Carlo Ancelotti (* 10. června 1959, Reggiolo) je italský profesionální fotbalový trenér a bývalý profesionální fotbalista, který je od konce května 2025 trenérem národního týmu Brazílie. Je považován za jednoho z nejlepších a nejúspěšnějších fotbalových trenérů v historii. Je jediným trenérem, který dokázal vyhrát španělskou La Ligu, francouzskou Ligue 1, italskou Serii A, německou Bundesligu i anglickou Premier League.
Dříve hrál na pozici záložníka. V období 80. let nastupoval také za italskou reprezentaci, se kterou si zahrál na mistrovství Evropy 1988 a mistrovství světa 1990. Na obou turnajích získala Itálie bronzové medaile.
Během své trenérské kariéry získal pětkrát trofej pro vítěze Ligy mistrů UEFA (2002/03, 2006/07, 2013/14, 2021/22, 2023/24) a od té poslední, čtvrté, je v soutěži rekordmanem. Vyhrál domácí ligovou soutěž v Itálii (AC Milán), Anglii (Chelsea), Francii (PSG), Německu (Bayern Mnichov) a Španělsku (Real Madrid). Dále vyhrál řadu domácích pohárů, domácích superpohárů, evropských pohárů a dvakrát zvítězil na mistrovství světa klubů se dvěma různými týmy (AC Milán, později Real Madrid).
Carlo Ancelotti je znám pro svůj klidný přístup a lidské jednání s hráči. Kritiky je označován za „měkkého“, se silnou osou v AC Milán (Ševčenko, Kaká, Seedorf, Pirlo, Cafú, Nesta, Maldini) dokázal za osm let získat jen jeden ligový titul, jeden domácí pohár a jeden domácí superpohár.
Hráčská kariéra
Klubová
Parma Mladý Carlo začal hrát fotbal ve svém rodném městě Reggiolo. V 16 letech nastoupil do akademie klubu z Parmy. Svůj první zápas odehrál v sezóně 1976/77. V následující sezoně již odehrál 21 utkání a vstřelil osm branek. V sezoně 1978/79 byl už součástí klubu. Jako trenér jej vedl Cesare Maldini, který vycítil Carlovi schopnosti záložníka, ale také jeho cit pro branky, a nasadil jej jako ofenzivního záložníka. Pomohl klubu postoupit do druhé ligy. To už jej sledoval velký klub z Říma. Po jednání se přestupová částka zastavila na 750 milionů lir.
Řím V klubu AS Řím si jej přál trenér Nils Liedholm a ten se rozhodl přesunout Carla do zadní řady zálohy – defenzivní záložník. První utkání odehrál 16. září 1979 proti Milánu (0:0). V první sezoně v dresu Giallorossi získal trofej za vítězství v domácím poháru. V příštím ročníku si vítězství zopakoval. A navíc s klubem skončil na 2. místě v lize. Během sezóny 1981/82 se u něj začaly projevovat problémy s koleny. Za celou sezonu odehrál celkem 8 utkání. Nakonec nebyl vybrán do národního týmu pro MS 1982.
Sezona 1982/83 byla pro Carla výborná. Uzdravil se ze zranění a pomohl klubu získat po 41 letech druhý titul v historii. V následující sezoně se v prosinci zranil a nezahrál si ve finále poháru PMEZ. V něm klub prohrál na penalty s Liverpoolem. S klubem získal domácí pohár.
V následující sezóně převzal klub nový trenér Sven-Göran Eriksson. Carlo se stal kapitánem a vůdcem záložní řady. V sezoně 1985/86 skončil s klubem na 2. místě v tabulce, ale opět slavil vítězství v domácím poháru. Poslední sezona za Giallorossi byla 1986/87. Klub skončil až na 7. místě v tabulce a prezident klubu Viola byl přesvědčen, že už z Carla „vymačkal“ to nejlepší, a tak jej nechal po osmi letech odejít. Za osm sezon odehrál celkem 227 utkání a vstřelil 17 branek. S Giallorossi získal titul a čtyři domácí poháry.
Milán Nový trenér AC Milán Sacchi věřil, že hráč jako Carlo je důležitý pro klub Rossoneri. Přesvědčil klubového prezidenta Berlusconiho, aby Carla koupil a do AS Řím poslal částku 5,8 miliard lir. Okamžitě se prosadil a pomohl získat titul v sezoně 1987/88.
Sezona 1988/89 se Carlovi vydařila. V lize sice skončili Rossoneri na 3. místě, ale v poháru PMEZ slavili vítězství. Také pomáhá vyhrát první ročník italského superpoháru. V následující sezoně si oslavu zopakoval v poháru PMEZ. Navíc pomohl Rossoneri získat trofeje: evropský superpohár i interkontinentální pohár, a to 2krát po sobě.
V sezoně 1991/92 získal s klubem titul již s novým trenérem Capellem. Zdravotní problémy vedly po sezoně k Ancelottiho rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru ve věku 33 let. V posledním utkání 17. května 1992 vstřelil dvě branky a pomohl k vítězství 4:0. Za pět sezon v dresu Rossoneri odehrál celkem 160 utkání a vstřelil 11 branek a získal celkem 8 trofejí.
Reprezentační Za národní tým Itálie nastoupil celkem do 26 utkání a vstřelil jednu branku. Zúčastnil se dvou turnajů MS (1986 a 1990) ale jen domácím turnaji 1990 si zahrál a získal bronzové medaile. Nastoupil i do turnaje ME 1988.
Jeho jediná branka byla vstřelená 6. ledna 1981, v zápase v kterém i debutoval proti Nizozemsku (1:1) na turnaji Mundialito. Zranění kolena mu brání v účasti na MS 1982.
V roce 1988 patří do týmu, který se pod vedením Viciniho dostal do semifinále ME 1988. Poslední utkání za reprezentaci odehrává 13. listopadu 1991 v kvalifikačním utkání na ME 1992 proti Norsku (1:1).
Statistika
Klubová SezónaKlubLigaLigové poháryKontinentální poháryCelkemSoutěžZápasyGólySoutěžZápasyGólySoutěžZápasyGólyZápasyGóly1976/7720px ParmaSerie C10-00-00101977/78Serie C218-00-002181978/79Serie C13315-00-00335Celkem za Parmu5513-00-0055131979/8020px ŘímSerie A273IP90-003661980/81Serie A292IP62PVP213751981/82Serie A50IP00PVP31811982/83Serie A232IP30PU603221983/84Serie A90IP50PMEZ401801984/85Serie A223IP20PVP302731985/86Serie A290IP40-003301986/87Serie A272IP71PVP20363Celkem za Řím17112-363-202227171987/8820px MilánSerie A272IP70PU403821988/89Serie A282IP+IS2+10PMEZ713831989/90Serie A243IP40PMEZ+ES+IP6+0+103531990/91Serie A211IP40PMEZ+ES+IP4+2+003111991/92Serie A122IP60-00182Celkem za Milán11210-240-24116011Celkově33835-603-44344241
Reprezentační
Statistika na velkých turnajích ReprezentaceRokZápasyFáze turnajeDatumSoupeřOdehraných minutVstřelené brankyVýsledek ItálieME 1988 1. zápas ve skupině10. 6. NSR9001:12. zápas ve skupině14. 6. Španělsko9001:03. zápas ve skupině17. 6. Dánsko9002:0Semifinále22. 6. SSSR9000:2MS 1990 1. zápas ve skupině9. 6. Rakousko4501:0Čtvrtfinále30. 6. Irsko2601:0O 3. místo7. 7. Anglie9002:1
Reprezentační branka + Branky za A-tým ItáliiDatumStadionSoupeřSkóreVýsledekSoutěž16. 1. 1981Estadio Centenario, Montevideo, Uruguay Nizozemsko0:1 1:1 Mundialito
Úspěchy
Klubové
Národní 20px vítěz Italské ligy (3x) Řím: 1982/83 Milán: 1987/88, 1991/92 20px vítěz Italského poháru (4x) Řím: 1979/80, 1980/81, 1983/84, 1985/86 12px vítěz Italského superpoháru (1x) Milán: 1988
Kontinentální 22px vítěz Poháru PMEZ (2x) Milán: 1988/89, 1989/90 15px vítěz Superpoháru UEFA (2x) Milán: 1989, 1990 10px vítěz Interkontinentálního poháru (2x) Milán: 1989, 1990
Reprezentační 2× na MS (1986, 1990 - bronz) 1× na ME (1988 - bronz) 1× na ME U21 (1980)
Vyznamenání 100px Řád zásluh o Italskou republiku (30. 9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie
100px Řád italské hvězdy (6. 2. 2014)
Trenérská kariéra Začínal s týmem Reggiana poblíž jeho rodného města, a hned ve svém prvním roce ho dovedl do Serie A. To přilákalo pozornost Parmy, klubu, kde Ancelotti s fotbalem začínal. Vytáhl Parmu na druhé místo, její nejlepší ligové umístění v historii. V následující sezóně se tým propadl na šesté místo a "Carletto" byl poněkud překvapivě vyhozen. Všimli si toho v Juventusu a Ancelottiho angažovali i přesto, že dříve dlouho hrával za konkurenční AS Řím a AC Milán.
Během dvou let v Juve dvakrát skončil v lize druhý, jednou o bod, podruhé o dva. Do týmu přivedl Zambrottu nebo Van der Sara a mužstvo postavené okolo Zidana, Inzaghiho nebo Del Piera mělo k titulu blízko. Jenže blízko vedení Juventusu nestačilo a proto se vrátil Marcello Lippi – muž, kterého Carlo ve vedení Staré dámy předtím nahradil.
AC Milán (2001–2009) V listopadu 2001 se ve 42 letech stal trenérem AC Milán, ve kterém dříve jako hráč působil. Sezónu 2001/02 zakončil na čtvrtém místě o bod před Chievem Verona a zajistil tak předkolo Ligy mistrů.
Praktikování defenzivního fotbalu jej dostalo pod palbu kritiky klubového majitele a prezidenta Silvia Berlusconiho. V jeho druhé sezóně se začala projevovat spolupráce útočné dvojice Inzaghi–Ševčenko, která tým vynesla do finále Ligy mistrů proti Juventusu. Ševčenkův gól ve finále sice nebyl rozhodčím uznán, ale když po prodlouženém utkání došlo na penaltový rozstřel, tu rozhodující proměnil právě Ševčenko. Ancelotti se tak může chlubit tím, že jako jeden ze sedmi mužů získal trofej pro vítěze Champions League/PMEZ jako hráč i trenér
V následující ligové sezóně proměnil Carletto svůj tým v mašinu na vítězství, titul byl získán s pohodlným náskokem jedenácti bodů. Ofenzivní záložník Andrea Pirlo se přesunul do pozice před obránci, aby začal plnit roli tvůrce hry v hloubi pole. Výše pak hráli další záložníci jako Clarence Seedorf, Rivaldo nebo Rui Costa. V taktickém ohledu přešel k rozestavení 4–2–3–1 nebo 4–3–2–1. Útok se dokázal vyrovnat se zraněním Inzaghiho, Ševčenko se stal s 24 góly nejlepším střelce v italské lize. Cesta za obhajobou Ligy mistrů vypadala po domácím čtvrtfinále proti Deportivu La Coruña nadějně – na San Siru milánský klub vyhrál 4:1 vstřelením čtyř gólů během osmi minut. Na galicijském stadionu Riazor ale během prvního poločasu jeho tým prohrával 0:3 a během druhého ještě jeden inkasoval. Namísto postupu tak přišlo neočekávané vyřazení. Bylo to poprvé, kdy byl tým v Lize mistrů vyřazen poté, co si v úvodním utkání vybudoval třígólový náskok.
Ve finále Ligy mistrů v ročníku 2004/05 se střetl s Liverpoolem a přes poločasové vedení 3:0 jeho tým nakonec ve finále neuspěl, nakonec totiž padl v penaltovém rozstřelu.
Konkurenční suverénní Juventus Turín ve dvou po sobě jdoucích sezónách 2004/05 a 2005/06 vybojoval Scudetto (italský mistrovský titul). AC Milán skončil až druhý se ztrátou 7, respektive 3 bodů. Úplatkářská aféra Calciopoli ale Juventus o oba tituly připravila. Trest neminul ani milánský celek, kterému bylo v sezónách 2005/06 a 2006/07 odebráno 30, respektive 8 bodů.
S odchodem Ševčenka do Chelsea v roce 2006 se Ancelotti uchýlil k rozestavení 4–3–2–1 s ojedinělým Inzaghim na hrotu, poté co zklamali zranění Ronaldo a Gilardino. Ofenzivní podporu pak měli na starost Seedorf a Kaká. Sezóna 2006/07 byla navzdory zraněním (Nesta) úspěšnou na evropské frontě.
Po vyřazení CZ Bělehrad v předkole byl klub nalosován do jedné ze snazších skupin Ligy mistrů. Milánští si poradili s konkurenty v podobách Anderlechtu, Lille a AEK Athény a postoupili do další fáze a v osmifinále čekal skotský Celtic. Po remíze 0:0 ve Skotsku se stejný výsledek opakoval na San Siru a utkání dospělo k prodloužení. To po průniku rozhodl jediným gólem Kaká. Čtvrtfinále proti Bayernu Mnichov skončilo remízou 2:2. Ovšem v Mnichově se podařilo vyhrát 2:0 zásluhou gólového střelce i asistenta Seedorfa. Protagonistou semifinále s Manchesterem United se stal opět Kaká. Ancelottiho svěřenci zareagovali na venkovní prohru 2:3 domácí výhrou 3:0 a putovali do „reprízy“ finále proti Liverpoolu. Finále se odehrálo na Olympijském stadionu v Athénách a rozhodl jej dvougólový Inzaghi. Liverpool v závěru stačil jen zkorigovat na 2:1. Ancelotti již podruhé triumfoval v nejprestižnější evropské soutěži.
Chelsea (2009–2011) náhled|Ancelotti a obránce John Terry slavící anglický titul V roce 2009 dne 1. června se stal oficiálně trenérem anglické Chelsea a s londýnským klubem Romana Abramoviče podepsal tříletou smlouvu. Ancelottiho ambicí bylo vyzkoušet si Premier League, navzdory jeho deficitní angličtině. Ancelotti převzal mužstvo opírající se o hráče jako Didier Drogba, Nicolas Anelka (oba útok), Michael Ballack a Frank Lampard (oba záloha), kteří však byli zároveň třicátníky. Chelsea posílila odkoupením 25letého ruského záložníka či obránce Jurije Žirkova z CSKA Moskva. V úspěšné přípravě na další sezónu začal využívat tzv. diamantové rozestavení 4–4–2. V něm mohl do středu pole začlenit vedle Lamparda a Ballacka také Deca, Essiena nebo Obi Mikela. Taktika spoléhala také na aktivitu krajních obránců Ashleyho Colea a Josého Bosingwy.