Obléhání Brna (3. května – 23. srpna 1645) byla významná událost poslední fáze třicetileté války. Brněnská posádka, tvořená 500 vojáky a asi tisícovkou obyvatel Brna, ubránila město proti asi 28 tisícům vojáků generála Lennarta Torstensona. Úspěch obránců odstartoval skvělou kariéru jejich velitele Louise Raduita de Souches ve službách Habsburků, zaměstnal na téměř čtvrt roku švédskou armádu a přispěl též k tomu, že se Brno nakonec definitivně stalo metropolí Moravy (na úkor dobyté Olomouce).
Politické souvislosti Císař Ferdinand II. učinil z Brna hlavní město Moravy, zřídil zde své místodržitelství, tzv. Královský tribunál, a od roku 1642 bylo Brno sídlem všech hlavních královských i zemských úřadů. Významnější a bohatší Olomouc byla již od roku 1642 dočasně severským nepřítelem pevně obsazena. Když bylo zcela jasné nebezpečí švédského útoku, mnozí zemští hodnostáři z Brna neměli dost odvahy a raději uprchli do Vídně, protože správně usoudili, že se město stane dalším cílem tažení Švédů.
Poslední lednový den roku 1645 vpadli Švédové přes Krušné hory do zemí Koruny české a 6. března v bitvě u Jankova drtivě porazili vojsko císaře Ferdinanda III. Švédskému vojevůdci Lennartu Torstensonovi a jeho armádě se tak otevřela cesta na Vídeň.
Vojenským velitelem Brna byl 14. března 1645 císařem jmenován sedmatřicetiletý plukovník francouzského původu Jean Louis Raduit de Souches (čtení: žán lui radvit desuš). Francouz zpočátku nepožíval velké důvěry brněnských měšťanů. Naštěstí se povznesl nad jejich mínění a město i chabé vojenské síly připravoval nanejvýš odborně k dlouhodobému obléhání. Další události ukázaly, že tato volba byla správná. Tento rodák z francouzského La Rochelle zpočátku mnoho důvěry nebudil už svým protestantským vyznáním, šlo totiž o francouzského hugenota. Je pravděpodobné, že mladý Jean Louis získal cenné zkušenosti s obléhací válkou v letech 1627–1628, kdy La Rochelle obléhala francouzská armáda (tato událost je známá také díky románu Alexandra Dumase Tři mušketýři). Po dobytí této poslední protestantské bašty francouzských hugenotů opustil de Souches své rodiště a vstoupil do služeb švédské armády, která v následujících letech prošla mnoha místy Evropy. Roku 1638 byl již švédským plukovníkem, nicméně jeho slibně se rozvíjející kariéru zakončily roku 1642 spory s generálem Torstenem Stålhandskem. De Souches se nechal zatáhnout do souboje, po němž musel švédskou službu urychleně opustit. Pro schopného vojáka ale skýtala doba dostatek příležitostí a změny stran nebyly nijak neobvyklé. Rakouský arcivévoda Leopold Vilém, v té době generalissimus císařské armády, přijal Jeana Louise do habsburských služeb v hodnosti podplukovníka.
Velitel města spolu s hejtmanem rozhodli o obnovení, zpevnění a vybudování nového opevnění. Všechny budovy, které stály 600 kroků od městských hradeb, byly zbourány, byly prohloubeny staré příkopy, někde vytvořeny nové. Pro zajištění zásobování obyvatelstva byl zbudován mlýn na volský potah a ve městě byly vyčištěny všechny studny. Krytou cestou (strada cooperta) pak spojil vlastní město se Špilberkem. Svou rozhodností a přístupem k zajištění obrany města si velitel de Souches brzy získal vážnost. Velký nedostatek zbraní odstraňoval usilovnou výrobou, na níž se podíleli obyvatelé Brna. Počet obránců města byl také malý, ve zbrani bylo 1 475 mužů, z nichž bylo pouze 426 vojáků. Všichni byli přesto odhodláni čelit osmnáctinásobné převaze obléhajících Švédů. Obléhání Brna trvalo od 3. května 1645 až do 23. srpna 1645, kdy Švédové odtáhli – obrovské nadšení, odvaha a hrdinství obránců města bylo tedy korunováno úspěchem.
Počátkem května bylo vše potřebné právě včas vykonáno a pouhých 426 vojáků bylo přichystáno k boji. Slabé síly pravidelné armády doplňovalo 1 049 mužů z řad měšťanů, tedy téměř všichni bojeschopní muži, protože město jako takové čítalo celkem asi 5 000 obyvatel včetně žen a dětí. Vyzbrojeni byli mušketami, ale také nouzově sudlicemi a jinými chladnými zbraněmi. V pevnosti se nacházela i děla.
Bitva náhled|upright|Sgrafito od Jana Köhlera na činžovním domě Smetanova 41, s výjevem obléhání Brna 4. května 1645 se Torstenson s jednou částí svého vojska utábořil na Starém Brně, druhá se rozložila v oblasti mezi Brnem a Královým Polem. Torstenson měl zjištěno, že posádka je malá, s minimem zásob a střeliva. Vyslal do Brna vyjednavače, ale předložené podmínky kapitulace de Souches rezolutně odmítl. Po zjištění, že vyjednávání je marné, rozkázal Torstenson zaútočit a obsadit nejen Staré Brno, ale i kláštery, kostely a budovy kolem Brna. Švédové začali kopat hluboké zákopy, jimiž by se mohli dostat k hradbám, které chtěli podkopat a vyhodit do vzduchu. Pak zahájili dělovou palbu na Špilberk, vše bez úspěchu. Švédové tedy dále kopali zákopy a pokračovali ve střelbě, nyní dokonce i zápalnými střelami – de Souches však prozíravě nechal těsně před obléháním strhnout všechny šindelové střechy a na půdy domů připravit soudky s vodou. Švédové útočili s mohutnou dělostřeleckou palbou a budováním podkopů, aby mohli vyhodit do vzduchu hradby, Brňané odráželi švédské útoky, budovali protipodkopy a vystavěli novou terasu, která měla být další ochranou hradeb. Byl vyhlášen zákaz prodeje dobytka bez souhlasu magistrátu, píce pro dobytek a koně byla vydávána na denní příděly. Ve městě se brzy začal projevovat nedostatek ledku, který je nutný k výrobě střelného prachu, také zásobování vázlo. Problémy ale měli i Švédové – nedostatek potravin, vojenské neúspěchy. Další pokus Torstensona o vyjednávání byl opět neúspěšný. Brňané nechtěli nic slyšet o tom, že by se měli vzdát, naopak na výsměch Švédům na hradbách vyhrávala hudba a vlály prapory. Nato brněnští podnikli výpad do nepřátelského tábora a Švédy pěkně překvapili. Obráncům města vydatně pomáhala také studentská setnina z jezuitské koleje pod velením měšťana Jana Staffa, kterou nechal vycvičit rektor koleje Martin Středa. Studenti, ač různých národností, byli při pomoci obraně Brna jednotní.
"S tou myší dírou, budu hotov do tří dnů. A tu starou holou studenou kuchyni, tu dobudu nejpozději do jednoho týdne!", bouchl tehdy Torstenson rezolutně pěstí do stolu. "Dírou" myslel samotné město, a "studenou kuchyní" hrad Špilberk. Předpoklad švédského vojevůdce, že Brno do tří dnů padne, se však nevyplnil. Obránci se nezalekli dělostřeleckého bombardování a kladli Švédům tuhý a vytrvalý odpor. Torstenson, jenž začínal ztrácet rozvahu, se opět pokusil o vyjednávání. Pochopil však, že vyjednávat s de Souchesem nemá smysl, proto to zkusil s velitelem Špilberka Jiřím Ogilvym. Tento pokus o vyjednávání ale de Souches překazil.
Torstensonovi tak nezbylo nic jiného, než se pokusit dobýt Brno v souladu s dobovou taktikou. Jeho muži začali k hradbám i opevnění Špilberku nejprve kopat přibližovací klikaté zákopy (sapy). Ty sloužily nejvíce jako dopravní spojení k místům zakládání podkopů pod hradby nebo bastiony. V relativně dobře rozpojitelných horninách bylo možné kopat podzemní chodbičky na poměrně velké vzdálenosti. Do komor na jejich konci pak sapéři ukládali sudy se střelným prachem. Výbuchy mohutných podzemních min měly v pravém slova smyslu vyhodit do vzduchu obranná zařízení obléhaných, bastiony, reduty či celé úseky hradeb. Už 14. června se podařilo pod oba západní bastiony Špilberku i mezilehlé opevnění umístit do minových komor nálože černého prachu. Jeden bastion byl výbuchem miny značně pobořen, u druhého se podařilo zapálit dřevěné prvky. Mezilehlá tvrz byla rovněž napadena dvojicí podzemních náloží. Naštěstí pro obránce Brna ani jeden minový útok nezpůsobil osudový průlom opevnění a následné útoky švédské pěchoty byly odraženy a opevnění nouzově opraveno.
Obě strany byly již dlouhými boji vyčerpané, ale nevzdávaly se. Obě také dostaly zprávy o blížící se pomoci – de Souchesovi potvrdili, že se císařská pomoc blíží, Švédům mělo přijít na pomoc sedmihradské vojsko od Hodonína. Obráncům města se stále více dařilo zasazovat nepříteli kruté rány, mnoho Švédů bylo pobito a zajato. Brněnští ničili švédské útočné stavby, zákopy i podkopy. Tyto úspěchy vedly u obránců ke zvýšení bojechtivosti. Velitel de Souches nařídil další výpad členů domobraneckých oddílů do švédského ležení, kdy byla Švédům zapálena dřevěná pažení v zákopech i další vojenské stavby, které pak Švédové opravovali téměř 4 týdny, ale ty již nebyly tak kvalitní. Přesto se Švédové nevzdávali, pokračovali dále v dobývacích akcích, v prudké střelbě i v budování zemních prací, které směřovaly k narušení městských hradeb.
Torstenson protivníka podcenil a nepředpokládal, že by obléhaným mohla přijít na pomoc nějaká významnější posila. V noci 26. června však na švédské jednotky postavené v místech dnešního starobrněnského pivovaru zaútočilo z týlu asi 600 – 800 císařských vojáků pod velením plukovníka Pachoye. Švédové se domnívali, že byli napadeni celou císařskou armádou, což způsobilo v jejich řadách zmatek a dali se bez boje na útěk. Císařští se tak bez ztráty jediného muže dostali na Špilberk. Posila, která do Brna přišla, byla co do počtu malá, ale přesto se po jejím příchodu zlepšila bojeschopnost brněnských – asi 400 jezdců pod velením hraběte z Vrbna totiž přivezlo za hradby asi 3,5 tuny střelného prachu. Současně se ale zvětšily problémy se zásobováním.
Švédský vojevůdce si uvědomil chybu a jeho vojáci začali okolo města budovat vnější obranné pásmo. Sestávalo ze zákopu pro střelce a předprsně navršené směrem od Brna. Val byl místy doplněn palisádou nebo různými výztuhami z fošen a trámů se střílnami. Na takticky vhodných místech obranný příkop doplňovaly vyvýšené polní pevnůstky zvané reduty. V některých drželi neustálou pohotovost pouze střelci, jiné byly vyzbrojeny i děly. V místech vhodných k útoku jízdy poházeli Švédové do trávy železné ježky s bodci, aby oslabili případné ataky císařského jezdectva.
11. července dostal Torstenson zprávu o odeslání slibované pomoci z Uher. Vybrané jednotky pod velením Jiřího I. Rákoczyho byly vyzbrojeny velkými děly a vybaveny dostatkem střelného prachu. Tato zpráva podnítila obléhatele k další bojové činnosti a tak se 14. července dočkali alespoň částečného úspěchu – obsadili část rozstřílené a pobořené bašty na Špilberku, ale dále se již nedostali. Brňanům pomohla i příroda, když silné průtrže způsobily rychlé zaplavení švédských zákopů a zanesly je pískem a blátem. Několik Torstensonových mužů dokonce utonulo. Švédy oslabovalo i poměrně hojně rozšířené sbíhání vojáků od pluků. Rovněž císařské posily se snažily i nadále a stále častěji pronikat do města.
Torstenson onemocněl dnou, a tak se jeho zástupce, generál Kaspar Mortaigne, snažil s obléhanými opět vyjednávat, avšak marně. 19. července přitáhl k městu mladý Rákoczy s 3000 muži německé pěchoty, 3000 uherskými hajduky a 4000 sedmihradskými jezdci. Naštěstí celé toto vojsko u Brna nezůstalo, část se vrátila do tábora u Lednice a zbylé části vojska pak velel Gábor Bákoš. Počet obléhajících narostl na 28 000 vojáků. Tato posila ale paradoxně znamenala pro Torstensona spíše přítěž. Lehké jezdectvo se při obléhání nemohlo příliš uplatnit, ale naopak samo muselo být živeno a životní úroveň ve stísněném polním ležení také příliš nevylepšilo. Nicméně čerstvé síly a hlavně zásoby přece jen pozvedly Švédy na duchu a obléhání se znovu rozeběhlo se vší urputností. Na intenzitě nabylo i dělostřelecké bombardování, neboť Švédové přitáhli z Olomouce dvě těžká 30 a 36liberní děla nazvaná „Kočka“ a „Myš“.