Jiří Pecha, zvaný Peca, (12. listopadu 1944 Třebíč – 28. února 2019 Brno) byl český divadelní, filmový a rozhlasový herec, spoluautor hry Poslední leč, ze které vznikla stejnojmenná inscenace v režii Boleslava Polívky. Jeho herecká kariéra byla spojena s brněnským Divadlem Husa na provázku.
Život Narodil se a vyrůstal v Třebíči, v místní části Borovina. Jeho otec pracoval v továrně na boty BOPO a byl redaktorem Baťových Zlínských novin. Mimo to byl i divadelní ochotník v Dramatickém kroužku Baťových zaměstnanců v Borovině. Matka, profesí zdravotní sestra, šila divadelníkům kostýmy. Dětství tak Pecha trávil v divadelním prostředí a společně s bratrem Františkem často hrával menší role a pomáhal se stavbou kulis.
Ve Žďáru nad Sázavou se vyučil elektromechanikem (1959–1963), ačkoliv maturitu nesložil. Na popud třebíčského učitele češtiny a ochotníka Josefa Gerži se přihlásil na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, kam byl díky svému hereckému talentu přijat a vystudoval obor herectví (1963–1967) u Loly Skrbkové a režiséra Evžena Sokolovského.
Divadlu zasvětil celý život. V letech 1967–70 působil v divadle Večerní Brno, následně pak mezi lety 1970 a 1972 působil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Patřil mezi zakládající členy brněnského Divadla na provázku. V tomto divadle působil v letech 1972 až 2017.
Pecha byl představitelem zejména komických charakterů a často ztvárňoval i ženské postavy. Jeho proslulou divadelní rolí byla Babička, za kterou v roce 1997 obdržel speciální Cenu Alfréda Radoka za „mužský herecký výkon v ženské roli“. Představil se však také např. v tragické roli Krále Leara.
Ve filmu ztvárňoval menší postavy. Známou rolí byl loupežník Lotrando z filmu Lotrando a Zubejda (1997). Objevil se i ve filmech Balada pro banditu (1978) nebo Pupendo (2003) a dalších.
Byl dvakrát ženatý. Dcera z prvního, rozvedeného manželství s Andělou Šumpichovou se odstěhovala do Austrálie, s druhou ženou Janou měl Pecha dvě dcery.
Jako čestný rodák Třebíče obdržel v roce 2017 Cenu města Třebíče.
Dlouhodobě se potýkal se zdravotními obtížemi, bojoval se žaludečními vředy, s rakovinou prostaty i závislostí na alkoholu. Těžké nemoci podlehl 28. února 2019 ve věku 74 let. Příčina úmrtí nebyla mluvčí divadla Husa na provázku zveřejněna. Dne 5. března 2019 proběhlo poslední rozloučení v obřadní síni brněnského krematoria na Ústředním hřbitově.
Divadlo
JAMU Na vysoké škole získal od spolužáků známou přezdívku „Peca“, odvozenou od slova pecivál a odkazující k jeho lenosti. Společně se studenty z herectví (Hana Tesařová, František Hromada, atd.) a činoherní režie (Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil, Peter Scherhaufer), mladými spisovateli (Miloš Pospíšil, Josef Souchop, atd.), hudebníky (Miloš Štědroň, Bohuš Zoubek, Vladimír Kramář, atd.), výtvarníky (Boris Mysliveček, Libor David) vytvořili v Brně v roce 1967 z iniciativy dramaturga Bořivoje Srby, tehdy ještě amatérské divadlo Husa na provázku, kde od té doby působil.
První angažmá Po ukončení studia na JAMU nastoupil do Satirického divadla Večerní Brno, kde působil po dobu dvou sezon (1967/68 a 1969/70). V tomto období absolvoval i povinnou vojenskou službu. Z divadla odešel v roce 1970 po propuštění režiséra Petra Scherhaufera. Díky režiséru Zdeňku Pospíšilovi získal angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde vydržel pouze jednu sezonu (1970/71). Poté se vrátil zpět do Brna, kde mezi roky 1971–72 pracoval jako stavěč kulis v Loutkovém divadle Radost.
Divadlo na provázku V roce 1972 se Divadlo na provázku zprofesionalizovalo a Jiří Pecha zde dostal stálé angažmá. Tomuto divadlu a Brnu zůstal věrný celý život. Byl součástí více než sto inscenací Divadla na provázku.
Jako herec Divadla na provázku musel být Jiří Pecha pohybově zdatný. Učil se žonglovat, jezdit na jednokolce apod., k čemuž mu dopomohlo jeho sportovní nadání. Před vysokou školou aktivně hrával házenou, fotbal, volejbal, závodně běhal, trénoval judo a šerm.DOLEŽEL, Jiří. Jiří Pecha: S Bolkem na věčné časy. In: Mladý svět. Praha. ročník 37, č.16, 1995, str. 60-62 V republikovém přeboru v přespolním běhu mezi mladšími dorostenci skončil dokonce na druhém místě. Jeho sportovní kariéra však byla záhy ukončena, když se jednou při tréninku psa zranil a způsobil si otevřenou zlomeninu nohy.LAUDIN, Radek. Úraz mu sebral sport, tak se Pecha stal hercem. Nyní získá cenu Třebíče. iDNES.cz [online]. 2017-09-22 [cit. 2017-10-03]. Dostupné online
Herectví Vynikal dobrými improvizačními schopnostmi, v situacích dokázal pohotově reagovat, což podporovalo autentičnost jeho projevu. Herectví v Divadle na provázku bylo inspirované brechtovskými postupy, snažili se o hravou antiiluzivnost a antipsychologičnost.JUST, Vladimír. Proměny malých scén. Praha: Mladá fronta, 1984, str. 243-272
Pechovo herectví se vyznačovalo živelností a jeho postavy sršely lidskostí. V komických rolích využíval klaunství, z postav dokázal vytvořit groteskně karikaturní kreace.MAREČEK, Luboš. Bláznivě ironický cirkus (i na podruhé). Divadelní noviny. 1998, (14), 8. Typickým rysem bylo také užívaní nářečí, většinou brněnského hantecu.OSLZLÝ, Petr. Let Husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu: Divadlo na provázku v letech 1972–1979/1980 : dokumenty - studie - memoáry II. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 2017. . Jeho projev byl zemitý, na jevišti byl tvárný a pravdivý.RYCHLÍK, Břetislav. Zemřel Peca. Nehrál divadlo s rukama v kapsách, balancoval nad propastí jako o život. Jak žil, tak hrál. DenikN. 2019.
Pecha byl často obsazován do rolí žen. Slavná je Pechova postava Ženy z Brechtovy Svatby (1978, režie Peter Scherhaufer), nejznámější rolí je nepochybně Babička, ze stejnojmenné inscenace, za kterou získal v roce 1997 Cenu Alfréda Radoka za „mužský herecký výkon v ženské roli“. Tato inscenace se o 17 let později dočkala obnovené premiéry, pod názvem Babička – fetišistická revue (režie Ivo Krobot). Jako žena (Babička Evženie) se Pecha na jeviště vrátil ve své poslední inscenaci v Divadle Husa na provázku, Tango macabre z roku 2016.
Pechovým častým hereckým partnerem byl Boleslav Polívka. Říkali si „pobratimové“ a vytvořili řadu výrazných inscenací, na kterých se Polívka i režijně podílel. Ku přikladu: Pezza versus Čorba (1975), Poslední leč (1981), Terapie (1985), Seanse (1987), Don Quijote a ti druzí (1990), (všechny v Polívkově režii), nebo Čekání na Godota (2003) v režii Zdeňka Černína, atd.MACHALICKÁ, Jana. Jednou klaun, podruhé Lear. Lidové noviny. 2019. https://www.lidovenoviny.cz/nahled.aspx?d=01.03.2019&e=LN-PRAHA&id=8065023 Boleslav Polívka také napsal pro Jiřího Pechu monodrama Nejsem svůj pes (1996), které zrežíroval Arnošt Goldflam v Divadle Bolka Polívky. S inscenací úspěšně hostoval na zájezdech.
Výjimečný komediální talent Pechu předurčoval k žánru komedie, byl ovšem schopen ztvárnit i tak velkou tragickou roli, jakou byl Král Lear, do které ho obsadila v roce 1996 Eva Tálská. Roli Krále Leara ztvárnil za svůj život celkem třikrát. Nejprve v inscenaci Petra Scherhaufera Shakespearomanie III.- Člověk (1992), a po inscenaci Evy Tálské ho do Shakespearovy tragédie obsadil ještě Vladimír Morávek v inscenaci z Klicperova divadla (1998).
Během své herecké kariéry účinkoval ve více než sto třiceti inscenacích.
Výkony Jiřího Pechy jsou zachycené v množství záznamů České televize, např.: Pezza versus. Čorba, Commedia dell´arte, Svatba, Nejsem svůj pes, Koncert V…, Chmelnice v Divadle na provázku, Maryša, Katynka z Heilbronnu neboli Zkouška ohněm, Labyrint světa a lusthaus srdce.
Film Ve filmech byl obsazován převážně do menších rolí. Jeho první větší hereckou příležitostí byla postava velitele četníků z filmové verze divadelního muzikálu Balada pro banditu (1978) z Divadla na provázku.
Před kamerou se duo Pecha-Polívka objevilo ve filmu Poslední leč z roku 1981.
Výraznou rolí byla postava starého loupežníka Lotranda ve filmu Karla Smyczka Lotrando a Zubejda (1996). Mimo to si zahrál také ve filmech Kalamita (1980) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové, Musíme si pomáhat (2000) a Pupendo (2003) Jana Hřebejka, nebo v obou částech Anděla Páně (2005, 2016) Jiřího Stracha. Svatý Mikuláš byla poslední Pechovou filmovou rolí.
Televize Jako pravidelný host účinkoval v komických scénkách v Manéži Bolka Polívky.
V seriále Bylo nás pět (1994) zaujal postavou starého Zilvara z chudobince, objevil se i v seriálech Četnické humoresky (1997), Černí baroni (2004), Dobrá čtvrť (2005), Okno do hřbitova (2011), Špačkovi v síti času (2013) a jiných.
Svůj hlas propůjčil animovanému večerníčku Krysáci (2008, režie Cyril Podolský).
Rozhlasové role V rozhlase vystupoval zejména v pohádkách pro děti (Zvonová panna, Čáry báby Cotkytle aneb Tři zlaté zuby děda Vševěda, O ševci Ondrovi a komtesce Julince, Český Honza, O bojácném Floriánkovi), i v několika vzpomínkových dokumentech (Rozrazil 1/88 (o demokracii), Franta & Rudiy, Páteční večer s režisérem Petrem Scherhauferem, Zadáno pro… Jiřího Pechu).
Z množství audiozáznamů inscenací z Divadla na provázku, je nejznámějším Velký vandr,JANOUŠEK, Martin. Divadlo v rozhlase. Transkripce divadelní hry do rozhlasové podoby [online]. Brno, 2007 [cit. 2019-04-08]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/yhqpn/. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Pavel Klein. kde se představil v titulní roli Jana Eskymo Welzla.
Účinkoval i v rozhlasové hře Anneli, finského autora Heikki Peltonena, ztvárnil také postavu Heroda ve Tříkrálové hře z Rosic. Objevil se i ve hře Lusovci, která byla součásti cyklu Příběhy z dějin českého básnického překladu, účinkoval také ve hrách Žena je žena a muž je muž, Jakub a jeho pán, Černošský Pámbu a páni Izraelité, Červený květ, Matka nebo První kozel, který vozí poezii.
Ocenění 1997: Ceny Alfréda Radoka, Mužský herecký výkon v ženské roli, inscenace Babička, Divadlo Husa na provázku 2013: Cena města Brna 2017: Cena města Třebíče
Významné divadelní role 1972 Zdeněk Pospíšil/Pavel Nauman (adaptace pohádek Pavla Naumana): Pohádky o mašinkách, Nejvyšší pan železničář, Divadlo na provázku, režie Zdeněk Pospíšil 1972 István Örkény: Tótovci, Major. Divadlo na provázku, režie Peter Scherhaufer 1974 Miloš Pospíšil/Peter Scherhaufer: Commedia dell'arte, Pantalone, Divadlo na provázku, režie Peter Scherhaufer 1975 Miloš Štědroň/Milan Uhde: Balada pro banditu, Velitel četníků, Divadlo na provázku, režie Zdeněk Pospíšil 1976 Miloš Štědroň/Milan Uhde/bratŕi Mrštíkové (adaptace Pohádky máje bratří Mrštíků): Na Pohádku máje, Starý revírník z myslivny „Pod Komorou“, Divadlo na provázku, režie Zdeněk Pospíšil 1985 Ivo Krobot/Petr Oslzlý/Bohumil Hrabal (adaptace románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala): Rozvzpomínání, Jan Dítě III. a další, Divadlo na provázku, režie Ivo Krobot 1988 Boleslav Polívka: monodrama Nejsem svůj pes, Titulní role, Divadlo na provázku, režie Arnošt Goldflam 1995 Vilém a Alois Mrštíkové: Maryša, Vávra, mlynář, Divadlo Husa na provázku, režie Vladimír Morávek 1996 William Shakespeare: Král Lear, Král Lear, Divadlo Husa na provázku, režie Eva Tálská 2003 Samuel Beckett: Čekání na Godota, Estragon, Městské divadlo Brno, režie Zdeněk Černín
Výběr z filmových rolí
1970–1979 1978 Balada pro banditu, Velitel četníků, režie Vladimír Sís
1980–1989 1981 Poslední leč, Revírník, režie Vladimír Sís 1987 Šašek a královna, Hajný, režie Věra Chytilová 1988 Štěk, Beňo, režie Miloslav Luther
1990–1999 1992 Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Anděl/doktor Strážný, režie Věra Chytilová 1996 Zapomenuté světlo, Karel Klíma, režie Vladimír Michálek 1997 Lotrando a Zubejda, starý Lotrando, režie Karel Smyczek 1998 Čekárna, Výpravčí, režie Radka Poncová 1998 Všichni moji blízcí, Amavite Puel, režie Matej Mináč
2000–2009 2000 Musíme si pomáhat, soused František Šimáček, režie Jan Hřebejk 2000 Krajinka, Cyril Polka, režie Martin Šulík 2001 Boží soud, Pán Bůh, režie Jana Ašenbrennerová