Ekvádor

Ekvádor, plným názvem Ekvádorská republika, je země v severozápadní části Jižní Ameriky, která na severu hraničí s Kolumbií, na východě a jihu s Peru a na západě s Tichým oceánem. Součástí země je také Galapážské souostroví v Tichém oceánu, asi 1 000 km západně od pevniny. Andy rozdělují kontinentální část země ze severu na jih, přičemž na západní straně se nachází Guayaquilský záliv a oblasti rovin a podhůří a na východě Amazonie. Ekvádor má díky poloze u rovníku, blízkosti oceánu a přítomnosti velehor velmi rozmanité podnebí. Na západě převažuje sušší tropické monzunové podnebí a na východě rovníkové podnebí. Země se dělí na 24 provincií, na ploše přibližně 284 000 km² žije 18,2 milionu obyvatel, je tak nejhustěji osídlenou zemí Jižní Ameriky a pátou nejhustěji osídlenou zemí celé Ameriky. Hlavním městem země je Quito a největším městem je Guayaquil, mezi další velká města patří Cuenca, Santo Domingo a Ambato. Velká většina obyvatel jsou mesticové, 8 % domorodí obyvatelé a 5 % černoši. Úředním jazykem je španělština, uznané regionální jazyky jsou kečuánština a šuarština, 68 % obyvatel jsou katolíci a 16 % protestanti.

Historie Ekvádoru sahá až 8 000 let zpět do minulosti, kdy se v této oblasti začali usazovat první lidé. Během tohoto období ovlivnily obyvatele a území, které dnes tvoří současný Ekvádor, různé kultury. Domorodé kmeny obývaly tuto oblast po tisíciletí, než byly na počátku 15. století napadeny a začleněny do Incké říše. Inkové byli krátce nato na počátku 16. století kolonizováni Španělskou říší pod vedením Francisca Pizarra. Oblast spadala pod místokrálovství Peru, i když jí byla udělena určitá autonomie prostřednictvím Audiencia de Quito založené v roce 1563. V roce 1720 byla připojena k místokrálovství Nová Granada. a v roce 1820 získala nezávislost jako součást Velké Kolumbie, z níž se v roce 1830 osamostatnila jako suverénní stát. Dědictví obou říší se odráží v etnicky rozmanité populaci Ekvádoru, kde většinu z 17,5 milionu obyvatel tvoří mestici, následovaní početnými menšinami potomků Evropanů, amerických Indiánů, Afričanů a Asiatů.

Od poloviny 19. století do 20. let 20. století byla země poznamenána konflikty mezi „konzervativními“ silami ze Sierry a „liberálními“ frakcemi z Costy, přičemž boom vývozu kakaa zajistil dominantní postavení těm druhým. V letech 1925 až 1947 byl Ekvádor poznamenán politickým chaosem, kolapsem kakaového průmyslu a světovou hospodářskou krizí. Od roku 1947 do 60. let 20. století zažívala země ekonomický rozmach díky pěstování banánů a prvním pokusům o industrializaci. Od roku 1973 má zásadní vliv na ekonomickou a politickou stabilitu země těžba ropy.

Ekvádor je unitární prezidentská republika, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má jednokomorový národní kongres. Patří mezi rozvojové země, jejíž ekonomika je vysoce závislá na vývozu komodit, především ropy a zemědělských produktů, jako jsou banány, květiny, palmový olej a kakao. V indexu lidského rozvoje se umístila na 88. místě. Ekvádor, jedna ze 17 megadiverzitních zemí světa,, Conservation.org (16 September 2003). je domovem mnoha endemických rostlin a živočichů, například těch z Galapág. V uznání svého jedinečného ekologického dědictví je nová ústava z roku 2008 první na světě, která uznává právně vymahatelná práva přírody. Země je zakládajícím členem Organizace spojených národů, Organizace amerických států, jihoamerického sdružení volného obchodu Mercosur, Fóra za pokrok a rozvoj Latinské Ameriky a Hnutí nezúčastněných zemí.

Název Název země znamená ve španělštině doslova „rovník“ a je zkrácenou formou oficiálního španělského názvu República del Ecuador (doslova „Republika rovníku“), který je odvozen od bývalého departementu Ecuador tehdejšího státu Velká Kolumbie, založeného v roce 1824 jako část bývalého území Královské audiencie v Quitu. Quito, které zůstalo hlavním městem departementu i republiky, leží pouze asi 40 kilometrů, tj. 1⁄4 stupně, jižně od rovníku.

Dějiny

vlevo|náhled|Předincké umění náhled|vlevo|Incká pevnost Ingapirca Archeologické důkazy naznačují, že k příchodu paleoindiánů došlo na konci poslední doby ledové, asi před 16 500–13 000 lety. Odborníci si nejsou jisti, zda první lidé, kteří dorazili do Ekvádoru, přišli ze Severní a Střední Ameriky po souši nebo na lodích, na kterých se plavili při pobřeží Tichého oceánu. Později migrace do Ekvádoru patrně využívala i přítoky Amazonky. Jisté je, že se na území vyvinuly různé jazyky a kultury lišící se etnicky, nábožensky i způsobem života. Obyvatelé pobřeží rozvíjeli kulturu lovu a rybolovu, lidé z And usedlý zemědělský způsob života a lidé z povodí Amazonky si osvojili kočovnictví. Nejvýznamnějšími předinckými kulturami byly Valdivia, Machalilla, Quitus a Cañari. Nejvíce se civilizace rozvinula v horských oblastech, kde došlo dokonce k pokusu vytvořit větší stát v podobě kmenové konfederace. Když roku 1463 na území vpadli Inkové, jejichž říše měla centrum v Peru, trvalo jim dvě generace, než konfederaci absorbovali. Obyvatelé původní konfederace, kteří dělali Inkům největší problémy, byly dokonce deportováni do vzdálených oblastí Peru, Bolívie a severní Argentiny. Naopak byla do Ekvádoru přesídlena řada věrných inckých poddaných z Peru a Bolívie, aby se zabránilo vzpouře. Když pak Inkové podnikli vpád do ekvádorských pobřežních oblastí a východních amazonských džunglí, setkali se ještě s větším odporem domorodého obyvatelstva. To se nakonec stáhlo do vnitrozemí a uchýlilo se k partyzánské válce. V důsledku toho Inkové nemohli expandovat do Amazonské pánve a zastavena byla i jejich expanze po pobřeží. Domorodí obyvatelé amazonské džungle a pobřežního Ekvádoru zůstali relativně autonomní až do příchodu Španělů a dokonce částečně i poté – udrželi si svůj jazyk a kulturu až do současnosti.

Již roku 1534 byl Ekvádor dobyt Španěly, kteří si indiány podmanili na 300 let. Klíčovou roli v dobytí sehrál conquistador Francisco Pizarro. Nové infekční choroby, které Evropané dovezli, zejména neštovice, způsobily během prvních desetiletí španělské nadvlády vysokou úmrtnost mezi indiánskou populací. Ve stejné době byli domorodci donuceni vstoupit do pracovního systému encomienda. Roku 1563 se Ekvádor stal součástí místokrálovství Peru. V roce 1717 byl připojen k místokrálovství Nová Granada. vlevo|náhled|Ekvádorská válka za nezávislost: bitva u Camino Real roku 1820 10. srpna 1809 vyhlásilo město Quito nezávislost na Španělsku, jako první mezi národy Latinské Ameriky. Tato vzpoura, vyvolaná, poněkud paradoxně, Napoleonovým dobytím Španělska, Quitu vysloužila přezdívku Luz de América (Světlo Ameriky), byť nezávislá vláda netrvala déle než dva měsíce. Vzpoura byla důležitou inspirací pro hnutí za nezávislost v celé Španělské Americe a 10. srpen se dnes v Ekvádoru slaví jako Den nezávislosti. Byť skutečnou nezávislost země získala až roku 1822, po dvouleté válce za nezávislost, přesněji poté co Antonio José de Sucre definitivně porazil španělské monarchistické síly v bitvě u Pichincha poblíž Quita. Následně se Ekvádor připojil k republice Simóna Bolívara zvané Velká Kolumbie. V ní setrval osm let, roku 1830 se pak odtrhl. Dva roky poté anektoval Galapágy.

Prvním prezidentem Ekvádoru byl Juan José Flores, který byl nakonec sesazen, a následovala vláda několika autoritářských vůdců. V roce 1851 Ekvádor zrušil otroctví. Konzervativní Gabriel García Moreno sjednotil zemi v 60. letech 19. století za pomoci římskokatolické církve. Na konci 19. století svázala světová poptávka po kakau ekonomiku s vývozem komodit a vedla k migraci z vnitrozemí na pobřeží.

V roce 1895 zažil Ekvádor pod vedením Eloye Alfaroa tzv. liberální revoluci, která snížila vliv církve a konzervativních vlastníků půdy. Liberálové, kteří se tehdy ujali vlády, si moc udrželi až do roku 1925. Poté se projevila destabilizace a časté střídání civilních a vojenských vlád. Pětkrát se k moci prodral José María Velasco Ibarra, označovaný obvykle za populistu. V letech 1940 až 1942 proběhla neúspěšná válka s Peru, při které Ekvádor ztratil část vnitrozemí (do té doby sousedil s Brazílií). Mezi lety 1950 a 1970 proběhlo několik státních převratů. V období let 1960 a 1979 lze mluvit o vojenských nedemokratických režimech. V roce 1972 armádní junta provedla puč, při kterém došlo k sesazení José Maríi Velasca Ibarry a započala tak diktatura Guilerma Rodrígeze. náhled|Levicový Rafael Correa vládl v zemi v letech 2007–2017 V roce 1979 byl obnoven civilní demokratický režim. Prvním demokratickým prezidentem po velmi dlouhé době byl zvolen Jaime Roldós Aguilera. Ten zemřel roku 1981 při letecké havárii, kolem níž se vyrojilo, jako u většiny podobných událostí, mnoho konspiračních teorií. K nejobvyklejším patřilo, že byl Aguilera zabit Američany kvůli své reformní politice. Roku 1988 byl zvolen prezidentem Rodrigo Borja Cevallos, který otevřel zemi více zahraničnímu obchodu, ale po roce 1999 se začala prosazovat radikální levice spojená s hnutím domorodého obyvatelstva. Výsledkem byl nástup Rafaela Correy k moci v roce 2007. Correa vytvořil jakýsi neokomunistický blok s venezuelským prezidentem Hugo Chávezem a bolivijským vůdcem Evo Moralesem. V prosinci 2008 prezident Correa prohlásil ekvádorský státní dluh za nelegitimní na základě argumentu, že byl sjednaný "zkorumpovanými a despotickými předchozími režimy". Oznámil, že země nesplatí dluhopisy v hodnotě přes 3 miliardy dolarů. Díky Correově podpoře se také mohl usadit na ekvádorském vyslanectví v Londýně Julian Assange.

Radikálové přišli o moc až roku 2017, kdy byl prezidentem zvolen Lenín Moreno, jenž je od postřelení při loupeži upoután na invalidní vozík. Ačkoli dělal Correovi viceprezidenta, odklonil se od jeho ultralevicové politiky, což také vedlo ke konfliktu obou politiků. Aby se Moreno pojistil proti Correově návratu k moci, vypsal referendum o změnách ústavy, v němž občané odhlasovali, že jedna osoba může vykonávat prezidentský úřad v maximálně dvou volebních obdobích. Moreno také zrušil azyl Assangeovi, za což ho Correa označil za "největšího zrádce v ekvádorské a latinskoamerické historii". V říjnu 2018 přerušila vláda prezidenta Morena diplomatické styky s venezuelským režimem Nicoláse Madura, vztahy se Spojenými státy Moreno naopak výrazně zlepšil.

Volby, které proběhly 11. dubna 2021, skončily vítězstvím konzervativce a bývalého bankéře Guillerma Lassa, který získal 52,4 % hlasů oproti 47,6 % levicového kandidáta Andrése Arauze, podporovaného Correou. Lasso se tak stal prvním pravicovým vůdcem země za posledních 14 let.

Státní symboly Vlajka

Ekvádorská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy – žlutým, modrým a červeným – v poměru 2:1:1, poměr stran listu vlajky je 2:3.Ekvádorská vlajka na Flags of the WorldZpravodaj Vexilolog č. 46, listopad 2012

Národní vlajka pro civilní použití je bez státního znaku, zatímco na státní vlajce je umístěn znak. V praxi se však lze běžně setkat s civilním užitím státní vlajky.

Znak

Státní znak Ekvádoru je tvořen modrým oválem (s krajinou v přirozených barvách) se stříbrným lemem. V popředí krajiny je moře, na něm kolesový parník se žluto-modro-červenou vlajkou na zádi a znamením boha Merkura mezi komínem na přídi a kolesem uprostřed lodi. Do moře ústí řeka Guayas, kolem je zelená krajina, v pozadí vulkán Chimborazo se sněhovou pokrývkou vrcholu a modrá obloha. Nad krajinou je zlaté slunce uprostřed stříbrného oblouku a zvířetníková znamení po stranách pro březen až červenec. Ovál obklopují z obou stran dvojice zkřížených žluto-modro-červených praporů s modro-červenými praporovými šňůrami se zlatými střapci. Mezi prapory jsou zelená vavřínová a palmová ratolest. Na oválu sedí (heraldicky vlevo hledící) kondor andský v přirozených barvách, pod ním je liktorský svazek se sekerou.

Hymna

Ekvádorská hymna je píseň ¡Salve, Oh Patria! (). V roce 1865 napsal na vyžádání ekvádorského senátu básník Juan León Mera text. Hudbu složil Antonio Neumane.

Geografie náhled|upright=2|Topografická mapa Ekvádoru