náhled|upright=1.2|Dochovalá část gotických novoměstských hradeb nad Nuselským údolím při pohledu z Vyšehradu
Opevnění Prahy bylo budováno nejprve samostatně kolem jednotlivých hradišť, obou hradů a pražských měst, ale ve společný systém se vyvíjelo již v době založení Nového Města v polovině 14. století, mnoho staletí před sloučením pražských měst do Královského hlavního města Prahy. Opevnění Starého Města ztratilo význam a postupně zaniklo již po vzniku Nového Města. V 17. a 18. století bylo v některých místech opevnění v barokním stylu dobudováno nebo zesíleno. Roku 1875 a v následujících letech bylo opevnění, až na několik úseků a několik věží, zbouráno.
Dějiny opevnění náhled|upright|Gotická, později upravená věž staroměstského opevnění náhled|Gotické hradby Na Slupi Raný středověk Na území dnešní Prahy byla již v předhistorické době opevněná hradiště Baba, Butovice, Hostivař, Podhoří, Šárka, Zámka či Závist.
Areál Pražského hradu byl v dnešním rozsahu poprvé obehnán valovým opevněním kolem roku 900, čímž byl proměněn v hradiště. Ke konci 11. století za Vratislava II. bylo opevněno také druhé přemyslovské hradiště Vyšehrad, kam tento kníže (korunovaný na prvního českého krále) přenesl panovnické sídlo. Jeho syn Soběslav I. přesídlil zpět a roku 1135 na Pražském hradě zahájil výstavbu nových kamenných hradeb s bránami a věžemi, kterými sídlo získalo charakter skutečného hradu.
Území pražského osídlení nebylo až do 13. století chráněno hradbami, ale vznikly zde různé opevněné opěrné body a objekty. U západní cesty k Pražskému hradu to byl komplex Strahovského kláštera, jedné z nejmonumentálnějších staveb románské Prahy, jejíž název zřejmě pochází od strážné funkce. Další monumentální stavbou byl Juditin most, opatřený na obou koncích (zřejmě dodatečně) věžemi a bránami. Na malostranském břehu k němu navíc přiléhala dvojice hradebních pevností: Na jihu to byla komenda rytířského řádu johanitů, která chránila přístup od jihu a na severu biskupský dvůr, ochrannou funkci dále na sever zřejmě plnilo i podmáčené bývalé vltavské rameno, které se táhlo obloukem až pod východní úbočí Hradu v oblasti Valdštejnské ulice. Na pravém břehu se živelné osídlení soustředilo především do oblasti budoucího Starého Města, kde vyrostly téměř všechny z mnoha desítek pražských románských domů. Ty zřejmě měly podobu více či méně opevněných dvorců, což ovšem není archeologicky dostatečně potvrzeno. Význam „opevnění“ má český název Ungeltu Týn, celního a skladového dvora zahraničních kupců poblíž staroměstského tržiště, archeologické průzkumy však výraznější opevnění vylučují.
Vrcholný až pozdní středověk K další etapě v dějinách opevňování Prahy došlo ve druhé třetině 13. století v pražském podhradí. Osídlená oblast na obou březích řeky s individuálně opevněnými objekty (např. Týn) se proměnilo ve dvojici vrcholně středověkých, mohutnými hradbami obehnaných královských měst.
Ve třicátých letech bylo jižně od hlavního tržiště (dnešní Staroměstského náměstí) nejdříve založeno správně samostatné Havelské město, které pak bylo spolu se starším osídlením Starého Města opevněno hradbami. Na levém břehu bylo roku 1257, rovněž na místě staršího osídlení, založeno Nové Město, dnešní Malá Strana. Její rozsah byl však menší, zejména na jihu, kde končila již maltézskou pevností při kostele Panny Marie pod řetězem poblíž Juditina mostu.
náhled|vlevo|Bastiony U Božích muk na Karlově
K dalšímu, dosud největšímu rozvoji hradeb došlo zásluhou Karla IV. Na pravém břehu obklopil Staré Město obloukem Nového Města, které muselo být nově opevněno v délce několika kilometrů. Na jihu nově opevnil Vyšehrad, kterému díky korunovační ceremonii dodal nový význam, a jeho opevnění napojil na novoměstské hradby. Opevnění Starého Města oddělující Nové Město přes snahy o sjednocení zůstalo zachováno. Na levém břehu došlo postavením Hladové zdi k podstatnému rozšíření Malé Strany, jejíž součástí se tak trvale stala i část nezastavěného vrchu Petřína.
Rozvoj dělostřelectva na konci středověku si vyžádal úpravy opevnění. Např. severní opevnění Pražského hradu s typickými válcovými věžemi Mihulka a Daliborka z druhé poloviny 15. století.
Barokní hradby náhled|upright|Barokní Leopoldova brána na Vyšehradě Zcela nový, barokní systém opevnění byl kolem Prahy vybudován v letech 1653–1730. Je pro něj typické režné cihlové zdivo, zpevněné kamenným armováním, a pětiboké bastiony. Budovalo se zpravidla na volném prostoru před staršími hradbami, k výraznějšímu rozšíření opevnění došlo na severu, kde se nazývá Mariánské hradby. Nové opevnění tak vojensky sjednotilo Prahu v pevnostní město, ačkoli ke skutečnému sjednocení historických měst pod společnou správu došlo až roku 1784.
Vojenský význam nákladného barokního opevnění byl sporný díky možnosti ostřelování z okolních vrchů, jak se prokázalo již roku 1741 za válek o rakouské dědictví. Přesto Francouzi v době své okupace Prahy vynaložili značné náklady na jeho dobudování a zdokonalení. V 19. století brány sloužily pro kontrolu pohybu osob a zboží a hradby se staly cílem procházek pražanů. Průlom do hradeb si vyžádalo zřízení prvního nádraží uvnitř města v roce 1845. Otvory pro koleje byly opatřeny branami, na noc uzavíranými mříží. Ovšem již roku 1860 bylo rozhodnuto o zrušení hradeb a jejich podstatná část byla v následujících desetiletích odstraněna.
Současnost Do dnešní doby se na levém břehu zachovala značná část gotických i barokních hradeb. Na pravém břehu je pozoruhodně zachováno opevnění Vyšehradu a nepřehlédnutelná je také zachovalá část středověkého opevnění Nového Města mezi Albertovem a parkem Folimanka v Nuslích. Prostor zbořených hradeb pochopitelně ihned našel nové využití a kde to šlo byl rychle zastavěn. Na některých místech podél bývalých hradeb dodnes vedou komunikace. Např. v linii hradebních příkopů Starého města vznikly bulváry Národní třída, 28. října, Na příkopě a Revoluční, V trase východní části novoměstské hradby vede severojižní magistrála.
Pražský hrad V 9. století, za Přemyslovců, bylo pražské hradiště ohrazeno valy, které byly na západě zesíleny dřevěnými palisádami. Břetislav I. v polovině 11. století nechal vybudovat nový silný násep z hlíny, dřeva a kamene. Roku 1135 nechal Soběslav I. vybudovat románskou pevnostní zeď, přístupnou branami chráněnými hranolovými věžemi: na západě Bílá věž, na východě Černá věž a Jižní věž při knížecím paláci, jehož jižní stěna byla součástí opevnění a měl podobu inspirovanou říšskými falcemi. Tím se hradiště změnilo na raně středověký hrad. Rozvoj dělostřelectva vedl Vladislava Jagelonského k novému opevnění na severní straně hradu, kde byly za účasti Benedikta Rejta postaveny tři válcové věže: Prašná věž zvaná též Mihulka, nová Bílá věž a Daliborka. Podél severní hradby vznikla Zlatá ulička.
Největšími změnami procházelo opevnění na západní straně hradu, kde byl přírodně chráněný hlubokou roklí. Zatímco původně hradiště sahalo až k rokli, Soběslavem vybudovaná hradba byla umístěna mnohem východněji a vymezila okraj III. nádvoří. Vně hradeb se tak ocitl i kostel Panny Marie, nejstarší kamenná stavba hradu. Před hradbami později vznikly příkopy a další prvky opevnění, včetně archeologicky zjištěné bašty, na kterou upomíná název zahrady Na Baště na IV. nádvoří. V době renesanční byl hrad rozšířen o II. nádvoří a vybudované nové brány: severní brána přístupna přes Prašný most a západní zvaná Matyášova brána. Po vybudování Mariánských hradeb ztratilo opevnění hradu vojenský význam a došlo k zasypání rokle a ke scelení a doplnění hradních staveb a jejich přestavby do zámecké podoby zvané Nový královský palác.
Vyšehrad náhled|Cihelná brána na Vyšehradě, postavená roku 1842 Vyšehrad byl jako hradiště opevněn již od dob brzy po svém vzniku.
V letech 1348–1350 bylo opevnění Vyšehradu napojeno na budované gotické opevnění Nového Města a při té příležitosti přebudováno a zesíleno. Vyšehrad obklopily gotické hradby s ochozem a cimbuřím, lemované v pravidelných 60m rozestupech asi patnácti hranolovými věžemi o půdorysu 7,5 × 7,5 m. Opevnění mělo dvě mohutné brány – Špičku (též Horní či Táborskou bránu) na straně nuselsko-pankrácké a Jeruzalémskou (Pražskou) na straně novoměstské. Zatímco Špička se dochovala hluboko do novověku a její malá část je ke spatření dodnes, Jeruzalémská brána vzala za své už za husitských válek, dnes je zazděna. Napodobeninou brány Špička je Petřínské bludiště.
Začátkem třicetileté války byly dobudovány předsunuté sypané bastiony, po roce 1639 rohová hradba s dnešní Táborskou branou. V letech 1653–1727 byl Vyšehrad přestavěn v pevnost. Přitom byla zbourána horní část města a nadlouho byla vysídlena i kapitula. Součástí opevnění byly bastion č. 33 (sv. Bernarda) při napojení novoměstských hradeb na severní straně nad údolím Botiče, bastion č. 34 (sv. Pavla, též sv. Rocha) na východě směrem k Nuslím, bastion č. 35 (sv. Petra, též sv. Anežky) na jihovýchodě směrem k Pankráci a Podolí, bastion č. 36 (sv. Ludmily) na jihozápadě, neúplný bastion č. 37 (sv. Václava) na západě a bastion č. 38 (sv. Leopolda) na severozápadním rohu pevnosti.
V areálu Vyšehradu se dochovaly tři novověké brány, Táborská (z roku 1653, původně Nová brána, raně barokní s renesančními rysy), Leopoldova (z let 1676–1678, někdy nazývána Francouzská) a empírová Chotkova (též nazývaná Cihelná, Nová, Hřbitovní, Pražská či Vojenská, na severozápadní straně, v místě bývalé Jeruzalémské brány, z let 1841–1842).
Staré Město náhled|Podoba pražského opevnění v polovině 17. století na dobové Merianově vedutě náhled|upright|Prašná brána začala být budována na místě poškozené Odrané brány k reprezentačním účelům roku 1475, tedy v době, kdy již staroměstské opevnění pozbylo významu, a po staletí nebyla dokončena. Do dnešní podoby byla přestavěna až v letech 1878–1886 (obrázek z roku 1856)
Opevnění kolem Starého Města bylo již od posledních Přemyslovců. V letech 1235–1253 za Václava I. byly budovány hradby o délce 3,8 kilometru zhruba podél dnešních ulic Národní, Na příkopě a Revoluční, pak podél Vltavy Na Františku (podle některých zdrojů však v oblasti Františku bylo opevnění směrem k Vltavě přerušeno) a dnešní Valentinskou ulicí přes Křižovnické náměstí podél Vltavy zhruba k dnešní Akademii věd na Národní třídě. Ohrazeno bylo asi 1,4 km².
Hlavní hradba s ochozem a cimbuřím byla silná přes 2 metry a vysoká přes 10 metrů. Zevně navazoval 15 až 20 metrů široký parkán až k nižší parkánové zdi a za ní byl příkop o šířce 25 metrů a hloubce cca 6 metrů. Že by před příkopem byl val, nepodařilo se žádným výzkumem prokázat.]. Do parkánu v pravidelných vzdálenostech kolem 60 metrů zasahovaly čtyřboké kamenné obranné věže vysoké 15 metrů (celkem 16 věží). Dochovaly se tři obranné věže mezi Národní a Bartolomějskou ulicí.
Staroměstské opevnění mělo jedenáct bran.
Brána svatého Františka stála u Vltavy, Na Františku, zvané podle kostela svatého Františka Brána v Dlouhé v ústí ulice Dlouhá Brána svatého Benedikta stála na konci Králodvorské, původně zvané „svatého Benedikta“ podle kláštera a kostela svatého Benedikta Brána svatého Ambrože též „Horská“, po husitských válkách nazývaná „Odraná“, později ji nahradila „Nová brána“ nazývaná též Prašná brána. Stála na konci ulice Celetná ve směru na ulici Hybernská, původně „svatého Ambrože“ podle kostela svatého Ambrože (Klášter irských františkánů, Dům U Hybernů). Vedla tudy cesta od Kutné Hory. Brána v Havířské zvaná „v Prolomeném“, na konci Havířské ulice, malá branka Svatohavelská brána u Nového tržiště (u dnešní ulice Na Můstku poblíž kostela svatého Havla, podle některých zdrojů se tato brána nazývala Nová) byla vysoká 20 metrů, dlouhá 16,5 metrů a široká 9 metrů. Navazoval na ni zděný můstek přes příkop, který je odhalen v podzemní části stanice metra Můstek. Brána se dochovala v domě Rytířská č. o. 12. Brána v Perlové u kostela Panny Marie Sněžné, malá branka