Operace Barbarossa () byl krycí název (odvozený od jména císaře Friedricha I. Barbarossy) pro útok vojsk nacistického Německa proti Sovětskému svazu (SSSR), kterým byl porušen pakt Ribbentrop–Molotov i smlouva o jejich přátelství a spolupráci, a došlo k otevření východní fronty druhé světové války. Následující boje na velké části evropského území SSSR jsou známy pod pojmem Velká vlastenecká válka.
Zpracování plánu útoku na SSSR bylo německým vůdcem Adolfem Hitlerem nařízeno již krátce po kapitulaci Francie a směrnice č. 21 byla schválena a podepsána dne 18. prosince 1940.Směrnice č. 21: Operace Barbarossa Počáteční rychlý průběh invaze byl ulehčen značným oslabením velitelských struktur Rudé armády v důsledku likvidace sovětského důstojnického sboru, která proběhla mezi lety 1937 a 1939 na rozkaz diktátora Josifa Stalina.
Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941. Byla počátkem promyšlené vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR a měla zároveň za cíl zničení bolševického režimu a získání „životního prostoru“ pro Německo. Skončila již v prosinci 1941 neúspěchem vyčerpaných německých vojsk v bitvě před Moskvou, která v krutých zimních podmínkách a za sílícího náporu Rudé armády nedokázala pokračovat ve svém postupu a byla donucena přejít do obrany svých pozic. Tím také prakticky neuspěla německá blesková válka na území SSSR. Německé tažení v rámci operace Barbarossa lze považovat jen zpočátku za úspěšné; rychlý postup Wehrmachtu byl draze zaplacen velkými ztrátami na životech a materiálu a nebyl dostačující k definitivní porážce SSSR. Dlouhodobá válka i na jiných frontách vedla nakonec k totální porážce nacistického Německa a jeho spojenců. Po roce 1941 se totiž začala prosazovat strategická, surovinová a průmyslová převaha Spojenců, hlavně SSSR, Spojených států amerických a Spojeného království. Také rostoucí bojové zkušenosti a schopnosti Rudé armády vedly k tomu, že nacistické Německo a jeho satelitní státy nedokázaly vzdorovat a nakonec ani zabránit obsazení německého území.
V průběhu operace Barbarossa a v dalším průběhu války zajaly německé jednotky 3,5 milionu sovětských válečných zajatců, kterým se nedostalo ochrany podle Ženevských konvencí. Většina z nich v zajetí zemřela na nelidské zacházení a také hladem. Nacistické vedení Německa nechalo záměrně vyhladovět ruské válečné zajatce k smrti; byla to součást tzv. „Hladového plánu“ (Hungerplan), který měl za cíl snížit počet obyvatel Východní Evropy a pak ji znovu osídlit etnickými Němci. Také blokáda Leningradu, trvající od 8. září 1941 do 27. ledna 1944, byla namířena nejen na dobytí a zničení města, ale i na vyhladovění jeho obyvatelstva.
Plány stran
Německo a jeho spojenci Operační studie proveditelnosti vlevo|náhled|Setkání velitele skupiny armád Sever polního maršála Leeba (uprostřed) s velitelem 4. tankové skupiny generálplukovníkem Höpnerem (druhý zprava) na štábu 4. tankové skupiny 30. června vlevo|náhled|Mapa znázorňující naplánované vlny útoku náhled|Mapa Evropy před útokem na Sovětský svaz v roce 1941 Na začátku července 1940 dostal náčelník štábu 18. armády generálmajor Erich Marcks rozkaz od náčelníka generálního štábu německé armády Franze Haldera zpracovat studii proveditelnosti útoku do Sovětského svazu.
Tu dokončil v prvním srpnovém týdnu a předal ji Halderovi pod názvem Operationsentwurf Ost. V ní navrhoval útok ze dvou směrů – severně a jižně od Pinských močálů, přičemž severní směr útoku měl být silnější než jižní. Za hlavní podmínku úspěchu považoval obsazení Moskvy, ke které měla skupina armád Sever směřovat po trase Minsk–Smolensk. U Smolensku by se útočná síla rozdělila na dvě – hlavní nápor by stále mířil na Moskvu, zatímco druhé uskupení by vyrazilo na Leningrad. Na jihu měla armáda ochránit Rumunsko a obsadit Kyjev. Poté by v závislosti na situaci vyrazila buď na Charkov, nebo podpořit skupinu armád Sever. Primárním cílem bylo zabránit ústupu Rudé armády a dosáhnout linie Rostov–Gorkij–Archangelsk. Dosažení této linie mělo zhroutit organizovaný sovětský odpor a odepřít zdroje potřebné pro vedení války. Útok měl proběhnout maximálně ve čtyřech fázích. První fáze: Zatlačit Rudou armádu na starou opevněnou linii zhruba 400 kilometrů na východě. První fáze měla trvat přibližně tři týdny. Pokud by tankové jednotky obklíčily Rudou armádu, byla by válka již prakticky vyhrána. Pokud by se tak nestalo, byla by zapotřebí druhá fáze, během které by německá armáda postoupila za dva týdny dalších 100–200 kilometrů a uvěznila Rudou armádu v uzavřených kapsách. Poté měla následovat třetí fáze, ve které by Němci postoupili dalších 400 kilometrů na východ a obsadili Moskvu, Leningrad a východní Ukrajinu. Třetí fáze měla trvat tři až šest týdnů. Pokud by Sověti stále kladli organizovaný odpor, bylo by třeba zastavit, provést opravy a dozásobit se. Čtvrtá a poslední fáze měla vyústit v okupaci sovětského území k řekám Volha a Dvina. Nepočítalo se s žádným silným odporem, mělo jít o „železniční postup“ a vše mělo skončit za čtyři týdny. Přes tento optimismus se Marcks obával sovětské ofenzívy do Rumunska a sovětských náletů na rumunská ropná pole, která byla pro Německo naprosto nepostradatelná. Sílu Rudé armády odhadoval na 151 pěších divizí, 32 jízdních divizí a 38 motorizovaných brigád. Protože však byly některé jednotky vázány u Finska, Turecka a Japonska, vyvodil Marcks, že proti němu bude stát 96 pěších divizí, 23 jízdních divizí a 28 motorizovaných brigád. Němci měli mít k dispozici 110 pěších divizí, 24 tankových divizí, 12 motorizovaných divizí a jednu jízdní divizi. Marcks odhadl, že tažení potrvá 9–17 týdnů, avšak nevyloučil, že na východě bude pokračovat malý sovětský odpor.
Po několika týdnech Marcks předal druhou studii nazvanou Beurteilung der Lage Rot, ve které zaujal velice pesimističtější přístup. V případě útoku do Sovětského svazu předvídal alianci mezi SSSR, Británií a USA, masivní námořní blokádu Německa a následné anglo-americké vylodění v západní Evropě. Rovněž předvídal slabé sovětské protiútoky už na konci roku 1941 a silnější ofenzívy v roce 1942. Marcks vyvodil, že sovětské velení zareaguje na německou invazi systematicky, nebude spoléhat jen na přírodní obranné linie, ale vybuduje vlastní. Bylo proto nezbytné, aby byl Sovětský svaz vyřazen z boje do konce roku 1941.
Další studii na rozkaz Alfreda Jodla začal zpracovávat generálporučík Bernhard von Lossberg, a dokončil ji 15. září. Protože si byla s Marcksovou v mnohém podobná, zaměříme se jen na rozdíly. Lossberg předpokládal tři možné sovětské reakce na německou invazi: 1: Sovětský preemptivní útok, který však na základně informací o Rudé armádě vyloučil. 2: Odhodlanou obranu na západě, kterou považoval za nejpravděpodobnější. 3: Sovětský ústup do hloubky území po vzoru roku 1812 s tím, že budou bojovat jen nezbytné týlové střety. To však považoval vzhledem k významné hodnotě Ukrajiny za nepravděpodobné a při dalším plánování se tedy držel druhé možnosti. Plánoval tři směry útoku do Sovětského svazu – dva vyrazí na sever od Pinských močálů a jeden na jih. Nejsevernější armáda zaútočí přes Pobaltí na Leningrad, druhá nejsilnější a nejmotorizovanější armáda s většinou tanků postoupí na Moskvu, přičemž obklíčí Sověty u Smolensku a Minsku, zatímco jižní uskupení bude rozděleno na dvě části, kdy první část zaútočí přes jižní Polsko k Černému moři a druhá z Rumunska po pobřeží Černého moře. Cílem jižního útoku bude obklíčit Sověty mezi Pinskými močály a Černým mořem. Poté jižní útok obsadí Ukrajinu a spojí se se severními armádami. Lossberg považoval kvůli zásobování za nutnost obsadit pobaltské přístavy, aby mohl postup na Moskvu zdárně pokračovat. Počítal také s povstáním Ukrajinců, kteří německému úsilí pomohou a zvažoval vytvoření ukrajinského státu s vlastní vládou. Lossberg považoval postup k Uralu za efektivní ukončení tažení, a kdyby i poté Sověti vzdorovali, začala by masivní bombardovací kampaň Luftwaffe.
Důvodem k obavám bylo pro Haldera listopadové setkání s generálem týlového zabezpečení Wagnerem, který ho informoval, že spotřeba paliva umožní postoupit maximálně 800 kilometrů a že zásoby jídla a munice budou stačit jen na prvních dvacet dní tažení.
Dvě zmíněné studie položily základy prvního návrhu invaze, který byl vypracován za dohledu generálporučíka Friedricha Pauluse. Po dokončení návrhu nasimuloval Paulus na začátku prosince na Halderův rozkaz válečné hry. V nich počítal, že Němci nasadí 154 divizí, které se postaví sovětským 125 divizím a 50 brigádám. Paulus spočítal, že převelení jednotek z jiných částí SSSR a naverbování nových navýší počet divizí v prvních třech měsících o 30–40 a o dalších 100 během dalšího půl roku. Paulus stejně jako Marcks a Lossberg věřil, že výsledek tažení rozhodnou úvodní týdny. Po osmi dnech simulovaného tažení vypadala situace takto: „Útoky motorizovaných uskupení postoupily hluboko do sovětského území a zabránily stažení sovětských sil. Dvě tanková uskupení skupiny armád Střed však byla nebezpečně přetažená a čelila odhodlaným protiútokům. Třetí tanková armáda byla potlučena tak silně, že se musela zastavit a zformovat obrannou linii.“ Paulus se na základě tohoto výsledku rozhodl, že tanková uskupení musí být podpořena pěchotními sbory. Další výsledky Paulus popsal po dvaceti dnech simulovaného tažení: „Postup pokračoval přesně podle časového plánu. Sovětské armády utržily během ústupu těžké ztráty a formují linii na řekách Dněpr–Daugava. Německá snaha Sověty obklíčit selhala. Skupina armád Jih je příliš roztříštěná, což snižuje úsilí obsadit Kyjev. Její velitel tak požádal o tanky skupiny armád Střed a uvolnění záloh. Jak postup pokračoval, fronta se natahovala a výsledkem byly těžké ztráty a logistické problémy.“ Paulusovy závěry byly následující: Všechny armádní skupiny se budou muset soustředit na jeden cíl, a tím bude Moskva. Vyvodil také, že Wehrmacht nemá značnou kvalitativní převahu a že není schopný povolat posily v takové míře jako Sověti. Postup na Moskvu tak nemá začít později než 40 dní od začátku tažení a z Leningradu a Doněcku doporučil udělat sekundární cíle. Paulus byl také znepokojen, že zálohy pro 2000 km frontu tvořilo jen 11 divizí, které dle něj budou využity už ve druhé fázi. Proto podle něj musí být armády soběstačné a tvořit si zálohy z vlastních jednotek. Linie postupu Volha–Archangelsk byla Paulusem odmítnuta jako příliš vzdálená. Ve své simulaci však nebral velký ohled na logistiku.
Armádní vrchní velení poté přikázalo náčelníkům štábu skupin armád Sever, Střed a Jih provést další studie německého útoku. Inovativní byla studie generála Georga von Sodensterna, která volala po obchvatném útoku severně a jižně od Pinských močálů. Přímo skrz močály by postupovalo malé uskupení, které by Sověty nahnalo do německých kleští. Poté by se uskupení vydala přímo na Moskvu s podpůrnými útoky na Pskov, Toropec, Kursk a Charkov. Sondenstern nepočítal s postupem podél Černého ani Baltského moře a navrhoval koncentraci sil do jednoho netříštěného směru útoku. Vliv jeho studie na konečné rozhodnutí ohledně směru invaze však zůstává nejasný.
Neshody na směru útoku