vpravo|náhled|Povrchový důl je jednou z významných forem poškozování životního prostředí Životní prostředí v Česku tvoří soustava četných přírodních prvků (ovzduší, voda, půda, organismy, ekosystémy a energie) fungující jako komplexní a propojený systém.
Téměř všechna odvětví lidské činnosti přicházejí do styku s životním prostředím a vzhledem k vysoké úrovni využití krajiny, průmyslové i jiné výroby, je nezbytné zajistit dodržování určitých norem, které umožní využívání životního prostředí v takové míře, aby nedocházelo k jeho poškozování a udržitelnému rozvoji pro další generace. Česká republika jako země se zkušenostmi se socialistickým zřízením disponuje jistými znalostmi s možnostmi využívání vlastního životního prostředí a riziky jeho poškození. Ve své historii se obyvatelstvo České republiky potýkalo s nebezpečím znečištění ovzduší, hospodaří a využívá vodu, využívá zdroje povrchových i podpovrchových surovin, hospodaří s půdou. Nezanedbatelnou úlohu má i ochrana přírody, a životního prostředí jako takového. V neposlední řadě pak má na životní prostředí vliv i energetika spojená s předchozími způsoby využívání krajiny.
Historický vývoj Rané osídlení náhled|Stavba rybničních soustav byla významným zásahem do krajiny během středověku
Úprava krajiny byla vlastní obyvatelstvu na území dnešního státu již v dobách středověku. Tehdejší lidé vypalovali lesy, aby získávali půdu, přehrazovali vodní toky, aby získávali možnost chovu ryb v rybnících, odvodňovali močály, čímž vznikala kulturní krajina. Za časů vlády Marie Terezie byly sepsány první lesnické zákony, jejichž cílem bylo věnovat se regulaci lesnictví a těžby dřeva. Ta byla do té doby zcela neomezená a, vzhledem ke stále se zvyšujícím potřebám dřeva ze strany rozvíjejícího se průmyslu, bylo nezbytné tento stav právně upravit. Proto byl vydán „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“. Následovaly podobné patenty pro další rakouské země. Mnohé státy již tehdy přišly o souvislé území lesa na vlastním území, Rakousko-Uhersko se však mezi tyto země nezařadilo (v současné době má Česká republika zalesněnou jednu třetinu svého území (2 637 290 ha)). Naopak se podařilo lesy „zkulturnit“; podpořit rozvoj kulturních lesů a zlikvidovat nekulturní porosty, které se na území dnešního Česka v dobách 18. století rozkládaly.
Průmyslová revoluce vpravo|náhled|Zemědělské využití české krajiny Životní prostředí se začalo v českých zemích měnit během prvních let průmyslové revoluce. Charakteristickým rysem krajiny se začaly stávat náspy pro železniční tratě, přibývalo průmyslu. Nové továrny si žádaly palivo a tak se začala rozvíjet těžba surovin. Byly zdokonaleny a rozšířeny uhelné doly v oblastech Mostecka, Ostravska a Kladenska. Ve větší míře byla také využívána i voda z říčních zdrojů, například pro výrobu skla, či papíru. Díky dostupnosti účinných vodních turbín mohly být budovány první vodní hráze, které byly využívány pro výrobu elektrické energie. Jejich počet začal postupně růst spolu s tím, jak se začala zdokonalovat technologie přenosových soustav a jak byl český průmysl stále hladovější po energiích.
20. století
S nástupem moderní doby v 20. století došlo k přebudování celých odvětví lidské činnosti a výroby. Průmysl byl zdokonalen, nicméně vzrostly opět jeho nároky, stejně jako množství škodlivých emisí, které byly vypouštěny do ovzduší. V zemědělství se přistoupilo k velkovýrobě; malá pole byla spojena v širé lány a meze rozorány. Začala se také používat průmyslová hnojiva. Zvýšila se sice výroba obilnin a dalších potravin, zároveň ale vyvstal nebezpečný problém eroze – úrodná půda byla nyní odnášena vodními toky mnohem rychleji, než dříve. Četné řeky byly přehrazeny vodními díly, což znamenalo jednak zvýšení vodních rezerv například pro suchá období, potřeby průmyslu, nebo kapacity v případě povodní, též to mělo ale za následek znemožnění migrace ryb, vyvstalo riziko zanášení říčního dna a samozřejmě zábor půdy a likvidaci obcí.
Období socialismu náhled|Tepelná elektrárna Dětmarovice Komunistický režim nepřikládal ochraně životního prostředí, která se v 70. letech stala významným tématem jak v západní Evropě, tak i v USA, stejný význam, a proto se začala prudce zvyšovat míra znečištění. Řešily se hlavně železné koncepce, uhlí a těžká chemie, čímž se Československo v této době dostalo na jedno z posledních míst evropského žebříčku v oblasti kvality ovzduší a vody. Vzhledem k rozložení tehdejšího průmyslu byla v ČSSR postižena hlavně západní polovina země, především oblasti s vysokou úrovní těžby a průmyslu (tehdejší Severočeský a Severomoravský kraj). Snížená kvalita ovzduší a zabírání půdy pro povrchové doly nakonec vedlo ke stavu, který bývá častokrát označován jako ekologická katastrofa. Až v polovině 80. let se o situaci začal zajímat tehdejší předseda federální vlády Lubomír Štrougal. V této době se potýkal se zdravotními problémy a dozvěděl se, že by to mohlo souviset se stavem životního prostředí. Požádal proto tehdejší největší kapacity Akademie věd, aby tuto domněnku prozkoumali. Výsledkem byla velmi kritická zpráva, která byla kvůli svému utajení vyhotovena jen ve velmi omezeném počtu kopií. Zpráva se neměla dostat na veřejnost, ale i přesto se jedna z kopií dostala mezi Chartisty. Ovšem namísto, aby se státní orgány zabývaly obsahem této zprávy, soustředily se výhradně jen na nalezení osoby, která zprávu vynesla ven. Veřejná nespokojenost a zájem o životní prostředí tím jen vzrostl. Začaly se objevovat různé nezávislé iniciativy či periodika jako Ekologický bulletin, kde se objevovaly texty lidí jako např. Ivana Dejmala, Josefa Vavrouška či Lenky Marečkové. Na celém území Československa docházelo vlivem škodlivých látek k úbytku rozmanitosti různých živočišných druhů v přírodě. A to jak v otevřené krajině, tak i v řekách – např. na Berounce, či Bílině, které obě protékají místy s rozvinutým průmyslem. Místa s vysokou mírou dopravy, hlavně velká města (Praha, Ostrava), také trpěla zhoršeným stavem ovzduší. V roce 1989 už byla situace neúnosná. Koncentrace oxidů síry a množství spadlého popílku z elektráren několikanásobně překračovaly limity. Celodenní průměrné koncentrace oxidu siřičitého tehdy přesahovaly 1000 mikrogramů na metr krychlový, limit byl v té době přitom 150. V Litvínově, Mostě nebo Děčíně se uskutečnily demonstrace, na nichž místní občané protestovali proti katastrofálnímu stavu životního prostředí v regionu. Nejvýraznější byly demonstrace v Teplicích 11. – 13. listopadu 1989, kde se demonstrantům podařilo přimět vedení města k příslibu veřejné debaty. Otázky řešení životního prostředí i jedním z témat, které se probíralo během dnů po 17. listopadu 1989.
Po roce 1989 vpravo|náhled|Suburbanizace a výstavba dopravní infrastruktury K významné změně došlo po roce 1989, kdy bylo zřízeno samostatné ministerstvo životního prostředí a schválena nová ekologická legislativa (zákony o ochraně přírody, o vodách, o odpadech, o posuzování vlivů a životní prostředí (EIA) atd.). Z nich pak vyplynula např. povinnost odsíření tepelných elektráren a dalších velkých průmyslových zdrojů znečištění. Instalováno bylo celkem 28 odsiřovacích jednotek, díky nichž se i v Česku přiblížily tepelné elektrárny západoevropským standardům. Do roku 1999 se tak podařilo snížit několikanásobně emise oxidu siřičitého, které trápily obyvatelstvo hlavně severních Čech a severní Moravy a české lesy. Byly rovněž stanoveny limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které měly ochránit zejména některá města a obce ohrožené plány těžařů. Podporována byla plynofikace řady obcí, která pomohla zlepšit kvalitu ovzduší díky omezení spalování uhlí v lokálních topeništích. Postupně také docházelo k zavádění řízených katalyzátorů u automobilů a v souvislosti s tím byl postupně omezován prodej olovnatých autobenzínů. Přesto vlivem nárůstu automobilové dopravy docházelo ke zhoršování kvality ovzduší zejména ve velkých městech s intenzivní silniční dopravou. V období mezi roky 1991 až 1997 se každoroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti 80. letům více než šestinásobně na 38 tisíc a v prosinci 1997 česká metropole překročila hranici jednoho automobilu na dva obyvatele. Pozoruhodně se začaly zvyšovat emise i jiných látek, než byly NO2 a SO2. Sledována začala být především jemná frakce polétavého prachu , pro který začaly roku 2005 platit imisní limity, přízemní ozón a emise, způsobované dopravou.
náhled|Stavba dálnice D8 v Chráněné krajinné oblasti České středohoří (Opárenské údolí) Stavba nových dopravních liniových staveb (silnice a dálnice) vedla ke zvýšení fragmentace krajiny, tedy jejího rozčlenění do stále menších částí a vytvoření bariér pro přirozenou migraci živočichů. Pro omezení těchto negativních vlivů začaly být na některých místech stavby doplňovány prvky, které by měly alespoň částečně umožnit migraci, např. zvířecí přechody (ekodukty) či „podchody“.
V nakládání s odpady byly sice vybudovány nové, zabezpečené skládky a byla postupně zaváděna třídění některých druhu druhů komunálních odpadů (plasty, papír, sklo, případně bioodpad), ale přesto se produkce odpadů významně zvyšovala.
Začala být postupně snižována energetická náročnost průmyslové výroby, která byla, a i nadále zůstává, jednou z nejvyšších v porovnání s vyspělými zeměmi sdruženými v OECD.
Stát se při privatizaci vybraných průmyslových podniků zavázal uhradit sanaci starých ekologických zátěži (kontaminace půdy či podzemních vod), a to z prostředků, které shromažďoval Fond národního majetku ČR z výtěžku privatizace státního majetku.
Novým problémem se stala expanze příměstských nákupních komplexů, satelitních sídlišť, průmyslových zón či logistických areálů "na zelené louce", která vedla k záboru rozsáhlých ploch zemědělské i nezemědělské půdy a ke zničení mnoha cenných biotopů.
Vliv člověka Na životní prostředí v ČR má vliv mnoho faktorů, například osídlení a pohyb obyvatelstva, výroba a spotřeba, odpadové hospodářství, staré ekologické zátěže především z dob socialismu a v neposlední řadě současná změna klimatu. V rámci životního prostředí se posuzuje zejména stav ovzduší (znečištění ovzduší, ozónová vrstva), vodní poměry (znečištění vody, její spotřeba a nakládání s ní), znečištění a celkový stav půd, stav krajiny (lesnatost, chráněná území) či například hluk, světelné znečištění a radioaktivita.
Staré ekologické zátěže náhled|Spolchemie v Ústí nad Labem V České republice existují tisíce lokalit, které byly v minulosti kontaminovány v důsledku rozmanitých činností (průmyslová či zemědělská výroba, skládky, vojenské areály atd.). Celkově bylo k 30. září 2007 evidováno 9 437 starých ekologických zátěží. Z nich zhruba 80 % evidovalo ministerstvo životního prostředí, asi 15 % krajské úřady (1 185 případů) a asi 5 % (415 zátěží) další resorty.Zpráva o životním prostředí České republiky v roce 2007, MŽP ČR, 2008
U části starých ekologických zátěží se po roce 1989 zavázal stát, že uhradí jejich dekontaminaci z výtěžku privatizace státního majetku. Celkové závazky státu týkající se sanací starých ekologických zátěží přesahovaly 100 miliard korun. Některé ze sanací už byly dokončeny, další probíhají a na desítky dalších byla vypsána obří kontroverzní státní zakázka, kterou má získat jediný zájemce.
MAPE Mydlovary
Úpravna uranové rudy MAPE u Mydlovar zpracovala od 60. do 80. let 20. stoleté asi 16,7 miliónů tun uranové rudy a zdevastovala více než 300 hektarů několika odkališti, ve kterých skončily nečištěné zbytky (rmut) z výrobního procesu a jejichž dno nebylo dostatečně zajištěno proti prosakování do podloží. Oblast je znečištěna těžkými kovy a radioaktivními látkami a pod areálem se nachází rozsáhlé pole kontaminovaných podzemních vod. Sanace lokality probíhá musí na ní být vynakládány stovky milionů korun.
Spolana Neratovice náhled|vlevo|Spolana Neratovice je z minulosti silně kontaminována rtutí a dioxiny