Ferdinand I. Habsburský (10. března 1503 Alcalá de Henares – 25. července 1564 Vídeň) byl římskoněmecký král (od 1531), římský císař (od 1556), český a uherský král (od roku 1526) a rakouský arcivévoda.
Jeho rodiči byli Habsburk Filip I. Sličný a španělská infantka Jana Šílená. Starší bratr Karel V. se stal roku 1516 španělským králem a 1519 římským císařem. Ferdinandovou manželkou byla česká a uherská princezna Anna Jagellonská. Měli spolu patnáct dětí, mimo jiné Ferdinandova nástupce Maxmiliána II.
Dětství Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de Henares 40 km od Madridu jako druhorozený syn kastilského spolukrále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské královny Johany (Jany) Šílené. Dětství prožil ve Španělsku.
Roku 1506 zemřel Ferdinandův otec Filip. U jeho matky, která byla v té době jedinou dědičkou svých rodičů, vládců nedávno sjednocených království na Pyrenejském poloostrově Kastilie a Aragonie, se projevovala duševní choroba. Její otec, aragonský král Ferdinand II., ji shledal neschopnou vlády a nechal ji izolovat v klášteře. Postaral se pak o zabezpečení a výchovu jejích dětí.
Ferdinand byl od dětství veden k přísně katolickému životu a k respektování habsburských rodových idejí. Spolu s myšlenkami jednoho z největších renesančních učenců Erasma Rotterdamského měl tento fakt největší význam pro formování Ferdinandovy osobnosti.
V roce 1516 zemřel Ferdinand II. Aragonský. V životě třináctiletého Ferdinanda to znamenalo zásadní zvrat. V příštím roce přijel do Španělska jeho starší bratr Karel, který dosud vyrůstal v Nizozemí, aby se ujal vlády. Bratři se tehdy setkali poprvé v životě. Jejich vztah neoplýval vzájemnou sympatií a důvěrou, nicméně v budoucnu postupovali ve shodě při prosazování společných zájmů habsburského rodu.
Karel, který byl po vleklých jednáních přijat jako španělský král, rozpustil Ferdinandův dvůr a poslal mladšího bratra k tetě Markétě do Nizozemí.
Rakouský arcivévoda Na začátku roku 1519 zemřel druhý Ferdinandův děd, císař Maxmilián I. Habsburský. Ten byl jediným vládcem v rakouských zemích. Rakousko nebylo tehdy jednotným státem, ale jednalo se o samostatná knížectví, které spojovala vláda příslušníků rodu Habsburků. Maxmilián ve své závěti nestanovil, jak mají být tyto země rozděleny. V Rakousku tehdy ještě nebyl ustanoven princip primogenitury. Nastala tedy jednání.
Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Vláda v ostatních zemích, včetně bohatého Tyrolska, připadla Karlovi. Ten se zároveň stal králem Svaté říše římské (a od roku 1530 císařem). Aby se mohl plně věnovat vládě ve Španělsku a v Říši, jmenoval Ferdinanda svým místodržícím v ostatních rakouských zemích; plnou vládu mu v nich Karel přenechal až v roce 1522. Tím byl položen základ k rozdělení rodu Habsburků na starší španělskou větev (Karel V.) a mladší rakouskou větev (Ferdinand I.) a Ferdinand se stal opět jediným vládcem rakouských zemí.
Když Ferdinand dorazil v roce 1521 do Vídně, nesetkával se zpočátku se sympatiemi. Byl vnímán jako cizinec (Španěl) a neuměl německy. Šlechta navíc využila dvouletého bezvládí k posílení moci. Ambiciózní arcivévoda se však ujal vlády s velkým odhodláním. Hned na počátku musel čelit vzpouře stavovské opozice, kterou se mu však podařilo potlačit pomocí represí, namířených především proti městům. V roce 1522 pak byli odsouzeni a popraveni vůdci vzpoury (tzv. „krvavý soud“ ve Vídeňském Novém Městě – ). Rázným postupem Ferdinand upevnil svoji moc.
Po nastoupení vlády musel zahájit hospodářské reformy, které krátce před smrtí slíbil Maxmilián I. kvůli nutnosti řešení vážné hospodářské situace. Mimo jiné provedl v Rakousku peněžní reformu a zavedl jednotnou měnu.
V letech 1524–1525 probíhalo v německé části říše selské povstání. Zasáhlo i některé části Rakouska. S pomocí šlechty se Ferdinandovi podařilo povstání ve Štýrsku potlačit silou. V Tyrolsku bylo nutné postupovat více diplomaticky, ale i tam se podařilo díky ústupkům dosáhnout zklidnění situace. Ferdinandovi se tedy podařilo udržet jednotnost rakouských zemí.
Tvůrce habsburské monarchie náhled|Císař Maxmilián, jeho vnuci Ferdinand a Karel, a Ludvík Jagellonský, manžel jejich sestry Marie Roku 1515 jeho děd – císař Maxmilián I. a český a uherský král Vladislav Jagellonský dohodli sňatkovou smlouvu, podle níž se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později bylo určeno, že to má být Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou Marií. Svatba Ferdinanda a Anny se konala o šest let později, 26. května 1521.
Důležitost sňatku s Annou se ukázala po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy zahynul Annin bratr, český a uherský král Ludvík Jagellonský, aniž zanechal potomka. Ferdinand coby manžel jeho sestry začal usilovat o český a uherský trůn.
Nástup na český trůn
Dalo se očekávat, že mezi kandidáty pro českou korunu bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který se pokusí uplatnit dědičné nároky na trůn odvozované ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo ovšem více, vedle polského krále a litevského knížete Zikmunda I. Starého, nejbližšího mužského příbuzného Ludvíka Jagellonského, se v pozdějších písemných pramenech objevují dokonce i jména předních českých politiků té doby: Zdeňka Lva z Rožmitálu a Vojtěcha z Pernštejna. Jednoznačně nejsilnější pozici však měl Ferdinand Habsburský.JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. str. 32–37.
V Čechách část šlechty odmítala uznat dědické nároky Ferdinandovy manželky, neboť zemskému sněmu náleželo právo volby panovníka. Zemské stavy si také ještě od Vladislava Jagellonského vymínily, že sňatek Ferdinanda a Anny musí potvrdit zemský sněm a tím mít poslední slovo při výběru budoucího možného vládce. Ferdinand se tuto kličku pokusil obejít několika způsoby. Nejdříve žádal Karla V., aby mu udělil české země v léno, což ale římský císař udělat nemohl. Proto se tedy pokusil o český trůn ucházet na základě dědického principu, nakonec ale musel přistoupit na svobodnou volbu nového panovníka na mimořádném sněmu. náhled|upright=0.9|vpravo|Ferdinand v roce 1531, v roce jeho zvolení římskoněmeckým králem Dne 23. října 1526 byl Ferdinand zvolen českým králem, před samotnou volbou slíbil uhradit polovinu dluhu státní pokladny. Dluh činil 300.000 zlatých. Volební kapitulaci přislíbil Ferdinand I., že bude respektování právní a náboženský poměry v Českém království. Vedlejší země Českého království nebyly k volbě přizvány, s volbou nesouhlasily, avšak uznaly nárok Ferdinanda I. na základě dědických nároků.
Dne 24. února 1527 byl Ferdinand I. korunován českým králem v katedrále Svatého Víta na Pražském hradě. Korunovační obřad řídil olomoucký biskup Stanislav Thurzo, jeho manželka byla korunovaná následující den.
Uherský král V Uhersku byl Ferdinandovým soupeřem sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16. prosince zvolit v Prešpurku, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský.JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. 1. vyd. Praha: Academia, 1984. str. 14n.
Zápolský byl podporován Osmanskou říší, která od 2. poloviny 15. století pronikala do Evropy. Turci dvakrát (v roce 1529 při prvním obléhání Vídně a roku 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a Horních Uhrách. Roku 1538 uzavřeli Ferdinand a Jan Zápolský mírovou smlouvu (Velkovaradinský mír), podle které si Jan zachoval doživotní titul uherského krále, ale jeho nástupcem měl být Ferdinand a jeho dědicové.
V Uhrách byl Turky po mohutném vpádu a dobytí Budína roku 1541 založen Budínský pašalik. Již v roce 1536 dobyli Turci střední Slavonii, a tak nyní Habsburským Uhrám zůstal jen malý pás táhnoucí se z části území dnešního Slovenska na jih k Záhřebu, kde vytvořil Ferdinand chorvatskou vojenskou hranici. Aby si mohl toto území ponechat, musel dle dohody z roku 1544 platit sultánu Sulejmanovi I. každoročně tribut.
Sulejman přidělil Sedmihradsko a východní část Královského Uherska Janu II. Zikmundovi, čímž vzniklo tzv. Východní Uherské království, kterému formálně vládla jeho matka Isabela Jagellonská, zatímco skutečnou moc držel György Martinuzzi. Kvůli Isabeliným nepřátelským intrikám a hrozbám ze strany Osmanů se však Martinuzzi rozhodl změnit stranu. V roce 1549 se dohodl na podpoře nároků Ferdinanda Habsburského a císařská vojska vtrhla do Sedmihradska. Weißenburskou smlouvou (1551) Isabela jménem Jana II. Zikmunda souhlasila s abdikací na uherský trůn a předáním svaté uherské koruny a korunovačních klenotů. Královské Uhersko a Sedmihradsko tak přešly pod vládu Ferdinanda, který uznal Jana II. Zikmunda jako vazalského knížete sedmihradského a zasnoubil mu jednu ze svých dcer. Mezitím se Martinuzzi pokoušel udržet si přízeň Osmanů, i poté, co na situaci zareagovali vysláním vojsk. Ferdinandův generál Giovanni Battista Castaldo však podezříval Martinuzziho ze zrady a s Ferdinandovým souhlasem ho nechal zavraždit.
Ferdinandovy državy v Uhrách byly cílem pravidelných tureckých útoků. V roce 1551 vpadli Turci na území Hontianské a Nitranské župy v Horních Uhrách a o rok později se jim podařilo dobýt hrad Drégely. Turecké úspěchy donutily Ferdinanda vyslat na území dnešního jižního Slovenska velitele posádky Raabské pevnosti Erazma Teuffela, který se měl stát hlavním velitelem protitureckých vojsk, působících v dané oblasti, ale jeho armáda byla v roce 1552 zničena v bitvě u Plášťovců, která upevnila územní výboje Turků na dolním toku Iplu. V roce 1554 byl Turky dobyt Fiľakovský hrad. V roce 1562 byla uherská vojska poražena Turky v bitvě u Sečan, ve které zahynulo kolem 10 000 lidí, většinou špatně vycvičených mužů ze středního Slovenska.Vojtech Dangl: Bitky a bojiska
Římský král a císař Karel V. se v roce 1530 uchýlil do ústraní a 5. ledna 1531 byl Ferdinand I. Habsburský zvolen v Kolíně nad Rýnem také římským králem. Ke korunovaci došlo jen o šest dní později v katedrále Panny Marie v Cáchách. Císařem se stal v roce 1556. K Ferdinandovu povýšení do této hodnosti došlo po letech Karlova váhání, zda ponechat římský a španělský trůn v rukou svých potomků, nebo je rozdělit. Ve střední Evropě se tak Ferdinand stal úplným nástupcem svého staršího bratra.
Na přelomu středověku a novověku se z Habsburků stala především díky promyšlené sňatkové politice (ale také nesplněným slibům) jedna z nejmocnějších panovnických dynastií vůbec. Ferdinand I. usiloval za své dlouhé vlády o pevné spojení svých zemí a centrální řízení. Jako protiváhu omezení českých a uherských zemských úřadů založil roku 1527 ve Vídni centrální úřady (tzv. Hofstaatsordnung). Habsburská monarchie, vzniklá spojením rakouských habsburských držav, českých zemí a Uherska, přečkala všechny otřesy až do roku 1918.
Český král
náhled|vlevo|upright=0.8|Ferdinand I. na obrazu Martina Roty Ferdinand byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina obyvatel českých zemí se hlásila k utrakvismu, luterské augsburské konfesi a k Jednotě bratrské. Ferdinand nakonec městům omezoval privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně.