Hermés (řecky Ἑρμῆς, v dórském dialektu Ἑρμᾶς – Hermás, u Homéra též Ἑρμέιας – Hermeiás) je starobylý řecký bůh pastvin, stád a obecně přírody a vegetativních sil, ochránce cest a hranic, původně snad i chtonické povahy. Jeho uctívání velmi pravděpodobně pochází ještě z prehistorické předmykénské doby a v různých podobách zůstávalo populárním až do konce starověku. Za dobu svého trvání prošlo komplikovaným, podle některých badatelů až ohromujícím vývojem, který zejména ve své rané fázi není doposud v úplnosti srozumitelný a je předmětem diskusí.Allan (2018), poznámky 3 a 4, s. 19. V rozvinuté podobě svého kultu tak Hermés získal osobitý, „jedinečně komplexní“ charakter.
Hermovými charakteristickými znaky v mytologii jsou lstivost, rychlost, pohyblivost a nestoudnostHomérské hymny 4, 155. – je ochráncem nejen pro stáda navracejícím majitelům zatoulané kusy, ale i pro jejich zloděje, pocestným nejen pomáhá neztratit se, ale za noci je ze správné cesty i svádí,Homérské hymny 4, 575. a hranice nejen střeží, ale i překračuje. To platí i v přeneseném smyslu, takže lze obecně říci, že „operuje vně ustanovených hranic zvyků a zákona.“ Svým překračováním hranic Hermés boří tabu a tím navozuje novou situaci a příležitosti či nově definovaný řád. Má tedy ambivalentní a současně šibalskou povahu; na rozdíl od ostatních mytologických šibalských postav ovšem není reprezentantem chaosu a neuspořádanosti a vždy zůstává nositelem božských kvalit, které pouhé šibalství transcendují.Kerényi (2005), s. 196n. I pochybné činy provádí s charakteristickou vynalézavostí a určitou ladností a důvtipem. Je bohem reprezentujícím samotný nepřetržitý tok života v jeho plynutí a proměnlivosti, s jeho záhadami, nepředvídatelnými okolnosti, náhodami, ale i nehodami,Kerényi (2003), s. 37. „základní aspekty živoucí reality“, které se – bez ohledu na morální hledisko – „znovu a znovu vynořují v těch nejrozmanitějších formách a které zahrnují ztráty i zisky, darebáctví i laskavost.“Otto (1954), s. 122.
Toto archaické pojetí je později zatlačováno do pozadí a ačkoli nikdy nebylo zcela eliminováno, počínaje homérskou dobou v nově se ustavujícím systému olympské hierarchie Hermés už vystupuje více jako posel bohů, především svého otce Dia, jehož rozhodnutí oznamuje a provádí, takže je prostředníkem mezi bohy navzájem i mezi bohy a lidmi. Vždy se nachází a působí mezi různými světy; specifickým projevem této jeho funkce je, že jako psýchopompos odvádí zemřelé ze světa živých do podsvětí. Odtud se stává bohem všech dovedností, které s rolí zprostředkovatele souvisí, tedy zejména výmluvnosti a přesvědčivého užívání řeči, vynalézavosti, myšlení a nakonec intelektuální aktivity vůbec, ale také např. chlapecké výchovy a tudíž i řeckých gymnasií a zápasnické zdatnosti, a bohem veřejného prostoru a tam prováděné činnosti, zejména obchodu a z něj plynoucího zisku. Je bohem sociálního kontaktu a komunikace, který na jedné straně pomocí lsti nebo klamu, ale na straně druhé i prostřednictvím porozumění, pochopení nebo nové interpretace, vždy podle okamžitých okolností, nachází účinné řešení i jinak bezvýchodných či patových situací. V této podobě je jedním z dvanácti Olympanů, z nichž je lidem nakloněn nejpříznivěji,Ílias XXIV, 333. a patří mezi nejpopulárnější řecké bohy vůbec, i když více než v oficiálním kultu je jeho uctívání rozšířeno v lidovém náboženství; nezdá se, že by s výjimkou Arkádie, kde vznikl, jeho kult zapustil hlubší kořeny. Někdy je dáván do souvislostiHérodotos: Dějiny II, 51-52. – podle řady badatelů však ne příliš přesvědčivěAllan (2018), poznámka 14, s. 67. – s mystérii Kabeirů na Samothraké.
Rozličnost jeho funkcí již ve starověku ojediněle vedla k tomu, že mohlo být rozlišováno několik Hermů,Marcus Tullius Cicero: De natura deorum 3, 22. tedy odlišných bohů stejného jména. Ovšem všechny tyto různorodé oblasti Hermovy působnosti, třebaže se některé mohou zdát vůči předhomérskému pojetí až překvapivé, ve skutečnosti nejsou nové – jsou jen rozvinutím stále týchž hermovských kvalit,Otto (1954), s. 107. tedy vnějškovitosti, otevřenosti, pohybu, přechodu, změn stavu a styku cizorodých prvků. Hermés a jeho působení totiž nejsou charakterizováni ani tak jednotlivými sférami činnosti či jejich souhrnem, ale především zcela specifickým a tomuto bohu vlastním způsobem, jímž vše provádí bez ohledu na to, čeho se to dotýká.
V římské tradici byl Hermés ztotožněn s numinem zisku Mercuriem, pod helénistickým vlivem i s jinými bohy. Obzvláště vlivnou se od pozdního starověku až do konce novověku stala postava Herma Trismegista vzniklá spojením s egyptským Thovtem, která však s vlastní podobou Herma jako antického boha souvisí jen velmi volně.
Jako pastýřský bůh je zobrazován v podobě zralého až postaršího vousatého muže s venkovským kloboukem, často ithyfalicky. Tuto podobu si udržuje přibližně do 5. století př. n. l. – objevuje se tak zejména na hermách a na výjevech vázového malířství. S proměnou v posla bohů v následujících staletích nabývá podobu mladistvou až jinošsky půvabnou s atletickými rysy – patrně nejznámějším příkladem tohoto pojetí je tzv. Hermés Ludovisi či Hermés s dítětem Dionýsem pokládaný za dílo Práxitela. Jeho atributy spolu s kloboukem jsou hůl a zlaté okřídlené sandály.
Z religionistického hlediska je Hermés pro starověké Řecko jedním z jeho kulturních hrdinů.Allan (2018), s. 90n. Pro jungiánskou psychologii zosobňuje jeden z mužských archetypů. Až do současnosti jsou postava Herma a s ní spojené atributy na Západě obecně srozumitelnými symboly používanými v různých sférách včetně populární kultury.
Původ Hermův kult je velmi starobylý a současně už na samém počátku své historické evidence mnohovrstevnatý, což přesvědčivé určení jeho původu činí nesnadným. Velmi pravděpodobně je předřecký, ale jeho raná podoba zůstává nejasná. Dřívější badatelé například poukazovali na analogie Herma s blízkovýchodními bohy a přisuzovali mu staroorientální původ. Jiní jej různými způsoby přiřazují k protoindoevropskému kulturnímu okruhu, nejčastěji poukazy na podobnost s védským bohem Púšanou,Otto (1954), s. 120n. s nímž má být zprostředkovaně, a tím i etymologicky, spojen přes údajně původnější postavu boha Pana. Žádné z navržených spojení s protoindoevropským jazykovým prostředím ovšem není pokládáno za spolehlivé. Obdobná nejednoznačnost panuje ohledně prapůvodní Hermovy funkce; vedle jeho nejčastější identifikace jako boha hranic v doslovném i přeneseném smyslu slova se objevují i méně přijímané či ojedinělé interpretace, například že může být pradávným bohem ohně nebo větru.
Společník bohyně náhled|left|Hermés v čele průvodu nymf. Attická hydria černofigurového stylu, cca 530-520 př. n. l. Ashmoleovo muzeum, Oxford Dnes se má většinově za jisté, že Hermés je původním bohem prehistorických obyvatel Řecka a že jeho kult vznikl v Kyllénských horách v Arkádii, dokonce snad přímo v tamní jeho posvátné jeskyni,Dietrich (1974), s. 177n. v níž se podle v historické době nejrozšířenejší verze mýtu narodil; snad tedy byl původně obávaným mocným jeskynním, resp. podzemním duchem. Co představoval pro předřecké či raně řecké obyvatelstvo ovšem nelze určit s jistotou a lze o tom jen spekulovat na základě přeživších dokladů.
V jejich světle se ukazuje jako jeden z představitelů mínojsko-mykénského typu božského dítěte a současně mladistvého chtonického mužského boha, společníka a protipól pradávné ženské bohyně,Dietrich (1974), s. 238n.Kerényi (2003), s. 113n. jejímž byl tajným milencemKerényi (2003), s. 115. a současně synem ve své povaze falického boha: porodila jej, zvolila si ho za partnera a znovu jej porodila. V tomto archaickém pojetí předcházejícím mnohem pozdějšímu olympskému náboženství Hermés zosobňuje ryzí maskulinní princip probuzený k existenci prvotní panenskou bohyní, vyzývavou a žádostivou.Kerényi (2003), s. 113n. Jejich spojení nemá nic společného s plodností, ale vyjadřuje primitivní, téměř vulgární erotismus: sotva se Hermés objeví, pouhým pohledem na ni se vzruší a zatímco ona je pro něj stěží čímkoli víc než pouhou příležitostí, on je pro ni neosobní maskulinitou, téměř hračkou. Jsou v něm obsaženy naléhavá přesvědčivost a napětí plné očekávání, tedy znaky charakteristické pro sexuální svádění. Ozvěnou těchto dávných představ spojených s Hermem může v historické době být průhledná sexuální symbolika v jemu věnovaném homérském hymnu, například když nestydatě zpívá píseň o svém zplozeníHomérské hymny 4, 56-59. nebo když jako vynálezce techniky ovládnutí ohně jej poprvé rozdělá rychlými pohyby vavřínové tvrdé hůlky v měkčím dřevě,Homérské hymny 4, 105. v mýtech přítomné vyprávění o jeho častých vztazích s nymfami, s nimiž se podobně jako siléni v hlubokých jeskyních oddává milostným hrám,Homérské hymny 5, 262-3. či náznaky jakési „řecké tantry“ v jeho kultu.
náhled|Hermés pod dohledem Dia zabíjí Arga, aby osvobodil Íó Hérou proměněnou v krávu. Věčná bdělost giganta je vyjádřena množstvím očí rozesetých po jeho celém těle. Kresba podle athénské keramiky červenofigurového stylu, 5. století př. n. l. Uměleckohistorické muzeum, Vídeň V archaických představách ovšem sexuální svádění není pouhou eroticky zaměřenou komunikací, ale v prvé řadě projevem magických schopností: spočívá ve znalosti kouzelných slov či jiných prostředků nadaných mocí kohokoli a cokoli ovládnout, jejichž správným užitím, zpravidla v tajnosti či šeptem, je dosaženo požadovaného cíle. To vyjadřuje přízvisko Našeptávač, které Hermés příznačně sdílí s Afrodítou a ErótemAllan (2018), s. 92.Brown (1990), s. 14. a ve kterém se propojují ovládání milostných kouzel, svádění a výmluvná přesvědčivost s nejednoznačností, záludností a klamavostí.
Hermés jako prvotní svůdce touto dovedností disponuje ze své podstaty, a to nejen v milostné sféře. Neznamená to,Allan (2018), s. 95n. že by měl být nutně pokládán přímo za boha magie, ale rozhodně je bohem mistrné mluvy, mimořádných znalostí, podivuhodných kouzel a nenadálých jevů,Homérské hymny 4, 410. jimiž dokáže omámit, ohromit či spoutat mysl bohů i lidí a působit tak na jejich vůli a jednání, často v rozporu s jejich vlastním záměrem nebo zájmem. Takto například zpěvem a líbeznou hrou na lyru v původně rozhněvaném Apollónovi vzbudil nezvladatelnou touhu lyru získat, takže ten Hermovi nabídl své přátelství.Homérské hymny 4, 415-455. Podobně mámivými slovy či hudbou uspal do té doby věčně bdícího giganta Arga, aby jej zabil a osvobodil Íó. V této roli také na Diův pokyn při stvoření Pandóry jí spolu se schopností mluvit „do prsou… mysl psí a… slova lichotivá a lži a povahu lstivou… vložil;“ jimi byl Epimétheus i přes předchozí Prométheovo varování oklamán, Hermem přivedenou Pandóru přijal za manželkuHésiodos: Práce a dny 65-100. a do světa lidí tak vstoupila všechna neštěstí jako božský trest za jejich zpupnost.Hésiodos: Theogonie 565-610.
Bůh hranic náhled|Moderní kamenná mohyla podél neznačené cesty ve Falckém lese ve spolkové zemi Porýní-Falc, Německo. Ilustrační foto