Emily Dickinsonová

Emily Dickinsonová (10. prosince 1830 Amherst, Massachusetts – 15. května 1886 Amherst, Massachusetts) byla americká básnířka 19. století, avšak povahou poezie a svým osobním apelem byla roku 1930 označena britským básníkem a kritikem za „nejsoučasnější, nejživější z básníků“.Emily Dickinsonová: „Neumím tančit po špičkách“. Přebal knihy. Překlad Jiří Šlédr. Praha: Argo, 1999 Celé její dílo s výjimkou 13 básní bylo objeveno a vydáno až po její smrti. Teprve ve 20. století začaly vycházet její básně v původním, neupraveném znění. Narodila se a zemřela v Amherstu ve státě Massachusetts. Přestože její rodina zaujímala významné místo ve společnosti, Emily žila a tvořila v samotě.

Po sedmi letech studia na amherstské Akademii (střední škola) pokračovala Dickinsonová v Mount Holyoke Seminary. V dívčím semináři strávila pouhý rok a poté se vrátila zpět do rodného města, které pak už prakticky neopustila. Později dokonce nevycházela ani ze svého pokoje. Obyvatelé Amherstu ji považovali za výstředního blázna kvůli její zálibě v nošení bílých šatů, neochotě vítat hosty apod. Většinu přátelství udržovala pouze písemnou formou.

Emily Dickinsonová byla velmi plodná autorka. Její tvorba čítá asi 1800 básní, z nichž téměř všechny byly vydány až po její smrti. Básnířka sama souhlasila se zveřejněním pouze sedmi básní. Všechny byly vydány anonymně a pozměněny nakladateli, aby odpovídaly tehdejším básnickým normám. Její básně ignorovaly tehdejší básnické zvyklosti například tím, že používaly poloviční rým, byly krátké a málokdy obsahovaly název. Interpunkce a psaní velkých písmen jsou další znaky, jimiž se básně Emily Dickinsonové lišily od ostatních.

Hlavními tématy jejích básní jsou smrt a nesmrtelnost, jež také dopodrobna rozebírala ve svých dopisech přátelům. Je s podivem, že básně objevila její mladší sestra Lavinia, a to až po její smrti v roce 1886. Je totiž velmi pravděpodobné, že mnoho autorčiných známých o jejím psaní vědělo.

V roce 1890 vydali její přátelé Thomas Wentworth Higginson a Mabel Loomis Toddová první básnickou sbírku Emily Dickinsonové, která ale také nezůstala beze změn.

První kompletní a nejméně pozměněnou sbírku vydal Thomas H. Johnson až v roce 1955. Dílo Emily Dickinsonové zaznamenalo nepříznivou kritiku na přelomu 19. a 20. století. Její přínos byl ale později doceněn a nyní je kritiky považována za přední americkou autorku poezie.

Rodina a dětství Emily Elizabeth Dickinsonová se narodila 10. prosince 1830 v Amherstu u Bostonu. „Městečko bylo až do konce občanské války v roce 1865 (..) puritánským mikrokosmem, zcela uzavřeným před novými ekonomickými a myšlenkovými proudy, které později puritanismus rozbily“.Emily Dickinsonová: „Neumím tančit po špičkách“. Str. 392. Překlad Jiří Šlédr. Praha: Argo, 1999 Dickinsonovi přišli do Nového světa o dvě stě let dříve, během „velké migrace“ puritánů. Tehdy se jim velice dařilo. Dědeček Emily, Samuel Dickinson založil téměř bez cizí pomoci Amherstskou univerzitu (Amherst College). V roce 1813 také nechal na hlavní ulici v Amherstu vystavět prostorný panský dům, který pak rod Dickinsonů obýval téměř jedno století. Prvorozený syn Samuela Dickinsona, Edward, pracoval téměř 40 let jako pokladník Amherstské univerzity. Několik období působil jako státní zákonodárce a 2 roky byl reprezentantem New Hampshiru v Kongresu. Dne 6. května 1828 se oženil s Emily Norcrossovou z Monsonu a spolu přivedli na svět tři děti:

William Austin (1829–1895), známý pod jmény Austin, Aust nebo Awe Emily Elizabeth Lavinia Norcross (1833–1899), známou také pod přezdívkou Vinnie

Rodina byla přísně puritánská se starozákonně dominantním postavením otce. Básnířčina matka Emily byla nevýrazná osobnost. Dickinsonová měla o rok staršího bratra Austina, s nímž si byla blízká povahou, a o tři roky mladší sestru Lavinii, která byla její celoživotní důvěrnicí.Emily Dickinsonová: „A básníkem být nechci“. Str. 145. Překlad Jiří Šlédr. Praha: Argo, 2006

Podle všeho byla malá Emily dobře vychovaná. Když jí byly dva roky, strávila delší dobu v Monsonu u tety Lavinie, ta ji popsala jako „spokojené a bezproblémové dítě“. Také si povšimla dívčina výjimečného vztahu k hudbě a klavírního nadání.

Dickinsonové se dostalo tradičního viktoriánského vzdělání. Její otec považoval studium za velmi důležité, dokonce svým dětem posílal dopisy z obchodních cest, ve kterých jim připomínal aby „chodily do školy a učily se, aby mu mohly říct, co se všechno naučily, až se vrátí“. Zatímco o svém otci básnířka pokaždé hovoří v přívětivém tónu, z její korespondence se zdá, že její matka k ní byla chladná a lhostejná. V dopise blízkému příteli píše: „když jsem jako dítě hledala útěchu, vždycky jsem běžela domů za Awem (Austin). Byla hrozná matka, ale lepší než žádná.“

Dne 7. září 1840 Dickinsonová a její sestra Vinnie začaly společně studovat na amherstské Akademii, což byla ještě dva roky předtím pouze chlapecká škola. V té době koupil Emilyin otec nový dům. Austin toto nové obrovské sídlo později popsal jako „panství“, na kterém vládne on a Emily jako “pán a paní”, když zrovna nejsou jejich rodiče doma. Dům měl vyhlídku na amherstský hřbitov, který místní duchovní popsal jako strach nahánějící pustinu.

Dospívání Dickinsonová strávila sedm let na Akademii (střední škola), kde měla předměty jako anglickou a klasickou literaturu, latinu, botaniku, geologii, historii, „filozofii duše“ a aritmetiku. Kvůli nemoci musela několikrát školu přerušit. Ve školním roce 1845–1846 navštěvovala školu pouhých jedenáct týdnů.

Již od mládí trpěla úzkostmi ze stále více přítomné hrozby smrti. Nejvíce ji trápilo pomyšlení na smrt blízkých. Když Sophia Hollandová, její druhá sestřenice a blízká přítelkyně, onemocněla tyfem a v roce 1844 zemřela, Emily se psychicky zhroutila. Při vzpomínce na její smrt o dva roky později napsala: „kdyby mi nedovolili se o ni starat nebo jí jen pohlédnout do tváře, zemřela bych také“.

Emily začala být velmi melancholická a proto ji rodiče odvezli za příbuznými do Bostonu. Po uzdravení těla i ducha se vrátila na amherstskou Akademii a pokračovala ve studiu. V tomto období se poprvé setkala s lidmi, kteří se později stali jejími celoživotními přáteli – Abiah Rootová, Abby Woodová, Jane Humphreyová a Susan Huntington Gilbertová (ta se později provdala za Emilyina bratra Austina).

V roce 1845 se v Amherstu konalo náboženské shromáždění, během něhož se zúčastnilo svatého přijímání 46 básnířčiných vrstevníků. Později o tom píše své přítelkyni: „Nikdy jsem nebyla tak klidná a šťastná jako když jsem si na ten krátký okamžik myslela, že jsem našla svého spasitele. Rozmlouvat s Bohem v samotě a cítit, že vyslechne všechny mé modlitby mi přináší největší uspokojení“. Toto nadšení ovšem nemělo dlouhého trvání: Dickinsonová nikdy oficiálně nepřiznala svoji víru a bohoslužeb se pravidelně účastnila jen pár let. Když kolem roku 1850 přestala chodit do kostela, složila báseň, která začíná slovy: „Svátek se světí návštěvou mše – já nevyjdu z domova –.Emily Dickinsonová : “Neumím tančit po špičkách“, strana 59. Překlad Jiří Šlédr. Praha: Argo, 1999 V posledním ročníku Akademie se Emily spřátelila s Leonardem Humphreym, novým, mladým a oblíbeným ředitelem. Později se o něm zmiňuje jako o „mistrovi“, takto nazývala jen muže, jejichž moudrost, rady či lásku často vyhledávala.

Dne 10. srpna 1847 ukončila Dickinsonová studium na Akademii a přihlásila se do dívčího semináře Mount Holyoke Mary Lyonové (později znám jako Univerzita Mount Holyoke) v South Hadley vzdáleném asi 20 kilometrů od Amherstu. V semináři zůstala pouze 10 měsíců. I když si spolužačky z Holyoke oblíbila, s žádnou z nich nenavázala hlubší přátelství.

Vysvětlení pro její brzký odchod z Holyoke se nabízí několik: chatrné zdraví, rozhodnutí otce, revolta vůči evangelické horlivosti ve škole, antipatie k učitelům posedlým disciplínou, nebo jen stesk po domově. Není známo, který z těchto důvodů nakonec vedl k rozhodnutí školu opustit, nicméně Austin Dickinson, Emilyin bratr, se 25. března 1848 objevil v Holyoke s nařízením odvézt ji domů za jakýchkoli okolností.

Po návratu do Amherstu se Emily věnovala hlavně domácnosti. Nejvíc ji bavilo pečení. Navštěvovala různé kulturní události a společenské akce ve vzkvétajícím univerzitním městě.

Rané vlivy na tvorbu Když bylo Dickinsonové osmnáct let, její rodina se spřátelila s mladým advokátem Benjaminem Franklinem Newtonem. Z dopisu napsaného básnířkou dva roky po Newtonově smrti se dozvídáme, že pracoval s jejím otcem „dva roky předtím než odešel do Worcesteru, aby tam pokračoval ve studiích; pro naši rodinu jistě znamenal mnoho“.

Vztah Dickinsonové s Newtonem pravděpodobně nebyl milostný. Newton na ni měl formativní vliv a byl druhým z řady starších mužů (po Humphreyovi), které básnířka oslovovala “můj učiteli, pane“. Newton jí seznámil s dílem Williama Wordswortha a daroval jí první básnickou sbírku Ralpha Waldo Emersona, která jí otevřela nové obzory. Později píše, že „ten, jehož jméno mě naučil otcův právnický učedník, ve mně objevil ukrytý zdroj inspirace“. Newton objevil její talent. Než podlehl tuberkulóze, napsal jí, že by si přál dožít se toho, až se stane opravdovou básnířkou. Autoři publikací o životě Dickinsonové věří, že v myšlence, kterou pronesla v roce 1862: „Jako malé dítě jsem měla přítele, který mě učil o nesmrtelnosti – ale odvážíc se sám příliš blízko – již se nevrátil“, naráží na Newtona.

Dickinsonová se vyznala nejen v Bibli, ale také v tehdejší populární literatuře. Byla například ovlivněná knihou Dopisy z New Yorku Lydie Childové, další pozornost od Newtona (když dočetla, rozplývala se nad dílem: „Toto je tedy kniha! A takových je ještě víc!“). Její bratr kvůli ní propašoval do domu Kavanagh od Henryho Wadswortha Longfellowa (jejich otec by takovou četbu nejspíš nepovažoval za vhodnou) a přítel jí půjčil Janu Eyrovou od Charlotte Brontëové. Vliv Jany Eyrové se nedá přesně vymezit, ale když si Dickinsonová pořídila prvního a posledního psa, novofundlanďana, pojmenovala ho po psovi reverenda Johna Riverse (postava z Jany Eyrové) – Carlo. Dalším, kdo měl obrovský vliv na spisovatelčin život, byl William Shakespeare. Emily napsala, poukazujíc na jeho genialitu, jedné ze svých přítelkyň: „Proč stisknout jinou ruku než jeho? Nač jsou další knihy?“

Dospělost a izolace Na počátku roku 1850 Dickinsonová napsala, že „letošní zimu Amherst oplývá životem a radostí. Je to tak úžasné město!“ Její nadšení se ale brzy změnilo v melancholii. Bujarost se rychle vytratila po další předčasné smrti přítele. Tentokrát šlo o ředitele amherstské Akademie Leonarda Humphreyho, kterého ve 25 letech ranila mozková mrtvice. Dva roky po jeho smrti se svěřila přítelkyni Abiah Rootové s hloubkou své deprese: „někteří přátelé odešli, jiní usnuli – usnuli spánkem hřbitovním – smutné jsou večery – jež jsem kdysi věnovala studiu – můj pán odešel odpočívat a mně vhání slzy do očí pohled na nalistovanou stránku a osamělého studenta ve škole; nemohu ty slzy setřít, ale neudělala bych to ani kdybych mohla, protože to je jediná poklona, kterou mohu zesnulému Hupmhreymu složit“.

V 50. letech 19. století projevovala Emily nejvroucnější náklonnost „sestře” Susan Gilbertové. Dohromady jí poslala přes tři sta dopisů tj. víc než komukoliv jinému. Ve svých „líbesbrífech” se často domáhala citu a dávala najevo obavy z neopětovaných sympatií. Sue k jejím pocitům zůstávala chladná a často na ni byla i nepříjemná. Emily tento bouřlivý vztah ustavičně zraňoval. Sue se v roce 1856 (po čtyřleté známosti) provdala za Austina, jejich manželství však nebylo šťastné. Austinův otec, Edward Dickinson postavil na západní straně jejich pozemku dům pro novomanžele – „Evergreens”.

To je můj dopis pro ten svět, jenž nikdy nepsal mně, hrst prostých zpráv, jež příroda mi šeptá vznešeně.

Ten její vzkaz je určen ruce mně neznámé Pro lásku k ní, mí krajané, šetrně suďte mne.; Emily Dickinson, c. 1862Emily Dickinsonová: „A básníkem být nechci“. Str. 25. Překlad Jiří Šlédr. Praha: Argo, 2006