Zabrze (výslovnost [zabže], rod střední; v letech 1915–1946 Hindenburg; slezsky Zŏbrze) je město a městský okres v jižním Polsku ve Slezském vojvodství. Žije zde obyvatel. Leží na historickém území Horního Slezska na řece Bytomce, sousedí s Bytomí, Hlivicemi a Slezskou Rudou. Je součástí dvoumilionové katovické konurbace.
Dějiny města úzce souvisí s objevem ložisek černého uhlí na konci 18. století a následnou prudkou industrializací oblasti. V roce 1905 spojením Starého Zabrze, Malého Zabrze a Dorotheendorfu vznikla obec Zabrze, která čítala přes 50 tisíc obyvatel a byla označována za „největší vesnici Evropy“. Přestože urbanistickou a sociální strukturou měla městský charakter, získala status města až v roce 1922 po rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko. Zatímco vlastní Zabrze přejmenované během první světové války na počest maršála Paula von Hindenburga zůstalo na německé straně, některé dnešní městské části patřily už k Polsku. Po druhé světové válce byl k Polsku připojen i zbytek území a připojením dalších obcí v 50. letech získalo město současnou podobu.
V moderní době proslavily Zabrze zejména fotbalový klub Górnik Zabrze, německý spisovatel dětské literatury Janosch, Slezské centrum srdečních chorob (Śląskie Centrum Chorób Serca), kde v roce 1985 provedl tým Zbigniewa Religy první transplantaci srdce v Polsku, a také řada industriálních památek v čele s Hornickým skanzenem Královna Luisa a Muzeem dolu Guido. Městem procházejí dálnice A1 a A4 a páteřní železniční trať Katovice – Vratislav.
Historie První zmínka o obci Zabrze (v latinském zápisu Sadbre – název pochází od slova „debř“ a znamená osadu za debřemi, tj. za dolinami s lesními houštinami, srov. městské části Debř v Mladé Boleslavi a Mělníce) pochází z listiny Liber fundationis episcopatus Vratislaviensis sepsané za biskupa Jindřicha I. z Vrbna kolem roku 1305. Během velké kolonizace ve 13. a 14. století vznikly na území dnešního města rovněž Biskupice (německy Biskupitz, poprvé zmiňované již v roce 1243), Grzybowice (Pilzendorf), Makoszowy (Makoschau), Mikulczyce (Mikultschütz), Rokitnica (Rokittnitz), Zaborze. Jednalo se o zemědělské vesnice, které po staletí sdílely osud Opolského, Hlivického nebo Bytomského knížectví. Byly součástí zemí Koruny české a po rozdělení Slezska v roce 1742 připadly Prusku. Od roku 1871 ve sjednoceném Německu.
V letech 1774–1776 byly v rámci kolonizační akce Fridricha Velikého založeny osady Dorotheendorf (Dorota), Kunzendorf (Kończyce), Mathesdorf (Maciejów), Paulsdorf (Pawłów) a Sand Kolonie zvaná později Malé Zabrze (původní vesnice dostala přívlastek Staré Zabrze). Tehdejším majitelem zdejšího panství byl Mathias von Wilczek, představitel šlechtického rodu Wilczků původem z Těšínska, a názvy nových osad byly odvozeny od jmen členů jeho rodiny (žena Dorothea, synové Paul a Konrad). thumb|left|Důl Königin Luise na pohlednici z 19. století V roce 1790 objevil hormistr Salomon Isaac mělce uložená ložiska černého uhlí mezi Zaborzem a Paulsdorfem. Vzápěti vznikl důl pojmenovaný od roku 1810 Königin Luise (Královna Luisa), který otevírá novou kapitolu v dějinách budoucího města. Pro její potřeby byla od roku 1799 stavěna Hlavní klíčová dědická štola – podzemní kanál mezi Königin Luise a Königsgrube v dnešním Chořově, s více než 14 kilometry nejdelší stavba toho typu v Evropě – napojená na Klodnický průplav, který po dokončení v roce 1812 spojil hornoslezskou uhelnou pánev s Odrou. V 19. století vyrůstaly další doly, železárny a továrny, například Donnersmarkovy železárny (Donnersmarckhütte) v roce 1851, důl Guido v roce 1855 či hornicko-hutnický kombinát Borsigwerke v letech 1863–1868. thumb|Dělnická kolonie v Zaborzi na pohlednici z 19. století thumb|Dnešní ulice 3 Maja na začátku 20. století Okolní krajina se začala nevratně proměňovat. S přílivem nových obyvatel vznikaly dělnické kolonie s typickými „familoky“. V letech 1819–1830 byla vytyčena Kronprinzstrasse – silnice s Královy Huti (Chořova) do Hlivic, dnešní ulice Wolności (Svobody), která se stala novou urbanistickou osou. Mezi Malým Zabrzem a Dorotheendorfem byla vybudována stanice Hornoslezské dráhy, železniční magistrály spojující Vratislav s rakouskou hranicí u Myslovic. První vlak sem přijel 1. října 1845. Kolem nádraží se postupně vyvinulo dnešní centrum s činžovními domy a veřejnými budovami typicky městského charakteru.
Vydělením z jižní části okresu Bytom vznikl v roce 1873 okres Zabrze se sídlem v tehdy šestitisícovém Starém Zabrzi, které však i nadále nemělo status města. Součástí okresu Bytom zůstala Rokitnica, Mikulczyce a Grzybowice zase spadaly pod okres Tarnovské Hory. Roku 1905 došlo k administrativnímu spojení Starého Zabrze, Malého Zabrze a Dorotheendorfu. Dohromady čítaly 55 643 obyvatel a přezdívalo se jim „největší vesnice Evropy“. Do roku 1910 se populace zvýšila na 63 373 osob, z toho 61,7 % německojazyčných, 26 % polsky nebo „vasrpolsky“ mluvících a 12,2 % dvojjazyčných. Přes 10 tisíc obyvatel měly rovněž Biskupice (13 964, z toho 39,2 % německo-, 50,6 % polsko- a 10,1 % dvojjazyčných), Mikulczyce (13 823, z toho 18,4 % německo-, 76,2 % polsko- a 5,3 % dvojjazyčných) a Zaborze včetně dělnické kolonie Poremba (27 065, z toho 32,8 % německo-, 60,5 % polsko- a 6,5 % dvojjazyčných). Ve všech obcích převažovali katolíci.
V roce 1915 byla obec Zabrze přejmenována na Hindenburg na počest polního maršála Paula von Hindenburga. V hornoslezském plebiscitu po první světové válce se 58,4 % hlasujících v Hindenburgu, 56,6 % v Biskupicích a 58,7 % v Zaborzi vyslovilo pro setrvání v Německu. Připojení k Polsku naopak zvolila většina v Grzybowicích, Kunzendorfu, Makoszowech, Mathesdorfu, Mikulczycích a Rokitnici. V Paulsdorfu vyšla remíza s rozdílem 52 hlasů.Výsledky plebiscitu pro: okres Zabrze, okres Bytom (kam patřila Rokitnica), okres Tarnovské Hory (kam patřily Mikulczyce a Grzybowice) O rozdělení sporného území nakonec rozhodla Rada Společnosti národů v říjnu 1921 (s platností od roku 1922), a to takovým způsobem, že Hindenburg a většina dnešních městských částí zůstala ve Výmarské republice jako pohraniční obce, kdežto Kunzendorf, Makoszowy a Paulsdorf byly připojeny k autonomnímu Slezskému vojvodství v Polsku. thumb|left|Meziválečný Hindenburg – dnešní ulice Padlewskiego 1. října 1922 získala obec Hindenburg status města. Roku 1927 k němu byly připojeny Biskupice, Mathesdorf, Zaborze a malý kus Sośnice (zbytek se stal městskou částí Hlivic). Populační boom v meziválečném období souvisel nejen s rozvojem průmyslu, ale i přílivem vystěhovalců z části Slezska přiznané Polsku. Do roku 1933 vystoupal počet obyvatel na 131 309. V letech 1933–1935 prošlo centrum města přestavbou, v rámci které vzniklo centrální náměstí Peter-Paul-Platz, dnešní Plac Wolności. V roce 1936 byla dokončena Říšská dálnice č. 29 (Reichsautobahn 29) z Vratislavi do Bytomi, která vedla přes Mathesdorf, Mikulczyce a Biskupice. Uvažovalo se o vytvoření Trojměstí Hlivice-Zabrze-Bytom (Dreistädteeinheit Gleiwitz-Hindenburg-Beuthen).
Rudá armáda obsadila Hindenburg 27. ledna 1945. Město neutrpělo válečné škody, ale po příchodu Sovětů bylo zplundrováno. Přes 10 tisíc mužů bylo odvlečeno na nucené práce do Sovětského svazu. Na základě Jaltské a Postupimské dohody došlo k připojení Zabrze (historický název byl formálně obnoven v květnu 1946) k Polsku. V roce 1948 čítalo 125 058 obyvatel, z toho 63,6 % tvořili starousedlíci a 36,4 % nově příchozí – polští repatrianti z východních území postoupených SSSR a osadníci z polského vnitrozemí. V roce 1951 byly připojeny Grzybowice, Kończyce (Kunzendorf), Makoszowy, Mikulczyce, Pawłów (Paulsdorf) a Rokitnica. O dva roky později došlo k přičlenění sídliště Helenka, které dříve patřilo obci Stolarzowice (dnes městská část Bytomi). Do roku 1963 následovaly ještě kosmetické změny hranic s Hlivicemi a Slezskou Rudou. thumb|Industriální ruiny – koksovna Concordia v roce 2010 V období socialismu byla postavena řada panelových sídlišť v různých městských částech. Vzhled centra poznamenala v 60. letech výstavba sídliště Barbary s šesti jedenáctipatrovými věžáky na místě asanované Schüllerovy kolonie. V roce 1983 vzniklo v Zabrzi Vojvodské kardiologické středisko (Wojewódzki Ośrodek Kardiologii, dnešní název Slezské centrum srdečních chorob – Śląskie Centrum Chorób Serca), kde o dva roky později provedl tým Zbigniewa Religy první transplataci srdce v Polsku. Roku 1991 dosáhlo město svého populačního maxima – čítalo 205 789 obyvatel. Od té doby jejich počet v souvislosti s útlumem těžkého průmyslu systematicky klesá. V letech 2008–2014 byl jižní částí města protažen Silniční diametr propojující katovickou konurbaci v ose východ–západ (Drogowa Trasa Średnicowa). Za oběť mu padla kromě jiného stará dělnická kolonie v Porembě včetně rodného domu věhlasného spisovatele Janosche (Horsta Eckerta).
Městské části thumb|Městské části Zabrze Od roku 2012 se Zabrze oficiálně dělí na 18 městských částí: Biskupice (Biskupitz) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1927; rozkládá se na severovýchodě města směrem na Bytom; její součástí je i Borsigova kolonie; Centrum Południe (= Centrum Jih) – část centra jižně od železniční trati, zahrnuje historickou obec Dorotheendorf (Dorota) a Matejkovo sídliště (Osiedle Matejki); Centrum Północ (= Centrum Sever) – část centra severně od železniční trati, zahrnuje původní vesnici Zabrze (Staré Zabrze, Alt-Zabrze) a centrální náměstí Svobody (Plac Wolności); Grzybowice (Pilzendorf) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951; nachází se na severozápadním okraji města; Guido – mezi městskými částmi Centrum Południe a Kończyce, zahrnuje též velkou část Lesoparku Slezských povstalců (Park Leśny imienia Powstańców Śląskich); název je odvozen od dolu Guido; Helenka – nejsevernější výběžek Zabrze, sídliště připojené v roce 1954; původně součást Stolarzowic, které jsou městskou částí Bytomi; Kończyce (Kunzendorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se na jihu města; Maciejów (Mathesdorf) – obec připojená v roce 1927, rozkládá se v západní části města směrem na Hlivice; Makoszowy (Makoschau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se na jihozápadním okraji města; Mikulczyce (Mikultschütz, v letech 1936–1945 Klausberg) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951, rozkládá se v severní části města; Osiedle Mikołaja Kopernika (= Koperníkovo sídliště) – panelové sídliště sousedící s Mikulczycemi; Osiedle Młodego Górnika (= Sídliště mladého horníka) – částečně dělnická kolonie a částečně panelové sídliště pro zaměstnance dolu KWK Pstrowski na severovýchodním okraji města u hranice s Bytomí; Osiedle Tadeusza Kotarbińskiego (= Kotarbińského sídliště) – panelové sídliště a přilehlá zástavba navazující na Centrum Północ; Pawłów (Paulsdorf) – obec připojená v roce 1951, rozkládá se v jihovýchodní části města; Rokitnica (Rokittnitz, v letech 1936–1945 Martinau) – jedna z původních vesnic připojená v roce 1951 a na ni navazující soubor sídlišť z první a druhé poloviny 20. století; rozkládá se v severní části města; Zaborze Południe (= Zaborze Jih) – část Zaborze jižně od Silničního diametru (Drogowa Trasa Średnicowa) s převahou starých dělnických kolonií; Zaborze Północ (= Zaborze Sever) – část Zaborze severně od Silničního diametru, zahrnuje původní vesnici a nejrozlehlejší zabrzské panelové sídliště Poremba; Zandka – navazuje na Centrum Północ, tvoří ji hlavně historická dělnická kolonie pro zaměstnance Donnersmarckových železáren; název je odvozen od Sand Kolonie, prvního pojmenování Malého Zabrze;
Pamětihodnosti Industriální památky thumb|Hornický skanzen Královna Luisa – šachta Carnall thumb|Důl Ludwik