Nové Město na Moravě () je město na západě Moravy v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Leží deset kilometrů východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Žije zde obyvatel. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel svaté Kunhuty, budova staré radnice a zámek.
Město je díky své geografické poloze, nadmořské výšce a klimatickým podmínkám dějištěm sportovních událostí světového významu. Koná se zde závod v běžeckém lyžování Zlatá lyže, který byl součástí Světového poháru v běhu na lyžích. Její místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu, navíc v letech 2013 a 2024 zde proběhlo mistrovství světa v biatlonu. Každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Akce se konají v areálu Vysočina arena.
Historie
Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.
Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.
Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.
V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.
Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).Eva Melmuková: Patent zvaný tolerační, 1999, str. 69
V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.
Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží, započatá roku 1896 Adolfem Slonkem, a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.
Stavební vývoj Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve druhé polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.
K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).
Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.
V první třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.
Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve druhé polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o dvacet let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v osmdesátých letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny sedmdesátých let moderní obchodní dům.
Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v devadesátých letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívána ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku sedmdesátých let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.
V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce šedesátých let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru sedmdesátých let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v sedmdesátých letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině devadesátých let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.
Nečasova ulice Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.