Benjamin Netanjahu ( , Binjamin Netanjahu; * 21. října 1949 Tel Aviv), známý pod přezdívkou Bibi, je izraelský politik, od prosince 2022 předseda vlády Izraele. Tuto funkci zastával také v letech 1996–1999 a 2009–2021. Od roku 2005 vykonává funkci předsedy strany Likud. Je nejdéle sloužícím předsedou vlády v dějinách země, funkci vykonává přes 16 let. Mimo jiné se stal prvním předsedou vlády, který se narodil v Izraeli po vyhlášení jeho nezávislosti.

Narodil se sekulárním židovským rodičům a vyrůstal v Jeruzalémě a po určitou dobu ve Filadelfii. Do Izraele se vrátil v roce 1967, aby vstoupil do Izraelských obranných sil. Působil ve speciální jednotce Sajeret Matkal, zúčastnil se několika misí a dosáhl hodnosti kapitána. Po absolvování Massachusettského technologického institutu pracoval pro Boston Consulting Group. V roce 1978 se vrátil do Izraele, kde založil Institut Jonatana Netanjahua, který se zaměřuje na boj proti terorismu. V letech 1984–1988 působil jako velvyslanec Izraele při OSN. Do povědomí se dostal v roce 1993, kdy byl zvolen předsedou strany Likud a stal se vůdcem opozice. Ve volbách v roce 1996 porazil Šimona Perese a stal se prvním izraelským předsedou vlády zvoleným v přímých volbách a nejmladším v historii země. Ve volbách v roce 1999 byl poražen Ehudem Barakem a zcela odešel z politiky. Později se do politiky vrátil a za vlády Ariela Šarona působil jako ministr zahraničních věcí a ministr financí. V posledně jmenované funkci zahájil reformy izraelské ekonomiky, které vedly k výraznému hospodářskému růstu. Z vlády nakonec odstoupil kvůli neshodám ohledně plánu na stažení z Pásma Gazy.

Do čela Likudu se vrátil v prosinci 2005 poté, co Šaron odstoupil a založil novou stranu Kadima. V letech 2006–2009 byl vůdcem opozice. Po volbách v roce 2009 vytvořil koaliční vládu s dalšími pravicovými stranami a podruhé složil přísahu jako předseda vlády. Post premiéra obhájil také ve volbách v letech 2013 a 2015. Po třech po sobě jdoucích volbách v letech 2019 a 2020, kdy se nepodařilo sestavit vládu, nastalo období politické patové situace, která byla vyřešena uzavřením dohody o rotační vládě mezi Netanjahuem a Binjaminem Gancem. Koalice se rozpadla v prosinci 2020 a v březnu 2021 se konaly nové volby. V červnu 2021, poté co Naftali Bennett sestavil vládu s Ja'irem Lapidem, se Netanjahu stal potřetí vůdcem opozice. Po volbách v roce 2022 se opět vrátil do funkce předsedy vlády.

Již od 80. let 20. století je jeho blízkým přítelem Donald Trump. Během Trumpova prezidentství Spojené státy uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele, uznaly izraelskou svrchovanost nad Golanskými výšinami a zprostředkovaly Abrahámovské dohody, sérii normalizačních dohod mezi Izraelem a různými arabskými státy. Netanjahu čelil mezinárodní kritice za svou desetiletí trvající politiku, kdy jako předseda vlády rozšiřoval izraelské osady na okupovaném Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě, které jsou podle platného mezinárodního práva považovány za nelegální. V roce 2019 byl po tříletém vyšetřování obviněn z porušení důvěry, úplatkářství a podvodu, kvůli čemuž se vzdal všech svých ministerských funkcí kromě premiérského postu.

Od roku 2023 usilovala Netanjahuova vláda o reformu soudnictví, která se setkala s kritikou veřejnosti. V říjnu 2023 zaútočily na Izrael palestinské militantní skupiny, čímž vypukla válka v Pásmu Gazy. Vláda byla za neschopnost tento útok předvídat kritizována, přičemž vypukly protesty, které požadovaly odvolání Netanjahua. Některá média uvedla, že se jedná o největší selhání izraelských zpravodajských služeb za posledních 50 let. Vláda byla obviněna z genocidy, což vyvrcholilo v prosinci 2023, kdy Jihoafrická republika podala žalobu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Dne 21. listopadu 2024 Mezinárodní trestní soud rozhodl o vydání zatykačů na Benjamina Netanjahua a v té době čerstvě odvolaného ministra obrany Jo'ava Galanta z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Soud tím také odmítl podané námitky Izraele a jeho spojeneckých zemí.

Mládí a vojenská kariéra vlevo|náhled|172x172bod|Netanjahu v roce 1967

Narodil se v roce 1949 v Tel Avivu do rodiny Bencijona (původně Mileikowskeho; 1910–2012) a Cely Netanjahuových (rozené Segalové; 1912–2000) jako prostřední ze tří bratrů. Jeho otec byl historik specializující se na historii Židů ve Španělsku. Jeho dědeček z otcovy strany, Natan Mileikowsky, byl rabín a sionistický spisovatel. Když Netanjahuův otec emigroval do Mandátní Palestiny, změnil si příjmení z Mileikowsky na Netanjahu, což znamená „Bůh dal“. Ačkoli je jeho rodina převážně aškenázská, test DNA odhalil, že má také sefardské předky. Jeho předkem je údajně Ga'on z Vilna.

Původně vyrůstal v Jeruzalémě, kde navštěvoval základní školu Henrietty Szoldové. V hodnocení ze 6. třídy je napsáno: „Netanjahu je zdvořilý, slušný, ochotný, přátelský a aktivní“.

Ve čtrnácti letech se s rodinou přestěhoval na filadelfské předměstí Cheltenham, kde studoval na střední škole. Jeho otec byl emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora. Ve volném čase navštěvoval debatní a šachový klub a hrál fotbal.

Po absolvování střední školy v roce 1967 se Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách (IOS). Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací během opotřebovací války, včetně bitvy o Karamé, jejímž cílem bylo zajmout vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, či osvobození rukojmích z letadla společnosti Sabena na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn. V rámci jednotky se vypracoval na velitele týmu. Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána a odcestoval do USA. Po vypuknutí jomkipurské války se v říjnu 1973 opět vrátil do Izraele, aby se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Mimo jiné velel komandu, které se nacházelo hluboko na syrském území. Podrobnosti této operace zůstávají dodnes utajeny.

Vzdělání Koncem roku 1972 se vrátil do Spojených států, aby studoval architekturu na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Po krátkém návratu do Izraele, kde bojoval v jomkipurské válce, se vrátil do Spojených států a pod jménem Ben Nitay získal v roce 1975 bakalářský titul z architektury a o rok později magisterský titul v obchodnictví. Současně studoval politologii na MIT a Harvardově univerzitě, než se kvůli smrti svého nejstaršího bratra Joniho v roce 1976 nerozhodl studium pozastavit. Jeho bratr sloužil jako velitel jednotky Sajeret Matkal a zahynul během protiteroristické operace v Entebbe, při níž jeho jednotka zachránila více než 100 převážně izraelských rukojmích unesených teroristy.

Jeden z profesorů o Netanjahuovi řekl: „Vedl si skvěle. Byl velmi bystrý a organizovaný. Měl plány a věděl, jak jich dosáhnout“.

Během studií si změnil jméno na Benjamin „Ben“ Nitay (pseudonym Nitay převzal od svého otce, který jej používal ve svých článcích). V jednom z rozhovorů upřesnil, že se tak rozhodl proto, aby se jeho jméno Američanům lépe vyslovovalo. Tuto skutečnost využili někteří jeho političtí soupeři k tomu, aby ho nepřímo obvinili z nedostatku loajality vůči Státu Izrael.

Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru; nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.

Diplomacie a začátek politické kariéry V roce 1982 se stal zástupcem izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense, a na této pozici setrval dva roky. Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA. V letech 1984–1988 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů. Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak komunikovat se západními médii. Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany. Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.

Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politiky a v říjnu téhož roku úspěšně kandidoval v parlamentních volbách za stranu Likud, s níž byla jeho rodina spjata po dvě generace. Kromě postu poslance byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira. V této funkci setrval čtyři roky, během nichž došlo k intifádě, válce v Zálivu a Madridské mírové konferenci, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy. Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí. V roce 1992 prohrál Likud pod Šamirovým vedením předčasné parlamentní volby, a ten proto odešel z politiky.

Poprvé vůdcem opozice (1993–1996) V roce 1993 přiznal krátce před stranickými primárkami v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru, která měla být podle jeho slov „zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“. Stranické volby však Netanjahu vyhrál, když porazil Bennyho Begina (syna někdejšího premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho. O post předsedy strany se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale svou kandidaturu stáhl, když zjistil, že má jen minimální podporu. Netanjahu byl vůdcem opozice v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – době rostoucího společenského napětí kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovnému nárůstu palestinského terorismu. Levice jej obvinila z vyhrocování již tak napjaté situace,Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 195 neboť dohody z Osla označoval jako „předmostí ke zničení Izraele,“ a jako vůdce opozice vystupoval s bouřlivými projevy na protivládních demonstracích.Sionismus a Stát Izrael. s. 198 Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.

Poprvé předsedou vlády (1996–1999)

První funkční období

Parlamentní volby v roce 1996 byly neobvyklé tím, že si Izraelci vůbec poprvé mohli zvolit svého premiéra přímo.Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 201–202 Netanjahu se v předvolební kampani zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům. Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.Izrael: Dějiny. s. 577 Jedním z předvolebních hesel bylo: „pro Židy je dobrý Netanjahu“. Náboženské strany vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu. Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním. Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000). Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.Sionismus a Stát Izrael. s. 206 V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů. Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafa'el Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer. Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).