Sébastien Le Prestre markýz de Vauban (ve staré francouzštině i Vaubain) (15. května 1633 – 30. března 1707) byl celého půlstoletí jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce Ludvíku XIV., který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským maršálem. Vaubanův význam v dějinách pevnostního stavitelství i vojenství je nesmírný a jeho osoba se řadí mezi nejvýznamnější postavy světové vojenské historie. Obecně se uvádí, že během své kariéry podél francouzských hranic vystavěl třicet tři nových pevností a na tři stovky jich zmodernizoval. Při této činnosti využil veškeré dosavadní znalosti v oboru budování fortifikací, které se díky jeho iniciativně blížily k systematicky promyšlené vědě o vojenském stavitelství. Stejně jako pevnostní výstavbu zdokonalil i dříve těžkopádné obléhací techniky, které zjednodušil natolik, že otázka pádu fortifikačního systému se začala počítat ne v řádu týdnů a měsíců, ale dní. Od vstupu do armády až do výslužby se zúčastnil celkem 48 obléhání, 140 bitev a šarvátek a byl osmkrát raněn.Kupka, s. 404. Avšak navzdory tomu, že významnou část života věrně sloužil francouzskému panovníkovi a požíval královy přízně, byl kritikem poměrů za jeho vlády. Na sklonku života v knize Projet d'une dixme royale (O králově desátku) navrhl obecnou desetiprocentní daň, jež by zahrnovala i šlechtu a církev, čímž upadl v nemilost jak královského dvora, tak i francouzské šlechty a duchovenstva.
Zrození velikána Sébastien Le Prestre de Vauban se narodil 15. května 1633 v Saint–Léger–de–Faucheret (později na počest slavného rodáka přejmenovaného na Saint–Léger–Vauban) nedaleko Vézelay v Burgundsku v rodině nižší a ne příliš zámožné šlechty. Jeho otcem byl Urbain de Prestre a matkou Aimée de Cormignolles. Mládí strávil na venkově ve svém rodišti. Zde se mu dostalo dobrého vzdělání zásluhou abbého de Fontaine, který v něm mimo jiné rozvíjel talent v exaktních vědách matematice a geometrii. Při svém studiu také pronikl do základů teorie stavitelství a seznámil se s díly některých klasiků z tohoto oboru.Kupka, s. 391. Od deseti let dále studoval v karmelitánské církevní škole, která spíš prohloubila jeho humanitní znalosti. Po dokončení vzdělání se kvůli majetkovým poměrům rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka. Na doporučení svého strýce byl v roce 1651 (v 18 letech) přijat jako kadet k pěšímu pluku bourbonského prince Ludvíka II. de Condé. Vstupem do princova povstaleckého vojska se současně stal i přímým účastníkem občanské války známé pod názvem Fronda (1648–1653). Jelikož povstalci uzavřeli tajnou smlouvu o podpoře se Španělskem, které bylo s Francií od roku 1635 ve válce, probíhaly boje většinou na pohraničí Alsaska–Lotrinska a Španělského Nizozemí. Během prvního roku činnosti v armádě byl de Vaubanovi, pro jeho příkladné chování a projevené znalosti z oboru pevnostních systémů, nabídnut důstojnický patent, ale ten, opět kvůli tísnivé finanční situaci, musel odmítnout. Následně vstoupil do řad kavalerie, avšak i jako příslušník jízdy byl nadále pověřován inženýrskými úkoly. V roce 1653 byl při obléhání Sainte–Ménehould raněn a zajat královskými jednotkami. V zajetí, ve kterém mu hrozila i poprava, mu kardinál Mazarin nabídl možnost vstupu do královské armády, kterou vděčně přijal.Kupka, s. 392.
Ve službách krále Slunce náhled|vlevo|upright=0.8|Hyacinthe Rigaud: Sébastien Le Prestre de Vauban. Na portrétu je velmi dobře patrná jizva na levé líci po zranění, které utrpěl při obléhání města Douai Do služby v královské armádě byl de Vauban přijat opět k burgundskému pěšímu pluku, ovšem tentokrát v hodnosti poručíka. Ke konci roku 1653 se vrátil do víru občanské války jako pobočník tehdy nejvýznamnějšího francouzského fortifikačního odborníka rytíře Louise Nicolase de Clerville. Společně se účastnili opětovného obléhání španělské posádky pevnosti Sainte–Ménehould, při kterém de Vauban znovu utrpěl zranění. Po ukončení obléhání, ve svých 22 letech, velel ženistům, kteří byli pověřeni opravami dobyté pevnosti.Brice, s. 99. Posléze se s rytířem de Clerville účastnil obléhání města Stenay, při němž byl zraněn střelou z muškety. 3. května 1655 byl za své zásluhy jmenován královským inženýrem. V témže roce se účastnil obléhání pevností Landrecies, Condé–seur–ľEscaut a Saint Ghislain.Kupka s. 293. Za příkladné plnění svých povinností i při těchto vojenských operacích byl kardinálem Mazarinem povýšen do hodnosti kapitána. Počtvrté byl raněn v roce 1657 při obléhání pevnosti Montmédy. Od 30. července do 21. září 1658 byl pověřen samostatným řízením veškerých obléhacích prací pevností Gravelines, Oudenaarde a Ypry. Po podepsání francouzsko–španělského míru v roce 1659 se v letech 1661–1662 věnoval likvidaci opevnění města Nancy. Následně byl se svou jednotkou převelen do Pikardie. V tomto mírovém období se 25. března 1660 oženil se svou sestřenicí Jeanne d'Aulnay. Mezi lety 1644–1666 byl pověřen opevňováním města Breisach.Kupka, s. 392–393.
V roce 1667, po vypuknutí tzv. devoluční války, velel pod dohledem krále obléhání pevností Douai, Tournai a Lille. Při obléhání města Douai byl raněn do tváře. Toto zranění bylo příčinou tmavé jizvy na levé líci. Při obléhání Lille byl králem povýšen do hodnosti poručíka gardy (tato hodnost se rovnala hodnosti plukovníka v řádných jednotkách) a po pádu pevnosti byl pověřen výstavbou její citadely. Roku 1688 se stal městským guvernérem. Práci na citadele a městském opevnění se věnoval další tři roky, přičemž se podílel na opravách i jiných Francouzi dobytých měst.Kupka, s. 393–394.
Při další válce s Holandskem a jeho spojenci, která vypukla v roce 1672 a skončila v roce 1678, velel gardový poručík de Vauban v roce 1672 obléhání pevností Orsoy a Duisburg, v roce 1673 Maastrichtu a v roce 1674 obléhání Besançonu a Dôle.Kupka, s. 394. 30. srpna téhož roku byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Dále úspěšně završil obléhání pevností Dinant, Huy a Limbourg. O rok později mu podlehly Condé–seur–ľEscaut, Bouchain a Aire–sur–la–Lys. U této pevnosti byl opět raněn, tentokrát na ruce. Zranění mu vyneslo hodnost generálmajora. V roce 1677 obléhal pevnosti Valenciennes, Cambrai a Saint Guillain. Po smrti rytíře de Clerville se dne 4. srpna 1678 stal generálním komisařem pevností (Commissaire général des Fortifications). V tomto roce se ještě zmocnil Gentu a Yper. V průběhu války vypracoval pro Ludvíka XIV. zprávu (Mémoire des places frontiéres de Flandre qu’il faudrait fortifier pour la surete de l’obéissance du roi), ve které navrhoval novou koncepci obrany severních hranic Francie, která spočívala ve výstavbě nových a zdokonalení některých starých pevností, které by stály ve dvou liniích (tzv. pré carré) po třinácti. První linie se měla táhnout od Dunkerque k Dinantu a měla být navíc posílena dvěma bastionovými fortnami (úsek obranného pásma mezi špicemi bastionů), druhá od Gravelines k Meziéres. Tuto koncepci po konci války a změně hranic v důsledku nijmegenského míru ještě rozšířil návrhem (Mémoire sur les places de la nouvelle frontiére) výstavby pevností na hranicích Francie a Španělska v oblasti Franche-Comté, Provence a Roussillonu. Oba ambiciózní projekty francouzský král schválil a Vauban začal s jejich realizací v roce 1680.Kupka, s. 394–396.
náhled|upright=0.8|Vaubanův pomník v pařížské invalidovně Při dalším válečném konfliktu, tzv. válce reunií (1683–1684), velel generálmajor Vauban obléhání pevnosti Courtroi a města Lucemburku. Po uzavření míru se opět velmi činorodě věnoval přestavbě i budování nových opevnění a výstavbě nových civilních objektů. Na počátku války s Augšpurgskou ligou (1688–1697), byl dne 24. srpna 1688 před útokem na pevnost Philippsburg povýšen do hodnosti generálporučíka. Do konce roku ještě stačil dobýt Mannheim a Frankenthal. Následně prováděl inspekci v dolních Flandrech, přičemž onemocněl malárií a byl nucen odjet na léčení. Na bojiště se vrátil až v roce 1691 a záhy po svém návratu se zmocnil pevnosti Mons. V roce 1692 velel obléhání pevnosti Namur, kde změřil své síly s holandským inženýrem Menno van Coehoornem, který byl ve své době stejně uznávaným odborníkem v oboru vojenského stavitelství jako jeho francouzský současník a pevnost vybudoval.Duffy, s. 178. Po jejím pádu se Vauban celé tři roky intenzivně věnoval přestavbě namurských fortifikací, přesto bylo město spojenci, v čele s Coehoornem, v roce 1695 dobyto zpět. Do konce války stačil markýz de Vauban ještě úspěšně završit obléhání pevností Charleroi a Ath. Po skončení konfliktu, zahájil v roce 1699 stavbu svého vrcholného díla, pevnosti Neuf–Brisach.Kupka, s. 396–398.
Do výčtu válek, kterých se markýz de Vauban zúčastnil, patří i Války o dědictví španělské (1701–1714). V jejich průběhu byl 14. ledna 1703 povýšen do hodnosti maršála Francie. V tomto roce ještě řídil poslední obléhání ve svém životě, a to pevnosti Breisach. 2. února 1705 z něj král učinil rytíře řádu svatého Ducha, načež 18. června, kvůli pokročilému věku, odešel do výslužby. Zemřel 30. března 1707 ve svém domě v Paříži, v ulici St. Vincent (dnešní ulice sv. Rocha), na zápal plic.Kupka, s. 399. De Vaubanovy ostatky byly převezeny do jeho zámku v Bazoches–du–Morvan, který získal roku 1675 díky subvencím Ludvíka XIV. Pochován byl na svém panství, ale za Velké francouzské revoluce byly jeho ostatky při řádění lůzy vysypány z olověné rakve, která byla použita na výrobu střeliva, a zachovala se pouze schránka s de Vaubanovým srdcem, která byla uložena v kostele svatého Hillaire. Odtud ji nechal Napoleon v roce 1804 převést do Paříže a 26. května 1808 slavnostně uložit v alabastrovém osáriu pod kupoli invalidovny.
Jeden z Vaubanových současníků o něm ve svých pamětech napsal:
Činnost v oboru architektury Do vojenské architektury markýz de Vauban mnoho nových prvků nepřinesl. Jeho inženýrská činnost vycházela z jednoduchých a elegantních zásad, které převzal od dalšího francouzského inženýra, Blaise Emilla Françoise de Pagana, hraběte de Mervilles (1604–1665). Přesto, pokud šlo o přizpůsobení pevnostního systému složitostem reliéfu terénu, nikdo Vaubana nepředčil a jeho převratné koncepce přetrvaly až do počátků 19. století. V některých ohledech však byl překonán svým následníkem, francouzským inženýrem Louisem de Cormontaigne (1695–1752), jenž hradební soustavy Vaubanovy koncepce v různých aspektech vylepšil a pro inspiraci mnohých pevnostních stavitelů se stal nejoblíbenějším vojenským architektem.
Pozdějšími pevnostními teoretiky byla de Vaubanova práce rozdělena na tři používané systémy, které se od sebe odlišují použitím prvků, rozměrů i tvarů.Kupka, s. 402. Do roku 1687 uplatňoval nejčastěji svůj první systém. Ten se vyznačoval poměrně velkou podobností prvků s novoitalskou inženýrskou školou, především s jejími ostroúhlými bastiony, s boky chráněnými orillony. Druhý systém, který začal uplatňovat od roku 1682, se vyznačoval mnohem větší komplikovaností a byl obohacen četnějšími vnějšími prvky. Zde se snažil odstranit chyby z prvního systému a inovovat svůj dosavadní stavební styl. Třetí systém, kterým zdokonalil nedostatky systému druhého, uplatnil pouze na sklonku svého života při stavbě pevnosti Neuf-Brisach.
Pro markýze Vaubana byla ideálním tvarem pevnosti osmicípá hvězda o průměru asi 900 metrů.Bridge, s. 94. Kurtiny, které spojovaly bastiony, probíhaly po zdánlivě rovných liniích, které však z každé strany trochu ustupovaly, aby mohly být kryty boční palbou z okolních přestupujících dvou třetin. Ty byly pro změnu kryty střelbou z bastionů.
náhled|vlevo|Plán městského opevnění v Neuf-Brisachu, které se dodnes považuje za Vaubanovo mistrovské dílo. Opevnění bylo dokončeno teprve rok po maršálově smrti