Vladimír Mináč (10. srpna 1922 Klenovec – 25. října 1996 Bratislava) byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990–1992 za slovenské komunisty (později Strana demokratickej ľavice).
Životopis Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.
Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Hrůzu druhé světové války viděl zblízka. Podle pamětníků o této části života nikdy nemluvil, sám to vyjádřil: „ …já ten koncentrák nemůžu vzpomínat, prostě, nestrovil jsem ho. Vždy jsem se vyhýbal myslet na něj, abych si zachoval nějakou lidskou komoditu, nějakou lidskou způsobnost…“ Se zážitky se svěřil pouze spisovateli Petru Holkovi, co uvádí Eduard Chmelár: „Vím, že jistou dobu pálil mrtvá těla v peci, v pozůstatcích lidí naházených na kopu nejednou poznával známé i blízké, neuměl v sobě zpracovat tolik lidské ponížení a do konce života se nezbavil této noci. Potom nosil podvyživený a nemocný z blízkého kamenolomu těžké 50kilogramové balvany po strmém schodišti, které dostalo přezdívku „schody smrti“. V Mauthausenu zavraždili sto tisíc lidí, ale Mináč přežil.“
Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.
náhled|vlevo|Hrob Vladimíra Mináče na hřbitově ve Slávičím údolí V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Mináč působil spíše ve sféře kulturní, což jej možná zachránilo i před obviněním z buržoazní nacionalismu, kterému čelil spolu s Dominikem Tatarkou. V padesátých letech ho obvinili z buržoazní nacionalismu zfanatizovaní svazáci (na stavbě přehrady ho obklopili, házeli po něm bláto a nutilo ho, aby učinil tzv. sebekritiku). Svou literární tvorbou se postavil proti schématismu a dogmatismu padesátých let.Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.
V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i otázky spojené s národní emancipací a federalizací.
Podpořil Dubčekovo křídlo aktem, který jak uvádí Eduard Chmelár: „ …když ho odvolali z postu předsedy Federálního shromáždění ČSSR, na protest si vyzul boty a bosý ho vyprovázel z jednacího sálu.“
V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.
K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.
XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.
Podle některých názorů byl po roce 1970 jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace (zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi). Podle Pavla Matejoviče však Mináč kritizoval gulagy také a dřív než Solženicin a připomněl jejich existenci v Československu: "Mináč však prišiel s témou komunistických pracovných Jágrov už v próze Svedomie, ktorá ako jediná vyšla zo zakázanej zbierky próz Z nedávnych čias v českom preklade pod názvom Svedomí roku 1956 v Literárnych novinách (Solženicynova próza však vyšla až v roku 1962). Téma stalinských pracovných lágrov sa u Mináča objavuje aj neskôr v poviedke Namiesto kvetov na hroby (Záznamy, 1963), ktorá témou pripomína Jeden deň Ivana Denisoviča. (Mináč v nej rozvinul niektoré motívy z poviedky Svedomie."https://www.sav.sk/journals/uploads/02081213--SL-2013-5-Matejovic-371-385.pdfVe svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. Podle Eduarda Chmelára, který se k Mináčovu odkazu hlásí, jsou Mináčovy eseje nepřekonatelné iv tom, že dokázaly velikost a možnosti slovenského jazyka, čímž vyvrátil názor profesora Marcelliho, podle kterého slovenština není jazyk vhodný pro filozofii. Mináč filozoficky navázal na generaci davistů podobně jako Miroslav Válek.
V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února. V letech 1974–1990 byl předsedou Matice slovenské.
Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.
V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava/nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.
Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty, zpočátku však s hnutím komunikoval. Sám Mináč vymyslel pojmenování "něžná revoluce" (termín pro pojmenování událostí listopadu 1989 na Slovensku) a varoval studenty před zneužitím jejich hnutí na velmocenské cíle. Tehdy prohlásil:
"Vy ste zasiali dobré semeno, ale neviete kto ho bude žať. To neviete. Ja vás počúvam tu, a vy to neviete. Na to už nemáte vplyv... Bolo by treba aby to vaše hnutie pokračovalo v intenciách svojich začiatkov. Aby sa nevzdalo nikomu, aby táto nežná revolúcia držala v rukách hrubé nitky politiky. Mali by ste trvať na tom, že naša spoločnosť musí byť otvorená a to ktokoľvek ju robí. Nenahradiť jeden mechanizmus druhým mechanizmom... Z každého demokrata sa o chvíľu môže stať opičiak... Ja už som videl všetky prevracania kabátov."
Mináč se proti protagonistům postavil zejména po útoku Milana Niče ve Slovenské televizi, který Mináče obvinil z obracení kabátů. Mináč tehdy na Ničovu kritiku odpověděl, že nikdy neobrátil kabát a že mu hrozila smrt při obvinění z buržoazní nacionalismu. Nicméně proslulým se stal jeho výrok, že "ako komunista som zlyhal, ako Slovák stojím na prahu nového tisícročia." Faktem je, že tento citát se objevuje pouze u jeho zejména pravicových politických oponentů, a rozšířili ho hlavně Rudolf Chmel, Peter Zajac a Jan Štrasser, což dokazují i zdroje na Google Books. Neexistuje jediný primární zdroj, který by potvrzoval autenticitu tohoto výroku, uvedl ve své studii odborník na Mináčovo dílo Lukáš Perný.
Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V letech 1990–1992 se profiloval na kombinaci levicových a národních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko. Zúčastnil se spolu s Romanem Kaliským Kongresu slovenské inteligence a podpořil Deklaraci o Svrchovanosti Slovenské republiky.
Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.
Vladimír Mináč jako předseda Matice slovenské náhled|Vladimír Mináč při otevření třetí budovy Matice slovenské Za Mináčova působení v Matici slovenské nejvýrazněji pokročilo budování Slovenské národní knihovny, kde se rozvíjely její fondy, bibliografie, informatizace a proces automatizace.
Instituční složka Matice slovenské plnila funkci Slovenské národní knihovny, zároveň metodicky řídila okresní knihovny po celém Slovensku. Vydávala Bibliografický sborník a sborník Kniha, časopis Knihovny a vědecké informace, vycházel i populárně-naučný časopis Čtenář.
Mináč věnoval velkou pozornost i druhé instituční složce Památníku slovenské literatury. Tu tvořily Literární archiv (Archiv literatury a umění), Hudební archiv a Obrazový archiv. Periodicky vycházeli sborníky Literární archiv, Hudební archiv a Obrazový archiv. Zvláště podporoval rozvoj literárního muzejnictví.
V roce 1974 se jeho přičiněním vrátila do správy Matice slovenské její první historická budova v centru Martina, kde se po náročném zrestaurování zřídilo Slovenské národní literární muzeum. To začalo budovat svou stálou expozici slovenské literatury od dob Velké Moravy až po 20. století a vydávalo sborník Literárnomúzejný letopis.
Vladimír Mináč se přičinil i na renovaci a přebudování Literárního muzea Alexandra Sergejeviče Puškina zřízeného v komplexu zámeček v Brodzanech u Partizánského.
Během jeho předsedování v období let 1974–1989 se počet profesionálních pracovníků Matice slovenské ztrojnásobil a stoupl na asi 500 zaměstnanců.
30. srpna otevřeli v Martině na Hostihore novou, velkoryse koncipovanou budovu Matice slovenské, dílo architektů Dušana Kuzmy a Antona Cimmermanna.
V roce 1983 zřídil Vladimír Mináč Odbor pro zahraniční Slováky v Matici slovenské. Vycházel i reprezentativní časopis pro zahraniční Slováky Slovensko.
Inicioval velkolepé celonárodní oslavy 125. výročí založení Matice slovenské, které se konaly 14. srpna 1988.
Tvorba