náhled|Kresba běsa v Puškinově rukopisu O popovi a jeho dělníku Baldovi, 1831
Běs je ve slovanských jazycích označení pro ďábla či zlého ducha. Ve staroslověnštině byl výraz běsъ používán jako překlad řeckých slov daimón a daimonión, s významem „ďábel, démon”. Kromě toho se objevuje ve staroruských kázáních, jak v biblických citacích, tak ve zmínkách o tom, že běsové se vydávají za duše zemřelých a klamou tak prosté vesničany, nebo o využití běsů v lékařské magii. V kázáních se objevuje také adjektivum „běsovský“ ve smyslu „pohanský“, ve zmínkách o „běsovských podvodech“, „běsovských podivnostech“ a „běsovských hrách“.
Analogie českého běs se objevují v mnoha slovanských jazycích, jak starobylých (staroslověnské a staroruské бѣсъ běsъ), tak moderních (polské bies, ruské бес bes). Kromě toho existuje srbochorvatský výraz bujes a makedonský bes, oboje ve významu „vzteklina“. Praslovanský výraz je rekonstruován jako běsъ, a ten je většinou badatelů vykládán z praindoevropského *bhoid-s, z kterého vychází také české bát se, bída, litevské baisùs („strašlivý“) a latinské foedus („ohavný“). Existují i alternativní etymologie, například Václav Machek se domníval že slovo vzniklo skrze tabuový přesmyk praindoevropského kořene *sōib(h)o-s, z kterého vychází staroirské výrazy síabhar („kouzlo“) a síabrae („zlý duch, revenant”) nebo chetitské šepa („božstvo, démon“). Spekuloval také o souvislosti se sanskrtským výrazem pišáča pro démona živícího se lidským masem.
Lubor Niederle se domníval, že výraz běs u předkřesťanských Slovanů označoval obecně numinózní bytost či božstvo, a až v křesťanském prostředí získal negativní konotace. Jiří Dynda na to ovšem namítá, že negativní význam vyplývá už ze samotné etymologie slova. Jiným obecným výrazem pro démona či božstvo ovšem může být méně často objevující se divъ, které vychází z praindoevropského *dejwos („bůh, nebešťan“). To se zachoval v označení divých mužů, divoženek, samodiv a jménech jako Diva a Dyj, která snad označují božstva.
V písemných pramenech jsou běsové často zmiňováni v souvislosti s magií, především pak s věštěním, vizemi a extází. V Pověsti dávných let jsou ztotožněni s návi – zemřelými:
Běs je také zmiňován v Slovu o pluku Igorově z konce 12. století kde se o Polovcích uvádí: „...děti Běsovy křikem pole přehradili.“ Karel Jaromír Erben vykládal Běsa jako božstvo totožné s polabským Černobohem a božstvo zmiňované v Knýtlingasáze jako Pizamar vykládal jako Běsomar – slunečního protivníka Černoboha a totožného s Bělbohem.
Později běsové čím dál tím víc splývali s křesťanskými ďábly. Věřilo se například že běs může posednout člověka, od toho je odvozeno slovo „zběsilý“. Ve standardním ruském synodálním překladu Bible je ve verši Marek 5:12 použit termín bjesy (ruský plurál pro běs) v místě, kde démoni (B21), resp. nečistí duchové (ČEP) vstupují do prasat. V lidovém prostředí pak byla představa ďáblů ztotožněna čerty.
Anastasija Alexandrova běsa připodobňuje řeckému dáimonovi a pneumatu, a uvádí že se věřilo že způsobuje slepotu a byl představován jako stvoření pokryté chlupy, s křídly a ocasem, zahalené v temném plášti nebo smrdícího kouřem.
Kultura V pohádce Alexandra Puškina O popovi a jeho dělníku Baldovi je scéna, v níž se Balda setká se starým Běsem, který se vynoří z moře. Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal dílo Běsi, které popisuje Rusko v sedmdesátých letech devatenáctého století. Dostojevskij sleduje lidskou touhu po vítězství dobra v zápase se zlem.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Slovanské mytické bytosti Kategorie:Démoni Kategorie:Ruské mýty a pověsti