Lednica je zřícenina hradu nad stejnojmennou obcí v Bílých Karpatech v Trenčínském kraji na Slovensku. Tvoří výraznou krajinnou dominantu obce a okolí.
náhled|Půdorys lednického hradu náhled|Pohled na zříceninu náhled|Nádvoří zříceniny
Současný stav Na skále se nacházejí už jenom zbytky zdí, které dávají tušit půdorysný plán jednotlivých palácových objektů a věže. Před vstupní branou lze ještě poznat příkop s valem a také půdorys nejnižšího hradu. Vpravo od brány se nachází torzo bašty se střílnou. Plocha nádvoří je zpevněna betonem, jelikož se zde v minulosti konaly vesnické zábavy a slavnosti. Vstupní bašta byla na konci šedesátých let 20. století opravována. Hrad je přístupný pouze na vlastní nebezpečí, a to pouze v případě, že jsou otevřené kovové vstupní dveře. Po provizorních schodech lze vyjít k tunelu, jenž je vytesán ve skále. Takto se dostanete do areálu středního hradu. Nalevo se nachází nejstarší palácová stavba. Po pravé straně tunelu je fragment věže a za ní zakonzervované palácové stavby. Od věže vede do horního hradu kovový žebřík. Odtud je možno po schodech vytesaných ve skále vyjít až do pozorovatelny bývalé „Straky“. O hrad se stará Historicko-Astronomická Spoločnosť.
Historie Mezi lety 1259–1269 se po Lednici psal župan Marek, ale není jisté, zda v té době hrad již stál. Pravděpodobně existoval roku 1316, ze kterého pochází soupis provincií středního Pováží. Hrad není v soupisu uveden, ale ve všech ostatních provinciích hrady stály. Na přechodnou dobu se hradu na začátku 14. století zmocnil Matúš Čák Trenčanský. Ale po roce 1321 se hrad dostal zpět pod kontrolu panovníka. Ke konci 14. století vlastnila hrad rodina Pakšiovců, která hrad dala do zástavy Henkovi (šlechtic českého původu). Který se souhlasem panovníka vyplatil Dezidera Kapolaye, příbuzný Pakšiovců. Hrad se tak dostal do zástavy.
Za vlády Zikmunda, v první polovině 15. století byli majiteli Lednického hradu bratři Sobek a Matej Bielikovci ze Slezské Kornice. Jejich činnost je zapsaná ve vzácné, v národním jazyce psané listině z roku 1435. Dle této listiny darovali Mikušovi ze Střeženíc majetek v Nimnici. Již v tomto roce užívali bratři Bielikovci, páni na Lednici, predikát „z Lednice a Bohumína“. Sobekova dcera Dorota se provdala za Blažeje Podmanického, který sympatizoval s husitským hnutím. Sobekův syn Václav byl přívržencem bratříků. Václav Bielik, který měl právo užívat predikát „de Kornica alias de Lednica“, roku 1464 obci Lednice zničené požárem udělil práva Městečka jaké měla Beluša. Dle listiny měla Lednica odvádět na sv. Juraje a na sv. Michala daň po 13 zlatých. Obyvatelé městečka mohli svobodně vykonávat všechny druhy řemesel a užívat pole, louky a kopanice.
Manželstvím Doroty Bielikovej s Blažejem Podmanickým nabyla rodina Podmamanických roku 1466 na Lednici určitá práva, ale hrad zůstával nadále hradem královským ve vlastnictví krále. Jednotliví držitelé hradu byli jen jeho lenními uživateli. Na základě toho užívacího práva dal Matěj Korvín Lednici v roce 1475 do zástavy Petrovi Nehézovi, svému přívrženci z Dolní Krupej. Panovníkovou snahou bylo oslabení vlivu husitů v pohraničí.
16. století Podmaničští nemohli užívat lednické majetky ani v roce 1504, i když jim je Vladislav II. daroval. Vdova po Petrovi Nehézim ještě v témže roce dala do zástavy hospodskému Blažejovi Ráškayovi, kterého uvedli jako majitele majetku, přes protesty Podmanických. Vdova ale odmítala převzít od Podmanických půjčenou sumu. Ráškay v roce 1515 Lednici přenechal krajovému soudci Ambrózimu Šarkáňovi a je manželce Žofii Záblatnické jako zálohu na půjčku 8 000 zlatých. Vlivný magnát Ambróz Šarkáň dostal v roce 1525 od panovníka Ludvíka Jagellonského darovací listinu na Lednici pro sebe a své bratry Jána a Františka. Po bitvě u Moháče, se rodina Podmanických reprezentovaná bratry Jánem a Rafaelem snažila, aby Lednice byla opět jejich majetkem, jak je k tomu opravňovala listina z roku 1504. Na jaře 1533 podnikli proti hradu vojenský útok a obsadili jej. Současně uzavřeli dohodu s císařským vojenským velitelem Katzianerem, který uznal jejich nárok. Vdova po Ambrózovi Šarkáňovi, Žofie Záblatská, se však s touto situací nesmířila a začala proti bratrům soudní při před Trenčínskou stolicí. Panovník Ferdinand I., který si chtěl naklonit mocného Rafaela Podmanického na svoji stranu, daroval mu 26. prosince 1549 Lednici. Podmanickému vlastnictví tohoto majetku 6. června 1550 tak přiznal zástupce nitranské kapituly. Proti tomuto právnímu aktu se postavila Žófia Záblatská, kterou podpořila také Trenčínská Stolice, která v roce 1552 vyzvala Podmanického, aby hrad Záblatské vrátil. Spor skončil tím, že Lednica zůstala v Podmanického vlastnictví až do jeho smrti v roce 1558. Toto odpovídalo dohodě kterou uzavřel Podmanický s panovníkem v roce 1553.
Smrtí Rafaela Podmanického v roce 1558 dle dohody lednické panství a hrad převzala do svojí správy královská komora, protože Rafael Podmanický nezanechal potomka. V následujícím roce koupil Lednici za 49 000 zlatých košický kapitán Imrich Telekeši (Thelekessi). Zanedlouho, 30. května 1560, zemřel v pokročilém věku. Lednici zdědil jeho jediný syn Štefan, který se oženil s dcerou Petra Forgáče, Zuzanou. Když bylo jejich jedinému synovi 4 roky zemřela mu matka a v jeho deseti letech i otec. Jedním z jeho opatrovníků se stal Mikuláš Topoš, který se staral o jeho hospodářské zájmy než o jeho výchovu. To se negativně projevilo na jeho chování. V životě nezkušeného a mladého Michala Telekešiho nastaly i činy, které způsobily tragédii. Některé jeho špatné povahové rysy služebnictvo zneužívalo ve svůj prospěch a místo toho, aby ho spíše varovalo a usměrňovalo, navádělo ho k neuváženým činům. Na hradě a panství zavládla nejistota, množily se násilnosti vůči poddaným. Ohroženi byli také obchodníci cestující na území panství. S jeho souhlasem, zde působily dvě loupežné bandy.
Mnohé detaily nezákonných skutků vyšly najevo až po činu, který byl hodnocen jako vzpoura a urážka majestátu. Telekeši a jeho lidé přepadli 29. února 1600 v blízkosti Střelné, tedy na hranicích panství a země, císařské vozy vezoucí dary od sedmihradského vévody Michala, císařovi Rudolfovi II. Byly to vzácné kožešiny, drahokamy, prsteny a zlaté řetězy, různé starožitnosti, zlaté antické mince. Mezi dary byl na dřevě malovaný obraz Madony, který patřil byzantskému císaři Konstantinu Velkému. Rudolf II., milovník a sběratel starožitností, mohl mít o tyto dary, mezi které patřily také zvláštní stříbrné hodiny, osobní zájem. Hodnota uloupených cenností byla odhadnuta na 40 000 zlatých. Příkaz, podle kterého se Telekeši se svými společníky měl dostavit před mimořádný bratislavský soud 4. srpna 1600, vydali 21. června. Telekeši ani jiný společník se však před soud nedostavil. Předvolali hlavně ty, co se účastnili na přepadení ve Střelné. Přes jejich nepřítomnost se soud uskutečnil a Telekešiho odsoudili ke ztrátě hrdla a majetku. Na smrt byli odsouzeni i někteří z jeho hradního personálu. Jak se Telekeši o tomto rozsudku dozvěděl, napsal Jurajovi Thurzovi urážlivý dopis. V kterém ho obvinil a připsal zásluhy na rozsudku. O obsahu dopisu, řekl Thurzo bratru Rudolfa II. arciknížeti Matěji, který 16. srpna 1600 Thurzovi, jako panovníkovu rádci a správci královských sklepů, nařídil, aby okupoval majetek Michala Telekešiho a jeho společníky dostal před soud. Dne 29. srpna 1600 Thurzo dostal písemný příkaz, na vykonání rozhodnutí bratislavského soudu.
Na vojenské akci proti lednickému hradu a panství se 11. září 1600 pod Thurzovým vedením, zúčastnilo 200 jezdců a 500 pěších. Bratislavská komora poskytla 50 jezdců a 100 pěších. Hrad se vzdal bez boje, bylo na něm v tu dobu pouze 28 osob. Thurzo současně s obsazením zabral pro komoru, Telekešiho hmotný a nehmotný majetek. Najal i nový personál který hned 12. září složil přísahu věrnosti panovníku a povinnost pomoci k zadržení Telekešiho a ostatních provinilců. Telekeši však na tuto akci nečekal a v polovině září, utekl do Polska a usadil se v Krakově. Pomáhali mu Suňogovci z Budatína, kteří s ním byli v rodinném příbuzenství.
Mezitím soudní orgány Trenčínské stolice, především podžupan Gašpar Egrešdy, sloužící Ján Príleský a přísedící Juraj Sádečný, vyslechli více než 700 lidí, poddaných včetně zemanů, kteří o lednických loupežích hodně prozradili. Vyšetřování začalo už 2. srpna 1600. Podle svědectví, Telekeši a jeho lidé přepadli a vyrabovali farnost Jána Hosutóthyho vo Visolajoch, Ladislavovi Nekešovi v Hovězím ukradli 40 volů, ve Vizovicích přepadli šlechtický dům, při čemž zabili dva služebné, Belušnům vzali dva solí naložené vory, přepadli obec Dolný Moštenec, kde měl majetky Peter Apponia přepadli Žilinské a Valašsko Meziříčské obchodníky s látkou. Jeho lidé přepadli také německého obchodníka v Dubnici nad Váhém, kterého zavraždili a ukradli 300 zlatých. Během masopustu probodli poddaného (obyvatel Klieštiny) Jána Balaše. Dalším zabitým byl nevlastní syn púchovského výběrčího třicátek. Pavol Bakoš, belušský rychtář dosvědčil, že v roce 1598 utekl k němu jeden poddaný lednického panství s prosbou, aby ho přijal za občana Beluše, protože Telekeši ho pronásleduje a také zneužil jeho ženu. Hodně svědků svědčili, že Telekeši, především když byl opilí a uviděl pěknou ženu nebo děvče, hned se za ním pustil. Svědkové též vypověděli, že se na hradě falšovali peníze, hlavně stříbrné. Falšovali pečetě Mikuláša Pálffyho, Štefana Illešházyho a Juraja Thurzu, které pak Telekeši použil na falešné listiny do Polska. Telekeši Juraja Thurzu, který mu byl křestním otcem, naštval hlavně tím, že v Polsku o něm a jiných feudálních hodnostářích vydal posměšný pamflet.
Svědecké výpovědi ukázaly, že činnost Telekešiho a jeho hradního personálu přesahovala území panství. Telekeši se po návratu z Polska ukrýval v horách. Domů, do zámku v Lednických Rovních, kde bydlel od roku 1594 se svojí ženou Julianou Suňogovou, chodil jen inkognito. Osobní oddíl jezdců z úkolem vystopovat a zadržet mu byl neustále v patách. Jeho pobyt hlásil i hradní personál. Nový lednický kastelán Juraj Kolečanský 21. listopadu 1600 ohlásil, že byl v Lednických Rovních. Jeho manželka tam nebyla, tak odešel do Streženic, kde přespal. Odtud na voru do Nozdrovíc, kde se převlékl do německých šatů.
Telekešimu se nějaký čas dařilo unikat. Když mu, ale došli potraviny a začalo mrznout to bylo horší. Poslal také několik dopisů Thurzovi, ve kterých žádal odpuštění a amnestii, s odkazem na své špatné postavení. Thurzo však nevyhověl, ani když napsala dopis Juliana Suňogová, kde psalo, že vše bylo jen z mladické nerozvážnosti.
Thurzo který se pronásledování snažil již skončit poslal prostřednictvím Mikuláša Bogádyho zprávu, aby přišel vyjednávat do Bytčanského zámku o podmínkách amnestie. Bylo to ale jenom past. Promrzlí a vyhladovělí Telekeši přišel k Thurzovi do Bytče na vánoční svátky. Ten ho ihned nechal zavřít do zámeckého vězení, ve kterém ho dnem i nocí hlídali.
17. století Koncem ledna roku 1601, bratislavská komora vyslala 50 jezdců a 50 pěších, kteří ho v okovech dovedli do Bratislavy, kde byl dán do vězení na hradě. Když panovník odmítl i jeho druhou žádost o milost a ani Thurzo se za něj nepřimluvil, byl tak popraven. Stejný osud pak postihl i jeho 4 další členy bandy, kteří byli 26. dubna popraveni v Púchově lámáním na kole.