náhled|Podvyživená a zdecimovaná drůbež ve velkochovné stanici Týrání zvířat je souborné označení pro lidskou činnost, během které je cíleně či nevědomky ubližováno zvířeti, je poškozováno jeho zdraví, dochází ke zhoršování životních podmínek, fyziologickému strádání, nemožnosti žít plnohodnotný život a podobně. Různé skupiny obyvatelstva chápou pojem týrání zvířat rozdílně a záleží na konkrétní situaci a kultuře, jak tyto projevy vůči zvířatům vyhodnotí, i když je to správné. Většinou převládá názor, že týrání zvířat je označení pro pochody, které mohou vést k trvalému poškození zdraví zvířete či v extrémních případech až k jeho usmrcení a to buď následkem přímého útoku na zvíře a nebo ke smrti vlivem zanedbání základní péče.
Ačkoliv jsou zvířata z právního hlediska pojímána v právních řádech mnoha států jako movité věci, zároveň se začíná od posledních desetiletí 20. století objevovat názor na jejich ochranu jako živé bytosti. Týrání zvířat se tak stává v mnoha zemích trestným činem, za který hrozí pachateli trest odnětí svobody v různé délce v závislosti na státě. V dalších zemích se jedná o přestupek, kde pachatel je povinen uhradit pouze škodu či pokutu. V dalších zemích nejsou zvířatům přisouzena žádná práva a tak se při špatném chování k nim nejedná o žádný přestupek. Legislativní pohledy na tyto činy vůči zvířatům jsou závislé na kulturním prostředí a aktivitách obyvatelstva, které se zasadilo o zavedení práv zvířat na základě mediálně známých případů.
Práva zvířat respektive posuzování jejich týrání v kontextu legislativy je závislé i na definici zákona na jejich ochranu, který určuje, které skupiny jsou považovány za zvířata chráněná těmito zákony. V Česku jsou tak například chráněni pouze obratlovci, kteří dosáhli postembryonálního stádia. __TOC__
Ochrana zvířat ve světě Mnoho států po celém světě má ve své legislativě zakomponovány prvky chránící zvířata a zamezující jejích týrání. V USA je to například Cruelty to Animals Acts in the United States (2001), v Kanadě Animal Protection Laws of the USA & Canada (Third Edition) či Cruelty to Animals Acts ve Velké Británie, jehož základy byly položeny již v roce 1835 a postupně procházel novelizací. Obecně jsou zvířatům přisuzovány práva, že chovatel je povinen poskytovat jídlo, vodu, léčbu a že zvířata nesmějí být bezdůvodně vystavována bolesti či usmrcována bolestivým způsobem (či usmrcována vůbec vyjma povolených výjimek). Ve mnoha státech existují výjimky v závislosti na kulturní tradici země, takže za týrání zvířat není považována ve Španělsku korida či v některých asijských státech kohoutí či psí zápasy, dále pak norování, chov v zoologických zahradách, dostihy, ale i některé formy masového hospodářského chovu, kupírování uší a podobné zásahy.
Ochránci zvířat často argumentují, že ukazatelem vyspělosti každé kultury je skutečnost, jak se chová k ostatním živým bytostem v jejich okolí.. Tato argumentace však není zcela přesvědčivá, jelikož třeba na počátku 20. století existovaly nejpřísnější zákony na ochranu přírody v antihumanistickém a totalitním nacistickém Německu (viz kapitola Přísné zákony na ochranu zvířat – Nacistické Německo)Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str. 128. Pro posílení práv zvířat a boji proti týrání zvířat bylo často založené na konkrétním případu lidského chování, které vyburcovalo veřejné mínění pro zlepšení životních podmínek zvířat. Některé státy světa jako Švédsko, Rakousko, Kostarika, Indie, Finsko a Singapur zakazují dokonce i využívání zvířat v zábavní sekci jako jsou zábavní pořady či cirkusy. Některé cirkusy již začaly reagovat na změny v přístupu obyvatelstva při využívání zvířat a zavádějí program bez jejich používání.
Známé případy se odehrály v 80. a 90. letech 20. století, kdy byly napadány výzkumné laboratoře se zvířaty, které byly v některých případech i zničeny či vážně poškozeny ve snaze upozornit veřejnost na špatné zacházení se zvířaty.
Přísné zákony na ochranu zvířat - Nacistické Německo Na počátku 20. století existoval nejpřísnější zákon na ochranu zvířat paradoxně v totalitním a antihumanistickém nacistickém Německu . V době, kdy v koncentračních táborech umírají v krutých podmínkách lidé, přijímá roku 1933 Německo nejtvrdší zákon na ochranu zvířat, jaký tehdy vůbec na světě existuje. Nacistické zákony na ochranu zvířat byly velmi detailně propracované a měly vysokou lékařskou a právní úroveň Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str. 126. Už v první verzi z roku 1933 je např. přísně postihováno týrání zvířat, je zakázáno užívání psů při honech, je regulována kastrace zvířat a je stanoveno maximální množství práce, které může být požadováno od zvířat na polích nebo v dolech. Další ustanovení omezovalo vědecké a lékařské experimenty na zvířatech, které se směly provádět jen výjimečně a s výslovným povolením ministerstva vnitra (přičemž v koncentračních táborech se samozřejmě prováděly drastické „vědecké“ pokusy na lidech zcela bez omezení). Na zákon z roku 1933 navazovala postupně celá řada dalších zákonů na ochranu přírody a zvířat, které byly vydávány a vylepšovány až do úplného konce režimu. Většina těchto zákonů byla údajně sestavena pod dozorem samotného Hitlera Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str. 130. Nesmírný důraz je v těchto zákonech kladen především na to, aby zvířata nepociťovala sebemenší bolest – ať už během chovu, při přepravě nebo třeba během porážky. V roce 1934 byl vydán lovecký zákon, který např. zakazoval v lesích kladení pastí a rovněž používání celé řady střeliva, jehož použití by mohlo zvěři způsobit nepřiměřenou bolest . Ohrožené druhy se nesměly lovit vůbec. Nacistické Německo se také stalo vůbec první zemí na světě, která v roce 1934 vydala zákon na ochranu vlků Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str. 85. Nacistický zákon na ochranu zvířat byl natolik propracovaný, že se s několika úpravami udržel v západních sektorech Německa až do roku 1974 Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str. 136. Přísný nacistický zákon o metodách zabíjení zvířat z roku 1933 zůstal dokonce v platnosti až do roku 1997 Boria Sax. Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Nakladatelství Dokořán 2003, , str.136.
Ochrana zvířat ve Velké Británii Ve Velké Británii je týrání zvířat kriminálním činem, u kterého hrozí maximální sazba až 5 let odnětí svobody na základě Cruelty to Animals Act z let 1835, 1949 nebo 1876. Známým případem v Británii se stala událost z konce 90. let 20. století, kdy skupina studentů umístila ježka do mikrovlnné trouby. Hlavní viník byl později potrestán 90 dny odnětí svobody. V roce 1824 zde byla založena také první společnost na ochranu zvířat Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals. Velká Británie zakazuje současně používání divokých zvířat v cirkusech.
Ochrana zvířat v Česku Zvířata v Česku jsou chráněna na základě zákona na ochranu zvířat proti týrání, č.246/1992 (novelizován zákonem č. 162/1993 Sb) dále zákonem na ochranu přírody a krajiny č.114/1992 a občanským zákoníkem – zákon č.89/2012. Zákon na ochranu zvířat proti týrání, který byl vydán v roce 1992 na popud mezinárodních předpisů Rady Evropy a Evropského společenství, který zakazuje jakoukoliv formu týrání divoce žijících i chovaných zvířat a současně i formu propagace jejich týrání pro všechny fyzické i právnické osoby na území státu. Ve smyslu tohoto zákona se rozumí zvíře jakýkoliv obratlovec vyjma člověka, nikoliv však plody nebo embrya těchto zvířat. Zákon ukládá všem osobám chránit zvířata před týráním. Ochranu zvířat zákon nařizuje provádět ministerstvu zemědělství České republiky a dalším příslušným orgánům jako je například Státní veterinární správa České republiky či místní úřady obcí. Tyto orgány provádějí kontroly při chování zvířat, přepravě, na jatkách či při laboratorním využívání zvířat. Koordinaci mezi jednotlivými orgány zajišťuje Ústřední komise na ochranu zvířat. Na rozdíl od práva soukromého, právo veřejné poskytuje ochranu nejen zvířatům, které mají vlastníka, ale i těm, které ze své povahy mít vlastníka nemohou, a vlastnictví je u nich vyloučeno. Připomeňme ještě zákon o ochraně přírody a krajiny č.114/1992. Primárním účelem tohoto zákona je ochrana živočichů, kteří žijí ve volné přírodě a zabránit zničení jejich přirozeného prostředí. Ochrana je to tedy komplexní, a to právě za účelem, aby jak živočichové, tak prostředí přetrvaly i v budoucnu. Samotný zákon tak definuje v §5, kdy stanoví: „(1) Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek je orgán ochrany přírody oprávněn rušivou činnost omezit stanovením závazných podmínek.“
Utrpení zvířete dle zmiňovaného zákona je jakýkoliv stav způsobený podnětem nebo zákrokem, kterého se nemůže zvíře samo zbavit a který zvířeti způsobuje bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt (jedná se o zákroky způsobující nepřiměřenou bolest prováděného zákroku, u smrti zvířete se rozlišuje usmrcení a utracení, které se provádí pokud možno bezbolestně). Naproti tomu například použití biče není obecně považováno za týrání zvířete, pokud při jeho použití nedojde ke vzniku modřin či poranění kůže zvířete. Za týrání je naproti tomu považováno využívání zvířat jako lákadla či zkoušet zvíře na jiném zvířeti, štvát zvířata proti sobě (vyjma potřeb při lovu) atd. Na území Česka jsou tak zakázány i zvířecí zápasy, které jsou v některých jiných zemích běžné (např. kohoutí zápasy).
Zásadní je také otázka postavení zvířete v rámci soukromoprávní úpravy. Při novelizaci občanského zákoníku došlo u otázky zvířete k poměrně velké změně. Došlo k opuštění pojetí zvířete jako věci, ať živého zvířete nebo mrtvého, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě a zvíře se začalo chápat jako „živý tvor“. V předchozím občanském zákoníku se na zvíře aplikovaly ustanovení ohledně vlastnického práva. Krok ke změně byl obecně přijímán kladně, protože pojetí zvířete jakožto věci nebylo šťastné a neumožňovalo dostatečné potrestání, pokud docházelo k týrání zvířete nebo obchodování s ním. Také to více odpovídá etickým požadavkům dnešní doby, a je to v souladu s právními řády jiných evropských zemí jako Německa či Rakouska. Tento proces je odborně nazýván dereifikace zvířete. V občanském zákoníku č.89/2012 najdeme definici zvířete v hlavě IV Věci a jejich rozdělení ve všeobecných ustanoveních v paragrafu 494 : „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“
Ani poslední novelizací však nedošlo k vymezení pojmu zvířete. Zůstává tedy otázkou, jakou právní povahu vlastně zvíře má. V tomto směru zůstala stávající právní úprava nejednoznačná, protože některá uplatnění o věci se na zvíře stále aplikují. Především již rozdělením zvířete na divoké, zajeté, zkrocené a domácí je jasně vymezeno vlastnictví k danému zvířeti. Pro soukromé právo je vůbec klíčové pojetí vzniku, existence a zániku vlastnického práva ve vztahu ke zvířeti. Pro zvíře, u něhož lze jednoznačně určit vlastnictví, lze pochopitelně odvodit i odpovědnost jeho majitele např. za škodu tímto zvířetem způsobenou.