Slezané (slezsky Ślůnzoki/Ślōnzoki, Ślůnzocy/Ślōnzocy/Ślónzocy, Ślezacy apod., slezskoněmecky Schläsinger, polsky Ślązacy, německy Schlesier) je označení obyvatel historické země Slezsko. Používá se v několika různých významech: příslušníci slezské národnosti, k níž se v roce 2021 v České republice hlásilo 12 451 obyvatel jako k jediné národnosti a celkem (i v kombinacích) 31 301 obyvatel a dále 585 700 obyvatel Polska převážně v Horním Slezsku (z toho 232 tisíc ji uvedlo jako první deklaraci, a 353 tisíc jako druhou) osoby mluvící slezským jazykem, západoslovanskou řečí se sporným statusem rozšířenou v Horním Slezsku v historickém kontextu příslušníci etnických skupin slovanského původu v Horním a okrajově i Dolním Slezsku považovaní tradičně za součást polského národa němečtí Slezané (Schlesier), jichž většina byla po druhé světové válce odsunuta obecně všichni obyvatelé Slezska, případně jen Horního Slezska, nehledě na jazykovou a národnostní příslušnost Slezané ve významech 2–4 a jejich potomci žijí též mimo Slezsko, především v Německu a Spojených státech.
Původ náhled|Slezské kmeny v 10. století náhled|Německá východní kolonizace V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před naším letopočtem se objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany. Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů, kteří se sem přesunuli z jižní Skandinávie okolo roku 120 př. n. l. K hlavním vandalským kmenům patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název země. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové. Podle mladších objevů lze usuzovat, že kultury obou společností časem splynuly. V 6. století n. l. se vydala většina Vandalů na jih, některé klany však zůstaly a nově příchozí Slované žili zpočátku po boku zůstavších Germánů. Rovněž v tomto případě poukazují archeologické výzkumy na to, že obě společnosti přirozeně splynuly.
Bavorský geograf se zmiňuje o čtyřech slezských kmenech: Slenzané (v Dolním Slezsku v okolí hory Ślęża), Dědošané (pravděpodobně na severozápadě Dolního Slezska v okolí Hlohova), Opolané (v Horním Slezsku v okolí města Opolí) a Holasici (na Těšínsku a Opavsku). Objevuje se tam rovněž jméno Lupiglaa, které někteří badatelé interpretují jako kmen Hlubčiců. Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany (na řece Bobr) a Třebovany (pravděpodobně v okolí Třebnice). V 9. století se jejich kmenová území dostala pod vliv Velkomoravské říše a po jejím pádu si je v roce 907 podmanila česká knížata z rodu Přemyslovců. V roce 990 dobyl Slezsko piastovský kníže Měšek I. a v následujících více než sto letech Slezsko několikrát měnilo svou příslušnost mezi raně polským a raně českým státem. V roce 1138 vzniká Slezské knížectví, které se postupně rozpadlo na řadu polonezávislých knížectví, jež byly potom inkorporovány do Koruny království českého.
Jindřich I. Bradatý, kterému se v roce 1230 podařilo na čas sjednotit slezská území, inicioval německou kolonizaci země, která se ve velké rozběhla po pustošícím vpádu Mongolů v roce 1241. Dříve neosídlené horské a podhorské oblasti v podhůří Sudet se záhy staly čistě německé, zatímco germanizace nížinné části Dolního Slezska byla dlouho trvajícím procesem završeným až v moderní době. Horní Slezsko si naopak udrželo etnicky smíšený charakter a v období rozmachu moderních národních hnutí v 19. století se v něm vyvinulo několik národnostních orientací. Formování se novodobé slezské identity ovlivnily časté změny politické příslušnosti a dělení země: v roce 1742 mezi Prusko a Habsburskou monarchii, po roce 1918 mezi Německo, Polsko a Československo. V souvislosti se změnou hranic po druhé světové válce došlo k výměně populace na značné části slezského území.
Slezská národnost náhled|250px|Slezská národnost v polském Slezsku v roce 2011 náhled|200px|Slezský národ – byl, je a bude
V roce 2011 se ke slezské národnosti přihlásilo 847 tisíc polských občanů, z toho 376 tisíc ji uvedlo jako jedinou a 431 tisíc v kombinaci s polskou. Okresy s největším podílem slezské národnosti byly: Rybnik (venkov) – 41,5 % (31 554) Mikulov (Mikołów) – 40,5 % (38 140) Beruň-Lędziny – 36,9 % (21 318) město Slezské Pěkary – 36,5 % (21 147) město Slezská Ruda – 35,8 % (50 971) Vladislav (Wodzisław) – 34,3 % (54 319) město Chořov – 33,8 % (37 782) Tarnovské Hory – 32,7 % (45 178) město Świętochłowice – 32,2 % (17 119) Pština (Pszczyna) – 30,1 % (32 468) město Siemianowice Śląskie – 29,7 % (20 832) Strzelce – 29,0 % (22.317) město Rybnik – 27,9 % (39 323) Lubliniec – 27,4 % (21 142) město Myslovice – 26 3 % (19 836) Hlivice (venkov) – 26,1 % (30 050) Krapkowice – 25,9 % (17 058) město Katovice – 24,4 % (78 838) Ratiboř – 22,8 % (25.049) Opolí (venkov) – 20,3 % (27 019) náhled|250px|Slezská národnost v českém Slezsku v roce 2021 V České republice se ke slezské národnosti v roce 2021 hlásilo 31 301 obyvatel, z toho 12 451 ji uvedlo jako jedinou. Na území Českého Slezska žilo 27 218 etnických Slezanů, což představovalo 2,67 % jeho obyvatel. Obcemi s největším podílem slezské národnosti byly (všechny se nacházejí na Hlučínsku, kde se ke slezské národnosti hlásilo celkově 9,7 % tamní populace): Darkovice – 18,59 % (240) Kobeřice – 16,13 % (506) Hněvošice – 16,02 % (154) Závada – 14,49 % (83) Píšť – 13,38 % (269) Štěpánkovice – 13,14 % (40) Hať (okres Opava) – 12,69 % (314) Markvartovice – 12,31 % (261) Strahovice – 12,06 % (102) Velké Hoštice – 11,96 % (212) Rohov – 11,87 % (71) Chlebičov – 10,54 % (122)
Slezané nejsou uznanou národnostní menšinou v žádném státě. V Polsku o formální uznání slezské národnosti a přiznání slezštině statutu regionálního jazyka usilují organizace sdružené od roku 2012 v Hornoslezském výboru (Rada Górnośląska), mj. Sdružení osob slezské národností (Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej). Je to předmětem dlouhodobého politického sporu. Polský parlament v roce 2016 odmítl petici na zařazení Slezanů na seznam etnických menšin, pod kterým bylo sesbíráno 140 tisíc podpisů. V roce 2013 polský Nejvyšší soud prohlásil, že „nelze akceptovat tvrzení, že existuje nebo se formuje svébytný slezský národ“.Obsah rozsudku na stránkách Nejvyššího soudu, viz stránka 14
Historicky myšlenka svébytné slezské národnosti vznikla na začátku 20. století a nabyla významu zejména v období dělení regionu po první světové válce. V Rakouském Slezsku ji prosazovala Slezská lidová strana Josefa Koždoně a v Pruském Slezsku Svaz Hornoslezanů v čele s Ewaldem Lataczem. Na tehdejší „šlonzácké hnutí“ současní zastánci slezské národnosti otevřeně navazují.
Problematika slezské národnosti na Těšínsku
Od roku 1880 v rámci pravidelného sčítání lidu zavedena v Rakousku-Uhersku rozhodnutím Taaffeho vlády otázka po jazyku, který je používán v „běžném styku“, a tím tedy od každého rakouského státního úředníka de facto požadováno národní vyznání. Byl tím vytvořen prostor na cestě ke vznikání státně opozičních národních společenství. Jazykový ”numerus clausus” obsahoval devět obcovacích jazyků: němčina, čeština-moravština-slovenština, polština, rusínština, slovinština, srbochorvatština, italština, rumunština a maďarština), neobsahoval však jidiš a jazykové smíšeniny. Zde jsou míněny především jazyky, kterými mluvilo obyvatelstvo na pomezí Moravy a Slezska. Jakmile byla obecně uznána národnostní separace jako princip organizace společnosti, byla požadována stabilizace jazykových hranic, čemuž mělo sčítání napomoci. Nastala však situace, což je především vidět ve Slezsku, kdy určitá část obyvatel se nemohla, nebo nechtěla zapojit do tohoto procesu a nemluvila ”úředně uznávanými jazyky”. Tato část obyvatel byla národnostně indiferentní, lépe řečeno jazyk zde nezprostředkovával národní vědomí. Tato skupina, ale i ostatní části obyvatelstva ve východní části rakouského Slezska, se staly předmětem agitace především českých, polských a rakouskoněmeckých agitátorů v souvislosti s výše uvedeným „vyznáním“ se k určitému jazyku a tím i k národnosti.1) Zvláště česko-polský jazykově národnostní konflikt ve východním – těšínském Slezsku – byl silný: státoprávní nárok Čechů na veškeré země Koruny české byl v protikladu k polskému argumentu jazykové a etnické podstaty obyvatelstva. Jde především o otázku zařazení „Šlonzáků“ v tomto česko-polském konfliktů. O tom však později. Politický epilog těchto národnostních šarvátek nastal po 1. světové válce, kdy tu najednou stály proti sobě dva národní státy slovanské povahy, přičemž Němci ve Slezsku byli vyřazeni ze hry jakožto národnostní menšina.
V roce 1910 žilo na území celého rakouského Slezska žilo 756 949 obyvatel, z toho se 235 224 obyvatel hlásilo k polskému obcovacímu jazyku (31 %), český mluvící obyvatelstvo tvořilo v rakouském Slezsku menšinu – 23,82 %. Na vlastním Těšínsku žilo 434 821 obyvatel, z toho 233 850 Poláků (53,78 %), 115 597 Čechů (26,58 %) a 76 925 Němců (17,69 %).
Po vyhlášení Československé republiky převzali v západní části rakouského Slezska iniciativu němečtí politici a ve spolupráci se zemskou vládou prohlásili dne 30. 10. 1918 větší část Slezska a německé části Moravy za provincii Sudetenland. Mnohem složitější situace byla na Těšínsku. Dne 19. 10. 1918 se z představitelů polských politických stran ustavila v Těšíně Zemská národní rada Těšínského vévodství (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego) jako nejvyšší orgán polského lidu na Těšínsku. Z počátku nedávala najevo, že jejím programem je připojení Slezska k polskému státu, ač tento požadavek byl vyhlašován na táborech lidu. Ale již 29.10.1918 bylo na jejich plakátech oznámeno, že Rada převzala moc a zároveň oznámila přivtělení Těšínska k Polsku. Téhož dne byl v Opavě vyhlášen Národní výbor pro Slezsko Matičním domě v Opavě za účasti šestnácti představitelů českého života ve Slezsku a zároveň se prohlásil za jediný orgán, který je oprávněn převzít moc ve Slezsku. Problém zde byl s polskou Radou Narodowou, která vyhlásila převzetí moci nad Těšínskem (mimo okres Frýdek) a s provincií Sudetenland. Dne 31. října 1918 byl ustanoven Zemský národní výbor pro Slezsko ze zástupců sedmi politických stran jako nejvyšší orgán českého lidu. Moc a praktická činnost Zemského národního výboru byla minimální. Polská Rada Narodowa a Zemský národní výbor vykonávaly správu prakticky jen na omezeném území s tím, že v lepším postavení byla strana polská. Z tohoto důvodu a z obavy před možností bouří se obě strany sešly v Orlové ve dnech 2. a 5. listopadu 1918 k jednání. Bylo dohodnuto, že Rada Narodowa bude vykonávat vládu nad okresy Těšín (Teschen) a Bílsko (Bielitz), Zemský národní výbor nad okresem Frýdek (Friedek), obce s českým obyvatelstvem v okrese Fryštát (Fryštát) budou Zemským národním výborem, s polským obyvatelstvem pod Radou. Měla být zřízená demarkační čára. Polská vláda dohodu schválila, reakce pražského Národního výboru byla opačná. Situace se stále více komplikovala a dohoda byla oboustranně porušována. Polská Moraczewského vláda vypsala volby do ústavodárného Sejmu, které se měly konat 26. ledna 1919 i na Těšínsku, Spiši a Oravě. Rada Narodowa zřizuje 1. ledna 1919 zvláštní zemskou vládu tzv. Rząd Krajowy. Situace se stává kritickou a vrcholí v tzv. sedmidenní válce ve dnech 23.–30. ledna 1919. Československá vojska začala obsazovat území na východ od demarkační čáry a postupovat až k řece Visle. Polská vláda odmítala tuto okupaci a nařídila odpovědět ”na násilí násilím”. Po týdnech bojů byl ozbrojený konflikt na příkaz Dohody ukončen, ale spor tím neskončil. Dne 12. února 1919 zahájila v Těšíně činnost spojenecká komise. Nová demarkační linie se nyní pohybovala podél košicko-bohumínské dráhy. Stanoviska obou stran se velmi vyhrotila.
Polská strana argumentovala důvody etnografickými, česká pak důvody historickými, dopravními a strategickými.