Levá opozice je pojem všeobecně označující seskupení v Sovětském svazu, vzniklé na podzim roku 1923 jako opoziční frakce uvnitř komunistické strany, stavící se odmítavě ke Stalinovým doktrínám a snahám získat výlučnou moc. Mimo skupiny tzv. Demokratických centralistů T. V. Sapronova jsou k Levé opozici počítáni zejména tzv. trockisté pod vedením L. D. Trockého, přechodně pak i skupina bolševiků, v jejichž čele stál Zinovjev a Kameněv.
Vznik opozice Vzniku levé opozice předcházelo násilné potlačení povstání v Kronštadtu (na kterém se výrazně podílel sám Trockij) a X. sjezd KSR(b), obojí roku 1921. O tomto sjezdu, kde po zákazu opozičních stran z roku 1918 došlo k zákazu frakcí, napsal později (1936) sám Trockij: „Avšak to, co podle původního úmyslu se pokládalo jen za vynucenou daň tíživým okolnostem, přišlo neobyčejně vhod byrokracii […, která] směřuje od této chvíle k tomu, jak zbavit stranické ústrojí kontroly…“Trockij, Zrazená revoluce (viz seznam literatury), str. 96
Zde je možno hledat zárodky instrumentu „diktatury stranického vedení a aparátu nad stranou samotnou“ a tedy nad celou zemí, což bylo implikováno již „principy, jimiž se řídil Lenin“.Oskar Anweiler v delší předmluvě, in: Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution (viz seznam literatury), s. 74n. Opozice se začala formovat i proti Stalinově zahraniční politice, proti jeho tézím o socialismu v jedné zemi, proti industrializaci a kolektivizaci v jeho pojetí. I když převzetí moci Stalinovou frakcí nebylo ještě s konečnou platností rozhodnuto, bylo v této době předurčeno.
Počátkem 20. let existovalo v Rusku několik opozičních seskupení jako Dělnická skupina (; Gavril Mjasnikov) nebo Dělnická pravda (; Alexandr Bogdanov), zejména pak ale Dělnická opozice (; Alexandr Šljapnikov, Sergej Medveděv, Alexandra Kollontajová). Již jejich název dokumentoval paradoxní situaci, že ve státě, který si dělal nárok být tzv. diktaturou proletariátu, se aktivní dělnické hnutí muselo organizovat v takto pojmenovaných skupinách. Ještě roku 1921 poznamenává Trockij na adresu Dělnické opozice „… jako kdyby strana nebyla oprávněna prosadit svou diktaturu i tehdy, když se dočasně míjí s představami dělnické demokracie … to je … priorita strany, která je povinna prosadit svou diktaturu bez ohledu na dočasné kolísání dělníků…“Protokoly X. Sjezdu KSR, Moskva 1921, pův. podle: A. Bilinsky, Sozialismus oder Oligarchie?, zde cit. podle Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion…, s. 37 Tyto skupiny byly postupně zakázány; pokud byly aktivní v rámci strany, byly zatlačovány do pozadí. Dělnická skupina se ve svém manifestu z roku 1923, který byl předložen na XII. Sjezdu KSR(b), přes veškerou kritiku postavila na stranu programu KSR,Carr, A History of Soviet Russia, s. 80n. byla zakázána a Mjasnikov byl zatčen.
Samotný vznik Levé opozice je zpravidla uváděn v souvislosti s tak zvanou deklarací 46 z října 1923. Tato deklarace, podepsaná 46 představiteli KSR(b) a adresovaná politbyru stranyOriginál viz Trotsky Archive, Harvard University, dokument T 802a (deklarace) a T802b-n (podpisy); viz , argumentovala stejně jako již předtím zlikvidované skupiny: stranická hierarchie, profesionální straníci versus obyčejní, strnutí strany atd. K podepsaným náleželi známí bolševici jako Jevgenij Preobraženskij, Leonid Petrovič Serebrjakov, Vladimir Smirnov, Timofej Sapronov, Georgij Pjatakov a další. (Trockij sám deklaraci nepodepsal, stejnou kritiku však vyjádřil ve svém dopise o týden dříve.) V této době se iniciátoři nacházeli ještě v opozici vůči tehdejší vedoucí trojce Stalin – Zinověv – Kameněv, kteří měli podporu i Bucharina a Rykova. Začátkem roku 1925 se pak se Stalinem nepohodli i Zinověv a Kameněv, kteří založili Novou opozici. Ta však byla vzápětí na XIV. sjezdu strany v prosinci 1925 potřena, oba se připojili k Trockého opozici (krátce byl užíván pojem Spojená opozice). Mezi říjnem 1926 a listopadem 1927 byli členové této opozice odstraněni ze strany, XV. sjezd strany v prosinci 1927 pak názory opozice prohlásil za neslučitelné s učením strany.
Čistky thumb|upright|První vydání Buletýnu opozice Po XV. sjezdu začíná konečná čistka strany: zatímco Zinověv a Kameněv „doznali svých chyb“, byl Trockij spolu se svými stoupenci vyloučen ze strany a později poslán do exilu. Sapronov byl také ze strany vyloučen a poslán na Krym, později do gulagu. V exilu se Trockij pokoušel dál o opoziční aktivitu – roku 1929 založil v Paříži Buletýn opozice (Бюллеетен оппозиции), roku 1930 založil Mezinárodní levou opozici, což měla být opoziční skupina uvnitř kominterny (její členové, a také i z členství podezřelí, byli ovšem z kominterny okamžitě vyloučeni). Trockij však zůstává věren svému přesvědčení a víře i nadále: „Neznamená zhroucení Kominterny také zhroucení státu, jenž vznikl z říjnové revoluce? … Tato myšlenka zdá se na pohled nezvratná. A přece je nesprávná.“Lev Trocký, IV. Internacionála a SSSR (Třídní povaha sovětského státu), nakl. Jiří Kopp, Praha, 1934, str. 3
Roku 1933 byla Mezinárodní levá opozice přejmenována na Mezinárodní komunistickou ligu, ze které v Paříži roku 1938 vzešla Čtvrtá internacionála.
Vedoucí členové K vedoucím členům Levé opozice patřily především následující osobnosti:
Odkazy Reference
Literatura E. H. Carr, A History of Soviet Russia. The Bolshevik Revolution 1917–1923, London, 1950–1953 Klaus Westen, Die Kommunistische Partei der Sowjetunion und der Sowjetstaat. Eine verfassungsrechtliche Untersuchung, Verlag Wissenschaft und Politik, Köln, 1968 Frits Kool und Erwin Oberländer (Hrsg.), Dokumente der Weltrevolution. Arbeiterdemokratie oder Parteidiktatur, Büchergilde Guttenberg, Frankuft am Main / Wien / Zürich, 1967 Lev Trockij, Zrazená revoluce. Co jest SSSR a kam spěje?, aut. překlad Vl. Buriana, (bez udání místa vydání) (1937), reprint infomat / informační materiály, West Berlin 1974
Související články Stalinismus Trockismus Komunistická strana
Kategorie:Politické dějiny Sovětského svazu Kategorie:Trockismus