Zdeněk Sýkora (3. února 1920 Louny – 12. července 2011 Louny) byl český malíř, grafik a pedagog, jehož práce jsou zastoupeny v mnoha sbírkách moderního umění v České republice a v zahraničí. Patří ke světovým průkopníkům využití počítače při přípravě výtvarného díla.
Životopis Narodil se 3. února 1920 v Lounech, kde žil až do své smrti. Jeho rodiče pocházeli od Nepomuku jižně od Plzně. Sýkorův otec sloužil v letech 1903–1908 a také za 1. světové války jako strojník u válečného námořnictva. V roce 1913 se oženil. Po válce se odstěhoval i s manželkou do Loun, kde pracoval v Železničních opravnách a strojírnách.
V Lounech Zdeněk Sýkora absolvoval v roce 1938 reálné gymnázium. První rok po maturitě, až do uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939, studoval na Vysoké škole báňské v Příbrami. Během války pracoval na železnici. V Lounech byla jeho působištěm výtopna, později pracoval na různých místech na nádražích (výpravčí, telegrafista) ve Vrbně nad Lesy, Úvalech a Českém Brodě.
Již v době studií začal fotografovat a malovat obrazy. Jeho nejstarší datovaná fotografie, zachycující zatopenou krajinu se siluetou lounského kostela sv. Mikuláše v pozadí, pochází z roku 1937. (Dále jen Bydžovská 2016). Spolu se svým přítelem Jiřím Urbanem se za 2. světové války účastnil činnosti a výstav Klubu fotografů amatérů v Lounech. Sýkora se v té době spřátelil také s Vladislavem Mirvaldem a společně se občas zúčastňovali akcí lounské neformální surrealistické skupiny, kterou vedl knihovník Jaroslav Janík spolu s Kamilem Linhartem. Společným dílem Zdeňka Sýkory a Kamila Linharta je autorská kniha Někam jít, kterou vytvořili v roce 1943. Skládala se z Linhartových básní a Sýkorových fotografií. Kniha byla editována a podrobně popsána v monografii věnované Sýkorovu fotografickému díluBydžovská 2016, s. 87–112 a v katalogu k výstavě Surrealismus v Lounech v roce 2007.
Po válce začal studovat obory výtvarná výchova, deskriptivní geometrie a modelování na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém, záhy však tyto obory přešly na nově založenou Pedagogickou fakultu UK v Praze. Mezi jeho pedagogy patřili Martin Salcman, Cyril Bouda, Karel Lidický, František Kovárna a Vladimír Denkstein. V roce 1947 složil absolutorium a hned na škole začal vyučovat. Působil jako asistent u Boudy, Salcmana a Kovárny. V roce 1966 se stal docentem malby a na škole zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1980. Zároveň s pedagogickou činností se intenzivně věnoval volné tvorbě – maloval obrazy, vytvářel plastiky, je autorem desítek grafik a realizací v architektuře. Byl členem tvůrčí skupiny Křižovatka, jež byla založena v roce 1963 v Praze. Rozhodující obrat v Sýkorově tvorbě znamenalo seznámení se s kolekcí obrazů Henriho Matisse během návštěvy Ermitáže v roce 1959.
V říjnu 1983 se oženil se svou studentkou Lenkou Plochovou. Ta se postupně stala jeho spolupracovnicí a později i plnohodnotnou spoluautorkou. Jako kurátorka připravila mnoho jeho výstav, píše odborné studie o jeho díle a spravuje jejich společný rozsáhlý archiv.
Roku 1991 byl Sýkora jmenován čestným občanem města Loun. V roce 2003 mu francouzský ministr kultury udělil titul rytíře Řádu umění a literatury. Roku 2005 obdržel rakouskou cenu Herberta Boeckla za celoživotní dílo a 2008 Cenu Vladimíra Boudníka.
Lidé, kteří Zdeňka Sýkoru znali, si ho každoročně připomínají na červencovém slavnostním setkání u pamětního panelu na břehu řeky Ohře v Počedělicích nedaleko od Loun. Často zde od padesátých let maloval a také učil malovat desítky umělců-amatérů z lounského výtvarného kroužku, který vedl od roku 1960 do roku 1979. Sýkorovy Počedělice se konají od roku 2013 a zavzpomínali zde na něj jeho žáci, přátelé i zahraniční sběratelé.
Tvorba Raná tvorba Celé jeho dílo vychází z přírody a krajiny. Po surrealistických a kubistických obrazech ze 40. let se nejprve věnoval realistické krajinomalbě. Maloval zpravidla v okolí rodného města, zejména řeku Ohři a v údolí směrem na Rakovník, často ve společnosti Vladislava Mirvalda. V roce 1952 měl v Praze v Alšově síni první samostatnou výstavu, na níž představil okolo 40 obrazů krajin. Sýkora přiznal, že ho ovlivnila expresivní barevnost obrazů Jindřicha Pruchy. V průběhu 50. let jeho malba prošla fauvistickou fází, posléze se zjednodušila, a zcela opustila budování iluzivního prostoru. Přestože Sýkora stále vycházel ze zobrazení skutečnosti, na obrazech řešil především vztahy mezi barevnými plochami. Vrcholem této snahy je cyklus Zahrad (1958–1960), kde je krajina použita jako impulz k volnému pojednání výrazových kvalit osvobozené barevné skvrny.
V roce 1960 se jeho tvorba začala přiklánět k abstrakci, cestou ke geometrickým, plošným obrazům, tzv. hard-edge. V tomto duchu byla namalována i železná protipožární opona lounského divadla (1962–1963), která zmizela při jeho rekonstrukci počátkem 21. století. Jeden z obrazů tohoto období, Červená šipka, se stal předobrazem elementu, samostatného prvku, kterým je možno otáčet a spojovat jej s dalšími. V roce 1962 začal Sýkora malovat první obraz složený z elementů – Šedou strukturu. Dokončil ji v roce 1963 a hned poté maloval další struktury tohoto typu. Jejich smyslem bylo vyčerpání kombinatorických možností vzájemných poloh elementů. Zároveň však již začal uvažovat o novém přístupu – vymyslel pro své struktury pravidla, podle kterých by se elementy mohly spojovat, čímž samozřejmě mohl ovlivňovat vizuální podobu struktury, její celkové vyznění.
Zapojení počítače náhled|vlevo|323x323bod|Restaurovaná mozaika z roku 1975 v kulturním domě v Litvínově (dnes Citadela)Do své další tvorby již v roce 1964 zapojil počítač, který přináší nové možnosti, zejména může urychlit poměrně složitou přípravu obrazu. V této době spolupracoval s matematikem Jaroslavem Blažkem, který měl možnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy používat jeden z prvních počítačů v republice – LGP 30. Zatímco předešlé obrazy struktur z roku 1963 byly ještě tvořeny intuitivně a byly vedeny snahou, aby se žádná z kombinací v obraze neopakovala, při práci s počítačem bylo nutné přijmout důslednou racionální logiku. Všechny vstupní parametry (tvary elementů, jejich poloha, barevnost, pravidla jejich spojování) musely být přesně definované a převedené na číselné kódy, tak aby s nimi počítač mohl pracovat. Do prázdného rastru bylo autorem zadáno několik elementů a pomocí jednoduchého výpočtu se určovalo, které elementy zaujmou sousední místa tak, aby vyhověly zadaným pravidlům. Všechna zadání i výsledky byly zaznamenávány. Počítač se ukázal především jako rychlý a spolehlivý pomocník – byl tedy využit pouze k výpočtu předem definovaného konceptu. Celý postup byl autorem podrobně popsán a uložen v benátském archivu roku 1967, otištěn také v časopise Kunst v roce 1969 a v časopise Leonardo v roce 1970.Sýkora, Zdeněk – Blažek, Jaroslav Computer-aided Multi-element Geometrical Abstact Paintings, Leonardo, roč. 3, 1970, s. 409–413; Sýkora, Zdeněk, System, in: Archivio storico d'arte della biennale, 1967; Sýkora, Zdeněk, Mein System, Kunst, 1969, č. 36, s. 1468. Rukopisná verze česky, anglicky i německy uložena v Archivu Lenky a Zdeňka Sýkorových Louny. Obrazy byly zpravidla malovány klasickou metodou – olejem na plátno, často měly monumentální rozměry.
Od roku 1965 se struktury Zdeňka Sýkory objevovaly na mnoha důležitých výstavách v zahraničí. Některé z těchto přehlídek měly pro zařazení jeho jména do evropského kontextu moderního umění zásadní význam, například Nové tendence v Záhřebu (1965 a 1969), documenta 4 v Kasselu (1968) a bienále konstruktivního umění v Norimberku (1969 a 1971). Sýkorovy obrazy byly v té době zakoupeny do sbírek evropských muzeí a staly se také součástí kolekcí soukromých sběratelů v západní Evropě i Americe. Byl také zařazen do přehledových publikací o konstruktivním, konkrétním a geometrickém umění 20. století.
Liniové obrazy Struktury prošly vývojem a po několika výrazových obměnách (z hlediska jejich barevnosti, tvarů a velikosti elementů, polohy rastru, použití materiálů) dospěl Sýkora v roce 1971 k tzv. makrostrukturám, které vytvořil zvětšením elementů, prakticky jako detaily již existujících struktur. Vznikající obrysové linie vytyčují hranici mezi černými a bílými plochami. Na těchto obrazech, se v roce 1973 staly podnětem ke vzniku liniových obrazů, jejichž tvorbě se Sýkora věnoval až do konce života.
Hned na počátku jejich vývoje dochází ke zrušení vazby linií na vymezující mříž rastru, linie dostávají svobodu volně se pohybovat po ploše plátna, obraz se stává pouhým výsekem z pomyslného celku. Systém se neustále mění a zdokonaluje, až dospívá k bodu, kdy jsou všechny parametry obrazu – tedy výchozí souřadnice každé linie, jejich šířka, délka, průběh a barva linií – určovány náhodně pomocí čísel, a to hodem kostkou či generováním náhodných čísel pomocí počítače. Vznik linií a úvahy o jejich dalším pokračování shrnul Zdeněk Sýkora v roce 1979 v textu K mým liniovým programům.Sýkora, Zdeněk, Zu meinen Linienprogrammen, Kunstinformatie 22, Gorinchem 1979. Česky in: Kappel, Pavel – Sýkorová, Lenka, Katalog Zdeňka Sýkory 90, Verzone, Praha 2010, s. 73–75, . Barevné linie existují na bílém pozadí, symbolizujícím prázdno jakožto přirozené prostředí pro rozehrání náhodného liniového bujení. Obrazy jsou opět klasickými malbami olejem, později akrylem na plátno.
Zdeněk Sýkora se také celý život vracel ke krajině a navazoval na výsledky své malby konce 50. let. Obrazy krajin začal malovat vždy v plenéru, kam se od roku 1960 vydával spolu se členy malířského kroužku, který v Lounech založil a dvacet let vedl. Obrazy často dokončoval v ateliéru, takže se ocitaly vedle právě rozmalovaných struktur nebo linií. Kromě již zmíněných motivů řeky a údolí ho po roce 1980 nově zajímaly horizonty.
Na přelomu 80. a 90. let vznikl také cyklus Skvrny – několik desítek abstraktních obrazů, které Sýkora namaloval v ateliéru. Jsou výrazem hledání vztahů mezi barevnými plochami.
Jeho tvorba zůstává po téměř půl století stále živá. Myšlenky v jeho pracích se aktualizují v jiných, nových souvislostech, jako je tomu např. ve webartových processingových projektech Mariuse Watze ze skupiny Unlekker, pracujících s generativními vektorovými principy (paralely s principy tečen u Sýkorových liniových obrazů).
Od roku 1986 jsou v západoevropských muzeích (Bottrop, Mönchengladbach, Ludwigshafen, Paříž, Vídeň, Salcburk) vystavovány také jeho liniové obrazy. Zároveň se objevují i na evropském trhu díky soukromým galeriím, které ho od osmdesátých let zastupovaly(Galerie Art Affairs, Galerie Média, Galerie Heinz Teufel). V České republice se do širšího povědomí dostává teprve v polovině devadesátých let svou retrospektivou v Galerii hlavního města Prahy (1995). Poslední velkou výstavu Sýkorova díla uspořádala také GHMP k umělcovým devadesátým narozeninám (2010).
Realizace v architektuře náhled|Sýkorova mozaika na jednom ze čtyř odvětrávacích komínů Letenského tunelu|293x293pixelů Zdeněk Sýkora je také autorem realizací v architektuře, například mozaikového obkladu větracích komínů Letenského tunelu v Praze (dokončeno 1969), návrhu dlažby pro náměstí v nizozemském Gorinchem (1974, rekonstrukce 2005), mozaiky do kulturního domu v Litvínově (návrh 1967, realizace 1975, rekonstrukce 2016), chodníku a stěny rovněž v Litvínově (návrh 1967, realizace 1975), řešení vstupní haly firmy Selmoni AG v Basileji (1993) či vstupní haly budovy Národního integrovaného střediska Řízení letového provozu České republiky v Jenči u Prahy (spoluautorka Lenka Sýkorová, 2005).
Trh s uměním