Konipas horský (Motacilla cinerea) je malý pěvec z čeledi konipasovitých (Motacillidae) s paralaktickým typem rozšíření od severozápadní Afriky přes Evropu včetně Česka po Japonsko a východní Rusko. Populace z jižních oblastí bývají stálé, ty severní táhnou na jih až do východní Afriky a jihovýchodní Asie. Konipas horský dosahuje délky těla kolem 17–20 cm. Opeření je zespodu smetanově bílé až sytě žluté, horní část těla je černošedá s občasnou žlutozelenou na křídlech. Ve svatebním šatu lze samce rozlišit podle černého hrdla, které bývá u samice bílé s příměsí šedočerné. Konipas horský má nejdelší ocas a nejkratší nohy ze všech konipasů.
Stanoviště konipasa horského jsou vázána na říční toky vyšších poloh, nezřídka však sestupuje i do nížin. Hnízdí nejčastěji přímo nad vodním tokem, případně v jeho bezprostřední blízkosti. Snůšku tvoří kolem 4–6 vajec, inkubují obě pohlaví po dobu 11–14 dní. K výletu z hnízda dochází ve věku kolem dvou týdnů. Živí se hlavně vodním hmyzem, nepohrdne ani dalšími bezobratlými a občas sežere i pulce nebo rybí potěr. Konipas horský je málo dotčený druh s početnou populací. V Evropě byly zaznamenány krátkodobé populační výkyvy následkem tuhých zim. V Česku byl vyhlášen ptákem roku 2025.
Systematika Formální popis druhu obstaral anglický ornitolog Marmaduke Tunstall, který ve své publikaci Ornithologia Britannica z roku 1771 druh pojmenoval jako Motacilla cinerea. Pod tímto vědeckým jménem je konipas horský znám dodnes. Druhové jméno cinerea latinsky znamená „popelavě šedý“ (cinis, cineris = „popel“). Starší český název pro konipasa horského je konipas horní. Rozeznávají se následující tři poddruhy s tímto areálem výskytu:
M. c. cinerea – západní Evropa, Kanárské ostrovy, od severozápadní Afriky přes Mongolsko a Himálaj po východní Rusko, Japonsko a Korejský poloostrov. M. c. patriciae – Azory. M. c. schmitzi – Madeira a Porto Santo. Konipas horský spadá do rodu Motacilla v rámci čeledi konipasovitých. Jeho vnitřní i vnější fylogenetické vztahy byly předmětem řady taxonomických studií, často s nejednotnými výsledky. Podle studie čínských vědců z roku 2016 je nejbližším příbuzným konipasa horského konipas bílý (Motacilla alba). Podle výzkumu z roku 2002 i 2018 konipas horský představuje sesterskou skupinu kladu tvořeného konipasem citronovým (Motacilla citreola) a konipasem lučním (Motacilla flava). Studie z roku 2022 do sesterského kladu konipasa horského spolu s konipasem citronovým a lučním přidává navíc konipasa Motacilla tschutschensis z východní a jihovýchodní Asie.
Popis vlevo|náhled|Ilustrace samce (vlevo) a samice z roku 1907
Tento drobný pěvec dosahuje délky těla 17–20 cm a rozpětí křídel 25–27 cm. Hmotnost kolísá mezi 14 a 22 g; samec váží v průměru kolem 18 g, samice 17–18 g. Ve střední a západní Evropě byly u samce subsp. cinerea naměřeny následující rozměry: křídlo mělo délku 82–89 mm, ocas 94–104 mm, zobák 15,1–16,9 mm a běhák 19,4–21,8 mm. Rozměry samice byly nepatrně menší. Středoasijská a východoasijská populace subsp. cinerea i subsp. schmitzi a patriciae jsou o něco menší.
Konipas horský je podstatně štíhlejší než vrabec domácí a velký asi jako konipas bílý, s nápadně dlouhým černým ocasem, který je vůbec nejdelší ze všech konipasů. Konipas horský svým ocasem neustále pohybuje nahoru a dolů tak silně, až se rozpohybuje celý hřbet. Nohy konipasa horského jsou jen velmi krátké, vůbec nejkratší ze všech konipasů.
Svatební šat dospělého samce má popelavě šedé temeno, šíji a hřbet. Kostřec a svrchní ocasní krovky jsou žlutozelené, při stranách do žluta. Letky jsou černohnědé, ty ruční jsou u kořene bílé a u špičky špinavě bílé. Ocas je velmi dlouhý, jeho vnější pár rýdovacích letek je čistě bílý a směrem ke středu tmavne do černohněda. Nadoční proužek je bílý. Hrdlo a vole mají černá pera, občas s bílými špičkami. Spodina je žlutá s bílým pruhem po stranách. Samice ve svatebním šatu má bělavé hrdlo, typicky s příměsí šedočerné. Prostý šat dospělého samce má světle hnědý nadoční proužek, bělavé hrdlo a nahnědlou horní část hrudi. Spodní hruď a břicho jsou nažloutlé až sytě žluté. Samice v prostém šatu má bílé či černobílé hrdlo, žlutohnědé vole a matně žlutou spodinu. Nedospělí jedinci mají nahnědlé temeno, bílé hrdlo, hnědá prsa, bílé břicho a žluté spodní krovky ocasní.
náhled|Mladý ptákDuhovky jsou tmavě hnědé. Zobák je černý, občas s šedou linkou podél ostrých hran nebo při bázi spodní čelisti. Nohy jsou světle růžové až nahnědlé, avšak vždy světlejší než u jiných konipasů, jejichž nohy bývají tmavé. Drápy jsou světle růžové až tmavě šedé, v terénu však působí tmavým dojmem. Rozpoznávacím znakem konipasa horského jsou jeho dlouhý ocas a krátké nohy. Let druhu je nápadně hluboce vlnkovitý. V letu je patrná široká bílá páska na křídlech, která je přítomna zdola i shora. Ve svatebním šatu lze samce od samice rozlišit pomocí černého hrdla a žluté spodiny; samice má bílé hrdlo s příměsí šedočerné, a její spodina není tak sytě žlutá. V prostém šatu není snadné od sebe pohlaví odlišit. K přepeřování do prostého šatu dochází bezprostředně po vyhnízdění (typicky mezi červencem a zářím), a zpět do svatebního šatu se konipasi horští oblékají ještě na zimovištích těsně před tahem do hnízdišť.
Výskyt náhled|Konipas horský v prostém šatu|vlevoKonipas horský má palearktický typ rozšíření. Vyskytuje se od severozápadní Afriky přes Evropu a středoasijskou oblast až po Korejský poloostrov, Japonsko a východní Rusko včetně Kamčatky. Na asijský jih zasahuje hnízdní rozšíření až do jižní Číny, k Himálaji a na Tchaj-wan. V západním Rusku se v zásadě nevyskytuje. Izolované ostrovní populace sídlí na Azorách, Madeiře a na Kanárských ostrovech. V Evropě došlo k expanzi konipasa horského až v 19. a 20. století. Krátce po roce 1850 se nejdříve rozšířil ve střední Evropě, načež postupně osídlil evropský sever. V Nizozemí poprvé věrohodně zahnízdil v roce 1915, ve Švédsku roku 1916, v Norsku v roce 1919 a v Dánsku v roce 1923. Na území Finska bylo hnízdění konipasa horského zaznamenáno až v roce 1967 a v Estonsku roku 1975. Na evropském území jsou známy zálety z Islandu i Faerských ostrovů. Mimo Evropu konipasi horští zabloudili do různých afrických zemí, kde se běžně nevyskytují, do Severní Ameriky i severní Austrálie.
Tah náhled|Samec ve stavebním šatu s výrazným černým hrdlem Jedná se převážně o tažný druh, avšak v oblastech příhodného klimatu se může zdržovat po celý rok nebo podnikat pouze místní výškové migrace z výše položených hnízdišť do nížinatých zimovišť. K oblastem se stálými populacemi patří jižní Evropa, střední a jižní Japonsko nebo ostrovní populace z Madeiry, Azorů a Kanárů. Zimní oblast výskytu sahá od západní a jižní Evropy po západní, severní a východní Afriku přes Blízký východ a Arábii až po jižní Čínu, Indický subkontinent a jihovýchodní Asii včetně Nové Guineje. Konipasi horští opouštějí svá hnízdiště v severních oblastech mezi srpnem a listopadem a navracejí se mezi březnem a květnem. Evropská populace konipasů horských zimuje převážně v jižní Evropě a severní Africe. Konipasi horští z Blízkého východu zimují na Arabském poloostrově a ve východní Africe. Populace ze střední a východní Asie zimují na Indickém subkontinentu a v jihovýchodní Asii, včetně Nové Guineje. Konipasi horští se často vrací na totožná zimoviště. Jsou známi jedinci, kteří každoročně přilétávali zazimovat to stejné zahrady.
Česko Podobně jako do celé střední Evropy, i na české území se konipas horský rozšířil až po roce 1850, a to patrně z jižního Německa nebo ze Švýcarska. Nejdříve se zabydlel ve vyšších polohách a teprve postupně osídlil i nížinatou krajinu. Dnes se konipas horský vyskytuje téměř na celém území Česka. V oblibě má horní a střední toky potoků a rychle tekoucích řek. Místy chybí v nížinách, v horách vystupuje ale velmi vysoko. V Krkonoších byl zaznamenán na svazích Sněžky v 1500 m n. m. Dlouhodobě se v Česku vyskytuje 20–40 tisíc párů a populační trend je stabilní. Hustota hnízdění závisí na charakteru toku, typicky se jedná o 1 pár na 300–900 m toku.
Přílet konipasů horských do Česka nastává od půlky března do poloviny dubna. K podzimnímu odletu do zimovišť dochází od konce srpna do října. Čeští konipasi horští spolu s dalšími středoevropskými populacemi zimují hlavně v západním Středomoří od Itálie po Portugalsko. Výjimečně se mohou vydat i jihovýchodním směrem do oblasti Řecka. Kolem 500–1000 konipasů horských v Česku zimuje; původ těchto ptáků nicméně není znám.
Biologie a chování
Stanoviště náhled|Konipas horský v přirozeném prostředí rychlého vodního toku (Kosovo) Život konipasa horského je spjat s vodou. Hnízdí nejčastěji podél rychle proudících toků vyšších poloh, běžně však sestupuje i do nížinatých oblastí k rychle tekoucím potokům, pomalu proudícím řekám i jezerům a vodním nádržím. V antropogenní krajině se typicky objevuje v oblasti menších vodopádů, které utváří jezy, zdymadla, propustky, kamenné mosty, staré mlýny či jen větší balvany. Preferuje toky zastíněné stromy či jinými rostlinami, v hornatějších oblastech se však bez této vegetace obejde. Důležitým prvkem je pro konipasa horského i dostatek hnízdních příležitostí v podobě starých zídek, skalních říms či škvír mezi balvany. Zahnizďuje od hladiny moře do vysokých nadmořských výšek – v Alpách bylo hnízdění zaznamenáno ve 2200 m n. m., v Maroku ve 3000 m, v Pákistánu ve 3600–3900 m n. m. a v Nepálu snad až ve výšce 4100 m n. m. V zimě obývá především nižší polohy. Vedle rychle plynoucích toků se vyskytuje i v estuárech, při mořském pobřeží, na jezerech a rybnících, i čistírnách odpadních vod.
Chování Pro všechny konipase včetně konipase horské je typické vehementní kmitání ocasu. Toto chování nebylo jednoznačně objasněno, existuje však hned několik hypotéz účelu tohoto pohybu. Podle jednoho z vysvětlení dělá kmitání ocasu konipasy méně nápadnými na březích rychle tekoucích řek. Kmitání ocasu představuje vizuální signál v době hnízdění a snad i při vyjadřování teritoria. Další hypotézou je to, že vrtící ocas slouží k vyrušení okolního hmyzu, který je pro konipasa snazší spatřit v pohybu, nebo že se jedná o prostředek, jak nalákat pozornost okolních predátorů. Konipas totiž začne kmitat ocasem bezprostředně po přistání na zem, a v případě přilákání pozornosti predátora je pro konipasa výhodnější, pokud se predátor přiblíží v momentě, kdy je konipas ve střehu. Alfred Brehm popsal chování konipasa horského (v jeho textu jako konipas horní) podél vodního toku v roce 1888 takto:
vlevo|náhled|Video konipasa horního z Japonska zachycuje typické vrtění ocasemPostoj konipasa horského na zemi je obvykle vodorovnější než u ostatních konipasů. Konipas horský často postává v předklonu v pozici s ocasem namířeným mírně vzhůru. Běžně posedává na vrcholcích stromů nebo větvích naklánějících se nad vodní tok. Mezi balvany a kameny kolem vodního toku se pohybuje velmi obratně a svižně. Táhne samostatně nebo v páru a i na zimovištích se konipasi horští pohybují samostatně nebo v páru, pouze výjimečně utváří menší skupinky. Při společném krmení byla výjimečně pozorována volně uskupená hejna o 20 až 50 jedincích. Výjimečná jsou pozorování zimních hřadovišť zahrnující stovky konipasů horských. K predátorům patří různé druhy savců, jako jsou kočky nebo lasicovité šelmy, dále různé skupiny ptáků, včetně krkavcovitých nebo poštolek. Na Tenerife patří k predátorům introdukované krysy (Rattus sp.) i místní endemit veleještěrka modroskvrnná (Gallotia galloti). K častým parazitům dospělců patří klíště obecné (Ixodes ricinus), které může přenášet různé infekční choroby, jako je lymská borelióza nebo klíšťová encefalitida. Z dalších parazitů lze zmínit kokcidie Isospora sp. nebo roztoče Trouessartia jedliczka.
Hlas