Sýček obecný (Athene noctua) je druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae) vyskytující se v severní Africe a na rozsáhlém území Evropy a Asie. Jako nepůvodní druh byl zavlečen také do Velké Británie a na Nový Zéland. Jedná se o malou sovu s charakteristickým přísným výrazem, kterou v místě výskytu často prozradí pronikavé noční volání z vrcholů střech, plotů a jiných vyvýšených míst. K životu vyhledává pestrou otevřenou krajinu s mozaikou biotopů a dostupnými krátkostébelnými loveckými lokacemi nabízejícími dostatek potravy, kterou tvoří převážně hmyz, žížaly a drobní savci. Hnízdo tradičně umísťuje do dutin vrb a jiných stromů, ale i do vhodných dutin ve stavbách nebo speciálních hnízdních budek.
Ve starověkém Řecku byl sýček představován jako posvátný pták spojovaný s bohyní moudrosti Athénou. V některých oblastech středověké Evropy naopak v pověrách platil za posla špatných zpráv a ohlašovatele smrti, k čemuž přispívalo i jeho tajemné noční houkání slyšitelné na střechách či za okny lidských sídel, které pověrčivý lid někdy interpretoval jako „pojď, pojď!“ a spojoval s povoláváním nemocných a umírajících na druhý břeh. V některých regionech jižní Evropy byl sýček oproti tomu historicky vnímán pozitivně, a dokonce se zde choval v zajetí pro lov škůdců a pro potěchu.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí sýčka obecného jako málo dotčený druh. V zemích západní a střední Evropy přesto stavy této sovy v posledních dekádách znatelně poklesly, což bývá přičítáno primárně nepříznivým změnám v krajině vedoucím k likvidaci vhodných stanovišť s dostatkem hnízdních a potravinových příležitostí. Uvedený trend je patrný také na území Česka, kde byl sýček ještě v průběhu 1. poloviny 20. století vůbec nejběžnější sovou s populací čítající řádově desetitisíce párů. Od poloviny téhož století se však začala jeho početnost postupně snižovat až na stávajících (2018) odhadem 100 až 130 párů, a tento trend trvá nadále. Sýček obecný je proto v Červeném seznamu ptáků České republiky zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů a dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. patří též mezi druhy zvláště chráněné v kategorii silně ohrožených.
Etymologie Rodové jméno v latině, Athene, je přímo odvozeno od řecké bohyně Athény, se kterou byla tato sova dříve vyobrazována. Druhové jméno, noctua, odkazuje na noční aktivitu druhu.
České rodové jméno „sýček“ (v hovorové variantě „sejček“) má patrně původ ve slovesu „syčet“, podle Košťála (1895) prý proto, že „sejček syčí, když se hněvá“. Zmínky o sýčkovi lze nalézt patrně již v nejstarším slovníku českého jazyka (Claretus, cca 1360), kde je označován jako sýc, aby byl stejným autorem později pojmenován jako plaček (Claretus, 1365). Název sejček se objevuje až později (Balbinus, 1679), přičemž Fryč (1851) druh označuje nejprve názvy sýc nebo kulich a až později pojmenováním sýc obecný (Fryč, 1872). Název sýc obecný se objevuje také v řadě dalších starších pramenů, včetně Jungmannova slovníku z první poloviny 19. století či Příručního slovníku jazyka českého z let 1935–57 (v současné češtině se rodové jméno sýc používá pro sýce rousného, Aegolius funereus). V různých nářečích se objevují také výrazy jako kulíšek, kujíček, případně i kaldus, kalous či ťujík, ťuvík, kuvík nebo ťuhýk.
Taxonomie Druh poprvé popsal roku 1769 italsko–rakouský přírodovědec Giovanni Antonio Scopoli ve své práci Annus I. Historico–Naturalis pod názvem Strix noctua. V roce 1822 německý zoolog Friedrich Boie sýčka obecného přeřadil do rodu Athene, kam se dnes společně s ním řadí minimálně další tři druhy: sýček králičí (A. cunicularis), sýček lesní (A. blewitti) a sýček brahmínský (A. brama). Rod Athene je součástí jedné monofyletické skupiny s rody Glaucidium, Surnia a Aegolius, jejíž sesterskou skupinu tvoří zástupci rodů Bubo, Strix, Otus, Megascops, Asio a Ptilopsis.
Poddruhy U sýčka obecného se rozeznává až 13 poddruhů (Nieuwenhuyse et al., 2008; Holt et al., 2017): A. n. vidalii A. E. Brehm, 1857 – západní Evropa, introdukován ve Velké Británii a na Novém Zélandu; A. n. noctua (Scopoli, 1769) – střední Evropa jižně po Sardinii a Sicílii; A. n. indigena C. L. Brehm, 1855 – Balkán, ostrovy v Egejském moři jižně po Krétu a východně po Malou Asii a Kaspické moře; A. n. lilith Hartert, 1913 – Kypr a vnitrozemí Blízkého východu v Turecku, Sýrii a na Arabském poloostrově; A. n. glaux (Savigny, 1809) – severní Afrika, Izrael; A. n. spilogastra (Heuglin, 1863) – pobřeží Rudého moře po Eritreu a Etiopii; A. n. somaliensis Reichenow, 1905 – východní Etiopie, Somálsko; A. n. saharae (Kleinschmidt, 1909) – severní a střední Sahara; A. n. bactriana Blyth, 1847 – střední Asie, Írán, Irák, Afghánistán; A. n. orientalis Severtzov, 1873 – severozápadní Čína, Sibiř; A. n. impasta Bangs & J. L. Peters, 1928 – severní a střední Čína; A. n. ludlowi E. C. S. Baker, 1926 – centrální Čína, jižní a východní Tibet; A. n. plumipes Swinhoe, 1870 – severovýchodní Čína, Mongolsko.
König & Weick (2008) oproti tomu popisují pouze 8 poddruhů a dva tradiční poddruhy – A. (n.) lilith a A. (n.) spilogastra – považují za samostatné druhy.
V Evropě žijí poddruhy A. n. noctua, A. n. vidalii, A. n. indigena (Nieuwenhuyse et al., 2008; Holt et al., 2017) a někteří autoři jako samostatný poddruh rozlišují ještě A. n. sarda (Kleinschmidt, 1907), žijící na Sardinii. Mezi poddruhy jsou časté přechodné populace. Nominátní poddruh A. n. noctua vytváří velmi širokou přechodovou zónu s A. n. vidalii, a to od jižní Francie po Česko a Slovensko, a další přechodovou zónu s A. n. indigena v bývalé Jugoslávii. Přechodové zóny existují také u poddruhů A. n. indigena a A. n. vidalii, a to na Ukrajině, v Bělorusku a v centrálním Rusku (Holt et al., 2019). Původní členění poddruhů založené zejména na morfometrii a zbarvení opeření bez zvážení molekulárních znaků bude patrně v budoucnu podléhat revizi jednotlivých poddruhů (nejen) v Evropě, což naznačují také nedávné genetické studie hovořící mj. o absenci příměsi apeninského genomu ve střední Evropě.
Popis thumb|Sýček obecný v letu Sýček obecný je malá sova dorůstající sotva velikosti drozda zpěvného (délka těla 19–25 cm, rozpětí křídel 50–57 cm), s hmotností dosahující 160–250 g (velké rozpětí je způsobeno znatelnou sezónní proměnlivostí, kdy ptáci uprostřed zimy váží o 20–40 % více než na konci hnízdní sezóny). Má robustní tělo, velkou široce zakulacenou hlavu, krátký ocas (6,9–9 cm) a poměrně dlouhé silné nohy. Shora je hnědý s bílým skvrněním silnějším na hřbetě a slabším na hlavě, zespodu bílý, hustě hnědě čárkovaný. Bílý pruh nad očima mu propůjčuje charakteristický přísný výraz. Nohy jsou bíle opeřené, zobák šedavě žlutý a duhovka žlutá. Pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou matnější a nemají bílé tečky na temeni.
Často sedá na vyvýšených místech (komíny, sloupy, ploty, skály), a to i během dne. Při vyrušení protahuje tělo do výšky a při vzrušení pohybem těla nahoru a dolů jakoby podřepává. Létá zpravidla těsně nad zemí, na větší vzdálenosti v dlouhých obloucích podobně jako šplhavci, na kratší přímočařeji. Někdy se též při hledání potravy třepetá v letu na místě ve výšce několika metrů podobně jako poštolka, aby znenadání složil křídla k tělu a volně se jako kámen spustil na zem za lokalizovanou kořistí. Stejně jako u ostatních sov je sýčkův let tichý.
Hlas
Sýček obecný má široký hlasový repertoár se 40 popsanými akustickými projevy a jejich kombinacemi. Samec se v toku ozývá měkkým hlubokým „kuík“, opakovaným každých zhruba 5–10 sekund; u samice je toto houkání vyšší, nosovější a ne tak měkké. Jako varování slouží hlasité a výbušné „či, či, či, či...“ Mezi další hlasové projevy patří ostré, naříkavé „kí–iv“ s důrazem na první slabiku, nebo „(k)vív“. Mláďata žadoní syčivě znějícím „šrí“.
Rozšíření a habitat Sýček obecný má turkestánsko–mediteránní typ rozšíření s areálem rozprostírajícím se převážně mezi 22° a 51° s. š. od Pyrenejského poloostrova a Britských ostrovů východně po severovýchodní Čínu a Korejský poloostrov, jižně po Středomoří, severní Afriku s výběžkem až do etiopské oblasti (22° s. š.), severozápadní Pákistán, jižní Tibet a střední a východní Čínu (35° s. š.), a severně po boreální pásmo Evropy a Asie (limitujícím faktorem výskytu je trvalá sněhová pokrývka vyšší než 10–15 cm, znemožňující lov potravy). V průběhu 19. století byl introdukován v Anglii, odkud se dále rozšířil do jižního Skotska a Walesu, a počátkem 20. století na Novém Zélandu. Je převážně stálý.
K životu vyhledává pestrou otevřenou krajinu s živými ploty, stromořadími či jinými lineárními strukturami, jakož i vyvýšenými posedy, vhodnými dutinami a plochami s trvale krátkostébelným porostem. V Evropě jde nejčastěji o vysokokmenné sady, stará stromořadí, parky, pastviny, vinice, okolí řek a potoků s prořezanými vrbami a vesnická stavení s hospodářskými budovami a přilehlou obhospodařovanou půdou, v jižnějších částech areálu také o polopouště. Jako obzvláště důležitá se ve spojitosti s prospíváním a udržitelností populací sýčka jeví přítomnost ploch s krátkostébelným porostem typu pastvin nebo kosených luk, které této sově umožňují snadný přístup k potravě. V Česku bylo v podobných travnatých biotopech zaznamenáno 90 % všech loveckých lokací, přičemž v období hnízdění dosahovala průměrná výška vegetace na takových lokacích pouhých 4,7 cm a pokryvnost 51 %. Obdobná data na loveckých lokacích byla zjištěna také v okolních středoevropských zemích, z čehož lze usuzovat, že dostupnost krátkostébelných ploch v blízkosti hnízdišť sýčka obecného může představovat limitující faktor pro přežití této sovy v zemědělských oblastech střední Evropy. Ve středoevropských podmínkách hnízdí převážně v nižších polohách do 700 m n. m., ale v některých částech areálu vystupuje i vysoko do hor (v Himálaji až do 3000–4600 m n. m.).
Rozmnožování left|thumb|Kopulující pár Sýček obecný pohlavně dospívá ještě během 1. roku života a hnízdí teritoriálně ve stálých párech, které vykazují vysokou věrnost místu hnízdění. Velikost teritoria je podmíněna kvalitou a strukturou konkrétního stanoviště. Šálek & Lövy (2012) uvádí v ČR průměrnou velikost hnízdního okrsku 9 ha, zatímco studie z jiných částí Evropy hovoří většinou o datech v rozsahu 14,5–41 ha. Např. Grzywaczewski (2009) v Polsku v zemědělské krajině uvádí průměrnou velikost hnízdního okrsku 19,9 ha, ale zároveň podotýká, že místa s větším zastoupením travnatých stanovišť hostí znatelně menší domovské okrsky než ta umístěná na orné půdě, se kterou bývá spojena výrazně menší nabídka potravy. Již během zimy začínají samci znovu výrazněji střežit hranice teritoria a od února do dubna (v závislosti na klimatických podmínkách) probíhá tok doprovázený častými hlasovými projevy. Samci v okrscích vybírají také hnízdní dutiny, které během toku představují samicím. Konečné místo k hnízdění volí pravděpodobně samice.
Hnízdo je v dutinách starých stromů, nejčastěji ve vrbách a ovocných stromech, také ve stavbách (ve zdech, pod střechami, v holubnících, transformátorech), v budkách a vzácně v zemních děrách. Z 316 hnízd v Německu bylo 54,5 % ve stromech (z toho 27 % v ovocných stromech a 17 % ve vrbách), 27,5 % ve stavbách a 18 % na jiných místech, vč. hnízdních budek. V ČR v posledních desetiletích dramaticky ubylo případů hnízdění ve stromových dutinách ve prospěch lidských staveb; zatímco ještě na počátku 80. let 20. století ve stromech probíhalo 83 % hnízdění, v období let 2005–06 v nich hnízdila jen 2 % párů. Samotná stavba hnízda ze strany rodičů neprobíhá; samice pouze před kladením vyhloubí na dně kotliny mělký důlek a v opakovaně obsazovaných hnízdech slouží jako podklad pro vejce zbytky vývržků z předchozích hnízdění. thumb|Vejce thumb|Mladý pták