alt=|náhled|upright=1.3|Plakát k inscenaci opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany z roku 1919 náhled|upright=1.3|La Scala v Miláně náhled|upright=1.3|Palais Garnier Pařížské opery náhled|upright=1.3|Berlínská státní opera Opera je druh západního divadla, jehož základní složkou je hudba a dramatické role jsou ztvárněny zpěváky. Takové „dílo“ (doslovný překlad italského slova „opera“) je obvykle výsledkem spolupráce skladatele a libretistyRichard Wagner a Arrigo Boito byli významní tvůrci, kteří spojili obě role. a spojuje řadu scénických umění, jako je herectví, scéna, kostýmy a někdy i tanec nebo balet. Představení se obvykle koná v operním domě za doprovodu orchestru nebo menšího hudebního tělesa, které od počátku 19. století vede dirigent. Spolu s některými dalšími příbuznými uměleckými formami je shrnována pod pojem hudební divadlo.
Opera je klíčovou součástí západní klasické hudby a zejména italské tradice.Srovnatelné umělecké formy z různých jiných částí světa, z nichž mnohé jsou starobylého původu, se také někdy nazývají „opera“ analogicky, obvykle s přídavným jménem označujícím oblast (například čínská opera). Tyto nezávislé tradice nejsou odvozeny od západní opery, ale jsou spíše odlišnými formami hudební divadlo. Opera také není jediným typem západního hudebního divadla: ve starověkém světě řecké drama obsahovalo zpěv a instrumentální doprovod a v moderní době se objevily další formy, jako například muzikál. Původně byla chápána jako výhradně zpívané dílo, na rozdíl od divadelní hry se zpěvy, a zahrnuje řadu žánrů, včetně těch, které obsahují mluvené dialogy, jako je Singspiel a Opéra comique. V tradiční číslové opeře používají pěvci dva styly zpěvu: recitativ, který je inspirován řečí, a samostatné árie. V 19. století došlo k rozmachu kontinuálního hudebního dramatu.
Opera vznikla v Itálii na konci 16. století („La Dafne“ Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii v roce 1598 a z větší části se ztratila) zejména na základě děl Claudia Monteverdiho, především jeho opery Orfeus, a brzy se rozšířila i do ostatních evropských zemí: Heinrich Schütz v Německu, Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii pomohli v 17. století vytvořit jejich národní tradice. V 18. století italská opera nadále dominovala ve většině Evropy (s výjimkou Francie) a přitahovala zahraniční skladatele, jako byl Georg Friedrich Händel. Opera seria byla nejprestižnější formou italské opery, dokud Christoph Willibald Gluck v 60. letech 18. století nereagoval na její umělost svými „reformními“ operami. Nejznámějším představitelem opery konce 18. století je Wolfgang Amadeus Mozart, který začínal s operou seria, ale nejvíce ho proslavily jeho italské komické opery, zejména Figarova svatba, Don Giovanni a Così fan tutte, stejně jako Únos ze serailu a Kouzelná flétna, milníky německé hudební tradice.
V první třetině 19. století vrcholil styl belcanto – Gioachino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini vytvořili charakteristická díla tohoto stylu. V tomto období se také objevila grand opera, typická díly Daniela Aubera a Giacoma Meyerbeera, a Carl Maria von Weber zavedl německou romantickou operu. Polovina a konec 19. století byly zlatým věkem opery, v jejímž čele stáli Giuseppe Verdi v Itálii a Richard Wagner v Německu. Obliba opery pokračovala v období verismu v Itálii a soudobé francouzské opery až po Giacoma Pucciniho a Richarda Strausse na počátku 20. století. V průběhu 19. století vznikaly paralelní operní tradice ve střední a východní Evropě, zejména v Rusku a v českých zemích. Ve 20. století se objevilo mnoho experimentů s moderními styly, jako je atonalita a serialismus (Arnold Schoenberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) a minimalismus (Philip Glass a John Adams). S rozvojem nahrávací techniky se zpěváci jako Enrico Caruso a Maria Callasová mohli dostat do povědomí mnohem širšího publika, které přesahovalo okruh operních fanoušků. Od vynálezu rozhlasu a televize se opery začaly uvádět také v těchto médiích (a byly pro ně napsány). Od roku 2006 začala řada významných operních domů uvádět přímé videopřenosy svých představení ve vysokém rozlišení v kinech po celém světě. Od roku 2009 si lze kompletní představení stáhnout a jsou živě vysílána.
Dějiny opery
Dějiny opery začínají v Itálii koncem 16. století. Nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu je Dafne skladatele Jacopa Periho, uvedeným ve Florencii kolem roku 1597; samotný název „opera“ byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla Francesca Cavalliho Le nozze di Teti e di Peleo v roce 1639 v Benátkách.Trojan, Jan. Operní slovník věcný. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1987. V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: Heinrich Schütz v Německu, Ital Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou zejména francouzskou operní školu však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na Gluckovu reformu italské „opera seria“ z 60. let navázal Wolfgang Amadeus Mozart, nejslavnější operní skladatel té doby.
V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl belcanto, reprezentovaný autory jako Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, a zároveň vznikla tradice „velké opery“ (grand opera), spojené se jménem Giacomo Meyerbeera. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili Richard Wagner a Giuseppe Verdi, přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustanovil především Bedřich Smetana. Konec 19. a začátek 20. století poznamenal vliv italského verismu a rozvoj nových harmonických postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili Giacomo Puccini, Richard Strauss a Leoš Janáček. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu (Arnold Schönberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) či později minimalismus (Philip Glass a John Adams).
Významná prvenství v dějinách opery Díla významná jako mezníky dějin opery. náhled|Jacopo Peri Název opery Autor hudby RokPopisDafne Jacopo Peri 1598 První opera vůbec. Byla uvedena ve Florencii, hudba se nedochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. . (anglicky) s. 8Euridice Jacopo Peri 1600 Nejstarší opera, jejíž hudba se dochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. . (anglicky)La liberazione di RuggieroFrancesca Caccini 1625 První opera napsaná ženou.HOLDEN, Amanda (ed.). The Viking Opera Guide. London : Viking, 1993. . (anglicky) s. 174Dafne Heinrich Schütz 1627 První německá opera; hudba se nedochovala.PARKER, Roger (ed). The Oxford Illustrated History of Opera. London : Oxford University Press, 1994. . (anglicky) s. 31Cadmus et Hermione Jean-Baptiste Lully 1673 Považována za první skutečnou francouzskou operu.HOLDEN, Amanda (ed.). The Viking Opera Guide. London : Viking, 1993. . (anglicky) s. 589O původu Jaroměřic František Antonín Míča 1730 Považována za první českou operu. Napsaná v italštině, avšak záhy zazněla v českém překladu.Dráteník František Škroup 1825, premiéra 2. února 1826. Považována za první českou operu (v češtině).
Vymezení vůči jiným uměleckým formám Definice opery se u jednotlivých autorů často liší.Některé definice opery: „hudebně-scénický útvar, ve kterém se drama, vokální a instrumentální hudba, herecké, výtvarné a nezřídka i baletní umění spojují do syntetického tvaru” (); „v nejširším smyslu jakékoli dramatické dílo, které může být zpíváno (nebo místy deklamováno nebo mluveno) na místě určeném pro představení, k němuž je složena originální hudba pro zpěváky (zpravidla v kostýmech) a instrumentalisty“ (; „v západní kultuře nejrozšířenější hudebně-divadelní umělecká forma, která tvoří syntézu hudby, divadelního básnictví a scénického provedení (včetně tanečních a výtvarných prvků, jako jsou balet, kostýmy, masky, výprava, osvětlení), v jejímž celém či téměř celém průběhu hudba nasazuje své vokální nebo instrumentální výrazové prostředky k spoluvytváření dramatické akce, řeči a gesta“ (); „vysoce syntetizované jevištní dílo, fixované jako partitura, při jehož realizaci se hudba (instrumentální a vokální), slovo (zpívané i mluvené), předvádění jednání a stavů, jevové formy výtvarného umění (výprava, kostýmy, masky, osvícení) spojují k samostatné estetické kvalitě“ (); „divadelní útvar, v němž příběhy představované zpívajícími lidmi, jedinci i soubory jsou předváděny divadelně, tj. s využitím všech možností jevištní techniky a uměleckých podmínek jevištního projevu, nikoli však podle volné úvahy přednášejících osob-herců, nýbrž přesně podle údajů určených kompozicí, tj. hudebně skladebným tvarem“ (Mirko Očadlík v: ); „divadelní hra zpívaná a hraná sólisty, někdy se sborem, doprovázená neurčeným množstvím hudebních nástrojů, hudebním souborem nebo orchestrem, která integruje jevištní akci, výpravu a případně tanec“ (); „drama, ve kterém herci zpívají celou svou úlohu nebo její část” (). Podle Jeana-Jacquese Rousseaua to je „dramatické a hudební představení, jež usiluje sjednotit všechna kouzla umění v předvedení vášnivého činu, aby vzbudilo, za pomoci příjemných vjemů, zájem a iluzi.“
Hranice s příbuznými hudebními a divadelními žánry jsou zčásti prostupné a některá díla stojí na jejich pomezí; to platí zejména pro dobu, kdy se opera jako žánr teprve formovala, a také pro nejnovější dobu (po roce 1945), kdy řada umělců hranice žánrů cíleně překračuje. Obecně se opera od jiných hudebních žánrů odlišuje nutností scénického ztvárnění, zatímco od jiných divadelních žánrů (činohra, balet, tzv. instrumentální divadlo) přednostní a integrální úlohou hudby, a to především zpěvu.
Za další určující znaky opery bývají považovány: Fixovanost textové i hudební složky v libretu a v partituře (i když některá klasická i moderní díla ponechávají jisté místo pro improvizaci). Původnost hudební složky, tj. hudba byla napsána přímo pro danou operu. Hudba opery může obsahovat citace jiných děl – jedná-li se o díla stejného autora, hovoří se o autocitaci –, ale převažuje-li hudba nepůvodní, nepovažuje se dané dílo zpravidla za samostatnou operu. Zejména v baroku byly rozšířeny žánry (pasticcio, vaudeville, ballad opera) spojující původní dramatický text s nepůvodní hudbou. Pasticcia barokních oper bývají uváděna i dnes (např. The Enchanted Island, MET 2011). Pasticcia se vyskytují též v operetě (Schubert-Berté: Dům u tří děvčátek) a muzikálu (Rebelové, Mamma Mia!). Oproti hudbě text opery (libreto) originální být nemusí. Východisko z hudební tradice Západu. Nicméně i někteří západní skladatelé se inspirovali např. japonským divadlem nó nebo čínskou operou (Benjamin Britten: Tři chrámová podobenství, John Adams: Nixon v Číně, Judith Weirová: Noc v čínské opeře), nehledě na východoasijské operní skladatele jako např. Ikuma Dan nebo Tchan Dun. Bez ohledu na platnost tohoto kritéria se však tradiční japonské nebo čínské hudební divadlo od opery liší především neexistencí definitivního zápisu slov a hudby.
Některé žánry jsou vesměs považovány za operu, přestože nesplňují určité základní definiční požadavky. Tak zejména rozhlasovou operu a televizní operu nelze považovat za žánry divadelní, v případě loutkové opery zase není herec totožný se zpěvákem atd.
Opera a drama