Menachem Begin (: , , , Menachem Volfovič Begin; 16. srpna 1913, Brest – 9. března 1992, Tel Aviv) byl izraelský politik a zakladatel politických stran a aliancí Cherut, Gachal a Likud. V letech 1977 až 1983 se stal vůbec prvním izraelským premiérem z řad pravice, čímž ukončil téměř třicetiletou hegemonii levicových stran.
Narodil se v carském Rusku, vyrůstal v Polsku a již od mládí byl horlivým sionistou. Během univerzitních studií se stal následovníkem zakladatele revizionistického sionismu Vladimira Žabotinského a záhy stanul v čele jeho mládežnického hnutí Bejtar. Během druhé světové války byl pro své sionistické aktivity zatčen sovětskou státní bezpečností a poslán na osm let do gulagu. Po předčasném propuštění se dostal do britské mandátní Palestiny, kde se stal velitelem militantní revizionistické skupiny Irgun, která v únoru 1944 vyhlásila vzpouru proti britské mandátní správě. Z této pozice nařídil několik útoků, které si vysloužily odsouzení jak od vedení palestinské židovské komunity, tak především od Spojeného království, které Irgun prohlásilo za teroristickou organizaci.
Po vzniku Izraele byl zvolen poslancem Knesetu a svůj mandát vykonával následujících 35 let. Po osmi neúspěšných volebních střetech (od roku 1955 coby vůdce nejsilnější opoziční strany) nakonec v roce 1977 zvítězil v parlamentních volbách a stal se premiérem. Jeho nejvýznamnějším počinem v této funkci bylo uzavření mírové smlouvy s Egyptem v roce 1979, za což mu byla, společně s egyptským prezidentem Anvarem Sádátem, udělena už v roce 1978 Nobelova cena za mír. Za Beginovy vlády došlo k vůbec největší výstavbě izraelských osad na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, sjednocení Jeruzaléma a anexi Golanských výšin. V obavě před iráckým jaderným programem nařídil v roce 1981 vybombardovat irácký jaderný reaktor u Bagdádu. O rok později jeho vláda schválila vojenskou invazi do Libanonu v reakci na sílící ozbrojený odpor vyhnaných palestinských obyvatel. Libanonská válka ale nakonec ve všech ohledech přesáhla rámec původně daný vládou. Ačkoli z krátkodobého hlediska splnila své cíle, z dlouhodobého byla zcela kontraproduktivní. Nesplnila očekávání, která v ní Begin vkládal, a výrazně rozdělila izraelskou společnost.
V důsledku svého zdravotního stavu, smrti manželky a neustávajícího tlaku a kritiky veřejnosti kvůli libanonské válce se nakonec v říjnu 1983 rozhodl rezignovat. Poté se zcela stáhl z veřejného života a svůj byt opouštěl jen zřídkakdy. Zemřel v březnu 1992 na srdeční infarkt.
Mládí Narodil se v Brestu, který tehdy patřil carském Rusku, než se stal v jeho pěti letech součástí Druhé Polské republiky, jako nejmladší ze tří dětí Ze'eva Dova Begina (též Bieguna) a Chasji, rozené Korsovské. Měl sestru Rachel a bratra Herzla. Jeho narození připadlo na šabat nachamu („šabat útěchy“), což je označení šabatu následujícího po postním dni Tiš'a be-av. Z toho důvodu mu rodiče dali jméno Menachem, což znamená „utěšitel“. Matka pocházela z rabínské rodiny, zatímco otec, obchodník se dřevem, byl horlivý sionista a obdivovatel Theodora Herzla, angažující se v místní židovské obci. Když se Ze'ev Dov Begin v srpnu 1904 se svým přítelem Mordechajem Scheinermanem (jehož vnukem byl Ariel Šaron) dozvěděl o Herzlově smrti, chtěli za něj v místní synagoze pronést kadiš, modlitbu za zemřelé. Brestský rabín, který si Herzla uctít nepřál, to však zakázal, a tak dvojice vyrazila dveře zamčené budovy, aby se dostala dovnitř a mohla tak učinit. Scheinermanova manželka Mirjam, povoláním porodní asistentka, o devět let později pomohla Menachemu Beginovi na svět.
Byl vychováván v duchu židovských tradic a nacionalismu. Získal tradiční židovské vzdělání v chederu (židovské základní škole) a po jeho absolvování začal studovat na škole tachkemoni, náležící nábožensky-sionistickému hnutí. V devíti letech vstoupil do levicově-sionistické mládežnické skupiny ha-Šomer ha-ca'ir. Již tehdy se začal zajímat o řečnické umění a o rok později přednesl směsicí hebrejštiny a jidiš svůj první veřejný projev. Ve čtrnácti letech jej rodiče poslali do polského gymnázia, kde se stal občasným terčem antisemitských útoků. V šestnácti letech (podle některých zdrojů v patnácti) se zhlédl v myšlenkách revizionistického sionismu, opustil ha-Šomer ha-ca'ir a vstoupil do revizionistického mládežnického hnutí Bejtar.
náhled|vlevo|Begin (uprostřed) během inspekce oddílu Bejtaru v Polsku v roce 1935|alt=Dva muži v uniformách hledí na nastoupenou jednotku V roce 1931 začal studovat práva na Varšavské univerzitě. V Bejtaru mezitím rozpoznali Beginovy kvality, díky čemuž se roku 1932 stal členem výkonného vedení tohoto hnutí v Polsku s odpovědností za organizační záležitosti. Promoval v roce 1935, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. V té době se stal žákem Vladimira Žabotinského, zakladatele hnutí revizionistického sionismu, s nímž se v roce 1937 názorově střetl na Světovém kongresu Bejtaru v Krakově kvůli svému požadavku na radikální změnu politiky s cílem dobytí židovské domoviny silou, s čímž se Žabotinský neztotožnil. Postupně stoupal v hierarchii tohoto mládežnického hnutí; v roce 1936 stanul v čele jeho československé pobočky a o dva roky později se stal vedoucím polského Bejtaru, což byla jedna z nejvlivnějších vedoucích pozic v evropských židovských komunitách před holocaustem. V rámci náboru nových podporovatelů a členů cestoval po celém Polsku a aby ušetřil, nocoval v domech členů hnutí. Během jedné takové návštěvy poznal svou budoucí manželku, Alizu Arnoldovou (1920–1982), která byla dcerou jeho hostitele. O dva roky později se 29. května 1939 vzali Na svatbě byli oba oblečeni do uniforem Bejtaru.
Po vypuknutí druhé světové války se počátkem září 1939 Beginovi podařilo pro sebe a manželku zajistit výjezdní víza, díky nimž se chtěli dostat nejprve do Rumunska a posléze lodí do britské mandátní Palestiny. Kvůli německému bombardování železničních tratí putovali pěšky a 13. září dorazili do města Włodawa, nacházejícího se asi 60 kilometrů jižně od Brestu. Odtud se nejprve vydali na východ, nakonec se ale rozhodli, že odejdou do Vilna (dnešní Vilnius v Litvě), toho času již obsazeného Rudou armádou na základě paktu Ribbentrop–Molotov. Dorazili tam 28. října, tedy v den, kdy Sovětský svaz předal město a okolí Litvě, a žili zde téměř rok.
Věznění v gulagu a odchod z Evropy náhled|Fotografie Begina, kterou NKVD pořídila po jeho zatčení v září 1940|alt=Dvě fotografie muže (hlava a hruď) v černém kabátu focené zepředu a z profilu. Na začátku srpna 1940 Litvu anektoval Sovětský svaz a 1. září byl Begin předvolán na místní radnici, ale výzvu ignoroval. Jakožto přední sionistický vůdce byl 20. září zatčen sovětskou tajnou službou (předchůdkyní KGB) a umístěn ve věznici Lukiškės ve Vilně. Tam byl podrobován spánkové deprivaci a kvůli malým přídělům jídla rychle ztrácel na váze. Sověti jej obvinili z toho, že je „agentem britského imperialismu“Begin: His Life, Words and Deeds. s. 13. a 1. dubna 1941 byl jakožto „element nebezpečný pro společnost“ odsouzen k osmi letům odnětí svobody, které si měl odpykat v gulagu.Anwar Sadat and Menachem Begin: Negotiating Peace in the Middle East. s. 38–39. Ještě před jeho transferem jej manželka Aliza ve vězení navštěvovala a tajně mu pašovala balíčky s oblečením. Na jednom z propašovaných kapesníků mu skrze vyšitou šifru dala vědět, že odjíždí do mandátní Palestiny. Begin byl nakonec v rámci velké skupiny vězňů poslán do pracovního tábora Pečora na severu Sovětského svazu, kde pracoval v mrazivých podmínkách šestnáct hodin denně, kvůli čemuž byl v té době často nemocný. V gulagu zažil mučení od sovětských dozorců i antisemitské útoky od polských spoluvězňů. Své vzpomínky na toto období později popsal v knize („Bílé noci“), publikované poprvé v roce 1957.
Po německém útoku na Sovětský svaz v létě 1941 došlo k uzavření dohody mezi sovětskou a polskou exilovou vládou, známé jako pakt Sikorski-Majski, na jejímž základě byli v srpnu téhož roku propuštěni polští občané věznění v gulazích, včetně Begina. Tomu se poté podařilo nalézt sestru Rachel. V Sovětském svazu vstoupil do polských ozbrojených sil pod vedením generála Władysława Anderse, známých jako Andersova armáda. V jejím rámci následně putoval přes Írán a Irácké království do britské mandátní Palestiny, kam dorazil v květnu 1942.Anwar Sadat and Menachem Begin: Negotiating Peace in the Middle East. s. 42–43. Po příjezdu se shledal s manželkou Alizou a dozvěděl se, že jeho rodiče a starší bratr Herzl zahynuli během holocaustu.
V britské mandátní Palestině Bezprostředně po svém příjezdu kontaktoval velení revizionistické vojenské organizace Irgun. Na podzim 1942 se ještě coby polský voják ujal pozice vůdce Bejtaru v mandátní Palestině. Po půl roce však bylo zřejmé, že se jeho povinnosti vyplývající z této funkce neslučují se zařazením v polské armádě. Přátelé na něj proto naléhali, aby dezertoval, což však odmítlBegin: His Life, Words and Deeds. s. 9. (podle historika Howarda Sachara však tímto způsobem armádu skutečně opustil). Nakonec byl po sérii jednání s vedením polských sil demobilizován v listopadu nebo prosinci 1943. Podrobnosti se však různí. Podle Beginova spolupracovníka Arje Ben Eli'ezera se dočkal úplného propuštění z armády se ctí. Politolog Amos Perlmutter naproti tomu uvedl, že byl propuštěn pouze na rok, aby se v rámci židovské delegace vydal do Spojených států usilovat o podporu polské exilové vlády. K vypravení delegace však nedošlo a Begin již zpět do armády povolán nebyl. V březnu 1943 se Beginovi narodil syn Binjamin Ze'ev (znám jako Benny), později měli s manželkou ještě dcery Chasju (* 1946) a Leu (* 1948).
náhled|„Prohlášení povstání“, které Irgun 1. února 1944 vylepil po celé mandátní Palestině|alt=Jednostránkové prohlášení v hebrejštině se symbolem Irgunu Po uvolnění z armády byl osloven vedením Irgunu s nabídkou, aby se stal jeho velitelem. S ohledem na vývoj druhé světové války, informace o holocaustu a britské trvání na imigračních kvótách pro židovské uprchlíky, se totiž tato vojenská organizace rozhodla obnovit odboj proti Britům a vypovědět závazek neútočení. Bylo však třeba učinit zásadní změny v jejím vedení. Od roku 1941 byl totiž velitelem Ja'akov Meridor, který pro tuto funkci postrádal jak charisma, tak autoritu. Ani jedna z těchto vlastností naopak nechyběla Beginovi, který nabídku přijal a v prosinci 1943 se stal novým velitelem Irgunu. Následně vytvořil nový generální štáb, sestávající z Arje Ben Eliezera, Elijahu Lankina a Šlomo Lev Amiho, který na svém prvním zasedání schválil bezodkladné vyhlášení odboje proti Britům. K tomu nakonec došlo 1. února 1944, kdy Irgun vylepil po celé mandátní Palestině plakáty s názvem „Prohlášení povstání“ (). V textu se mimo jiné psalo:
Vzpoura proti mandátní správě Begin tak dal otevřeně najevo, že chce předání vlády nad mandátní Palestinou dosáhnout dlouhotrvající kampaní destrukce. Uvědomoval si však nezbytnost vítězství Spojenců nad Německem, a proto rozhodl, že Irgun nebude napadat britská vojenská zařízení, dokud válka trvá. Cílem prvního útoku se symbolicky staly imigrační úřady, které byly 12. února současně napadeny v Jeruzalémě, Tel Avivu a Haifě. Následovaly útoky na finanční úřady zodpovědné za výběr daně z příjmů, policejní stanice a sídla zpravodajské služby. Často spolupracoval s Lechi (radikální skupinou, která se od Irgunu odtrhla v roce 1940, známou též jako Sternova skupina), a to navzdory zákazu ze strany Židovské agentury, neoficiální židovské vlády v mandátní Palestině, která požadovala ukončení násilí proti Britům.Let My People Go. s. 39–40. V září 1944 se Begin zúčastnil schůzky s představiteli hlavní židovské vojenské organizace Hagana, kteří se jej neúspěšně snažili přesvědčit, aby Irgun okamžitě zastavil své operace.