Bohemund z Tarentu (v latinských kronikách psán ; 1052–1058 až 1111) byl italo-normanský válečník a dobrodruh, kníže z Tarentu a jeden z předních účastníků první křížové výpravy. Bohemund byl nejstarším synem Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele posledních byzantských provincií v Itálii, Kalábrii a Apulii.
Již v mládí se Bohemund vydal se svým otcem Robertem na válečné tažení proti Byzantské říši, ale navzdory několika vítězným bitvám s byzantskými vojsky se Normané na Balkáně nikdy trvale neudrželi. Po smrti Roberta Guiscarda se Bohemund dostal do války o dědictví s vlastními příbuznými, kteří ho připravili o velkou část majetku. Roku 1096 uviděl velkou příležitost v podobě vyhlášení první křížové výpravy. Připojil se k ní spolu se svým synovcem Tankredem a kontingentem normanských rytířů a stal se jedním z jejích předních vůdců. Výrazně se podílel na vítězství křižáků nad tureckými vojsky u Dorylaea (1097) a při obléhání Antiochie (1098). Poté, co křižáci Antiochii dobyli, prohlásil ji Bohemund svým vlastnictvím a založil tak druhý křižácký stát ve Svaté zemi – Antiochijské knížectví.
Křižáci však před tažením do Svaté země odpřisáhli byzantskému císaři Alexiovi, že všechna dobytá území, patřící v minulosti k Byzanci, budou říši předána zpět. Vyhlášením nezávislé vlády v Antiochii Bohemund tuto přísahu otevřeně porušil. Císař proto vyslal na východ armádu, aby Antiochii získal pro říši zpět. Antiochijské knížectví, oslabené vojenskou porážkou od tureckých vojsk, bylo byzantskou invazí vážně ohroženo a Bohemund se rozhodl vrátit zpět do Itálie pro posily. Po návratu do Evropy byl oslavován jako hrdina a jeho plány na tažení proti Byzantské říši podpořil papež Paschalis II. Francouzský král Filip I. dal Bohemundovi za ženu svou dceru Konstancii. Bohemundovo tažení proti Byzanci roku 1107 bylo zaměřeno na přístavní město Dyrrhachion, ležící na pobřeží Jaderského moře. Byzantinci však na útok byli připraveni, Normany obklíčili a výprava skončila naprostým neúspěchem. Bohemund pak již do boje nikdy nevytáhl a zemřel roku 1111 v ústraní. Raoul z Caen jej označil za (hrdinu s velkou pověstí).
Mládí a války o dědictví náhled|vlevo|Politická situacev Itálii a na Sicílii kolem roku 1084 Nepanuje shoda o tom, kdy se přesně Bohemund narodil, ale bylo to přibližně v letech 1052 až 1058. Jeho matka, Albegarda z Buonalberga, byla prostého normanského původu a jeho otec, Robert Guiscard, byl vévodou z Apulie, Kalábrie a Sicílie. Bohemundovi bylo při křtu dáno jméno Marek, ale protože velmi rychle rostl, začal mu jeho otec Robert říkat Bohemund podle obra Buamunda a podle kroniky mu tato přezdívka již zůstala.Kovařík, str. 60.
V roce 1070 zahájil Robert Guiscard válečné tažení proti byzantským teritoriím na Balkáně. Tehdy jej již doprovázel mladý Bohemund, který na tomto tažení poprvé samostatně velel. O této výpravě se mnoho informací nedochovalo, ale předpokládá se, že šlo jen o loupeživý nájezd na balkánský břeh Jaderského moře.Kovařík, str. 61
O jedenáct let později Bohemund s otcem vytáhli proti Byzantské říši znovu. Normané se roku 1082 vylodili u přístavního města Dyrrhachion, které rychle dobyli. Poté se normanské vojsko stočilo na jih a po císařské silnici Via Egnatia došlo do Řecka. Tam záležitosti v Itálii donutily vévodu Roberta k návratu, ale většinu vojska zanechal v Řecku pod Bohemundovým velením. Bohemund dvakrát porazil proti němu vyslaná byzantská vojska. Císař Alexios I. nakonec uzavřel spojeneckou dohodu s Benátskou republikou, jejíž námořnictvo Normanům v Řecku zablokovalo zásobovací trasy z jižní Itálie. Byzantinci pak zahájili novou ofenzívu a roku 1084 donutili Bohemunda vyklidit oblast Thessálie.
Roku 1085 podnikl Robert Guiscard s Bohemundem další invazi na Balkán. Normanské loďstvo rozdrtilo benátskou flotilu u ostrova Korfu, který se poté stal Bohemundovou základnou pro další tažení. Příštího roku Robert Guiscard zemřel a Bohemund musel tažení přerušit a vrátit se do jižní Itálie. V Itálii zatím Bohemundova macecha Sigelgaita dosadila na vévodský stolec svého syna Roberta. Bohemund se s ním pustil do války, trvající čtyři následující roky až do roku 1089, kdy Bohemundův a Robertův strýc, sicilský hrabě Roger, vyjednal mír. Bohemundovi tak zůstalo to, co si během války s nevlastním bratrem vydobyl: Tarento, Otranto, Orii, Gallipoli a Conversanské hrabství.Kovařík, str. 62
V létě roku 1096 již Roger, Bohemund a Robert bojovali společně při potlačování vzpoury ve městě Amalfi. Při obléhání města Bohemund poprvé spatřil křižáckou výpravu. Bylo to vojsko pod velením francouzského hraběte Huga z Vermandois, které uposlechlo výzvy papeže Urbana II. a které italští Normani zpočátku přijali chladně. Bohemund však pochopil, že křížová výprava pro něho může být výnosným vojenským podnikem.
Účast na první křížové výpravě náhled|vlevo|Vůdcové první křížové výpravy: Godefroi z Bouillonu, Bohemundz Tarentu, Raimond z Toulousea Tankred, romantický portrétz 19. století
Kronika anonymního Bohemundova rytíře zastává názor, že Bohemund se pro křížovou výpravu rozhodl proto, že ho osvítil Duch Svatý. Spíše však šlo o touhu po bohatství a vlastním území na východě, čímž se Bohemund netajil.
K Bohemundově armádě se připojili normanští velmoži z jižní Itálie i Normandie a také Bohemundovi synovci Tankred a Guillaume, kterého Bohemund krátce před tím pasoval na rytíře.Kovařík, str. 75. Celkem armáda čítala okolo 500 rytířů a 3 500 pěších vojáků. Pro Bohemunda znamenala křížová výprava především vojenský a nikoliv náboženský podnik, proto v jeho vojsku praktiky chyběli neozbrojení poutníci, kteří byli typickým znakem první křížové výpravy.Kovařík, str. 63. Armáda se v říjnu 1096 nalodila v italských přístavech a vyplula směrem na východ. Normané a Langobardi se zanedlouho vylodili v Epiru nedaleko přístavu Dyrrhachion poté, co se v oblasti již objevily armády ostatních křižáckých velitelů z Francie – Huga z Vermandois a Godefroie z Bouillonu. Bohemund prošel Řeckem a Makedonií, aniž by ho provázeli byzantští průvodci, nakonec však Normany dohnali pohanští Pečeněhové, sloužící byzantskému císaři, kteří měli křižákům poskytnout oficiální doprovod do Konstantinopole. Pečeněhové však místo toho začali útočit na zpozdilé Normany,Duggan, str. 33. ale Bohemund Pečeněhy odrazil, čímž byla cesta na Konstantinopol volná. V byzantském císaři Alexiovi vyvolala Bohemundova přítomnost velké obavy. Bohemund sice císaři vzkázal, že Byzancí projde v míru na východ s ostatními účastníky výpravy, přesto jak u Bohemunda, tak u císaře přetrvala vzájemná nedůvěra, a proto si Alexios přál, aby mu Bohemund složil lenní přísahu.
náhled|Alexios I. Komnenosna mozaice v chrámu Hagia Sophia V dubnu 1096 Bohemund dorazil do Konstantinopole a o Velikonocích se osobně setkal s císařem. Mezi Alexiem a Bohemundem přetrvávalo napětí a normanský vůdce se obával, že by mohl být otráven.Kovařík, str. 64. Bohemund, který znal dobře byzantské poměry, složil císaři lenní přísahu,Hrochová, str. 30. ve které se zavázal, že všechna území na východě, která dobude, předá pod svrchovanost Byzance. Císaři však navrhl, aby ho jmenoval vrchním velitelem výpravy,Duggan, str. 34. což mu však císař neslíbil, a Bohemund tak za svou přísahu nezískal nic. V době pobytu Bohemunda na dvoře v Konstantinopoli Alexiova dcera, princezna Anna Komnenovna, ve svém díle Alexias zaznamenala Bohemundův fyzický zjev:
náhled|vlevo|Křižáci na řeckých lodíchse přeplavují přes Bospor,romantický portrét z 19. století
Císař Alexios jej po složení přísahy obdaroval penězi a Bohemund se v dubnu přeplavil na asijskou pevninu, kde se spojil s vojsky Godefroie z Bouillonu a Huga z Vermandois. Počátkem května 1097 vyrazil Bohemund s Godefroiem jako vojenský předvoj a 6. května dorazili před hradby města Nikaie, předsunuté bašty turecké moci.Kovařík, str. 66. Křižáci si uvědomovali, že Nikaiu nebude možné dobýt ztečí, tudíž museli zahájit klasické obléhání, přičemž Bohemundovi jihoitalští Normané oblehli severní část města. V táboře obléhatelů začaly rychle docházet zásoby, ale Bohemundova iniciativa zajistila zásobování od moře, čímž byla potravinová krize zažehnána.Kovařík, str. 67.
Křižáci spolu s byzantskými spojenci zaútočili na hradby, městská posádka je však odrazila. Nikaia byla sídelním městem sultána Kilič Arslana, který po rozdrcení drancujících poutnických křižáků předchozího roku rytířské křižáky velmi podcenil. Až poté, co od Nikaie přišlo mnoho poslů, kteří popisovali obrovské vojsko obléhatelů, sultán zanechal bojů ve východní Anatolii a vrátil se zpět. Když spatřil Franky obléhající město, pokusil se prolomit obklíčení útokem z jihu. Turecký nápor tak 21. května dopadl na provensálské rytíře hraběte Raimonda z Toulouse a samotná bitva trvala celý den.Hrochová, str. 34. Když se sultánovi nepodařilo blokádu prolomit, ustoupil do vnitrozemí a Nikaiu zanechal svému osudu.
náhled|upright=1.5|Postup první křížové výpravy
Obránci i poté, co je Kilič Arslan opustil, bojovali dále. Byzantincům se zanedlouho podařilo město odříznout i od Askánského jezera, odkud do Nikaie putovaly zásoby. Obránci se poté pokusili vyjednávat s velitelem byzantských oddílů, admirálem Manuelem Butumitem. Ten v noci na 19. června nechal byzantskými oddíly, jimž obyvatelé otevřeli brány, tajně obsadit město. Vévoda Manuel Butumites obsazení města i vyjednávání za zády křižáků utajil a předstíral, že město dobyl. Byzantinci tak získali nepoškozené město, křižákům zavřeli brány a na hradbách vztyčili císařskou standartu. Křižáci tak byli připraveni o kořist, což je velmi pobouřilo. Alexios nakonec křižákům vyplatil podíl na kořisti, ale konflikt tím zcela uhašen nebyl.Duggan, str. 39. Bohemund se nicméně od Byzantinců poučil, že podobnou lest by při dobývání nějakého území mohl využít sám.
28. června 1097 křižácké vojsko odtáhlo od dobyté Nikaie. Křižáci se poté rozdělili na dvě skupiny. První vyrazili pod Bohemundovým velením Normani z Itálie a Normandie a Vlámové Roberta Flanderského společně s Francouzi ze Champagne a Anjou, vedenými hrabětem Štěpánem z Blois. Ve druhé skupině se nacházely oddíly Godefroiových Lotrinčanů, Francouzů hraběte Huga z Vermandois a Provensálců Raimonda z Toulouse. Důvodem pro rozdělení sil byly lepší možnosti zásobování výpravy, ale byl to také dobrý způsob, jak od sebe oddělit Bohemunda a hraběte Raimonda – dva vojevůdce, kteří si činili nárok na vrchní velení celé křížové výpravě.Duggan, str. 40.
Dne 28. června spatřili Bohemundovi průzkumníci nedaleko operující seldžucké vojsko a 1. července byli křižáci v údolí Dorylaion tureckými oddíly napadeni. Do pasti padl i Bohemundův synovec Tankred, normanský vévoda Robert, Štěpán z Blois a Robert Flanderský.Kovařík, str. 73.Hrochová, str. 35. Turci vzali křižáky do kleští. Bohemund zatím převzal velitelskou iniciativu a dal rozbít ležení, kde našli útočiště civilisté. S rytíři zatím vyrazil do bitvy. Turečtí jízdní lučištníci na křižáky z bezpečné vzdálenosti stříleli a rychle se zase stahovali. Rytíři proto byli nuceni zůstat na místě a jen se krýt. Bohemund rozkázal rytířům schovat se za pěšce, kteří chránili nekryté koně před šípy. Bohemundovo velení akceptovali rytíři i ostatní velmoži navzdory faktu, že Bohemund byl na společenském žebříčku níže než francouzská hrabata, a zejména vévoda z Normandie, který byl všeobecně považován za pána všech Normanů.Hrochová, str. 32.
Bohemund vyslal posly k druhé skupině, aby přišla na pomoc, zatímco sám Bohemund držel obranu. Godefroi z Bouillonu okamžitě přispěchal a zaútočil na turecké pravé křídlo. Bohemund využil situace a sám vyrazil do útoku. V Alexiádě protiútok popisuje Anna Komnenovna takto:
náhled|vlevo|Bitva u Dorylaia,středověká miniatura Viléma z Tyru