Granada je španělské město, středisko stejnojmenné provincie v autonomním společenství Andalusie ve Španělsku a historické hlavní město středověkého Granadského království. V národním sčítání lidu z roku 2005 byla populace Granady 236 982 a počet obyvatel celé městské oblasti byl odhadován na 472 638, což je 13. největší městská oblast Španělska. Asi 3,3 % populace nemělo španělské občanství, největší počet těchto lidí (31 %, tj. 1 % celkové populace) pocházelo z Jižní Ameriky. V současnosti zde žije obyvatel.
Město se rozkládá v nadmořské výšce 738 m na úpatí Sierry Nevady na soutoku řek Genil, Darro, Beiro a Monachil na hranici úrodné plošiny Vega de Granada. Přesto je jen hodinu jízdy autem od pobřeží Středozemního moře, Costa Tropical. Nejbližší letiště je letiště Federica Garcíi Lorcy Granada-Jaén. Nedaleko se nachází lyžařské středisko Sierra Nevada, kde se konalo mistrovství světa v alpském lyžování 1996.
Alhambra, starověká citadela a palác Nasrovců, se nachází právě zde. Jedná se o nejznámější budovu islámského historického dědictví s mnoha kulturními zajímavostmi a architektonickými prvky, díky nimž je Granada oblíbenou destinací mezi turistickými městy Španělska. Vliv Almohadů na architekturu je zachován také ve čtvrti Granada zvané Albaicín s vynikajícími příklady maurské a morisské výstavby. Granada je ve Španělsku také známá pro univerzitu v Granadě, která má odhadem 82 000 studentů rozložených do pěti různých areálů ve městě. Granátové jablko () je ve znaku Granady.
Historie
Před-muslimská historie
Oblast obklopující dnešní Granadu byla osídlena nejméně od roku 5500 před naším letopočtem a zažila římské a vizigótské vlivy. Nejstarší ruiny nalezené ve městě patří k iberskému oppidu Ilturir v oblasti známé jako Bastetania. Toto oppidum nakonec změnilo svůj název na Iliberri a po římském dobytí Iberie na Municipium Florentinum Iliberitanum.
Založení a raná historie
Umajjovské dobytí Hispanie, počínaje rokem 711 n. l., přineslo velkou část Pyrenejského poloostrova pod maurskou kontrolu a založilo al-Andalus. Historické jméno Granady v arabském jazyce bylo غرناطة (Ġarnāṭah). Slovo Gárnata (nebo Karnatah) možná znamená „kopec cizinců“. Vzhledem k tomu, že se město nacházelo na nízké pláni a bylo proto obtížné jej chránit před útoky, rozhodl se panovník přemístit své bydliště do výše položené oblasti Gárnata. Podle arabských zdrojů byla Ilbira (Elvira) zbourána během Fitna al-Andalus, poté nebyla obnovena na svém předchozím místě a místo toho ji jako hlavní město nahradila Garnata, která byla dříve židovským ghettem. Za krátkou dobu bylo toto město přeměněno na jedno z nejdůležitějších měst Al-Andalusie.
Na počátku 11. století, po zhroucení Umajjovského chalífátu, založil berberský Zawi ben Ziri pro sebe nezávislé království, Taifu v Granadě. Jeho přežívající monografie – jediné pro španělský „středověk“ – poskytují pro toto krátké období značné podrobnosti. Zirid Taifa z Granady byl židovský stát ve všem kromě jména; muslimský král je považován za převážně symbolickou loutku. Bylo to centrum židovské sefardské kultury a vzdělanosti.Raní arabští spisovatelé Granadu opakovaně nazývali „Garnata al-Yahud“ (Židovská Granada) .... Granada byla v jedenáctém století centrem sefardské civilizace na svém vrcholu a od roku 1027 do roku 1066 byla Granada mocným židovským státem. Židé neměli postavení cizince (dhimmi) typické pro islámskou vládu. Samuel ibn Nagrilla, uznávaný sefardskými Židy všude jako kvazipolitický ha-Nagid (dále jen „princ“), byl králem kromě jména. Jako vezír vytvořil politiku a - mnohem neobvykleji - vedl armádu .... Říká se, že Samuelovo posílení a opevnění Granady později umožnilo přežít Granadě jako poslední islámský stát na Pyrenejském poloostrově.Všechny největší postavy hispánsko-židovské kultury jedenáctého století jsou spojeny s Granadou. Moses Ibn Ezra pocházel z Granady; na jeho pozvání tam Judah ha-Levi strávil několik let jako host. Patrony a hostiteli Ibn Gabirol byli židovští vezíři v Granadě, Samuel ha-Nagid a jeho syn Joseph.Když Joseph po otcově smrti převzal vládu, ukázalo se, že postrádá otcovu diplomacii, což způsobilo masakr v Granadě z roku 1066, který ukončil zlatý věk židovské kultury ve Španělsku.
Na konci 11. století se město rozšířilo přes řeku Darro, aby se dostalo na kopec budoucí Alhambry, a zahrnovalo sousedství Albaicín (nyní místo světového dědictví). Almoravidové vládli Granadě od roku 1090 a dynastie Almohadů od roku 1166.
Nasrovská dynastie - emirát Granady
V roce 1228, s odchodem almohadského prince Idrise al-Ma'muna, který opustil Iberii, aby se ujal vedení almohadské vlády, založil ambiciózní Ibn al-Ahmar poslední a nejdéle vládnoucí muslimskou dynastii na Pyrenejském poloostrově – Nasrovce.
S reconquistou v plném proudu po dobytí Córdoby v roce 1236 se Nasrovci spojili s Ferdinandem III. Kastilským a oficiálně se v roce 1238 stali Granadským emirátem. Většina historiků souhlasí s tím, že Granada se od toho roku stala přístavovým státem Kastilského království, ačkoli to bylo často přerušeno válkami mezi těmito dvěma státy. Přístavy království, které byly integrovány do evropské obchodní sítě, podporovaly intenzivní obchodní vztahy s Janovany, ale také s Katalánci, v menší míře s Benátčany, Florenťany a Portugalci. Poskytovaly spojení s muslimskými a arabskými obchodními centry, zejména pro zlato ze subsaharské Afriky a Maghrebu, a vyvážely hedvábí a sušené ovoce vyrobené v této oblasti. Nasrovci také dodávali vojáky z emirátu a žoldáky ze severní Afriky pro službu do Kastilie.
Ibn Battuta, slavný cestovatel a autentický historik, navštívil Granadské království v roce 1350. Popsal jej jako silné a soběstačné království samo o sobě, i když se často střetává s kastilským královstvím. Ve svém deníku nazval Granadu „metropolí Andalusie a nevěstou jejích měst“.
Během vlády Moorů byla Granada městem s přívrženci mnoha náboženství, kteří žili v oddělených částech. Během tohoto období bylo v Medině (městě) v Granadě 137 muslimských mešit.
Moderní historie Dne 2. ledna 1492 poslední muslimský vládce v Iberii Emir Muhammad XII., Španělům známý jako „Boabdil“, se vzdal úplné kontroly nad emirátem Granady katolickým monarchům (Ferdinandovi II. Aragonskému a Isabelle I. Kastilské) poté, co poslední epizoda války v Granadě skončila.
Kapitulace království Granada roku 1492 katolickým monarchům je jednou z nejvýznamnějších událostí v historii Granady. Přineslo to zánik posledního muslimem ovládaného občanského řádu na Pyrenejském poloostrově. Podmínky kapitulace, vyjádřené ve smlouvě s dekretem z Alhambry, výslovně umožňovaly muslimským obyvatelům, známým jako mudéjares, nadále nerušeně praktikovat svou víru a zvyky. Do roku 1499 však kardinál Francisco Jiménez de Cisneros frustroval pomalým tempem úsilí prvního granadského arcibiskupa Hernanda de Talavera konvertovat nekřesťany a zavést program nucených křtů a vytvořit třídu converso (konvertitů) pro muslimy a Židy. Nová strategie Cisnera, která byla přímým porušením podmínek smlouvy, vyvolala povstání Alpujarras (1499–1501) soustředěné ve venkovské oblasti Alpujarras na jihovýchod od města.
Vzpoura trvala až do roku 1500, 9 let po dobytí, město formálně nezaložilo vlastní městskou radu, místo toho sloučilo „staré křesťany“ a přeběhlíky moriskovské elity, rozhodnutí, které od roku 1508 vyústilo v silný frakcionismus. V novém období došlo také k vytvoření řady dalších nových institucí, jako je katedrála Cabildo, generální kapitánství, královská kaple a královské kancléřství. Po zbytek 16. století vládla v Granadanské vládnoucí oligarchii zhruba 40% (židů) conversos a přibližně 31% hidalgos.
V reakci na povstání roku 1501 Kastilská koruna zrušila dekret z Alhambry a nařídila, aby granadští muslimové konvertovali nebo emigrovali. Podle dekretu z Alhambry z roku 1492, španělské židovské obyvatelstvo na rozdíl od muslimů již bylo nuceno konvertovat (tzv. conversos) pod hrozbou vyhoštění nebo dokonce popravy. Mnoho elitních muslimských vrstev následně emigrovalo do severní Afriky. Většina granadských mudéjarů konvertovala (staly se takzvanými Morisky nebo Maury), aby tam mohli zůstat. Obě populace konvertitů byly podrobeny pronásledování, popravě nebo vyhnanství a každá měla buňky, které tajně praktikovaly své původní náboženství (tzv. Marranos v případě Conversos obviněných z krypto-judaismu).
V průběhu 16. století získávala Granada stále katoličtější a kastilštější charakter, protože přistěhovalci přicházeli do města z jiných částí Pyrenejského poloostrova. Městské mešity byly přestavěny na křesťanské kostely nebo zcela zničeny. Po dekretu z Alhambry z roku 1492, který vedl k vyhoštění většiny židovského obyvatelstva Granady, byla židovská čtvrť (ghetto) zničena, aby uvolnila cestu novým katolickým a kastilským institucím a použití.
V průběhu 17. století, navzdory významu imigrace, populace města stagnovala na přibližně 55 000, na rozdíl od trendu zvyšování populace ve venkovských oblastech Granadského království, kde došlo k vylidňování způsobené vyloučením Morisků. Demografická stagnace 17. století ve městě a celkový stabilní přírůstek populace v širším království kontrastovaly s demografickou katastrofou, která v celém století po zbytek Kastilské koruny nastala po celé století.
Symboly a etymologie Symbolem Granady je granátové jablko, které se od doby Katolických králů objevuje společně s nimi na znaku i vlajce města. Etymologie spojující název města s tímto ovocem (granado, z latinského granatum) však není jediná; název může pocházet také z arabského Gar-anat (vrch poutníků). Od roku 1843 přibyla na znaku věž Alcazaba.
Geografie náhled|Panoramatický snímek na město Granada
Umístění Město Granada leží na řece Vega de Granada, jedné z prohlubní nebo plání v pohoří Betická Kordillera, pokračujících na západ pohořím Archidona a Antequera a na východ pohořimi Guadix, Baza a Huéscar.
Úrodná půda Vegy, vhodná pro zemědělství, je zavlažována vodními toky pocházejícími ze Sierry Nevady, stejně jako menšími sekundárními oblastmi, které jsou odváděny do povodí řeky Genil, která protíná centrum města po směru východ-západ. Řeka Monachil, také prochází městem a vtéká do řeky Genil na západě od centra města.
Klima Granada má horké letní středomořské podnebí blízké chladnému polosuchému podnebí. Léta jsou horká a suchá s denními teplotami v průměru 34 °C v nejteplejším měsíci (červenec); teploty dosahující přes 40 °C však nejsou v letních měsících neobvyklé. Zimy jsou chladné a vlhké, přičemž většina srážek se koncentruje od listopadu do ledna. Nejchladnějším měsícem je leden s denními teplotami, které se pohybují na 13 °C a v noci klesají na přibližně 1 °C. Mráz je docela běžný, protože teploty brzy ráno dosáhnou pod bod mrazu. Jaro a podzim jsou nepředvídatelné a teploty se pohybují od mírných po teplé. Počátkem léta v roce 2017 se město postavilo proti dvěma masivním vlnám veder, které překonaly dlouhodobé rekordní teploty počínaje 13. červnem 2017, s novým maximem měsíce za 40,6 °C (starý rekord 40,0), který byl v rámci rozpětí čtyř dnů při 40,9 °C 14. června, 41,3 (15. června) a případně 41,5 (17. června). První dva dny této vlny veder zařadily Granadu na první místo ve Španělsku i v Evropě, čímž se staly nejteplejším místem v dané dny. Druhý extrémní nárůst teplot následoval zhruba o měsíc později, když naměřené hodnoty 12. a 13. července 45,3 °C překonaly starý červencový rekord o téměř 3 stupně.
Dědictví a památky Největším uměleckým bohatstvím Granady je její španělsko-islámské umění, zejména směs Alhambry a Generalife. Generalife je palác potěšení s romantickými zahradami, pozoruhodný jak svým umístěním a uspořádáním, tak rozmanitostí květin, rostlin a fontán. Alhambra je architektonickým vyvrcholením děl Nasridova umění, které byly vytvořeny ve 13. a 14. století, přičemž většina Alhambry byla postavena v době Yusufa I. a Mohammeda V. v letech 1333 až 1354.