náhled|První fotografie vytištěná polotónovou technikou, newyorská budova Steinway Hall v novinách Daily Graphic, 2. prosince 1873 upright=0.8|náhled|Vlevo: půltónové body. Vpravo: jak je lidské oko vnímá z dostatečné vzdálenosti
Polotón (autotypie) je technika, která simuluje plynulý tón zobrazení pomocí pravidelného rozmístění bodů různé velikosti. Jako autotypie se pak označuje specifický obraz, který je důsledkem tohoto procesu.
Historie S myšlenkou půltónového tisku přišel již William Fox Talbot. Na začátku 50. let 19. století navrhl použití procesu „fotografického síta (rastru) nebo závoje“ v souvislosti s fotografickým procesem hlubotisku. Během následujících desetiletí bylo navrženo několik různých druhů sít. Jedním ze známých experimentátorů byl Stephen H. Horgan, když pracoval pro New York Daily Graphic. První fotografie „vytištěná polotónovou technikou“ byla fotografie newyorské budovy Steinway Hall publikovaná v novinách Daily Graphic dne 2. prosince 1873. New York Daily Graphic pak publikoval „první reprodukci fotografie v plném tonálním rozsahu v novinách“ dne 4. března 1880 (s názvem A Scene in Shantytown) jednoduchým polotónovým rastrem.
V australských novinách se začal půltónový tisk využívat v 80. letech 19. století a zabývali se jí převážně a zejména dřevorytci, jejichž úkolem bylo ilustrovat články novým způsobem. Redakce The Sydney Morning Herald fotografie nereprodukovala až do roku 1908.
Proces Tam, kde plynulý tón zobrazení (například fotografie na filmu) obsahuje nekonečný rozsah barev nebo stupňů šedi, metoda autotypie redukuje vizuální reprodukce na jednobarevný obraz, který je tištěn pouze jednou barvou inkoustu. Tato binární reprodukce závisí na optické iluzi – tyto drobné body díky lidskému oku splývají do jemných tónů.
Stejně jako barevná fotografie vyvinutá přidáváním filtrů a vrstev je barevný tisk založen na možnosti opakování procesu půltónů pro každou subtraktivní barvu – běžněji užívané jako barevný model CMYK. Díky částečné průhlednosti inkoustu je možné dosáhnout odlišných barev k vytvoření dalšího optického efektu – plnobarevného tisku.
Polotóny se dělí na tzv. pravé a nepravé. Pravé polotóny se využívají v klasickém hlubotisku, kde je sytost barvy daná jejím množstvím v daném místě.
Nepravé polotóny se využívají v podstatě ve všech ostatních tiskových technikách, kdy je využito buď tzv. autotypického, případně (zejména v digitálním tisku) stochastického (nepravidelného) rastru. Zde není sytost barvy určena jejím množstvím (to je v jednom bodu vždy stejné), ale právě velikostí (autotypický rastr), případně hustotou a velikostí (stochastický rastr) tiskových bodů.
Autotypický rastr Konkrétní způsob jakým se vykreslují body do celkového polotónového obrazu se nazývá autotypický rastr, neboli tangýra.
Tangýry jako jednolité grafické plochy s různým vzorkem používali výtvarníci pro své autorské grafiky a kresby, jako například Pavel Kantorek.
Při klasické reprofotografii byl optický člen na vznik rastru vyroben na lepené skleněné desce kruhového tvaru. Jedno sklo mělo tenké černé linie s propustností 50% světla, druhé sklo také černé linie s propustností 50% světla, přiloženo proti sobě v úhlu 90 supňů. Výsledná propustnost skla byla tedy pouze 25% světla. Počet linií na centimetr určoval jak jemné budou autotypické body. V reprografických kamerách se exponovaly předlohy skrz tento rastr a s pomocí řízených expozic a natáčení skla bylo možno dosáhnout konkrétního sklonu bodů a požadovaného výsledku polotónové autotypie. Od jehličkového bodu ve světlech (zhruba 4-5% až po úplný stín, 100%)
Body ve výsledné polotónové reprodukci mohly mír různé tvary, nejběžněji kulatý, ale také čtvercový, oválný, ... rozdíly byly patrné ve vázání bodu v interpretaci šedé škály ve čtvrttónech (okolo 25% černé) a třičtvrtětónech (okolo 75% černé) Toho se dosahovalo v reprografických kamerách použitím clon na objektivu, které upravily exponující světelný paprsek do požadovaného tvaru který ovlivnil způsob vázání sousedních autotypických bodů. Různé tvary bodů byly v tisku vymýšleny proto, aby v procesu výroby tiskových forem - leptání do štočků nebo tiskových desek) a následně při tisku, barva co nejlépe a přesně přilnula do jemné struktury a pak byla i dobře vytištěna na papír.
Při tisku klasickými technikami jako knihtisk, ale i ofset totiž dochází k průběžnému opotřebení tiskové formy a zanášení jemných struktur v písmu a zejména v autotypickém rastru obrazu. Opotřebení tiskové formy je přirozený mechanický proces, když tiskový stroj opakuje tisk v počtu tisíců až desítek tisíců kopií. Jemné struktury na tiskové formě se mohou tlakem zbortit, mohou být ovlivněny chemickými vlastnostmi tiskové barvy a zvlhčovadel, mohou být poškozeny otěrem o potiskovaný materiál (papír). Výsledkem pak je, že se po určitém nákladu zhoršuje kvalita tisku, body se zalepují barvou a papírovým prachem, může to být selektivně, například jen v určitých tónových částech obrazu. Tiskař tuto kvalitu už nemůže zlepšit regulací tiskové barvy. Musí být vyměněna tisková deska. Jiný tvar autotypického bodu mohl částečně prodloužit trvanlivost tiskové desky a tedy i zlepšit kvalitu a snížit náklady na výrobu desek a tisk.
S moderními tiskovými technologiemi se přestal klást důraz na specifické tvary autotypického bodu, tiskové stroje se staly přesnější a i v nejjemnějších rastrech se dá udržet vysoká kvalita.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Tiskové techniky Kategorie:Technika fotografie