Babička s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo Boženy Němcové, poprvé vydané roku 1855. Vymyká se jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označováno za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt nebo za román. Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru nebo realismu. Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí, popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni lidé v jejím okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však dílo obsahuje mnoho prvků mluveného jazyka, což je oživuje a dělá poměrně srozumitelným i pro moderního čtenáře.

Dílem, z nějž autorka při psaní Babičky ideově nejsilněji čerpala, byla Erbenova Kytice (1837–1853).Janáčková (2007), s. 133. Také se inspirovala dílem olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851) a uvažuje se též o ovlivnění Adalbertem Stifterem.Janáčková (2007), s. 133–134. Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve svých vzpomínkách na mládí v Ratibořicích. Využila ovšem také své pozdější bohaté etnografické zkušenosti a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Slovenska.Janáčková (2007), s. 143–144. Dílčím předobrazem ústřední postavy byla babička Němcové, Marie Magdalena Novotná-Čudová.

Božena Němcová Babičku psala po smrti syna Hynka, kdy se musela potýkat s nemocemi, chudobou a policejním sledováním. Začala ji psát v pražské Ječné ulici v domě č. p. 516 koncem roku 1853 a dokončila ji v létě roku 1854 ve Vyšehradské ulici, č. p. 1378. Babička pak byla publikována v létě roku 1855 ve čtyřech sešitech. Postupem času se stala jednou z nejúspěšnějších českých knih, dosáhla více než tři stovky českých vydání a byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků.

Stručné shrnutí děje

Babička přijíždí k rodině své dcery na Starém bělidle a pomáhá vychovávat svá vnoučata. Stává se rádkyní sousedům a nakonec i paní kněžně, kterou společně s dětmi navštíví na zámku. Kniha popisuje také příběh tragické lásky dívky Viktorky, který patří k nejdramatičtějším momentům knihy. Podstatné místo má rovněž líčení života na vesnici i jeho tradic a zvyků v průběhu roku – od náboženských svátků, včetně Vánoc, Velikonoc a pouti do Svatoňovic, až po sezónní práce (sběr plodů a bylin, sklizeň, draní peří, předení a podobně).

Charakteristika hlavních postav Babička

thumb|Sousoší Babička s dětmi v Ratibořicích (autor Otto Gutfreund, 1922) Babička (vlastním jménem Magdalena) na žádost své dcery přijíždí na Staré bělidlo. Určuje řád domácnosti, pomáhá a radí a těší se přirozené autoritě u všech osob žijících v okolí, od dětí až po paní kněžnu. S dětmi se prochází po Ratibořicích a vykonává návštěvy na různých místech (na zámku, v mlýně, v myslivně a podobně).Janáčková (2006), s. 248–251. Reprezentuje staročeský život. Vychází z zidealizované postavy Marie Magdaleny Novotné-Čudové, která podle některých dohadů pobývala v Ratibořicích v letech 1825 až 1830, podle jiných na toto místo mezi lety 1820 a 1830 pouze příležitostně zajížděla.

Barunka

Barunka je nejstarší a nejoblíbenější babiččina vnučka. Představuje částečně autobiografický obraz mladé Boženy Němcové. Barunka však může zpodobňovat také mládí samo o sobě a vzmáhající se národ. V průběhu děje vyrůstá a pohybuje se na hranici mezi dětstvím, do kterého dosud spadají její mladší sourozenci, a vážným světem dospělých.

Paní kněžna

Paní kněžna je dobrá a hodná šlechtična, stará se o svou schovanku Hortensii. Babičky si váží a chová se k ní jako k sobě rovné. V údolí má pozici absolutního vládce, Boha, zatímco babička funguje v příběhu jako Panna Marie, laskavá orodovnice, která se může u vrchnosti přimluvit. Předobrazem pro paní kněžnu byla vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská. Ta však byla ve skutečnosti spíše ženou pohybující se ve vysoké společnosti a blízkou přítelkyní mnoha dobových osobností (kancléře Metternicha, knížete Esterházyho), nikoliv romantizovanou a idealizovanou kněžnou starající se v první řadě o své poddané.

Viktorka

Dílo obsahuje také smutný příběh bláznivé Viktorky, která se zamilovala do vojáka („černého myslivce“) a z tragické lásky se pomátla. Na rozdíl od ostatních postav téměř nemluví, žije v lese a je vystavena živlům, se kterými je úzce spojena.Janáčková (2006), s. 249–250. Je možné ji chápat jako ztělesnění pudové a smyslné (ženské) přírody, která je přemáhána tím, že se o ní ritualizovaně vypráví. Viktorka funguje jako hrdinka příběhu vyprávěného myslivcem (vložené povídky či novely) a morální a didaktický prvek, ovšem současně jako prvek estetický, obohacující text o romantickou poetiku. Hana Šmahelová uvedla, že prostřednictvím Viktorčina příběhu nejsilněji proniká pohádkovost. V první části jejího dramatického osudu se opakuje dějové schéma pohádky, jak jej popsal Vladimir Jakovlevič Propp. Po několika náznacích přichází náhlé neštěstí a začíná snaha o záchranu nevinné, trpící dívky. Rodiče hledají pomoc proti škůdci, černému myslivci, a slibují odměnu. Zásadní roli hraje postava pomocníka, kovářky, která daruje Viktorce magický předmět, škapulíř. Ženich je však jako zachránce nepoužitelný a také zlo černého myslivce ohrožující Viktorku není zcela jednoznačné. Šmahelová si povšimla také propojení postavy Viktorky s obrazem autorky v závěrečné scéně její postavy, když leží mrtvá v rakvi a na rtech jí zůstává trpký úsměšek.Šmahelová (1993), s. 206.

Symbolický hrob bláznivé Viktorky se nachází v Červeném Kostelci, kde Božena Němcová žila od září 1837 do dubna 1838. Předobrazem postavy byla reálně žijící Viktorie Židová, která ve skutečnosti nakonec zemřela sešlostí věkem v roce 1868 ve svém rodišti, nedaleké Červené Hoře (patřící do kostelecké farnosti) a byla pohřbena na tehdejším kosteleckém hřbitově do společného hrobu chudých.Červený Kostelec – pamětihodnosti Za zpodobnění Viktorky se někdy považuje motiv na rubu české 500korunové bankovky; oficiálně jde ale o obecnější „symbol ženských postav z díla Boženy Němcové“.Zákon 159/1993 Sb. o vydání bankovek po 500 Kč, § 4

Obsah

Úvodní pasáž

Text začíná německým mottem, které lze přeložit takto: „Z toho vidíš, že chudí nejsou tak docela ubozí, jak si myslíme; jsou opravdu blaženější, než si představujeme a než my sami jsme.“ Úryvek pochází z románu Rytíři ducha (Die Ritter vom Geiste, 1850–1851) a jeho autorem je mladoněmecký spisovatel Karl Gutzkow. Z motta je proti originálu vypuštěno oslovení „teuer Communist“ (drahý komunisto). V Gutzkowově románu je daná pasáž součástí polemiky mířené na prosazovatele komunismu a utopického socialismu a postavené kolem myšlenky, že nebezpečí třídního boje je možné se vyhnout zrovnoprávněním neprivilegovaných společenských vrstev. Text Němcovou oslovil mimo jiné proto, že souzněl s jejími vlastními představami o bezproblémovém soužití různých vrstev, kdy chudí bohatým nezávidí a bohatí chudými nepohrdají, jak to popsala i v Babičce.

Následuje věnování hraběnce Eleonoře z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic (1809–1898), významné dobové filantropce a vlastenecké podporovatelce české literatury. Tato šlechtična jako první překládala Babičku do němčiny, avšak výsledek její práce se pravděpodobně nedochoval.

V prologu se krátce hovoří o obtížnosti zachycení vzpomínek na dávno zemřelou babičku do podoby psaného textu. Autorka se představuje jako účastnice kulturního přechodu od starobylé orální kultury k moderní kultuře psaného slova.Janáčková (2007), s. 136.

1. kapitola

thumb|Ilustrace Adolfa Kašpara z roku 1924 Babička na začátku žije v chaloupce v pohorské vesnici Olešnici. Od nejstarší dcery Terezky přichází babičce dopis; dcera v něm oznamuje, že se vdala a že její manžel přijal službu u kněžny, která má panství v Čechách, blízko babiččina bydliště. Rovněž babičku prosí, aby k nim přišla bydlet. Kterou Olešnici měla Němcová na mysli, není zcela jasné. Starší bádání soudilo, že Marie Magdalena Čudová-Novotná se ve skutečnosti přistěhovala v roce 1825 z Rovného v Orlických horách, kde žila se synem Kašparem. Pravděpodobněji lze ale její příjezd do Ratibořic datovat do roku 1823, kdy skončil její pobyt ve Slezsku (pravděpodobně na různých místech, možná také v Zaháni).

Babička dceřino pozvání přijme a přijíždí na Staré bělidlo, kde žijí Proškovi, rodina její dcery. Všichni, včetně dětí (Barunka, Jan, Vilímek a Adélka) a dvou velkých psů (Sultán a Tyrl) ji netrpělivě očekávají. Když přijede, jsou překvapeni jejím oblečením, bílými vlasy, scvrklýma rukama a pouhými čtyřmi zuby. Ihned se však s babičkou spřátelí. Babička si okamžitě vezme na starost hospodářství. Začíná pečením chleba, učí, aby lidé měli úctu k božímu daru a žehnali chléb pokaždé, když někdo vezme do ruky těsto nebo vejde do kuchyně. Barunce vysvětlí, že dobrá hospodyně má být šetrná a pro pírko i přes plot skočit. Babička je také překvapena nejrůznějšími novotami, čalouněným a lesklým nábytkem nebo klavírem. Proto se raději zdržuje ve své sedničce. Dětem ukazuje své poklady, dárky z poutí, rodinné spisy a drobnosti, včetně tolaru od císaře Josefa II.

2. kapitola

Líčí babiččin všední den; v létě vstává ve čtyři hodiny, v zimě v pět hodin; řekne požehnání, políbí křížek a asi hodinu přede. Následuje popis jejího něžného vztahu ke zvířatům: zvířata (psi, prasata, hovězí dobytek, drůbež atd.) ji mají ráda a ona je chrání proti týrání. Když ale zjistí, že psi roztrhali kačátka, a pan Prošek je seřeže, uznává, že museli být potrestáni. Jakmile babička obstará zvířata, jde probudit děti a poté buď dál přede, nebo jde s dětmi na procházku a sbírá léčivé byliny, díky nimž nepotřebuje lékaře. V lese potkávají bledou, rozcuchanou, bláznivou Viktorku, která žije v jeskyni a večer zpívá u splavu. Večer pozorují hvězdy a babička vypráví, že každý má tu svou, boží vyvolení jasnou a krásnou, lidé jako Viktorka zakalenou.

3. kapitola

Popisuje domov Proškových, Staré bělidlo. Je to malé stavení uprostřed květinových a zeleninových zahrad, blízko je také ovocný sad, hospodářská stavení a protékající řeka Úpa. Babička chodívá s dětmi k vodě, aby se mohly koupat ve strouze, a vypráví o řece, jak teče do Labe a pak až k moři.

Vypráví se také o rýzmburském myslivci, který se často stavuje se psem Hektorem na skleničku vína a chléb se solí. Objevuje se také panský hlídač Mojžíš, kterého se děti bojí. Samotné panstvo, projíždějící kolem na koni, však děti obdivují a také babička říká, že šlechta je lidem k radosti. Večer přichází babičku a děti navštívit Kristla, čiperná a usměvavá dcera hospodského pojatá podle skutečné dcery hostinského Františka Celby. Její vzpomínky na slavnou babičku zachytil také Alois Jirásek ve stati „Paní kněžna“.Havránek (1953), s. 267. Zastavuje se i mlynář a jeho paní a rovněž paní správcová ze zámku, kterou babička nemá pro její pýchu ráda a pokaždé odchází i s dětmi, aby se s ní nemuseli setkat. Jinak však babička ráda vítá prosté a nuzné lidi: olejkáře, dráteníka nebo žida. Děti mají velmi v oblibě pana Beyera, krkonošského myslivce z Horního Maršova, vysokého, svalnatého a hubeného, s dlouhým vlasy, velkým knírem a ptačími péry za kloboukem; dětem přináší krystaly a vypráví jim o horách a Rýbrcoulovi.

4. kapitola