Myšlení znamená v širším slova smyslu souhrn všech vědomých mentálních (psychických) činností, v užším slova smyslu jejich nejsložitější a patrně jen člověku vlastní část, která je schopna abstrakce a reflexe.
Myšlení od jednotlivých vjemů a zkušeností postupuje k obecným pojmům a jejich prostřednictvím k praktickému i teoretickému zvládání světa. Navazuje tak na smyslové vnímání, využívá paměti a tvořivosti, se svými obsahy však zachází soustavným a více méně pravidelným způsobem. Tento specifický způsob spojování, rozlišování, porovnávání a souzení podstatně souvisí s řečí, která je jeho prostředkem a zároveň určujícím prostředím. náhled|upright=1.7| A. Rodin: Myslitel
Svědectví jazyka O významu i bohatosti myšlení svědčí množství odvozených slov, která naznačují šíři a rozmanitost myšlení: člověk může přemýšlet, rozmýšlet, vymýšlet, zamýšlet, domýšlet, smýšlet, přemítat. Myšlení může znamenat pouhé domnívání („myslel jsem, že...“), vyvolávat vzpomínky a intence („myslet na někoho“ nebo „na něco“) nebo ambice („myslet si na něco“), může rozvrhovat možnosti a připravovat jednání („rozmýšlet si“) a může hledat něco, co dosud nikdo neviděl („vymýšlet“).
Vztah jazyka a myšlení je předmětem mnoha zkoumání a sám o sobě má řadu vrstev. Už smyslové vnímání potřebuje rozpoznávat jednotlivé předměty a jevy z obrazů na sítnici a ostatních smyslových vjemů, vnímat „něco jakožto něco“, čili třídit a výsledky fixovat do pojmů a slov. Jazyk umožňuje běžnou zkušenost, například letícího ptáka, rozložit na předmět (pták) a děj (letí) a těm pak připisovat další vlastnosti (černý, rychlý atd.). Tyto složky v podobě slov pak umožňuje řadit za sebou do vět podle určitých pravidel, zároveň však k tomu člověka nutí: nemáme jiný způsob vyjadřování a sdělování, na nějž by mohlo navázat vlastní myšlení. I obraz musíme nejprve rozebrat.J. Sokol, Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha 2003, kap. 7. K logickému uvažování ale není řeč nutná.
Funkce myšlení Myšlení vyžaduje čas, jistý odstup od bezprostřední situace, soustavnost a představu cíle; kdo je nemá, jedná „bezmyšlenkovitě“. Odstup, zkušenost a zobecnění představují tu nejsilnější stránku člověka, na níž spočívá jeho celková úspěšnost ve srovnání s jinými živočichy.
Jednodušší formy myšlení lze chápat jako prostředek k řešení problémů nebo dosahování cílů. Člověk nejprve formuluje problém nebo cíl, čímž si ho zpřesní a představí tak, že může začít hledat postupy jednání a řešení. Na to bezprostředně navazuje souzení a hodnocení, které posuzuje a porovnává dosažený stav s cílovým, zkušenost s představou. Tak postupuje také empirická věda, která formuluje hypotézu, konstruuje příslušný experiment a nakonec hodnotí jeho výsledek jako potvrzení nebo vyvrácení hypotézy. Na základě zkušenosti – vnímané, pamatované nebo naučené – může myšlení také odhadovat a plánovat, redukovat nejistotu budoucího rozborem možností nebo příležitostí. Podstatnou funkcí myšlení je také spojování, hledání podobností a souvislostí, případně myšlenkové modelování, experimentování a konstruování. Konečně může myšlení také „popustit uzdu“ představivosti a vytvářet či konstruovat nové, neznámé představy a pojmy, které se prostřednictvím řeči mohou stávat skutečnostmi.E. Cassirer, Filosofie symbolických forem 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH 1996
Zvláštní možností myšlení je reflexe či sebereflexe, kde se myšlení samo stává svým předmětem. O tuto možnost opřel Descartes svoji novou filosofii sebejistoty poznávajícího, na niž navazuje moderní filosofie subjektu. Reflexe je také bohatým a bezprostředním zdrojem poznání sebe sama, případně i člověka vůbec, a úzce souvisí s fenoménem svědomí. Jen myslící a reflektující bytost může být subjektem, svobodnou a odpovědnou osobou a ovšem i nositelem práv a povinností.
Pravidla myšlení Blízkou podobnost mezi pravidly jazyka a myšlení objevil Aristotelés a na jejím základě vytvořil svou teorii kategorií. Postup, jímž myšlení z jednotlivých zkušeností může odvozovat platné soudy (sylogismus), je základem jeho logiky. V souvislosti s úvahami o různosti jazyků vzniká v 17. století nová představa jazykově nezávislé logiky (logika z Port-Royal, Leibniz), na niž pak navázala logika formální a matematická. Souvislost mezi jazykem a myšlením pak znovu objevila moderní filosofie jazyka (Frege, Peirce, Wittgenstein), kdežto souvislosti jazyka s myšlením a rozuměním zkoumal například Martin Heidegger nebo Hans-Georg Gadamer. Výzkumy ale ukazují, že i nemluvňata mohou pracovat s abstraktními vztahy, jako je shodnost předmětů.http://medicalxpress.com/news/2015-05-babies.html - Babies can think before they can speak
Druhy myšlení Myšlení se vždycky pohybuje mezi dvěma krajnostmi praktického a teoretického: na jedné straně není samo ještě jednáním, na druhé straně k nějakému jednání obvykle směřuje a připravuje je. Podobně lze rozlišovat myšlení (více či méně) abstraktní či obecné a konkrétní, směřující k jednotlivému. Myšlení analytické čili rozebírající a syntetické, skládající a spojující. Myšlení kritické, chladné a nedůvěřivé, nebo sympatické, něčemu nakloněné.
Styly myšlení Podle názoru americké psycholožky H. Durkinové existují alespoň dva různé způsoby řešení problému. Prastarý způsob pokus a omyl je možný i při myšlení – bezcílné hledání spojené s pocitem zmatku. Zmatek přestává, když bezprostředně a náhodně dosáhneme cíle.
Při opačném přístupu probíhá řešení problému jeho postupnou analýzou. Od začátku známe cíl a sledujeme ho. Zmatek pomalu ustupuje s každým dosaženým krokem přibližujícím nás k cíli. Metodické myšlení - podle promyšlené strategie – zdánlivě vzniká jako počítačový program prostřednictvím vylučování variant, které nevedou k cíli.
Vlastnosti myšlení U myšlení lze rozlišovat několik vlastností:
Sbíhavost (konvergence) – schopnost držet se určitého tématu a jít po linii logických souvislostí. Rozbíhavost (divergence) – nazývané také umělecké, tvořivé myšlení vyznačující se velkou šířkou záběru. Šířka (rozhled) – jakou šíři poznatků a problémů jsme schopni v myšlení zahrnout či řešit. Hloubka – nakolik jsme s to proniknout do detailu problému (např. pomocí analýzy). Přesnost (spolehlivost) – nakolik jsou naše myšlenky logicky a prakticky správné. Samostatnost – schopnost řešení problémů může být více či méně podmíněna pomocí dalších. Pružnost (flexibilita) – schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten, který je pro daný problém nejefektivnější (např. překonání funkční fixace). Kritičnost – schopnost podrobit kritické analýze jednotlivé poznatky, ale i postupy řešení problému.
Fyziologie myšlení Lidský mozek je značně diferencován na jednotlivé oblasti, které se věnují určité činnosti. Samotné mozkové hemisféry se věnují odlišnému způsobu myšlení. U pravorukých osob, levá hemisféra obstarává abstraktně pojmové myšlení, matematické myšlení a nachází se zde centrum řeči. Pravá hemisféra obstarává vnímání prostoru a to jak vlastního těla, tak svého okolí, komplexnější zpracování vizuálních dojmů a vnímání hudby. Jelikož se při myšlení uplatňují všechny poznávací procesy, je i využití jednotlivých oblastí mozku komplexní.
Poruchy myšlení Dynamické poruchy myšlení
Zpomalené myšlení: vyskytuje se při demenci, únavě, vyčerpání apod. řeč je pomalá, obsahově chudá nemocný se v řeči zastavuje, dál ho nic nenapadá
Zrychlené myšlení:
řeč je překotná, nemocný myšlenku nedokončuje, věty jsou nesouvislé
Myšlenkový náraz:
nemocný se v řeči zastaví i uprostřed slova a není schopen dále pokračovat
Odkazy
Reference
Literatura H. Arendtová, Život ducha 1. Myšlení. Praha: Aurora, 2001 – 274 s. H. Bergson, Myšlení a pohyb. Praha: Mladá fronta, 2003 – 279 s. J. M. Bochenski, Cesta k filozofickému myšlení. Praha: Academia, 2001 – 94 s. E. Cassirer, Filosofie symbolických forem. 2, Mytické myšlení. Praha: OIKOYMENH, 1996 – 299 s. M. Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení: německo-česky. Praha: Oikoymenh, 2006 – 63 s. H. Kern / Ch. Mehlová / H. Nolz / M. Peter / R. Winterspergerová, Přehled psychologie. Praha: Portál, 2015. – 288 s. C. Lévi-Strauss, Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin, 1996 – 365 s. L. Lévy-Bruhl, Myšlení člověka primitivního. Praha: Argo, 1999 – 362 s. Ottův slovník naučný nové doby, heslo Myšlení. Sv. 7, str. 399 P. Thagard, Úvod do kognitivní vědy: mysl a myšlení. Praha: Portál, 2001 – 231 s. L. S. Vygotskij, Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál, 2004 – 135 s. ; 20 cm.
Související články Myšlenka Inteligence Myšlenkový experiment Formální poruchy myšlení Řeč aha-zážitek
Externí odkazy
Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Thought experiment M. C. Corbalis, The Uniqueness of Human Recursive Thinking. In: American Scientist 2007 The Psychology of Emotions, Feelings and Thoughts, Free Online Book
Kategorie:Kognitivní věda