližoval Boha, ale ani na ty, ve kterých velice moudře mluvil o nejrůznějších otázkách světského života. Děkuji Ti, Pater, za všechny ty chvíle, které jsme s Tebou prožili, za to všechno, co jsi nám dal. Promiň prosím, že nenalézám dost vhodná slova, kterými bych vyjádřil, čím jsi nám byl, co všechno jsi nám poskytoval a jak jsme Ti za to vděčni.Pokorný, J. – Ježek: Družina Teplička. Soukromý tisk, Brno 1992, s. 33.
V letech po propuštění Na svobodu byl Merth propuštěn 30. 9. 1953. Po měsíci stráveném v rodném Jindřichově Hradci odešel nejprve na brigádu do rudných dolů v příbramských Březových Horách. Kvůli nutnosti péče o stárnoucí matku (otec zemřel během Merthova pobytu ve vězení v říjnu 1950, matka v únoru 1963) se po roce vrátil zpět do Jindřichova Hradce a zde pak dlouhé roky pracoval jako dělník v továrně na výrobu leteckých brýlí. Svému duchovenskému povolání se mohl věnovat pouze ilegálně, s drobnou výjimkou v Příbrami, kde mu bylo alespoň dovoleno sloužit u vedlejšího oltáře na Svaté Hoře osobní mše. Ačkoli jeho vlastní životní situace nebyla po propuštění nijak záviděníhodná, šířil mezi lidmi sobě blízkými útěchu a povzbuzení. Pokud to nebylo možné v přímém osobním styku, činil tak alespoň prostřednictvím písemné korespondence. V nejstarším dochovaném dopise z období po propuštění z vězení (22. 10. 1953) píše jedné ze svých známých: Já bych Tě chtěl jen poprosit, protože ještě není konec, abys vytrvala, naopak ani jednu hodnotu duchovní neodbyla. Jedná se o smír a nikdo nemůže ještě odpočívat. Abychom se naučili chápati víru jako výčitku, která zraňuje náš každý den, každý čin (pak nebudeme mechaničtí), jako průvodkyni odkrývající naší bídy (pak nebudeme bez touhy po Bohu), jako průvodkyni tlaku mít rád někoho, kdo vypadá dle její nauky (pak nebudeme bez Krista!). Budu nyní v Příbrami jako horník, budeš-li něco potřebovat, jen beze všeho napiš. Chtěl jsem Ti těmito několika řádky jen říci, že o Tobě vím, modlím se, jako jsem se vždy modlil za Tebe, zůstávám Ti tak blízký jako před 5 lety.F. D. Merth J. Churáčkové, 22. 10. 1953. Cit. dle: GRUS, Michal. FDM: kněz, básník, politický vězeň [online]. 25. 1. 2020. Dostupné z: https://www.facebook.com/fdmerth/ vlevo|náhled|Se sousedem v Jindřichově Hradci, 50.–60. léta (soukr. archiv) Snad ještě více než Merthova vlastní slova ilustrují účinek jeho působení vděčná vyjádření těch, k nimž bylo směřováno. Několik takových vzkazů Merthovi se dochovalo ve vězeňské korespondenci Vojtěchy Hasmandové, později generální představené řádu boromejek. Ta v dopise ze 7. 7. 1954 píše z pardubické věznice: Danieli drahý, tolikrát jsem četla Tvé řádky a žiji z nich. Vím, kolik znamenají, když při své těžké a nebezpečné práci hornické ještě máš čas pro mne, abys potěšil, posílil. Jsem Ti vděčna, že zalíváš tam, kde nepršívá. Chtěla bych, aby Ti má modlitba byla kahanem při práci v hlubinách.Hasmandová, V.: Jsem v dlani Boží – dopisy z vězení. Cesta, Brno 2013, s. 29-30. – V samotné publikaci není ještě pod oslovením Daniel nikdo identifikován; na možnost, že jde o Františka Daniela Mertha upozornila v srpnu 2019 boromejka Petra Liszková literárního historika a editora Michala Gruse a ten se po prostudování údajů vyplývajících z korespondence a dalších dostupných informací s touto hypotézou plně ztotožnil. (Symbol kahanu právě ve smyslu tohoto vzkazu se Merthovi stane nosným při pozdější reflexi vlastní poezie z tohoto období; viz názvy souborů Kahan z Gabbathy či Kahany.) náhled|Na přelomu 60. a 70. let (soukr. archiv)